Nedávno jsem počítal, kolik jsem už viděl kulturistických soutěží, a dopočítal jsem se čísla, které se blížilo stovce. Pokud by snad někdo nevěděl, proč jich bylo tolik, tak bych chtěl objasnit, že zase tak velký fanoušek kulturistiky opravdu nejsem a na všech jsem byl pracovně. Buď jako kameraman, nebo jako... Jak bych to jen nazval? Nedávno jsem viděl film s Jamesem Bondem, tak bych použil název "operativec v terénu", což mi přijde jako adekvátní pojmenování. Taky mi občas šlo o život, někdy jsem pracoval v utajení a měl jsem povolení zabíjet. Dobře, kecám, to jsem neměl.
Práce operativce v terénu je mnohdy stresující (proč, to Vám vysvětlím třeba v další sodě) a práce kameramana je značně deprimující a únavná. Co si budeme povídat, natáčet třeba 6 - 8 hodin něco, co vidíte v životě třeba už po pětaosmdesáté, to už je těžká rutina, která svádí k tomu, abyste nezvládli 100% udržet pozornost (nechtěl jsem přímo napsat usnuli, ale nalijme si čistého vína, je to ideální příklad toho, co to znamená "neudržet pozornost"). Pokud se Vám nakonec povede udržet pozornost, stále ještě nemáte vyhráno, protože na soutěžích čeká řada dalších nástrah. Jako kameraman s mnohaletými zkušenostmi už dobře vím, jaké riziko hrozí, a obohacen o čerstvé vjemy z uplynulé podzimní soutěžní sezóny bych se rád o některé ze svých zážitků podělil. Myslím, že takový malý výčet největších nepřátel každého kameramana na kulturistické soutěži by mohl být docela zajímavý.
Pan trumpetka
Prvním exemplářem, před kterým je nutné mít se na pozoru, je pan trumpetka. Pokaždé je na soutěži alespoň jeden. Někdy se Vám bude zdát, že tentokrát Vám nic nehrozí, že tam žádný není, ale nenechte se tím falešným pocitem bezpečí oklamat. Věřte mi, je tam. A když to nejmíň čekáte, vyndá trumpetku (nebo jiný podobný dechový nástroj) a naprosto nečekaně do něj začne foukat a tím opakovaně vytvářet extrémně otravný zvuk za hranicí intenzity 100 decibelů. To má na duševní rovnováhu kameramana, který si takový zvukový vjem může vychutnat zesílený prostřednictvím sluchátek, obvykle naprosto destruktivní účinek (a to i v případě, že ho to přímo nevzbudí).
Surikata
V hledišti může číhat i další nepřítel kameramana, takzvaná surikata. Víte, co je surikata? To je takové malé zviřátko, které často hlídkuje - postaví se na zadní, vytáhne se co nejvýš a pozoruje okolí. No a to samé udělá surikata na kulturistické soutěži - vstane, aby lépe viděla na závodníka X, a případně k velké radosti kameramana ještě zvedne nad hlavu fotoaparát nebo kameru a začne pořizovat obrazové materiály. Kameraman, který měl původně v záběru závodníka X, má nyní v záběru surikatu.
Zvědavé dítě
Zvědavé dítě útočí velmi záludně ze spodních pozic. Ponecháno bez dozoru, rozhodne se prozkoumat (rozumějte vypojit z elektrické sítě) některý kus vybavení, případně se rozhodne shodit stativ s kamerou (čemuž kameraman sice na poslední chvíli zabrání, ale odnese to jedním středně rozsáhlým infarktem).
Srdcař
Zatímco pan trumpetka, surikata a zvědavé dítě číhají v hledišti, přímo na pódiu mohou kameramana překvapit další nečekané věci. Mezi závodníky v kulturistice se vyskytuje několik základních archetypů, které mohou kameramanovi připravit perné chvilky. Odhalí se při pózování. Prvním z nich je takzvaný srdcař. Srdcaři se nejčastěji vyskytují v kategoriích dorostenců a juniorů. Milují kulturistiku a milují pózování, do kterého dávají absolutně všechno. A to je právě kámen úrazu. Srdcaři často pózují tak usilovně, že to začne ohrožovat jejich zdraví - pózují třeba půl minuty na jeden nádech, takže u nich vzniká silný kyslíkový deficit, vlivem kterého se začnou intenzivně klepat a chvílemi ztrácejí vědomí. Takový pohled je značně zneklidňující pro všechny diváky, nicméně pro kameramana, který vidí takový boj o život několikrát zvětšený v hledáčku kamery, je to pohled doslova nervy drásající.
