Váš příběh: Fitness je můj fetiš

Jsem 25letá rodačka z Ústí nad Labem. Od školky jsem tíhla k umění. Tělocviky na ZŠ pro mě byly utrpení. Pamatuji si jak dnes, jak mi při šplhu 60letá paní učitelka marně (seč jí síly stačily) tlačila zadek nahoru, ale já, vdolek, jsem se ani nepohnula. Byla jsem právě ten objekt posměšků spolužáků na prvním stupni. Protože bylo jasné, že ve sportu díru do světa neudělám, přeorientovala jsem veškerou svou lásku do 12 let zpěvu ve sborech a současně 5 let hry na klavír. Nádherně prostorově orientovaná postava byla výsledkem mého celoživotního "neúsilí". Posledním hřebíčkem do rakve bylo mé zaměstnání. Kvůli stresu v práci i osobním životě, který jsem bohatě kompenzovala jídlem (byla jsem holt gurmán), jsem nakynula do finální podoby. Začalo to nevinně a já brzy zjistila, že láska k železu je bezmezná. Může se dít cokoliv na světě, ale to železo je s Vámi pořád. Toužím po svalech, minimu tuku a nic mě v cestě za mým snem nezastaví. Zpětně můžu říct, že kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu závislá na jídle z krabiček a že trénink pro mě bude samozřejmostí stejně jako to, že se ráno probudím a vyčistím si zuby, poklepala bych si na čelo a řekla mu, že spadl z jahody.
P.S.: A pokud by nebyly krabičky, musela bych si vzít dovolenou, takový já jsem pedant… :)

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Začalo to úplně nevinně. V kanceláři jsem pracovala jako asistentka ředitele dva roky, dodělávala jsem si bakaláře a celou dobu jsem řešila vážné existenční rodinné problémy. Do Ústí nad Labem tenkrát dorazila "novinka" Vibrostation. Na doporučení kadeřnice jsem si tam denně chodila naklepávat sádlo. V té době jsem si nepřišla nikterak tlustá. Se špekem na břiše jsem válčila od základní školy. Vždy jsem se uměla dobře najíst, a to i pak v práci. Na poradách jsem do sebe tlačila ty obložené chlebíčky, dorty, koláče, k obědu si dávala knedlíky s omáčkou, rauty jsem bezedně bílila, potrpěla jsem si na kvalitní víno... Byla jsem zaprdlá, věčně napruzená, nesmála jsem se, nevěřila si, velikost oblečení číslo 42 mne nijak neděsila. Neměla jsem ani podporu doma. Máma mi vždycky říkávala, že nikdy nebudu mít postavu modelky, že mám moc široká ramena a velký zadek. Od 19 do 24 let jsem v pravidelných intervalech dávala své tlusté "antické sloupy" (rozumějte nohy) k reklamaci mému tátovi, že je při mé výrobě odflákl a že prahnu po máminých dlouhých "drátech do betonu".

Jednoho dne, přesně v pátek 28. února, mě večer máma vytáhla do města na kávu. Po práci jsme šly venčit psa do městských sadů a ona najednou spustila, že něco udělala a bojí se, jestli nebudu vyvádět (táta ji totiž varoval, že se akorát vždy naštvu, když jedná za mými zády). Tak jsem na ni udeřila, ať mi to tedy laskavě vyklopí. Nemohla se už koukat na to, jak se po příchodu z práce najím k prasknutí a pak si lehnu k televizi na gauč s pupkem lezoucím z rozepnutých kalhot. A tak se domluvila s místním trenérem (se kterým jsem trénovala pár měsíců v roce 2010), že se sebou musím něco začít dělat, ale že neví, jak mě k té změně přimět. Domluvili se tedy na sehrání náhodného divadýlka. Já s ní přijdu do kavárny, dáme si kávu, on tam jakože náhodou přijde, sedne si k nám, pokecáme, rozebereme můj režim a život a uvidí se. Dokonce mi zrušila i můj večerní naklepávač tuku. Zpětně se divím, že jsem zcela výjimečně nevyváděla a přistoupila jsem na ten ďábelský plán bez okolků a přemýšlení. Trenér pochopitelně nic nevěděl, takže odbyla 18. hodina, dveře kavárny se otevřely a on vstoupil. Nasadil ohromný výraz překvapení, že mě dlouho neviděl, že si jen něco vyřídí a hned za námi přijde. Ani ne za 5 minut byl u našeho stolu, poručil si velké cappuccino a začal se vyptávat. Co dělám, jak jím, jak jsem na tom se stresem (v té době byl spolu s nervy můj nejlepší přítel). Celé to ozdobil motivačním, psychologickým proslovem zakončeným nenásilným pobídnutím k příjemnému vypnutí, pohodovému zabouchání si do pytle apod. Začátek stanovil hned na neděli (abych si to nerozmyslela). Měla jsem si sepsat jídlo, které jsem za poslední týden spořádala, a než jsem se nadála, už byl fuč. Máma celou dobu trnula, jak se k tomu postavím, respektive kdy přesně začnu řádit jak lev v kleci. Jenže já jsem byla naopak klidná a měla jsem takový divný pocit. Dnes už vím, že to byl vděk okořeněný drobným nadšením z toho, že jí na mně tak záleželo a udělala ten klíčový krok.

