Váš příběh: "Zdravá" strava
jako posedlost?

Jsem mladá slečna, která přišla z vesnice do víru velkoměsta - Prahy. Byl to pro mě nový svět, nové zážitky a radosti, ale i zklamání, se kterými jsem se neuměla vyrovnat. Začala jsem s tím bojovat po svém. Jsem člověk, který se dokáže pro věc nadchnout a dotáhnout ji do konce. V mém případě bohužel až do extrému. O tom si však přečtete dále.

Volný čas věnuji sportu, návštěvě kulturních akcí a cestování. Jsem introvertní, s lidmi ale vycházím dobře a život mám ráda. Minulá doba však pro mě byla špatná. Zhubla jsem a život se mi proto tomu obrátil naruby. Z váhy 74 kg (na 174 cm) a doby, kdy jsem si připadala tlustá a nehezká, jsem vyhubla na 47 kg a připadala jsem si stále stejně. Teď ale na sobě pracuji a učím se opět si užívat maličkostí a nevázat se jen na tělo. Jsou i důležitější věci než já - milovaní lidé v mém okolí. Musím tu být pro ně. Chci.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Na začátku všeho byla nespokojenost. Nejen s tělem, ale hlavně v partnerském vztahu. Po zhruba roce nadšeného užívání si na zábavách, v restauracích, kavárnách, koncertech a intimním životě přišly první hádky, zklamání, vidění chyb na mém protějšku (stejně jako partnerova snaha "napravit" i mě). Tehdy jsem si říkala, že vztah určitě skončí, že budu sama a ještě k tomu tlustá, takže mě nikdo nebude chtít. Protože jak jsem byla ve vztahu předtím spokojená, neřešila jsem tolik, jak vypadám, jak jím, prostě jsem si jen užívala. V tento moment ale nastal zvrat. Měla jsem potřebu se sebou něco dělat. Svou nespokojenost jsem začala řešit.

Zprvu jsem na sobě začala pracovat v posilovně (bylo to v zimě 2012). Zamluvila jsem si tréninky s trenérem, nechala si připravit cvičební plán. Začala jsem se o fitness svět zajímat. Jídlo jsem ale nejela podle cizího jídelníčku, nýbrž dle sebe - podle toho, co jsem myslela, že je správné - dle informací, které jsem nastudovala v knížkách, na internetu, v časopisech či co jsem slyšela u ostatních. Vyřadila jsem postupně veškeré sladké, následovalo i vyloučení soli (nemyslím tím potravin, kde ta sůl prostě je - primární důvod byly natékající nohy), pryč šly veškeré produkty z bílé mouky (nahradila jsem ji celozrnnou), vzdala jsem se spousty tučných věcí, jako je smetana, tučné sýry…

Když začalo léto (2013, po půl roce), nahradila jsem posilovnu plaváním. Chodila jsem 3x až 4x týdně. Stala se z toho určitá závislost, protože jsem na své postavě začala vidět výrazné výsledky - hubla jsem celkem snadno, aniž bych měla pocit, že se nějak omezuji. Po půl roce, kdy zas nastala zima, jsem vyměnila bazén za skupinové lekce cvičení pro ženy (zumba, H.E.A.T., aerobik). Sportu a hledání "správné" stravy jsem věnovala stále více času. A méně času pak bylo na partnerský vztah, rodinu, školní záležitosti, práci. Ale realizovala jsem se ve sportu a byla jsem tam spokojená. Ty ostatní oblasti začaly výrazně upadat, ale o to víc jsem se věnovala sobě a cvičení, kde jsem zaháněla chmury okolí.

Neuvědomuji si přesně tu dobu, kdy se to zvrtlo, jen tuším náznaky. A co se stalo? Ve vztahu s parterem to začalo být neúnosné (kupodivu jsme se do té doby stále nerozešli). A viděla jsem na něm nové a nové chyby. A na sobě také. To, jak jsem hubla a hubla, byla jediná věc, která mě uspokojovala, protože to bylo něco, co mělo cíl - být krásná.

Zvrhlo se neskutečně mnoho věcí najednou. Měla jsem neúspěchy ve škole, nepřijali mě na magisterské studium na Karlově univerzitě, což jsem si moc přála. Studovat jsem ale chtěla, šla jsem tedy na soukromou VŠ, kde ale studuji jen kvůli diplomu a škola mě nebaví a nic mi nedává, ani co se týče praxe. Dělám to i kvůli rodičům, protože si to vždy přáli a takhle do mě investují peníze. Přišly i problémy v intimním životě, měla jsem problémy s antikoncepcí a partner se nemohl smířit s "gumovou" náhradou. Dělal hrozné dusno, stále říkal, jak ten vztah ukončí. Ničilo mě to. Zhnusil se mi, ne tělesně, ale psychicky. Přestala jsem být schopná s ním intimně žít. Ani v rodině nebyla situace moc dobrá - žije u nás babička s Alzheimerovou chorobou a je to těžké. Kvůli všem problémům se snažím být doma co nejméně, aby mě tolik neovlivňovaly, ale jsem finančně závislá na rodičích. Byla jsem zklamaná i ze své snahy najít si brigádu či práci, která by mě bavila. Rozesílala jsem doslova stovky životopisů a většinou mi ani neodepsali. Vzali mě jen na pár pohovorů, ale pak o mě zájem neměli.

