Nové tváře klasické
kulturistiky: Jan Jiří Vícha

"Nabalit" na téměř dvoumetrovou postavu dostatek svalů, to je hodně obtížný úkol. Své o tom ví i Jan Jiří Vícha, který začínal s činkami při výšce 198 cm a tělesnou hmotností kolem 60 kilo. Měl ale výhodu v podobě silné motivace, která ho ani po několika letech tréninku neopustila, a také v tom, že ho celý životní styl spojený s posilováním začal bavit natolik, že se jeho další metou stala soutěž v kategorii klasické kulturistiky juniorů.

---

Každá sportovní cesta někde začíná. Kdy a kde začala ta vaše?

Má sportovní cesta začala již v útlém věku. Byl jsem vychován ve sportovním prostředí v čele s mým dědečkem, který byl velmi úspěšným házenkářem, ale hlavně sportovním i lidským vzorem, a tak bylo tak nějak samozřejmé, že sportovat budu. Zkoušel jsem více sportů, ale zůstal jsem u basketbalu, který jsem hrál až do dvaceti let - vzhledem k mé výšce a subtilní postavě to byla logická volba. Basketbal mě hrozně bavil, ale bohužel mi v tomto směru chyběl talent, takže i přes všechnu píli tu nebyla šance hrát ho na profesionální úrovni. Poté se přidaly zdravotní potíže s kolenem a to všechno vyústilo v konec mé soutěžní kariéry. Basketbal si i dnes stále rád zahraju, ale už jen rekreačně.

Člověk by řekl, že basketbal bude poměrně bezpečný sport, ale zdá se, že v něm není o zranění a různé bolestivé příhody nouze. Jak to je?

Ač se to nezdá, tak je basketbal velmi kontaktní sport. Sice svou tvrdostí nemůže konkurovat házené nebo třeba ragby, ale všemožných střetů je tam nepočítaně. Pro hráče na podkošových pozicích je toho kontaktu ještě o něco víc, takže poměrně často dochází k nebezpečným kolizím i ke zranění.

Takže po ukončení kariéry v basketbalu jste zamířil do posilovny?

Do posilovny chodím už od 16 let, ale nikdy dříve by mě nenapadlo, že se tohle mé snažení bude ubírat až na soutěžní pódia. Jak už jsem zmínil, jsem subtilní postavy (a tím myslím opravdu subtilní postavy - když jsem začínal cvičit, měl jsem se svou výškou kolem 60 kg), takže jsem začal cvičit, abych nabral nějaké ty svaly. Jednak proto, abych se lépe uplatnil v basketbalu, a také samozřejmě proto, abych vypadal lépe, protože okolí mi můj netypický vzhled dávalo dosti "sežrat". Nabírat se mi dařilo a daří poměrně konstantním tempem, ale zpočátku to nebylo vůbec znát. Ono ať už má dvoumetrový kluk 60 kilo, nebo 80 kilo, tak rozdíl stejně nikdo nepozná, pořád jsem byl hrozně hubený. Zlom nastal až se začátkem studia na vysoké škole. Začal jsem bydlet a hlavně si vařit sám a poté, co jsem skončil s tréninky basketbalu, mi váha zase o něco poskočila. V tu chvíli už jsem se začal zajímat o soutěžní kulturistiku a pohrávat si s myšlenkou, že bych si to možná jednou taky mohl vyzkoušet. Finální rozhodnutí připravit se na závody přišlo ve chvíli, kdy jsem se byl poprvé na závodech podívat. Byla to sice jen kondiční soutěž, ale atmosféra a výkony soutěžících mě doslova oslnily a od té chvíle už jsem začal vše přizpůsobovat tomu, abych tam jednou mohl stát taky.

Věřil jste si v tu chvíli při pohledu na závodníky, že se dokážete připravit na soutěž a konkurovat jim?

Byl to šok se smíšenými pocity. Člověka to nabije energií a motivací, ale zároveň je trochu vystrašený. Je opravdu velký rozdíl mezi tím, když jen vidíte fotky ze závodu, nebo ten závod pozorujete na vlastní oči. Naživo mnohem více vyniknou formy a připravenost jednotlivých závodníků. Přiznávám, že zprvu jsem byl trochu nejistý, ale mám rád výzvy a lákalo mě a stále mě láká takovou formu udělat taky. Popravdě spíše mám obavy, jak budu se svou výškou na pódiu vypadat.

Jakou změnu pro vás představuje přechod od tréninku kondičního k přípravě na závody?

