Petr Růžička:
"Objevuji nový svět pohybu."

Dělal CrossFit a hodně, hodně pracoval. Pracoval a cvičil, cvičil a pracoval. Nepatřil k lidem, co si stěžují, hledají výmluvy a do práce se musí nutit. Byl spíš z těch, co se s přehledem uštvou sami. Měl hlavu, co potlačí únavu, a vůli, která ucpe úpícímu tělu pusu roubíkem. Po šesti letech takového režimu ale jednou jeho tělo řeklo dost. "Přišel jsem do posilovny a už jen z pohledu na činku se mi udělalo fyzicky špatně. Bylo to, jako když se opijete a pak je vám fakt zle," vzpomíná Petr Růžička na moment, kdy se jeho tělo rozhodlo stávkovat. Tím se vlastně uzavřela jedna kapitola jeho života.

Přesně v ten stejný okamžik se totiž na jeho sportovní dráze přehodila výhybka a on se vydal získat schopné, odolné a výkonné tělo tak trochu jinou cestou.

Petře, mohl byste se nám na úvod alespoň zběžně představit?

Jsem člověk, který se skoro celý život věnoval počítačové bezpečnosti, tedy seděl jsem dlouhé hodiny před počítačem a zabezpečoval počítačové sítě a systémy. Díky této práci jsem hodně cestoval, psal články, přednášel, byl jsem snad v každé bance, pojišťovně nebo větší firmě v České republice, kde se počítačová bezpečnost řešila. Před dvěma a půl lety jsem s tím skončil. Dal jsem výpověď a odešel jsem.

Proč?

Přestalo mě to naplňovat a bavit, což tedy ze začátku tak bylo. Měl jsem tu práci hodně rád. Pro člověka, který tomu rozumí, je velmi jednoduché jednat s počítačem, jednodušší než jednat s člověkem. Utíkal jsem k tomu a bylo to příjemné, až do doby, než jsem v tom přestal vidět smysl. Dnes se tedy učím být zase obyčejným počítačovým uživatelem, který se nehrabe pod povrchem věcí.

Bylo to dlouhé rozhodování, že skončíte, nebo přišlo zčistajasna?

Asi rok a půl už jsem trpěl, byl jsem hrozně unavený. Hodně, opravdu hodně jsem pracoval, k tomu jsem se snažil sezení u PC kompenzovat pohybem a i to jsem dělal s nasazením. Věnoval jsem se bojovým uměním, mával kettlebelly, dělal jsem CrossFit a všechno vždy naplno. Po čase z toho ale byla únava jako trám a já si strašně potřeboval odpočinout. S manželkou jsme se tedy dohodli, že si vezmu rok neplacené volno, nahodíme baťůžky a pojedeme na Nový Zéland. Nakonec to ale dopadlo jinak. Manželka přišla do jiného stavu, takže když jsem skončil v práci, odjeli jsme na zbytek jejího těhotenství na hory. Po narození dcery jsem se začal věnovat rodině a do staré práce se už nevrátil.

V tom případě si neodpustím možná přízemní, ale praktickou otázku - co vás tedy teď živí?

Živí mě to, že učím pohybové dovednosti, které znám. Vedu kurzy, kde učím stojku, mobilitu, strečink, radím, jak posílit a "obrnit" klouby ramen a kolen, aktuálně se chystám rozšířit tematiku seminářů i na problematiku páteře a základní sílu na kruzích. Neučím jenom věci, které člověku nutně pomohou zvednout víc, ale pomohou mu, aby byl odolnější proti zranění a víc toho v běžném životě vydržel. Ukazuji takový trochu jiný přístup k pohybu, který mám díky svému učiteli, který se jmenuje Ido Portal.

Řekněte mi něco o svém učiteli a jeho přístupu.

