Váš příběh: Vždy se dá najít
lepší cesta

Zdravím čtenáře Ronnie.cz, jmenuji se Štefan, jsem 23letý student z jižních Čech a tady je můj příběh o tom, jak se posilování stalo zatím mým nejlepším rozhodnutím v životě...

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Odjakživa jsem byl fanoušek "sportu". Na základní škole pro mě byly návštěvy každoročních soutěží v běhu a skoku do dálky samozřejmostí. Samotný tělocvik pro mě byl nejoblíbenější předmět a život bez pohybu jsem si neuměl představit. Ovlivňovala mě ale má povaha introvertního a melancholického samotáře, měl jsem velký odpor k míčovým hrám a vůbec jakýmkoliv hrám, kde bylo více lidí. Kvůli této mojí povaze jsem získal i negativní postoj od ostatních dětí vůči mně a stal se ze mě častý terč posměchů, opovržení či docela časté slovní šikany. Jak poslední roky na základní škole plynuly, stala se ze mě malá troska bez kapky sebevědomí a pomalu bez přátel.

Po ukončení 9. třídy pro mě nastala velká změna, nastoupil jsem na střední školu a na internát, který pro mě byl pomalu noční můrou. Bál jsem se nových lidí, nových změn... Ten rok se mi ještě udála věc, po které jsem prakticky rezignoval na veškerou moji seberealizaci a odešla veškerá snaha cokoli dělat. Myslel jsem, že život už nemůže být horší, a došel jsem až ke snaze otupit v mých letech mysl alkoholem. Ačkoli se to chvíli dařilo, zanedlouho jsem na tom byl ještě hůř a nebyl tu nikdo, kdo by mě dokázal podpořit či povzbudit. Zlom přišel po opakovaných narážkách na moji postavu častou větou "máš ruce jak ženská". Ne že bych nebyl na podobné narážky zvyklý, do té doby jsem vážil při své výšce cca 16 5cm něco málo kolem 45 kg, ovšem poslední kapkou byly podobné narážky od mého otce.

V první polovině druhého ročníku jsem si řekl dost! Byl podzimní chladný večer a já seděl na posteli na internátu. V hlavě myšlenky o tom, jaká jsem nula... Pak se můj pohled zastavil na prázdných PET lahvích a dostal jsem nápad. Láhve jsem napustil vodou a začal jsem s nimi cvičit biceps vsedě. Mohl jsem tu noc provést tak 700 opakování na každou ruku. Když jsem skončil, měl jsem sval zlehka napumpovaný, ale to mě tak pozitivně naladilo, že jsem v tom druhý den pokračoval. Po měsíci jsem sehnal svoji první 5kg činku, ze které jsem byl velmi nadšený. Nebyl snad den, abych ji v ruce nesvíral. Problém byl v tom, že jsem neměl ponětí, jak ji využít víc než na pouhý bicepsový zdvih vsedě. Náhle mi proběhlo hlavou, že ve škole máme přece posilovnu!

A tak následovala má první návštěva posilovny, bez jakýchkoli znalostí nebo tušení, jak vlastně cvičit. Hned ten den se našli lidé, kterým jsem byl pro smích, ale nenechal jsem se výjimečně odradit a řekl jsem si, že to prostě zkusím. Otevřel jsem dveře a tam byla menší místnost s pár stroji a sadou různě těžkých jednoruček. Bez jakéhokoli protažení a rozehřátí jsem začal střídat stroj za strojem a sem tam zvedl pár jednoruček. Nejvíc mě zaujaly 20kg jednoručky, které tam byly nejtěžší a sotva bych jednu z nich sundal ze stojanu. Ten první pocit po hodině bezmyšlenkovitého zvedání činek na různé způsoby jsem do dneška nezapomněl. Ta úleva od veškerých depresí, zlosti a starostí byla doslova neuvěřitelná, všechny ty negativní pocity byly pryč. Druhý den jsem byl jak přejetý nákladním vozem, ale i tu bolest jsem si zamiloval. Od té chvíle byla posilovna mojí silnou závislostí, kterou bych za nic nevyměnil, poprvé za dlouhou dobu jsem se cítil, dá se říct, šťastný.

Mým nejoblíbenějším cvikem se staly shyby, jelikož jsem byl hodně lehký, šlo mi to dobře, přitahoval jsem se úplně všude, kde jsem měl možnost. Ať už to byl venkovní sušák na prádlo, rozestavěné lešení u domu, nebo jakákoli úzká tyč, kterou jsem našel. Uplynul rok a viděl jsem na sobě velké změny, moje tělo reagovalo rychle a každý sval se docela dobře vytvaroval. Bohužel následovalo zranění ramene, které mě ovšem donutilo pečlivě trénovat všechny techniky cviků, tréninky už netrvaly 2 hodiny jako dřív a začínaly dostávat větší smysl. Jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré. Má váha byla již na 60 kg a po menší stagnaci jsem se rozhodl věnovat pozornost stravě. Začal jsem vyhledávat svoje slabiny a detailněji se na ně zaměřovat. Musel jsem také hodně omezit můj oblíbený běh a zařadit kardio maximálně jednou za týden. Posilování se stalo doslova mým životním stylem. V roce 2012 jsem začal pomalu investovat do doplňků výživy, abych se posunul dál. Dnes vážím okolo 75 kg při 170 cm, jako ektomorf to mám s nabírání váhy těžší, ale nic mě nezastaví. Do budoucna plánuji trenérské kurzy a co nejvíce své znalosti rozšířit, snad časem i zkusit závodit.

Jedna jediná hodina v malé místnosti ve školní posilovně mi změnila doslova celý život od základu. Troufám si říct, že to byla zatím nejlepší věc, kterou jsem v životě udělal. Ze 45kilové trosky bez sebevědomí se stal cílevědomý člověk, který si nebojí jít za svým. Ti, kteří se mi dřív vysmívali, jsou většinou dnes jako trosky. Kradou, aby měli na drogy či alkohol, a nedodělali ani školu. Nechce se mi ani pomyslet, jak blízko jsem k nim měl. Dnes se snažím lidi motivovat a ukázat i jinou možnost, jak využít svůj život. Samozřejmě i malý "úspěch" v životě často přinese nové nepřátele, kteří za Vašimi zády šíří různé řeči, ovšem tihle lidé za Vašimi zády zůstanou a dál se nikdy nedostanou. Jinak co se týká dnešních kulturistů, strašně mě motivuje jako spoustu ostatních Kai Greene, a co se týká "životní motivace", tak člověk jménem Nick Vujicic, který není samozřejmě kulturistou, ale stejně ho snad většina zná. :)

Vždy se dá najít lepší cesta, jen musí člověk často porazit toho největšího nepřítele a tím je on sám. Potom máte jakoukoli cestu k Vašemu cíli otevřenou.