Váš příběh:
Tvůj život, tvoje cesta

Není lepší pocit než zavřít pusu ostatním tím, že dokážeme dospět do svého cíle. Na každém je, jestli vydrží, nebo se nechá shodit na dno a zůstane zde ve strachu.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Každý nějak začal, každý se ke svému koníčku či povolání nějak dostal. Já jsem se s Vámi rozhodl podělit o svůj příběh. Jmenuji se Petr, je mi 18 let a jsem student. Odjakživa jsem byl taková ta "tyčka", co na třídních fotografiích trčí nad ostatními. Vždycky jsem měl problém s přibíráním a v naší rodině, kde mimochodem všem chutná a já jim to nezazlívám, jsem byl a cítil se tak trochu jako černá ovce. Takový ten typický vesnický ektomorf.

Na začátek si pamatuji. Bylo mi zhruba 11 nebo 12 let a já se rozhodl, že nechci být tak tenký a chudý. Díky internetu jsem začal sledovat různá videa o cvičení doma, zejména tedy s vlastní vahou. A tím začala moje éra kliků, sedů lehů a dalších cviků, které se dají provádět doma. Všimli jste si, že jsem nenapsal dřepů? Rodiče mě nikdy ke sportu nevedli. Zkoušel jsem hrát basketbal a fotbal, vše jsem si zařídil sám, ale ani jedno mi příliš nešlo. Ne že by se o mě rodiče nezajímali, oni se zajímali a hodně. Ale sport u nás v rodině byl tak trochu tabu. To byl důvod, kdy jako mladý a nezkušený jsem si řekl, že na co mít nohy. Ruce, prsa a břicho stačí. Nějakým způsobem jsem si okolo 13 let vydupal, že si koupím činky. Takové ty klasické, nakládací do 10 kg. O pár měsíců později i hrazdu. Dělal jsem kliky, shyby a vše, co se doma dalo. Rodičům se ale zdálo, že v mém věku bych s činkami cvičit neměl vůbec, a kotouče mi zabavili. Nechali mi, tuším, jen dohromady 4 kg, a jelikož už jsem měl něco "nacvičeno" ze shybů a kliků, bylo to na můj vytoužený biceps "á la Arnold" příliš málo. Potají jsem si je půjčoval a pak zase navrátil na své místo. Zlom v mém životě začal v létě, když mi bylo 14 let. Taťkův spolupracovník, který dříve hodně cvičil a bylo to na něm vidět (nepředstavujte si ale Cutlera v objemu, pouze atletická postava, kterou jsem chtěl i já), mě vzal spolu s jeho synem cvičit do místní posilovny, kde jsme to měli zadarmo. Ukázal mi základní techniku cviků, vysvětlil mi, jak cvičit a co cvičit, počty opakování a počty sérií. Hned mě to chytlo. Nic ale nejde samozřejmě hladce. Rodičům se to moc nelíbilo, dokonce mě mamka přišla i několikrát zkontrolovat, jestli nám strýc nenakládá příliš. Styděl jsem se, ale byl jsem rád, že jsem mohl cvičit. Prázdniny skončily, strýc už neměl tolik času a jeho syna ta dřina asi tolik nechytla. Začal jsem tedy sám.

Nepředstavujte si ale, že od 15 let jsem jel tvrdý kulturistický trénink se vším, co k němu patří. Četl jsem spoustu článků a viděl hodně videí, ale měl jsem svou tvrdohlavou vizi hrudníku a bicepsu. Začal jsem cvičit s kamarádem. Ze začátku to docela šlo. Dokonce to možná bylo i trochu vidět... JENŽE! A to říkám na rovinu - necvičili jsme nohy. Prsa a biceps pro nás byly priorita. On hrál fotbal, takže tvrdil, že nohy procvičí na fotbale, a já byl spokojený, že je nemusím cvičit. Naštěstí zbytek těla jsme cvičili, i když se teď biju do hlavy. Nohy už nejspíše nikdy nedoženu, ale o tom později. Cvičili jsme spolu možná dva roky. Jak jsem říkal, na začátku to bylo v pohodě, ale později začaly stagnovat váhy, stávalo se mi, že jsem se na tréninku ani nezpotil, nějaká strava pro nás byla tabu. Do toho mi rodiče několikrát kvůli známkám zakázali posilovnu. Když to ale zhodnotím, pořád jsem měl mnohem lepší postavu než většina mých přátel. Po dvou letech (teď si říkám, že ztracených) jsme nějak spolu přestali cvičit a já začal sám. Našel jsem si ale přítelkyni, začaly mi taneční, že alkohol cvičení neprospívá, jsem věděl, ale nebral jsem na to příliš ohled. Prostě to nestálo za nic. Necvičil jsem pravidelně, hodně pil, nedával tomu tolik, kolik jsem měl.