Ido je nesmírně zajímavý člověk. Někdo ho obdivuje, někdo nenávidí, ale faktem je, že je to neuvěřitelný učitel s velkým U. Nejenže dokáže velmi dobře vnímat svoje tělo, ale dokáže také skvěle učit ostatní a přesně ví, jak co vysvětlit. Všechny tyhle tři kvality dohromady má málokdo. Někdo dokáže předvést, ale nedokáže vysvětlit, někdo dokáže předvést, vysvětlit, ale neumí předat a naučit. Ido má, kromě jiného, všechny tyto tři schopnosti.

Ostatně umí toho spoustu. Když byl hodně malý, začal s bojovými uměními. V 16 letech se dostal do Brazílie, kde se učil capoeiru. Tu pak začal učit ve svém domovském Izraeli i v celé Evropě. Později ale zjistil, že pouze svět capoeiry ho omezuje, takže se rozhodl z něj vystoupit a začal se zajímat o gymnastiku, vzpírání, balet, jógu, parkour a mnoho dalších disciplín, které mají něco společného s pohybem. Ze svých poznatků a pozorování pak začal budovat svůj vlastní systém, který nazval Ido Portal Method. Jde vlastně o skupinu cviků, přístupů a názorů na to, jak vylepšit člověka, vylepšit jeho tělo a udělat jej odolnějším. Proto Ido dělá stojky, praktikuje gymnastická cvičení, leze po zemi v různých komplexních vzorcích, dělá akrobacii a používá prvky z tance nebo z bojových umění. Tímto pohybem stimuluje tělo a modeluje jeho tkáně tak, aby dokázalo a vydrželo víc.

Je tedy větší odolnost jeho primárním cílem?

To je jeden z cílů. Ido pracuje s lidmi, kteří potřebují více pohybu, i s těmi, kteří mají problémy plynoucí z nadměrného sportování. Jeho přístup pomáhá oběma skupinám. Mít odolnější klouby má obrovský význam nejen pro fotbalisty, tenisty či hokejisty, ale i pro běžného člověka. Pokud uklouznu a spadnu na zápěstí, možná si ho nezraním, když bude pevnější... Ido ale ve svém konceptu pracuje i na jiných věcech. V současnosti se třeba zabývá generováním rychlosti, zkoumá, jak se pohnout rychleji, než je běžné. Studoval za tím účelem různá bojová umění, přírodní národy, úkazy a jevy a na jeho pohybovém projevu je to vidět. Když se Ido pohne, je to až neskutečné. Vypadá jako kočka na steroidech. Je hodně, hodně rychlý!

Ido říkal, že za ním velice často chodí lidé s tím, že potřebují mít větší sílu, aby měli například lepší bekhend v tenise, a že kvůli tomu dělají shyby s 20 kg na opasku a na deadlift zvedají dvojnásobek své váhy... Jenže ono to není o síle. Ti lidé potřebují něco jiného. Ido vám předvede bekhend, až zaduní hala. Jeho ruka je totiž odbrzděná, což "normální" člověk neumí. My se hýbeme tak, abychom nezranili svoje tělo, náš nervový systém nás z bezpečnostních důvodů nenechá hýbat se rychleji. Jenže Ido ví, jak to odbrzdit, a také to umí naučit.

Jenže je to vůbec dobré, snažit se tenhle náš ochranný systém obejít?

Tenhle systém máme určitě z dobrého důvodu, chrání člověka, který neví nebo není připravený. My v sobě máme neuvěřitelné schopnosti, jenom k nim nemáme za běžných okolností přístup. Důkazem toho jsou momenty, kdy třeba matka zvedla auto, když jí přejelo dítě. Tyto schopnosti v nás ale jsou, a pokud se na ně napojíme vědomě, tělo nás k nim pustí. Důležité ale je, aby nám to neublížilo, jinak se ta schopnost zase zamkne zpátky a my za to draze zaplatíme.

