Tento článek je velmi starý, informace v něm tedy už nemusí být zdaleka aktuální.
Původně jsem chtěl v tomto článku zveřejnit jen fotogalerii Iva Buřiče, která mi zde po přípravě článku o něm do IRONMANu 1/2005 zůstala. Myslím ale, že přiložím-li k ní celý text (jehož autorem je Pepíno Paulík) v IRONMANu publikovaný, nic nezkazím.
Místo: Vojenská nemocnice Střešovice
Datum: 19. 02. 2005
Viděli jste někdy doktora s takovýma rukama? Moje první setkání s Ivo Buřičem začíná na recepci RTG oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze Střešovicích. Chodbou přichází usměvavý lékař s krátce střiženým ježkem a s postavou, která dává tušit, že jeho dřívější kariéra kulturisty byla více než úspěšná. Přichází mjr. MUDr. Ivo Buřič (36) - vedoucí starší lékař RTG oddělení.
„Ivoš měl libovej hořejšek, jen škoda ty nohy. A to vím, že je dřel jako nikdo!“
Václav Speierl
Začátky cvičení…
S pravidelným tréninkem začal Ivoš už ve čtrnácti letech díky vzpírání. Měl zájem vytvarovat svou, tou dobou lehce silnější, postavu. Psal se rok 1983. Otec jej tehdy seznámil se svým kolegou z kriminálky, který již nějakou dobu vzpíral, a tím začalo pro tehdy malého kluka dlouhé období velmi náročného tréninku.
Na velice dobré úrovni se vzpírání věnoval až do svých 18-ti let. Tenkrát bydlel ještě v Chebu a za tamní oddíl Lokomotiva Cheb také závodil. V tréninkovém středisku v Sokolově byl veden jako „malý vzpěračský talent“, a to více než oprávněně. Již v první soutěžní sezóně zvítězil na krajském přeboru a po postupu na Mistrovství Čech skončil v náročné konkurenci na výborném třetím místě. Při vzpomínkách na tuto dobu mluví Ivoš velmi často o svém trenérovi, který na něj byl tak extrémně tvrdý, že ho od sportu spíše odrazoval než přitahoval. Dal si tedy raději roční tréninkovou přestávku a po ní, již pod jiným trenérem a jako junior, se dostal na úroveň republikové špičky. Tehdy vážil 82kg a byl navržen do Střediska vrcholového sportu v Sokolově.
Rodiče ho však přesvědčili, aby se více než na sport soustředil na studium. Před zahájením lékařské fakulty pracoval dva roky jako sanitář na patologii, což se později ukázalo jako velmi dobrá průprava pro studium medicíny. V září 1988 začíná studium Lékařské fakulty UK v Plzni a zároveň začíná opět závodit v první lize.
Byla to právě Plzeň, kde se poprvé setkal s Jiřím Vackem, který ve stejném roce získal 3. místo na Mistrovství České republiky v kulturistice a skončil šestý na mistrovství Československa. Jirka ho jako první seznámil s kulturistickým tréninkem, kterému se Ivo začal věnovat vždy po odcvičení svého vzpěračského tréninku. A zde začíná Ivošovo sportovně nejúspěšnější období…
„V posilovně svým tréninkem každého uštval. Kdo ho znal, utíkal.“
Eva Sukupová
Kulturistika
V roce 1989 začíná Ivo pod vedením Jirky Vacka ještě jako junior, ovšem hned ve své první sezóně vyhrává postupně okresní a krajský přebor, následně i své první Mistrovství České republiky (v kategorii do 179cm). Zde také poprvé porazí Štefana Orosze, vítěze kategorie do 165cm, v boji o absolutního vítěze. Mistrovství Československa se však neúčastní.
Následuje roční pauza, kdy se připravuje na sezónu 1991, kterou nyní, s mnohaletým odstupem, hodnotí jako jednu ze svých nejlepších. V tomto roce startuje již v kategorii mužů, částečně ještě pod vedením Jirky Vacka. Při našem rozhovoru Ivoš vzpomíná, jak na krajském přeboru poráží Pepu Adlta a dodává: „Na tuto sezónu velmi rád vzpomínám, především díky Jardovi Boškovi, Zdeňce Razýmové nebo Jarce Kastnerové. Byli jsme společně s Pepou výborná parta!“ V dalších soutěžích tohoto roku se Ivoš s Pepou Adltem střídavě poráželi, přičemž titul Mistra republiky získal Ivo. Svoji sezónu zakončuje na Mistrovství světa v polských Katowicích, kde však z 50-ti členného nabitého startovního pole nepostupuje z eliminace.
Sezónu 1992 Ivoš vynechává, aby se připravil na Mistrovství světa 1993 v jihokorejském Soulu. Jen pro zajímavost, cena přípravy na MS představovala jen něco více než 10.000Kč, což zní s částkami běžnými v současnosti více než paradoxně. Ještě před startem na soutěži nastoupil Ivo do práce ve Vojenské nemocnici v Plzni a narodil se mu syn Václav. Na MS poté končí na 13. místě, při startu v Číně o rok později na místě 15.
