Michal Mička je usměvavý sympaťák odkojený Havířovskem, tedy krajem rázovitým. Snad proto z něj není žádná "dámička", i když si občas rád oblékne růžové tričko a ulízne vlas. Žádného Káju Maříka ale také nečekejte. S Michalem už od pohledu šijí všichni čerti a pro nějakou tu lumpárnu nemíněnou ve zlém zřejmě taky nejde daleko. Ale i to je na něm vlastně sympatické. A také to, že když mluví, na nic si nehraje a říká věci na rovinu, tak jak jsou.
V tělocvičně to pak Michal dokáže pěkně rozbalit, čehož můžete být svědky prostřednictvím jeho videologů. Bezprostředně před jedním natáčením, potažmo tréninkem jsme Michala trochu vyzpovídali, abychom se o tomto českém crossfitovém atletovi dozvěděli trochu víc.
Míšo, jsi schopný dělat dvě věci najednou? Mluvit a bandážovat? (smích)
No, nevím, někdy mi to dělá problém. (smích)
Tak to zkusíme. Ty jsi momentálně pěkně našláplý sportovec. Měl jsi ke sportu vždycky blízko?
V podstatě ano. Rodiče mě přihlásili na hokejovou základní školu, takže jsem od 2. třídy začal hrát hokej.
Jak dlouho ti to vydrželo?
Do 6. třídy. Vedle hokeje jsem vlastně měl i vzpírání. Jeden z mých spoluhráčů David Klimša měl otce, který je manažerem vzpěračské haly, a ten nám vedl silovou přípravu, při které jsme dělali i vzpěračské cviky.
Vzpírání už v takhle mladém věku?
Cvičili jsme s váhami odvozenými od našeho věku a tělesné hmotnosti, takže to nebylo nic extrémního.
Proč jsi skončil s hokejem?
To je docela vtipná historka. Měl jsem nejlepšího kamaráda, který se mnou hrál hokej, jenže nebyl tak dobrý, tak ho vyloučili. Odešel na jinou školu, a protože se chlubil, že tam mají holky, skončil jsem s hokejem a rozhodl se jít za nimi.
Za holkama nebo za kamarádem?
S kámošem za holkama. (smích) Jenže do téhle nové školy mě nevzali, tak jsem se musel vrátit na hokejovku, kde mě už ale nevzali zpátky do hokej, takže jsem tam chodil jen do školy a hokej hrál chvíli ještě za Karvinou, ale to už bylo jen takové plácání. Na silovou přípravu jsem ale chodil stále. Trenér mi říkal, ať určitě chodím, že jsem silný a že mám na vzpírání dobrou postavu. Jsem malý a v té době jsem byl ještě pěkně tlusťoučký.
Ty a tlustý? To si vůbec neumím představit.
Jo jo, takový malý tlusťoch jsem byl. Nicméně jsem trénoval, začalo mi to jít a v žácích do 15 let jsem měl dokonce nějaké české rekordy. Vzpírání jako hlavnímu sportu jsem se věnoval do 21 let, ale díky CrossFitu vzpírám i teď.
Jaká vzpěračská disciplína je ti bližší a s kterou se víc pereš?
To se dost střídá období od období. Na závodech, ještě před zraněním nohy, jsem měl vždycky silnější nadhoz, ale třeba teď mě baví víc trh, protože při něm mě mé zranění nelimituje.
Co se ti stalo s nohou?
Já mám s nohama problémů poměrně dost. V 17 letech mě začala pobolívat levá noha, byly to takové křeče nebo brnění do celého kvadricepsu a dlouho se nevědělo proč. V té době jsme strašně moc dřepovali, takže jsem měl hrozně mohutné nohy, a tak ani přes sono nemohli nic najít. Nakonec jsem musel na speciální vyšetření do vojenské nemocnice v Praze, kde zjistili, že mám prasklý sval v délce 20 cm a o průměru 0,5 na 1 mm.
S tím ale asi nejde nic jiného než počkat, až se zacelí, ne?