Věci, které Ido Portal učí, jsou prostě unikátní a unikátní je i jeho dar, jak je umí vysvětlit. Já se například dvacet let svého života zabýval bojovými uměními, takže o nich něco vím, ale to, jak on nám uměl na semináři vysvětlit některé podstatné principy, z toho mi spadla čelist. Zvládl to za 10 minut, západním stylem a západním slovníkem. Žádný mysticismus, jen klouby, šlachy, krev, svaly a fascie. Při tom mě napadlo: "Jak to, že mi to takhle ještě nikdo neřekl?" Na tom semináři jsme dělali cvičení, která já dávno znal a praktikoval, jen jsem nevěděl, proč vlastně a co je výsledek. A tady mi to bylo vysvětleno naprosto jasně a analyticky.

A bylo nezbytně nutné, abyste tomu rozuměl? Není podstatné hlavně to, že jste ta cvičení dělal?

Tak já ten pohyb v sobě mám, ale schopnost, kterou má Ido, nemám. Ale teď věřím, že jí mohu dosáhnout, protože to chápu. Jen jsem to asi potřeboval trochu víc objasnit. Ido je vůbec úkaz. Někdo může dělat chi kung 20 let a nic se nestane. On odjede na 2 měsíce do Číny, vrátí se a za další 4 měsíce má neskutečné schopnosti.

Možná má jen výjimečný talent a nikomu dalšímu by jeho cesta nefungovala.

To je právě další důkaz jeho schopností. Všichni žáci, kteří jsou dlouhodobě kolem něj, začínají být jako on. Všichni umí stojku na jedné ruce, shyby na jedné ruce, všichni jsou ohební, gumoví, silní a rychlí. On to prostě umí podat. Ido se učil shyb na jedné ruce 3 roky. Dnes je ale schopný ho naučit za 6 týdnů, protože ví jak na to. Ido má schopnost něco vzít, přechroupat, vytvořit z toho metodu a poslat ji dál. Lidé se to pak vezmou, zkopírují a funguje jim to.

A k čemu je dobré umět shyb na jedné ruce?

K ničemu. Jen se dá říct, že neexistuje náročnější tahový cvik, než je shyb na jedné ruce. Je to ale slepá ulička. Není to dovednost, která otevře další dveře, nedostane vás do další místnosti, kde jsou další schopnosti, na kterých se dá pracovat, a Ido sám říkal, že kdyby věděl, kolik času a úsilí mu to zabere, že by to možná ani nedělal.

Když se někdo rozhodne vyzkoušet metodu Ida Portala, co od toho může očekávat? Bude silnější, rychlejší či ohebnější?

Bude rozvíjet všechno, ale samozřejmě bude mít sílu, ale nebude silový specialista, bude mít rychlost, ale zase z něj nebude sprinter. Například co se mě týče, síla, kterou mám dnes, je úplně jiná síla, než kterou jsem měl, když jsem dělal CrossFit. Na CrossFitu jsem dělal kipping muscle-upy, dnes dělám čisté muscle-upy a opravdu si dávám záležet, aby to byla čistá síla. Takže nějaká síla tam je. Jako prevence zranění funguje tento přístup také skvěle. Moje kolena nikdy nevydržela to, co vydrží dneska. Před třemi lety jsem málem sám neodešel ze semináře, dneska si díky různému kroucení a torzím mohu dělat, co chci, a kloubům to nevadí.

O metodě Ida Portala mluvíme už chvíli, ale přesto je pro mě zatím hodně abstraktní. Můžete přiblížit, jak tento systém funguje, a nastínit třeba váš vlastní trénink?

Dalo by se říct, že pracujeme ve vrstvách. Nejdřív je třeba vybudovat základní sílu, to je jedna vrstva. Potom je dobré mít uvolnění, takže se pracuje na mobilitě. Dál je dobré mít odolná zápěstí, která se hodně namáhají při stojkách, takže pracujeme na tom, abychom je zpevnili. Pak přijdou na řadu stojky. Teď jsme se zas třeba hodně věnovali běhání, sprintům a skákání. Skákali jsme do výšky i do dálky, snažili jsme se o precizní skoky, které jsou měkké a mají určitou kvalitu. Je to vlastně o určitých cyklech. Třeba 3 měsíce se hodně věnuji hand balancingu, další 3 měsíce lezu po zemi, v dalším cyklu pracuji na silovém rozvoji. Pokroky sice nejsou tak rychlé, jako kdybych dělal jednu věc 5 let, ale je to projektový rozvoj.