Vztah ke mně samé se horšil. Jsem perfekcionista, introvert, vůbec se nedokážu seznamovat s novými lidmi a přitom bych tak ráda měla s kým si povídat. Problémy, problémy... ve všem - přišla fáze, že ať jsem snědla z jídla cokoliv, tak mě nic chuťově neuspokojovalo (nepociťovala jsem takovou tu slast z jídla, protože všechno muselo být jen 100% zdravé a pořád stejné) - snědla jsem jedno jídlo a doslova čekala další 3 hodiny, až bude čas svačiny a budu moci sníst další porci (takhle jsem to jela silou vůle den za dnem).

Přestala jsem mít menstruaci (zmizelo mi z těla ohromné množství tuku) - zde se přiznám, jak jsem na tom byla - měřím 174 cm a v "nejhorší" chvíli jsem vážila 47 kg a měla dle měření 3 % tuku. Je mi 24 let.

Nebyla jsem schopná pozřít "nezdravé" jídlo - jak kvůli výčitkám, že bych mohla přibrat, tak z důvodu, že si na to tělo odvyklo a bylo by mi zle. Hrozně se mi zúžil jídelníček. Také chození na návštěvy či do různých podniků se stalo stresujícím, protože jsem zde nemohla nic sníst.

Bála jsem se nabírání, proto jsem se pořád neskutečně kontrolovala v zrcadle a dříve hlavně na váze (na tu teď nejsem ze strachu schopna stoupnout). Jak jsem hubla, byla jsem se sebou spokojená, protože jsem měla pocit, že jsem něco dokázala, ale se zhubnutím přišel skok, že už nebyl žádný cíl. I mé okolí začalo na hubenost dost negativně reagovat. Říkali buď přímo "jez!", nebo si mezi sebou říkali, jestli nejsem anorektička. Já jsem byla posedlá zdravou stravou, jídla bych se nikdy nevzdala. V době, kdy jsem hubla, jsem začala čím dál tím víc vidět na sobě nějaké nedostatky, proto jsem vyhubla až takhle. Jenže ty nedostatky vidím stále nějaké (třeba vypouklé bříško), ale na druhou stranu se za sebe teď také stydím, když si to uvědomuji. Pomalu se nemohu veřejně svléknout v šatně sportoviště nebo chodit např. v tričkách s ramínky, protože mi hrozně lezou lopatky a klíční kosti a není to hezké. Chtěla bych vypadat svalnatě, takové typy žen se mi líbí.

Celkově se má psychika dostala do hrozného stavu - měla jsem pocit, že nic nezvládám, že jsem neschopná i v životě, do školy se mi špatně učilo, byla jsem nesoustředěná, nemohla spát (spala jsem málo a hrozně přerušovaně, doslova jsem se nutila), fyzicky jsem ale nikdy unavená nebyla. Vztah s partnerem se mi v podstatě rozpadl (jak kvůli jeho výčitkám, tak kvůli mé nevzrušivosti).

Cesta na "druhý břeh" nastala, když mě partner donutil jít k psycholožce. Sice si hlavně dělal naděje, že se něco změní v mém vztahu ke němu, ale mým cílem bylo hlavně něco změnit ve vztahu k sobě samé. A snad se to po malých krůčcích daří. Psycholožka je moudrá žena, která mě slovně nakopala během pár sezení "do pozadí" a otvírá mi oči. Nechci, aby se můj život točil jen kolem jídla, chci být se sebou spokojená, ať už budu vypadat jakkoliv. Chci si užívat běžných "nudných" věcí a ne celý den plánovat, co si vezmu k dalšímu jídlu, co smím či nesmím sníst. Hledám své životní cíle. Asi už jsem i něco na váze nabrala (vidím to na sobě), ale snažím se učit, že to tak je správné, že žena nemá být jen kost a kůže, smiřovat se s postavou. Zároveň i chodím k psychiatričce a beru antidepresiva. Cítím se mnohem lépe, i když vím, že to je jen pomocná berlička, na které nemohu být celý život.

Sport nikdy nezahodím, stal se z něj pro mě milovaný koníček. Stále pravidelně 3x týdně cvičím, ne z povinnosti, ale z radosti. Chtěla bych se této oblasti v budoucnu věnovat, ať už jako přivýdělek, či jako stálé práci. Jsem šťastná, když mohu pomáhat druhým, naplňuje mě to. Absolvovala jsem už kurz poradce pro výživu, lektora jumpingu a bosu, za pár měsíců se chystám na trenérský kurz. Pracuji na sobě jak fyzicky, tak psychicky. Snažím se nebýt závislá na kolotoči zdravého jídla (zdravě jím, toho se také nevzdám), ale nesmí mi jídlo vládnout. Učím se, jak znovu žít, jak se radovat z normálních věcí. Nejhorší je asi jen to, že rodina vůbec nic o mých problémech netuší, neuvědomuje si, jak jsem se poslední dobou cítila, a já jim to neumím říct. Překonávám tedy s psycholožkou vše sama. Ale možná je to tak správně, musím se učit být zodpovědná za sebe a neházet to na jiné lidi.

Sama teď radím jiným lidem, jak se vyrovnat se sebou, se svým tělem, jak sportovat či hubnout zdravě, hlavně neopakovat stejné chyby, jako jsem dělala já. Nacházím stejné osudy, stejné zklamané duše a prostřednictvím pomoci jim pomáhám i sobě. Cítím se lépe a konečně vnímám, že chci žít normálně a mít se ráda i se svými chybami. Tak mě nesuďte. Snažte se pochopit.

Vlevo původní podoba, uprostřed současnost, vpravo nejhorší chvíle