Chodec
Dalším typem závodníka, kterého odhalíte až při volné sestavě, je takzvaný chodec. Ten pózuje zpočátku zcela standardně, ale ve chvíli, kdy se kameraman rozhodne udělat detailní záběr na svalové partie, vykazující žádané kulturistické kvality (pruhování na deltových svalech, prsních svalech nebo tricepsech, zajímavý reliéf masivních žil nebo například zaříznuté plavky), chodec zaútočí. Zničehonic přestane pózovat a přejde na druhou stranu soutěžního pódia, kde se zastaví a udělá pózu (obvykle most muscular neboli "gorilu"). Kameraman, kterému z hledáčku kamery zmizel detail, který považoval za svůj životní záběr, začne zmateně zoomovat a hledat závodníka. Po chvíli ho najde o několik metrů dál, ale jakmile znovu zaostří, závodník se otáčí a odchází na původní stanoviště, kde opět provede most muscular. To se opakuje zhruba 3x až 4x. Kameraman začíná propadat panice a pokouší se o protiútok - čeká na jednom místě s cílem odchytit závodníka, místo aby ho pronásledoval. Záhy ovšem zjistí, že závodník přerušil sekvenci a opět pózuje na místě. Frustrovaný kameraman, neschopný vypořádat se s nastalou situací, se nakonec uchýlí k záběru celého pódia, odkud chodec nemá šanci utéct.
Běžec
Běžec je v podstatě to samé jako chodec, ale mnohem horší, protože se pohybuje po pódiu mnohem větší rychlostí. Zatímco u kategorií fitness kameraman zrychlený přesun závodníků po pódiu předpokládá a může se na něj připravit (použije dostatek legálních, případně i nelegálních stimulantů a provede strečink), útok běžce v kulturistické kategorii je naprosto nečekaný a kameraman v podstatě nemá žádnou šanci mu úspěšně čelit. Po několika marných pokusech udržet běžce v záběru se vzdává a volí umělecký záběr lustru.
Oběť spiknutí
Postava známá jako oběť spiknutí čas od času vstupuje do děje při vyhlašování výsledků. Většinou jde o závodníka, který usilovně zabojoval a dostal se do finálové šestky, ale bylo to skutečně jen o fous. Oběť je ovšem přesvědčená, že jí patří minimálně umístění v první trojici, ne-li dokonce celkové vítězství. Při vyhlášení na šestém nebo pátém místě ztuhne v domnění, že moderátor omylem ohlásil špatné jméno. Záhy ale oběť zjistí, že se nejedná o omyl, ale o spiknutí, a s výrazem Jiřího Paroubka po prohraných volbách přebírá diplom, aby ho později v zákulisí roztrhala. Pro kameramana je krizový především moment detailního záběru oběti, jejíž výraz tváře osciluje mezi šokem, smrtelnou nenávistí a psychotickým úsměvem Jokera z filmu Batman. Takový vizuální vjem může kameramanovi způsobit silně traumatizující prožitek. Oběť spiknutí bývá někdy doprovázena trenérem, který začne po vyhlášení výsledků zuřivě gestikulovat a zmateně pobíhat po sále, což způsobí chaos a celé situaci to ještě dodá na dramatičnosti.
Kouzelník
Výjimečně může do hry vstoupit i kouzelník, který oproti výše uvedeným naštěstí jako jediný nepředstavuje pro kameramana žádné riziko. Kouzelník přichází s nejklasičtějším a zároveň také nejoblíbenějším kouzlem vůbec, kterým je, pochopitelně, zmizení. Při zmizení se kouzelník v jednu chvíli nachází na pódiu a přebírá cenu pro vítěze kategorie a o několik okamžiků později už není ani v zákulisí, ani v sále, dokonce ani v budově. Někteří kouzelníci dokážou během několika minut dokonce opustit město a dostat se na hranici sousedního okresu. Jejich zmizení je obvykle odhaleno až ve chvíli, kdy je vyhlášen souboj o absolutního vítěze (který kouzelník už obvykle sleduje v teple domova prostřednictvím přímého přenosu). Tento trik, ačkoliv kvalitně předvedený, se obvykle setkává jen s velmi malým pochopením u týmu specialistů na odběr moči, který prohledává budovu a marně se snaží kouzelníka chytit.
Takže, milé trumpetky, milé surikaty, zlobivé děti, srdcaři, chodci, běžci a sprinteři, oběti spiknutí a kouzelníci... Velice se těším, až se zase na jaře potkáme na soutěžích! Pro letošní rok už mám naštěstí padla.