Nečekaně však přichází zpráva o pozitivním dopingovém nálezu v ČR, konkrétně se jednalo o látku nandrolon. Poněkud zvláštně zde působí fakt, že týden po těchto testech absolvoval Ivo testy na MS, které byly zcela v pořádku, což je v kombinaci s téměř dvouletou detekční dobou této látky podezřelý rozpor.
V následující dvouleté odmlce pokračuje Ivo v tréninku a začíná se připravovat na Mistrovství světa 1997, které se mělo konat v Praze. Načasování formy však nevyšlo, Ivo se na MS nenominoval a vzhledem k narůstajícím tlakům v podobě vyrůstajícího dítěte, náročné práce a dlouhodobé stagnace v rozvoji některých partií přehodnocuje Ivo svůj dosavadní postoj a ukončuje období aktivní vrcholové kulturistiky.
„Když jsem mu dělal sparing, bývalo mi po tréninku nohou na zvracení.“
Jirka Sobotka
Zážitky
„Zážitky ze soutěžních let? Dřina, hladovění, odříkání…“ Po soutěžích Ivo „ujížděl“ snad na všem, co bylo v jeho dosahu. „Neměl jsem žádné speciální chutě, snědl jsem úplně všechno, pokud toho bylo hodně. Po jedné soutěži v roce 1991 jsme společně s Pepou Adltem, Jardou Boškem a s manželkami přijeli do jedné restaurace, kde nás začal obsluhovat pouze jeden číšník, po chvíli si však musel přivolat posily, takže se kolem nás nakonec točili tři a našemu tempu i tak nestačili. Stále jsme si dávali další porce zmrzliny, do doby, než se z jejich strany ozvalo, že už skutečně žádnou další nemají.“
To však není nic v porovnání s Ríšou Čadou, se kterým se po MS v Číně procházeli po jedné z hlavních tříd a svými mohutnými nabarvenými postavami s černými obličeji přitahovali pozornost drobných Číňanů. „Richard tam stále chodil od obchodu k obchodu a plácal jedno přes druhé, za chvíli vypadal jak těhotná holka v posledním měsíci. To, co on během chvíle snědl, by normálnímu člověku vydrželo několik dní…“
„Ivoš byl v objemu neskutečný obr!“
Pavel Provázek
Ivo a kulturistika dnes
Vrcholovou kulturistiku Ivoš opustil, jenže kdo tímto sportem někdy žil, velmi dobře ví, že opustit kulturistiku jako takovou jednoduše nelze. V současné době si Ivo udržuje kondici pravidelným tréninkem 4-krát v týdnu, strečinkem a jízdou na ergonometru. Svůj trénink nevynechal ani při misi v Afghánistánu, které se zúčastnil.
Ptáte se, za jakých podmínek se v této východní zemi cvičí? „Ráno jsem vstával v 5:30, abych stihl svůj obvyklý trénink: 4 dny v týdnu silový + 3 dny v týdnu strečink. Ve chvíli, kdy jsem končil, měli ostatní budíček. Teplota vzduchu byla brzy ráno pouhých 25°C, což je na cvičení přijatelné, zvlášť pokud ji srovnáte s běžnou denní teplotou 50°C. Přes den si nesáhnete ani na činku, jak je vše rozpálené. Naše posilovna byla ve stanu s vyhrnutými stěnami a s podlážkami místo podlahy. Vybavení to nejjednodušší, jaké může být: několik lavic, jednoručky, velká činka, stojany. Nic víc kluci, kteří nás hlídali (parašutisté z Prostějova), nedovezli, ale dobře věděli, že to na kvalitní trénink stačí.“
Na misi přijel Ivo s váhou okolo 100kg. Tvrdý trénink, pravidelná strava a oblíbený 5,5km dlouhý běh kolem základny však snížily jeho váhu na 85kg, s čímž by se nemusel stydět opět vyjít na soutěžní pódia.
„Hrozně hodnej a snaživej kluk.“
Eva Sukupová
Ivo a zaměstnání
Jenže Afghánistán nebyl jen místem pro formování postavy, byl především místem, kde se denně ošetřovaly nekonečné řady pacientů, jak vojáků Aliance, tak také místních obyvatel. Za dobu svého působení v rámci jednotek ISAF bylo českou polní nemocnicí ošetřeno více než 10.000 pacientů. Nemocnice se sídlem v Kábulu zde svými zákroky vydobyla velmi dobré jméno jak sobě, tak celé České republice.
Ivo při vzpomínkách na Afghánistán podotýká, že by si pobyt v této zemi měli vyzkoušet naši zhýčkaní pacienti. Tamní průměrný obyvatel se totiž dožívá jen cca 45 let. Neexistuje tam žádný program zdravotní péče. Máš-li peníze, žiješ. I tak ale musíš za speciálními lékařskými zákroky do „blízkého“ Pákistánu.
Po návratu zpět do Čech se Ivo vrací do Vojenské nemocnice v Plzni a od roku 2005 začíná působit v ÚVN v Praze Střešovicích s nově nabytou hodností majora.