Řekli mi, že operativně se to nedá řešit, že by byla nějaká možnost, kdybych přišel hned, ale se starým zraněním už nešlo dělat nic. Řekli mi, že se tam udělá jizva a že musím doufat, že mi nebude vadit. Tohle zranění mi přineslo na dlouhou dobu blok, takže silové výkony šly výrazně dolů. Momentálně mě už tahle noha nebolí, ale problémy přišly s tou druhou. Dostal jsem zánět bursy v kyčli, nešlo to nijak vyléčit, tak mi to drénovali. Deset týdnů jsem chodil na punkce a zbyl mi tam malý výpotek, který nemohou vytáhnout, a ten, když zvednu nějakou větší váhu nebo nohu špatně nastavím, mi tlačí na nerv. To pak dostanu křeč přes celé stehno až ke koleni a mohu odpajdat domů. Za týden je to ale už zase dobré.
To ale není ideální stav, že? Nějaké řešení to nemá?
Chodím na rehabilitace, ale nijak zvlášť se to nelepší.
V čem tě to limituje nejvíc?
Nejvíc mi to vadí u přemístění, tam totiž hodně rozkročuji nohy, a jakmile je rozkročím, zatlačí mi ten výpotek na nerv. Jinak v trhu mi to nevadí, u výrazu také ne ani u dřepu ne, protože dřep jedu kontrolovaně, konstantní rychlostí, není to takové, že tam člověk rychle spadne. Kontrolovaný pohyb mi nevadí.
Tak alespoň to. Necháme tvých úrazů a podíváme se na tvé výkony. Jaká byla tvá vzpěračská maxima v dobách, kdy ses věnoval jenom vzpírání?
Moje výsledky na závodech byly jiné než tréninkové. Já nějak neuměl ve vzpírání závodit, vždycky jsem byl hrozně nervózní. Člověk má jen tři pokusy na to, aby to dal, a pak má jen dva pokusy, jeden pokus a nervozita se stupňuje. To jsem úplně nezvládal, takže při trénincích jsem měl lepší výsledky než na závodech. Na závodech jsem zvládl nejvíc 127 kg na trh a 157 na nadhoz, v tréninku se mi podařilo dát 135 kg v trhu a 170 na nadhoz, což je dost výrazný rozdíl.
Vzpírání je teď pro tebe jen jedna z mnoha disciplín sportu, kterým se teď naplno zabýváš, a to je CrossFit. Jak ses k němu dostal?
Samotné vzpírání už mě tolik neuspokojovalo, tak jsem hledal, co bych k němu ještě mohl dělat. V tu dobu se u nás rozmohlo MMA, tak jsem to chtěl zkusit, jelikož dřív jsem byl docela raubíř a bavilo mě se prát. MMA mě docela bavilo, ale pořád to nebylo úplně ono. CrossFit jsem začal dělat kvůli tomu, abych se zlepšil v MMA, jenže brzy jsem zjistil, že je pro mě CrossFit lepší a zábavnější než MMA, tak jsem se mu začal věnovat naplno.
Co tě na CrossFitu nejvíc baví?
Všechno. Ta dřina, pocit po tréninku. Neříkám, že vzpírání nebo MMA není dřina. Vzpírání je ohromná dřina a neohodnocená, ale je to jiná dřina. CrossFit je strašná makačka, tam se zapotím i zadýchám.
Máš při něm podle mě dost výhodu v tom, že máš "nadýcháno" z hokeje, k tomu sílu ze vzpírání - obojí se v CrossFitu krásně uplatní.
Tak s kondičkou to u mě nikdy nebylo moc horké. Když jsme byli na soustředění, v běhu jsem býval poslední. Běh nenávidím. A vůbec všechny kardiovaskulární věci nějak moc nemusím. (smích)
Jenže i to je velká součást CrossFitu. Jak se s tím pereš?
Něco naběháno mám, ale jsem spíš silovější typ, takže mám radši sprinty. Běžet třeba 5 km, to už je problém. Já se po kilometru rozběhnu a můžu běžet, ale nebaví mě to. Kilometr a půl mi bohatě stačí, to je maximum, co se mi chce běžet. (smích) Také mě nebaví dělat spoustu opakování jednoho cviku, jako když někdo dělá v kuse třeba 1000 angličáků. To bych nikdy nejel. Sto ještě snad ano, ale i to je hodně. Když si zkombinuji třeba 20 angličáků ještě s něčím a dám pět kol, mám jich taky 100, ale je to mnohem zábavnější. Pro mě je lepší trénovat fyzičku takhle než chodit běhat.