Tak změna to bude, ale na druhou stranu si nemyslím, že by to byla změna radikální, rozhodně ne ze začátku. I když jsem byl doteď jen kondiční cvičenec, tak jsem se snažil zdokonalovat trénink, stravu i edukaci v tomto oboru, takže si nemyslím, že to pro mě bude obtížný přechod. Samozřejmě ty největší změny přijdou v předsoutěžní dietě. Já jsem zvyklý na to, že si můžu jíst, co chci, a stejně udržím slušnou formu, ale protože chci nastoupit na pódium s lepší než slušnou formou, tak bude potřeba se v tomto směru omezit. Genetika mi ale v tomhle směru dopřává určitou výhodu, takže se nebojím, že bych musel jít například se sacharidy "na nulu". Co se týče tréninku, jsem spíš typ, co cvičí více než méně, bez ohledu na to, jestli se jedná o přípravu, nebo ne, ale samozřejmě se chystám posunout náročnost a intenzitu tréninků ještě o nějaký ten stupínek výš.

Rychlý metabolismus je na jednu stranu dar, když dojde na předsoutěžní přípravu, ale na druhou stranu těžký úděl, když se člověk snaží budovat svalovou hmotu. Jak vypadala vaše strava při snaze o nabírání? Byly v ní nějaké "úlety" a konzumace všeho v dosahu, nebo byla postavená spíše na klasickém kulturistickém základu?

Ano, v tomto je to obtížnější. Zprvu jsem se musel do jídla opravdu hodně nutit, ale časem už jsem si na to pomalu navykl. Stravu jsem se snažil si rozložit do šesti porcí denně a pochopitelně stavět na "kulturistickém základu", ale právě rychlý metabolismus mi dává tu výhodu, že mohu v tomhle směru poměrně často zhřešit. Celkem často se mi stávalo, že jsem kalorický příjem doháněl různými cukrovinkami, protože ujíst denně 900 g sacharidů jen z komplexních zdrojů nebo výživových doplňků mi dělalo docela problém. Nejsem žádný velký jedlík, ale vím, že samo to nahoru nepůjde, a tak se snažím, jak jen můžu. Vždy se pak uklidňuji tím, že o to snazší to budu mít v dietě.

Jaké máte zázemí? Jak se vám daří skloubit sport s prací, případně rodinou apod.? Ať už po časové, nebo finanční stránce.

Bydlím sám, takže co se týče rodiny, je to snazší, když má člověk zodpovědnost jen sám za sebe. K tomu sportování ještě studuji a všemožně si snažím vydělávat po brigádách, ale je možné, že skončím tak jako mnoho závodníků - jako trenér a výživový poradce. Práce s lidmi i to prostředí se mi moc líbí, takže si to dokážu do budoucna snadno představit. Co se času týče, tak se to zvládnout dá, obzvlášť bez té rodiny. Já nejsem ten typ, co by chodil často do klubů a hospod, a ani nemám žádné další časově náročné koníčky. Je to taková ta rutina, kterou každý závodník asi zná - kolotoč vaření, chození do práce, školy, na tréninky a zase dokola.

Když se člověk v takové rutině zaběhne, tak dokáže zvládat spoustu věcí, i když času a energie kolikrát není nazbyt. Přichází někdy krize? Takové to, že si řeknete "bere mi to všechen čas, opravdu mi to za to stojí"?

U mě zatím nepřišla. Nad otázkami, zda mi to za to opravdu stojí, se ani nezamýšlím. Dělám to, co mě baví, a podobné pochyby by mi jen ubíraly na síle a odhodlání. Život je příliš krátký na to, abychom si neplnili své sny a cíle.

Je to někdy opravdu obtížné, obzvlášť s tím jídelníčkem, ale vždy, když se mi úplně nechce, tak se dokážu donutit k tomu, co je zapotřebí. S tréninkem absolutně žádný problém nemám. Nemám vyloženě partii, kterou bych trénoval nerad, takže se na každý trénink těším.

Jaký je váš názor na současné soutěžní kategorie a vůbec kulturistiku jako takovou? Sledujete amatérskou nebo profesionální scénu?