Sobota uplynula jako voda a než jsem se nadála, už jsem si to štrádovala do fitka. Nebyla jsem nadšená z těch lidí. Paradoxně jsme měli trénink domluvený v největší nedělní špičku. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Byl to oťukávací trénink, kdy si mne otestoval, jaké váhy zvednu a kolik toho zvládnu. Na závěr jsme si sedli, omrkl mi můj žrádelníček, tzn. vše, co jsem do sebe za poslední týden naposílala, sestavil mi nový jídelníček a bylo to. Hned jsme si domluvili další trénink na pondělí a nenásilně jsme se do toho opřeli.

Upřímně, ze začátku to pro mě bylo těžké. Najednou jsem si uvědomila, jak vypadám, styděla jsem se před těma namakancema něco dělat a vůbec tam chodit! Týden jsem se odhodlávala k tomu, koupit si digitální váhu a zvážit se. A když jsem to konečně udělala, hanba mě fackovala, že jsem to nechala dojít tak daleko, tj. do 72 kg. Po měsíci mě z toho "utrpení" vysvobodila operace zápěstí. Náramně se mi hodila, protože jsem se konečně měla na co vymluvit. Stravu jsem držela striktně od prvního dne, takže netrvalo dlouho a váha začala zlehýnka padat dolů. Pupek začal splaskávat, týden od týdne to bylo lepší a HLAVNĚ jsem se začala cítit skvěle. Člověk se začal usmívat a byl najednou pozitivní.

Trenér mě nešetřil, každý trénink byla nálož. Není proto divu, že se to zlomilo a já v tom našla zalíbení. Jednoho krásného květnového dne to přišlo. Dostavila se úplná závislost, řekněme až umanutost. Chtěla jsem víc. Už to nebylo jen nějaké popuštění ventilu u angličáků, výpadů a bušení do pytle. Zatoužila jsem po pevné postavě. Po SVALECH! Tak jsem krátce po mých narozeninách přišla na trénink s tím, že chci fitness postavu. Trenér mi řekl, že vše umíme a že vše jde. Dodal, že pokud to nejde, tak to tam naboucháme. Ze dne na den jsme se do toho opřeli. Nasadili jsme "pseudosacharidové vlny", aby se tuk rozhýbal. Když jsem si myslela, že mě už nic v mé cestě za snem nezastaví, trenér se na mě vykašlal. Přestal chodit na tréninky, vymlouval se, rušil mi je atd. Takže jsem v červenci přestala trénovat, udržovala jsem si jen zdravou stravu, plácala jsem se v tom, protože mi vypadl jediný smysl života, hnací motor, který mi doposud dělal radost. Do toho se to vyostřilo s rodinou a bylo zaděláno na opravdu těžké zlomové léto.

Ale v září jsem se odstěhovala od rodiny a najednou jsem měla jiné fitko necelých 250 metrů od bytu. To byla, panečku, pohodička. Nasadila jsem denní kardio a bombila jsem sama. Ušla jsem velký kus cesty. Ale pořád jsem věděla, že sama, bez vedení, tu postavu jen tak na sval nevytesám. Až jsem jednou při objednávání suplementů narazila na online trenéra. Neváhala jsem a hned v lednu jsem si objednala sacharidové vlny s tréninkovým plánem. Měsíc jsem na ně čekala a hned, jak přišly, vrhla jsem se do toho po hlavě! Držím se už dva měsíce, dostala jsem se pod 57 kg a konfekčně jsem kdesi na pomezí velikostí 34 a 36 (záleží, jak je hadr ušitý). 4x týdně mám silový trénink, 2x mám dobrovolné kardio, neděle je odpočinková. Pomalu ten tuk sekám a můžu Vám říct jediné - láska k železu je bezmezná. Vše je to o hlavě, dřina a ten pocit za to opravdu stojí. Ať už máte podporu jen na začátku jako já a celou cestu si musíte prorazit sami, nebo ji po boku máte celou dobu.

Porovnání září 2013 a prosinec 2014

Porovnání červen 2014 a březen 2015