Co ti v CrossFitu dělá největší problémy?
Bojuji s takovými věcmi, kde mají výhodu vyšší lidé. Problém mi dělají třeba wall bally, kde se nějak neumím zkoordinovat, a když se zadýchám, tak se to celé sype. Také mi nejde veslo, takže se na tom teď snažím pracovat a vesluji skoro každý den.
Je veslo hodně o technice?
Myslím, že člověk musí mít hodně naveslováno, aby se to naučil. Není to o tom, že ti někdo řekne "udělej to takhle" a umíš to. Musí to být nadrilované. Je to jako se vším. Člověk musí udělat nevím kolik tisíc angličáků, než zjistí, jak ušetřit energii a kde odpočívat.
A zažíváš občas takové momenty "prozření", kdy se něco dlouho učíš a najednou si to všechno hezky sedne a tobě svitne: "Jo, takhle se to musí!"
Jo, je to takové osvícení a ta věc, na které pracuji, jde najednou třeba o polovinu snadněji.
Člověk se pořád učí. Možná, že za rok budu dělat přemístění úplně jinak, než ho dělám dneska. Uvidíme. Pořád se rozvíjím.
To je vidět. Zdá se, že od loňského roku jsi udělal ohromný pokrok. Jakým stylem trénuješ? Stavíš si dopředu nějaký plán, nebo trénuješ ryze intuitivně?
Dřív jsem trénoval jinak, ale od nového roku to dělám tak, jak to dělají ve většině gymů. Nejdřív je nějaký warm-up, pak silová část, nácvik dovedností a WOD. Takhle se mi trénuje lépe, předtím jsem neměl takový řád. Jinak celkově mám teď k tréninku lepší přístup a na závodech se nyní dokážu víc kousnout, víc potrápit než dřív.
Myslíš, že se dá větší rezistenci vůči diskomfortu a bolesti naučit? Že se na to dá nějak zvyknout?
Určitě se to dá trochu naučit. Někdy už to stejně dál nejde, že se člověk třeba na hrazdě dál neudrží, ale i vytrvalost svalů se dá posouvat a také se dá naučit pracovat i se zakyseleným tělem.
Inspiruješ se někde, co se stavby tréninku týče?
Inspiruji se na webových stránkách Competitors Training, tam se mi tréninky líbí, občas zkouším nápady jiných nebo si vymyslím trénink sám, je to různé.
Jak často v týdnu trénuješ?
Řídím se podle toho, jak se cítím, ale většinou trénuji v pondělí a úterý dvoufázově, ve středu si dávám masáž nebo jinou formu regenerace, ve čtvrtek a pátek mám dvě fáze, sobota volno a neděle jedna fáze. Není to ale tak, že když mám dvě fáze, dělám 2x silovku nebo 2x denně WODy. Kombinuji si to, jak se mi chce. Většinou nemám přesně naplánované, co půjdu na tréninku. Když mě bolí nohy, nepojedu dřepy, které jsem chtěl jet. Tréninkový plán si koriguji za chodu.
CrossFit je momentálně tvůj hlavní sport, pravidelně se účastníš českých soutěží, ale co nějaké ty zahraniční? Nelákají tě také?
Lákají, proto jsem třeba byl v letošním roce na Central Europe Throwdown v Bratislavě, kde se mi moc líbilo. Co se týče dalších závodů, jako byly třeba v Aténách nebo v Chorvatsku, je to určitě hezké, ale já do toho Chorvatska pojedu radši na dovolenou s rodinou než na víkend si zasoutěžit.
Jaké ambice máš, co se týče CrossFit Games? Letos ses Open, pokud vím, účastnil.
Soutěž Open byla v letošním roce mým hlavním cílem, ale něco se mi tam nepovedlo a já ztratil motivaci. Už se ale těším na další ročník, pokud bude fungovat zdraví, vlítnu do toho naplno.