O jarních prázdninách jsem si řekl, že to změním. Začal jsem cvičit nanovo, pravidelně, sice sám, ale zato tvrději, dravěji, lépe. Bylo to znát. Z tréninku jsem chodil s úplně propoceným tričkem. Naučil jsem se spoustu nových cviků, tréninkových metod a technik. Začal jsem cvičit mrtvý tah, který považuji za nejlepší cvik vůbec, ale hlavně jsem začal cvičit nohy. Nevynechal jsem trénink a jel jsem je tvrdě, stejně jako biceps, který jsem tolik chtěl. Odpoutal jsem se od toho syndromu hrudníku a začal cvičit celé tělo souměrně. Snaha taky nesla své ovoce. Sice jsem na nohy zvedal polovinu toho, co na ostatní velké partie, ale to mi bylo jedno. Já cvičil. Po létě jsem si řekl, že by nebylo špatné upravit stravu. Neříkám, že jsem přešel na "čistý" jídelníček, ale něco jsem omezil, něco přidal. K cvičení jsem přidal stravu, přestal pít, a pokud jsem z posilovny nevylezl úplně mokrý a zničený, nebyl to můj trénink. Těžké dřepy, tlaky a mrtvé tahy byly pro mě hlavní. Zamiloval jsem si to. Váhy šly nahoru, svalstvo taky. Už jsem neviděl v zrcadle to tenké vysoké. Vysoké to bylo pořád, ale začalo se to taky rozšiřovat do prostoru. Docela mě dostalo, když mi po nějaké době i pár známých řeklo, jestli bych jim nenapsal nějaký tréninkový plán. Tehdy jsem si řekl, že asi nějak opravdu vypadám, když po mně někdo něco takového chce. Hodně kamarádů, kteří se mnou dříve chodili cvičit, mi najednou nestačilo. Jak ve váhách, tak v intenzitě. Nemám rád takové ty zdlouhavé série o 20 opakováních, kdy to člověk prostě odcvičí a položí. Mám rád těžké série, vynucená opakování, pořádné napumpování a pálení svalů. Někdo je proti tomu, ale mně se tato metoda osvědčila. Nebo tedy alespoň na mě funguje.

Udělalo mi radost, když mi lidé řekli: "Ty cvičíš, že?" Nebo když do posilovny přišel někdo další a nemohl zvednout činku, se kterou jsem cvičil. Perfektní pocit byl, když jsem v posilovně potkal pár známých, cvičil jsem zrovna mrtvý tah. Byly to pro mě už poslední série třeba jen o 3 opakováních. Měl jsem pauzu a jeden z přátel tak nenápadné přišel k naložené ose, že si ji potěžká. Škoda, že jsem to nenahrával. On s ní totiž ani nepohnul!

Přítelkyně na mně začala pozorovat výsledky, přátelé taky. Největší radost mi ale udělalo jedno - ZAVŘEL JSEM RODINĚ PUSU. Nemyslím tím rodičům. Ti byli sice proti, sem tam něco pronesli, že nikdy svaly mít nebudu, ale nevysmívali se mi. Zato zbytek světa byl proti mně. A já je umlčel. Vždycky se mi smáli, že nikdy svaly mít nebudu, že co to zkouším, že to nemá cenu. Když byla nějaká rodinná sešlost, já jsem byl středem posměchu, protože jsem sice svaly ještě neměl, ale ani jsem neměl vanu jako ostatní. Nemám jim to za zlé. Každý svého štěstí strůjcem. Ale věřte mi, že není lepší pocit než naplňovat svůj cíl. A jak se říká - "zklam všechny, kteří tě podceňovali". A mně se to povedlo! Doteď mi neřekli, že mám třeba dobrou nebo aspoň lepší postavu nebo že jsem zesílil a že nějak vypadám. A ani nemusí. Mně stačí to mlčení a jejich pohledy. Nevím, jestli závidí, nebo nenávidí, nebo kdo ví co. Mně je to jedno. Mně stačí, že vidím, že mlčí a že jde poznat, že myslí na to, že by mi řekli "ty budeš navždy malý". To už ale nemůžou. Teď nechci ze sebe dělat kdoví jakého kulturistu. Nejsem zas tak velký ani vyrýsovaný. Ale jsem lepší, větší a silnější než oni.

Dostáváme se k důvodu mého cvičení. Dřív jsem chtěl mít svaly. Postupně se ale pro mě stalo posilování součástí života. Nemusím jít na pódium. Pro mě je cvičení způsob uklidnění. Lidé o mně ví, že se neperu a neřeším konflikty silou. Já si to nechám až na šestou hodinu večerní, kdy přijdu k čince, vzpomenu si, kdo mi co udělal a koho nemám rád, a nevěřili byste, jak to jde lehce. Dokonce už i rodiče pochopili, co pro mě cvičení znamená. Nevidí to rádi, ale ví, že potom jsem v klidu. Ví, že když není problém s přítelkyní a s posilovnou, tak není problém ani se mnou. A víte co? Hrudník je teď moje nejméně oblíbená partie. Tedy hned za břichem. Nejradši cvičím ruce, pak nohy, pak záda. Ovšem nejoblíbenější můj cvik je mrtvý tah. Je to můj favorit. Na napumpované ruce ale stejně nemá.

Závěrem bych chtěl říct, že si člověk musí jít za svým cílem. Lidi rádi strkají pod nohy klacky. Vy ale musíte vzít do ruky kotouč a i s tím kotoučem přes ně přejít. Vím, že posilovna byla, je a bude můj koníček ještě hodně dlouho a jen tak se jí nevzdám. Nikdo by mě přece nechtěl vidět agresivního ne?