Takže vy cyklicky pendlujete mezi jednotlivými disciplínami, vždy se soustředíte na jednu a další udržujete.

Přesně tak. Mám určitý projekt, na kterém pracuji, dostanu ho na určitou úroveň, tam ho udržuji a posunuji zas něco jiného. Celkové schopnosti těla tak postupně stoupají, i když ne lineárně. Zlepšení jedné schopnosti ale může negativně ovlivnit jinou. Když jsem se hodně věnoval stojce a hand balancingu, zhoršil se mi deadlift. Když jsem pak začal pracovat na deadliftu, narostly mi nohy a já se zhoršil ve vahách na kruzích. Snažit se být top ve všem najednou je hrozně těžké. Já například hodně uznávám lidi, co jsou na CrossFit Games, ale oni za tuhle dřinu, za tuhle specializaci strašně zaplatí.

Specializaci? Vždyť hlavním motem CrossFitu je nespecializovat se, být univerzální.

To je dobrá hláška, ale nereálná. Člověk, který soutěží v CrossFitu, se musí specializovat na soutěže v CrossFitu. Nikdo z lidí, které vidíte na CrossFit Games, nejede podle CrossFit HQ programmingu, všichni mají specializované programy. Ne obecné, specializované. Takže všichni cyklují, všichni mají nějaké dřepovací a deadliftové vlny, všichni hodně pracují se sílou. Oni se musí specializovat, jinak to nejde.

Takže chytrý specializovaný trénink je klíčem k nadlidským výkonům top atletů z Games? Zvláštní, že někteří crossfiteři u nás makají jako vrcholoví sportovci, a přesto jsou úplně jinde. A nemyslím, že je to jen tím, že se u nás CF dělá zatím relativně krátce.

Tak jedna věc je ta, že CrossFit může favorizovat určitý typ člověka, který má mentální schopnost se vypnout. Když má k tomu ještě genetiku, dostane se mezi ostatními atlety dál. Ale stejně výkony, kteří tito atleti podávají, nejsou úplně lidské, takže nevěřím, že to zvládají bez nějakých podpůrných prostředků. Ale asi zaplať pánbůh, že je používají, jinak by je to roztrhalo. I tak si ale myslím, že jejich život bude časem omezený. Nemluvím o zdraví nebo o nějaké dlouhověkosti, ale o tom, že za nějakou dobu budou mít nejspíš velké bolesti, protože takovouhle zátěž nemůže nikdo dlouhodobě vydržet, bez ohledu na to, jak chytrý trénink, zajímavý programming nebo skvělé kapacity mají. Vezměte si, jak to měli atleti z CrossFit Games dřív. Všichni cvičili jednou denně, než přišel Mikko Salo a začal trénovat třikrát denně metcon. Měl výsledky, a tak najednou začali všichni trénovat 3x denně. A dnes už se trénuje 4 - 5x denně. To je neuvěřitelný. To už je moc.

A to je, myslíte, důvodem častých sportovních úrazů crossfiterů? Trénují moc? Nebo moc na dřeň?