Tak to bychom měli CrossFit. Ty sis vedle něj ale nedávno ještě střihnul soutěž v docela jiném sportu a tím bylo physique mužů. Jak tě napadlo do něčeho takového jít?
Nevím, tak nějak z hecu. Když jsem zjistil, že jsou takové závody a že je možné se tam přihlásit, řekl jsem si, proč to nezkusit. Zajímalo mě, jak bych asi skončil mezi takovými kulturisty... (smích)
Jak jsi to zvládal? Všechno to pro tebe muselo být nové, od přípravy po dietu, natírání barvou, pózování...
Na soutěži o mě bylo postaráno dobře. Byla tam se mnou Eva Kuncová ze Superior 14, ta mě mazala, dávala mi chlebíky, řídila pitný režim, prostě starala se na 100 %.
Jak vypadala tvoje příprava a jak dlouho trvala?
No, příprava... Týden před závody jsme se stěhovali a pořád jsem nevěděl, jestli na ty závody půjdu, nebo ne. Registračku jsem měl, ale nechtělo se mi nějak držet dietu. Umím držet dietu, ale když se mi nechce... Mám hodně rád jídlo, sladkosti a vůbec všechno možné. I rohlík mám rád! (smích) No a jak jsme se stěhovali, nejedl jsem tak, jak jsem chtěl. Po stěhování jsem snědl celou Gejšu, rohlíky, chipsy, no a tak jsem si řekl, že na soutěž kašlu. 
Jenže v pondělí večer jsem nad tím zase začal uvažovat, četl jsem si něco o superkompenzaci a nakonec jsem si řekl, že se zkusím hecnout a uvidím, co z toho vzejde. Takže od úterý do neděle jsem jel superkompenzaci a zhubnul na tom za tu dobu 7 kg.
Pěkně. A jak ses cítil? Crossfitové tréninky jsi v téhle době vynechal?
Crossfitové tréninky jsem jel pořád stejně, nijak jsem to neměnil ani neomezoval.
A dával jsi to?
No, všichni říkají, že nula sacharidů je peklo, ale mně to přišlo v pohodě. Když jsem neměl sacharidy, měl jsem hodně masa a cítil jsem se takový silný. (smích) A když jsem pak přidal cukry, cítil jsem se pořád stejně.
A nějakou posilovnu sis dával?
Ani ne, nezaměřoval jsem se na určité partie. Prostě jsem si pořád jel svůj crossfitový trénink.
Musel ses ale naučit pózování. Někdo ti s tím pomáhal, nebo ses to učil sám?
Pózovat jsem se učil u nás ve vzpírárně den před závody, měl jsem to v mobilu. (smích) Celé učení mi trvalo asi 10 minut a zdálo se mi, že to půjde, až na závodech jsem zjistil, že tak jednoduché to zase nebude. Neuměl jsem na pódiu pořádně zatnout svaly. Jak jsem byl nervózní, zaměřil jsem se na určitou část a na další zapomněl. Pořád jsem si hlídal, jestli jsem správně naštelovaný, a pak mi jiné věci utíkaly. Prostě neměl jsem to pořádně naučené.
Jak ses cítil mezi závodníky, když oni jsou v tomto oboru specialisté, dávají tomu všechno, drží dlouhé diety, zatímco ty sis tam odskočil z CrossFitu po přípravě, která trvala všeho všudy 5 dní?
Normálně. (smích) Chtěl jsem si s nimi povídat, oni se mnou moc ne, alespoň mi to přišlo. Oni to brali vážněji než já. Já jsem chtěl zkusit něco nového, oni chtěli vyhrát.
Na to, jak dlouho ses připravoval, ses ale neumístil špatně. Kolikátý že jsi to byl?
Sedmý. Do finále jich postupovalo prvních šest. Ještě že jsem se tam nedostal. Když jsem totiž odpózoval, řekl jsem si, že na to kašlu, že mám žízeň a hlad. Kdybych postoupil, vracel bych se na pódium z Burger Kingu. (smích)
To by, panečku, byla forma! Nicméně jak se ti závod celkově líbil a zkusíš si to ještě někdy?
Asi ne, radši zůstanu u CrossFitu.
Michal Mička ve vzpírárně Havířov