Myslím, že v současnosti je to spektrum kategorií opravdu široké a každý potencionální závodník si vybere. V nedávné době přibyly další kategorie - physique mužů a bikini žen. Vím, že v kulturistickém prostředí mají tyto kategorie trochu kontroverzní pověst. Ne každý je uznává a pak je tu druhá skupina, která zase nechápe, jak někdo může závodit v nějaké jiné kategorii. Já si myslím, že je to krok správným směrem, jsou to kategorie pro laické diváky velmi přitažlivé a pro začínající cvičence snáze dosažitelné, a pokud to přinese tomuhle sportu více pozornosti, tím lépe. Za sebe ale musím říct, že se mi líbí více komplexně propracované tělo a jasně daná kritéria hodnocení (řekl bych, že tyto složky třeba trochu v kategorii physique chybí), a právě proto jsem si vybral klasickou kulturistiku, i když mě spoustu lidí nabádalo, že lepší volbou by bylo physique, ale já si stojím za svým.

Co se týče sledování kulturistky, snažím se být stále v obraze. Sleduji amatérskou i profesionální scénu. Na pár amatérských závodech jsem se podívat byl a vždy to byl pro mě zážitek, doporučuji to všem, které tenhle sport zajímá, minimálně budete odcházet slušně namotivovaní. Profesionální soutěž jsem zatím neviděl, ale podle obrázků a videí musím uznat, že závodníci mají skutečně dechberoucí formy a hlavně rozměry. To, do jaké míry je to líbivé, je věc druhá.

Prozraďte něco o vaší tréninkové filosofii. Odkud jste čerpal informace v začátcích, odkud je čerpáte nyní a jak se měnil v průběhu času váš přístup k tréninku?

Myslím, že začátky jsou u většiny stejné. Jako každé "ucho" v posilovně jsem lítal od stroje ke stroji a nevěděl pořádně, co cvičím, postupem času člověk samozřejmě získá nějaké zkušenosti, posbírá rady okolí, případně se něco přiučí. Ze začátku jsem toho nejvíce pobral od starších a zkušenějších cvičenců a z časopisů, které leží asi v každé posilovně někde na baru. Časem se znalosti a dovednosti začaly prohlubovat, začal jsem sledovat i více médií, jako třeba server Ronnie.cz. Můj přístup k tréninku se za tu dobu moc nezměnil, vždy jsem cvičil rád, spíše více než méně, pokud možno "na krev". Postupem času jsem začal přicházet na to, co na mě funguje lépe a co hůře, a všem těm, co s cvičením začínají, bez ohledu na to, jaké mají cíle, bych ale poradil, ať se soustředí na velké svalové partie, cvičí základní cviky s volnou váhou, pokud možno silově. Já to takhle dělám celou dobu a zatím je to nejefektivnější způsob, který znám.

Co vás motivuje a inspiruje? Máte nějaký vzor, ať už mezi současnými závodníky, nebo mezi legendami z minulosti?

Musím říct, že motivace se časem měnila a mění. Dřív mě nejvíce motivovalo asi okolí. Jak už jsem zmínil, okolí mi dávalo najevo, a někdy i dosti nevybíravým způsobem, že nemám úplně standardní postavu, ať už se jednalo o posměšky spolužáků, nebo později narážky holek. Věřím, že to nikdo nemyslel nějak zle, ale ve mně to utkvělo a vždy, když mě třeba čekala v posilovně těžká série nebo už se mi třeba nechtělo vařit a jíst, tak jsem si na to vzpomněl a najednou to šlo. Postupem času jsem si začal všímat i pozitivních ohlasů, a tak se to začalo pomalu měnit, ale pořád jsem spíš ten typ, co v tréninku potřebuje pořádně seřvat a ne poplácat po rameni. Teď už mě navíc k tomu všemu motivují závody. Co se týče vzorů, tak asi nemám nikoho, ke komu bych tak nějak bez výhrad vzhlížel. Nemám ani chuť se do někoho stylizovat, jsem zkrátka rád sám sebou, ale hodně se mi líbí třeba Owen Powell a z dob minulých Tom Platz, Shawn Ray nebo Frank Zane.

Na tomto místě bych chtěl něco vzkázat těm, kteří začínají nebo už třeba nějakou dobu posilují a stagnace je přivedla do úzkých: Mějte trpělivost, nic není ze dne na den. Všechno chce svůj čas, hlavní je vytrvat a zkoušet nové věci. I když Vámi třeba ostatní opovrhují nebo Vás nechápou, tak si stůjte za svým, rozhodně se to vyplatí, i kdyby to mělo stát Vaše aktuální sociální postavení nebo pohodlí spojené s vynaloženou pílí. Zaměřte se v první řadě na sebe a dělejte to, co Vás baví a dělá Vás šťastnými, ale to asi nesouvisí jen se cvičením nebo sportem obecně.

---

Jan Jiří Vícha

---

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.