Pokud se člověk tlačí dál a dál, tak se možná dostane za hranice, za které jít nemá, nebo by měl počkat dva roky, než za ně půjde. Ono svaly se mohou zregenerovat poměrně rychle, ale další pohybové tkáně potřebují k potřebné regeneraci mnohem víc času. Jenže co když mám soutěž... Tak prostě musím. Když mám druhou soutěž, tak zase musím. Lidské tělo má ale jen určitou kapacitu a absorbuje jen určité množství chyb, než se něco pokazí. CrossFit člověka hrozně motivuje, což je na jednu stranu dobře, protože ho to posouvá, na druhou stranu ho to ale může až likvidovat. Jsou lidé, které v posilovně i v zaměstnání musíte do činnosti nutit, a jsou zas lidé, které odtamtud musíte tahat, jinak se tam utaví. CrossFit lidi spíš tlačí, obvykle tam ale není nikdo, kdo by řekl: "Hele, už je to moc, zastav." Takže pokud pak máte osobnost, která jde silou vůle dopředu, protože chce výkon, může to končit špatně.

Když se podíváte na současný výkonnostní CrossFit z pohledu přístupu Ida Portala, v čem vidíte jeho největší nedostatky?

Když jsem před 3 lety navštívil svůj první seminář Ida Portala (Movement-X) a chvíli jsem poslouchal, první, co mě napadlo, bylo, že mi představil CrossFit veze 2.0, tedy ještě lepší CrossFit. Jeho metoda je také o nespecializaci a mnoha různých dovednostech, ovšem my v nich nijak nesoutěžíme nebo se nepředháníme, jde nám čistě o rozvoj.

Jenže člověk je od přírody soutěživý, navíc soutěž bývá často silnou motivací, nemyslíte tedy, že i metoda Ida Portala se časem stane soutěžní disciplínou?

Ne, protože ne všechny věci jsou měřitelné. Jak změříte, kdo udělá lepší most? Ten, kdo se víc prohnul, nebo kdo v něm déle vydrží? A tím jsme u toho, čím podle mě trpí dnešní CrossFit. Nic, co se nedá zvážit, změřit na kola, opakování nebo na čas, se tam prostě nedělá. Proto hodně lidí zanedbává mobilitu, práci na rytmu, na rovnováze. To jsou všechno dovednosti, v kterých se nezávodí, a tak na ně není čas. Přitom jsou to ale věci, které původní CrossFit zahrnoval.

Cítíte se se svým novým přístupem k pohybu jinak, než když jste dřel 6x v týdnu CrossFit? Cítíte se líp?

To jednoznačně. Přijde mi, že když jsem dělal CrossFit, budoval jsem si velmi výkonný, silný motor, který projede všechno, ať ho pošlete kamkoli. Teď se ten motor učím řídit mnohem lépe a velmi precizně. Nikde neplýtvám, nevylívám benzín oknem. Dost lidí řídí tak, že má nohu na plynu a zároveň na brzdě. A já se teď snažím tu nohu na brzdě nemít, takže auto zrychluje. Rozhodně se teď cítím mnohem lépe a dokážu mnohem víc.

Je tedy Ido Portal Method pro vás to nej, co jste na své sportovní cestě potkal?

Nechci říkat, že je to nejlepší, a rozhodně nechci říkat, že je to pro všechny, ale pro mě je to v tuto chvíli to nej. Možná, že za pět let to bude jinak, ale momentálně mi to dává obrovský smysl i přínos. Pořád odhaluji nové a nové závěsy a stále za nimi něco nacházím. Někdy otevřete dveře a je tam zeď. A někdy otevřete dveře a je tam moře. A já v tom moři teď plavu a je obrovské. Objevuji teď nový svět, o kterém jsem dřív neměl ani potuchy, jenom lituji, že mi není znovu osmnáct.

Proč? Že byste měl víc času na sobě pracovat?

Že bych měl víc času i lepší regeneraci a tělo, které víc vydrží, protože to bych cvičil ještě víc.

Takže je možná dobře, že vám není 18, jinak byste se možná uštval tak, jak se vám to stalo s CrossFitem.

Je fakt, že já dnes trénuji hodně jinak než dřív. Cvičím na pohodu, nedřu se, cvičím, protože mě to baví. A hlavně mě také baví ukazovat lidem, že ani ve 40 nemusíte mít pupek a trávit čas s pivem před televizí, že i v tomhle věku může být člověk aktivní, velmi aktivní. A bude to ještě lepší, věřím tomu. Líbí se mi, že metoda Ida Portala neuvěřitelně rozvíjí nejen tělo, ale také mozek. A to je další věc, kterou si myslím, že jako společnost hrozně zanedbáváme. I když rozvoj těla a rozvoj mozku spolu souvisí.

Jak?

Věci, které my děláme při trénincích, jsou složité, komplexní a koordinačně náročné, tím se rozvíjí mozek. A jak říká Ido, svaly odejdou, síla odejde, klouby budou nemocné, takže jediné, co nám zbude, je mozek. A ten nám musí do konce života fungovat v koordinaci s tělem, protože jinak jediné, co na stará kolena zvládnu, bude sledování seriálu z kolečkového křesla. A to není můj cíl. Můj cíl je skákat i v osmdesáti přes kaluže. Takže rozvoj mozku je hrozně důležitou součástí tréninku, protože můžu mít hroznou sílu, ale nebude mi k ničemu, když nebudu umět zvednout ruku. Bez fungujícího centra v hlavě jsme jen hromada svalů, šlach a kostí.

Na jednom ze seminářů, kterých jsem se zúčastnil, jsem potkal osmasedmdesátiletého chlapíka (Stephen Jepson), který žongluje, jezdí na skateboardu, balancuje na slackline, učí se s hakisákem... Je neuvěřitelné, co všechno ve svém věku zvládá. A tenhle muž tvrdí, že klíčem k tomu, aby byl člověk i ve stáří zdravý a měl zdravou hlavu, je právě komplexnost pohybu. To znamená, že jakmile zvládnu jednu věc, musím se učit další. Jakmile umím balancovat ve stojce na dvou rukách, začnu se učit na jedné, když umím na jedné, učím se další variace. Jen tak se mozek rozvíjí. Je důležité si uvědomit, že pohyb není jen fyzická schopnost, ale je to schopnost celého organismu.

A není fajn prostě i to, že zvládnout stojku udělá člověku radost bez ohledu na to, jak moc je to smysluplné a funkční?

Tak pro mě byla stojka velkým pokrokem ve funkčnosti, začal jsem se jinak vnímat. Když někoho otočíte vzhůru nohama a řeknete mu, aby hnul levou nohou, pohne pravým uchem, protože vůbec netuší, co se děje, je zmatený. A já teď přesně vím, co se děje, i když se začnu kutálet po zemi. Velmi dobře se orientuji v prostoru, vnímám, kde co je, a to je cenná dovednost. K tomu mám díky stojce silnější zápěstí, protože držet "nad sebou" pořád 90 kg není lehké. Pravda je ale jistě i to, že jsou věci, které nemusí dávat smysl, prostě jsou dobré. Já nemusím být funkční, můžu si dělat stojky nebo tancovat jen tak, protože mě to baví. Funkční je smeták. Kdybych byl smeták, celý život budu zametat, protože jsem se narodil jako smeták. Ale já nejsem smeták. Můžu si dělat, co chci, a to je super. Je super, že i dospělí si mohou hrát.

My máme dnes vůbec unikátní možnost dělat si radost. Já nemusím, zaplať pánbůh, vstát a jít do války, nemusím bojovat o přežití, já můžu věnovat svůj čas tomu, že stojím na rukou. No není to fantastické? My si dneska můžeme vybírat, co budeme dělat. Baví někoho dřepy? Tak ať je dělá. Baví ho deadlifty? Ať je dělá. Leze rád někdo po stěně? Super! My máme možnost volby a to je úžasné.

Více o Petrovi Růžičkovi a jeho aktivitách naleznete na jeho webových stránkách www.petrruzicka.com nebo na facebookových stránkách.

Ido Portal o své filozofii pohybu

Jak si udržet zdraví do pozdního věku?
Nikdy neopusťte dětské hřiště, míní Stephen Jepson.