Cesta do pekel

Cesta autem domů z fitka trvá Petrovi běžně jen čtyři nebo pět minut. Rychlostí, jakou mu dovolila dnes jeho zavírající se víčka a unavená mysl, mu trvala třikrát tolik. Vůz nechal dole pod okny, na zajetí do garáže sílu neměl… Kdyby jej potkal kdokoli ze sousedů, když bloumal po schodech k dvě patra vzdálenému bytu, neváhal by ani na vteřinku a řekl by, že prostě přebral. Přebral, to je pravda, ale nikoli alkoholu… Otevřel dveře bytu, hned za nimi odhodil tašku s věcmi a ještě v botách s sebou plácnul na postel… Jeho síly stačily přesně na tuto akci, dál v něm nezbylo již zhola nic. Víčka se zdála těžší než všechny činky světa, nešla udržet…

Bylo to možná týden zpět, kdy mu kamarád, špičkový powerlifter, zavolal, zda nedají společný trénink. Proč ne, objemových téměř 100 kg mu dává pocit síly, při trénincích používá závaží, která široko daleko nedá nikdo. Ví sice moc dobře, že Robert je několik silových úrovní nad ním, nabídku na novou zkušenost ale neodmítne.

Na trénink s ním se dobře připravil… Poslední hrudník odjel před pěti dny, od té doby jej i s přilehlými partiemi lehce šetřil. V den D pak od rána hlídal jídlo jako už dlouho ne… Hodně cukrů, hodně tekutin, vše směrováno k páté hodině odpolední…

Do menší, ale moderně zařízené sklepní posilovny v pražských Vršovicích dorazil s lehkým zpožděním. Deset, možná patnáct minut… Myslel, že jej kolega bude čekat na baru, ten ale nikde. „Je tu už ten tlustý velký pán?“ prohodí s úsměvem směrem k dívce za barem. Ta se jen zlehka usměje a ukáže směrem k šatně, z níž právě Robert vychází. 110 kg powerlifterské hmoty naskládaných na možná 170 cm vysoké postavě vypadá úctyhodně. „Hned budu u tebe,“ prohodí Petr po lehké omluvě za zpoždění a odchází do šatny. Po pár minutách je připraven.

Robert je zde s přítelkyní, což sice v plánu nebylo, jenže její postava, se kterou by během pár týdnů doladění mohla bez problémů vyjít na soutěžní pódia a uspět, dává jasně najevo, že je v posilovně jako doma, a tak velmi dobře ví, že kluky u tréninku rozptylovat nemůže. Ví také moc dobře, že se Robertova nejbližší soutěž blíží a později mu to jako chvilkový sparing dá silně pocítit…

Prvním cvikem bude těžký bench, rozhodne Robert. Petr neodporuje, dnes pojede vše podle něj - jen s jinými vahami, pochopitelně. „S kolika končíš?“ prohodí směrem k lifterovi, který jako hladový pes pozoruje benchovou lavičku, právě obsazenou dvěma drobnými klučiny. „Do soutěže daleko, takže jen 200 kg,“ prohodí Robert a zakroutí očima, když vidí zmíněnou dvojku snad pětiminutové přestávky mezi sériemi prokecat.

Petr se na ně chvíli dívá také, pak se k nim přikloní a s úmyslně trochu méně příjemně tónovanou větou se optá, kolik toho klukům zbývá. Dvě série a konec, ujišťují… Dvě série s jejich přestávkami jsou sice slušných deset minut, ale alespoň se kvalitně rozcvičí, dnes to bude zapotřebí…

Ve chvíli, kdy se benchová lavička uvolní, lehá na ni Petr jako první. Osa a dvě dvacítky na krajích, jen pro chycení pohybu. „Na něčem se začít musí,“ prohodí Robert a přidává si dva kotouče na obě strany. „A sakra, má tam skoro dvakrát tolik a hází s tím lehčeji než já,“ pomyslí si Petr, když ho vidí švihat desítku lehkých opakování. „Ale to nevadí, jsme na začátku…“

Na další sérii nechává Robertovu zátěž a deset či dvanáct opakování bez problémů naseká. Půjde to, pomyslí si… Lifter přidává dalších 50 kg a dostává se na celkových slušných 170. I s nimi je šestice opakování bezproblémová.

„Zapomeň na to,“ prohodí Petr směrem k Robertovi a místo posledních pětadvacítek dává jen desítky. 140 kg, slušných pět či šest opakování. Pomalu ale cítí, že se blíží k maximu, k němuž se blíží i Robert, když přikládá kotouče na finální dvě stovky… „Půjdeš za mě?“ prohodí směrem k Petrovi, který tak poprvé uvěří, že ta hora masa u této váhy možná i skončí. První opakování je hračkou, druhé také… Více není potřeba, cílem je síla.

Petr ubírá kotouče a přidává jiné, lehce menší. 160 kg… Na minulém tréninku to s nimi v poslední sérii docela šlo, dnes to půjde také. Jedno, druhé, třetí opakování… čtvrté lehce dře, páté s Robertovou pomocí dotlačuje a končí. „Kolik vlastně jedeme sérií?“ prohodí směrem nahoru těsně poté, co činku odloží. „Tohle byla první, tak ještě tři nebo čtyři,“ odvětí Robert s kamennou tváří. „Co???“ kdyby to věděl, v životě nestoupá tak rychle a šetří síly! Robert zase nařeže svá dvě opakování, druhé lehce drhne, ale i tak je v klidu. A co Petr? Potřebuje delší odpočinek, chvíle strečinku, další odpočinek. To, že přijdou ještě čtyři série jej lehce zaskočilo…

Ale to přece věděl, věděl, že jde na trénink s jedním z nejlepších, věděl, že dnes půjde do tuhého! Na tohle se posledních pár dní připravoval! Přesně tyto chvíle jsou tím, na co se těšil! Ustoupí? Ubere pár závaží a dodělá zbytek sérií s něčím lehčím? Ne! Ne! Ne! „Mám na to!“ zařve v duchu sám na sebe, přistupuje k jedné straně kotoučů a přidává malého 2,5 kg vážícího prcka. „Pro lepší pocit,“ dodává směrem ke sparingovi, který dělá totéž na druhé straně a poté stoupá za činku…

Lehnutí na lavičku, utažení omotávacích rukavic a perfektní umístění rukou na chladné železo. Mohutný nádech, druhý, ještě jeden… Tělo se z lavičky na chvíli zvedá a dvěma nebo třemi údery zpět do ní v sobě mobilizuje všechnu sílu, kterou pár setin poté pouští proti 165 kg nelítostného kovu. A ono to jde! První opakování pouští k hrudníku. Nemá rád rychlé pohyby, ani když je na čince málo, nemá rád rychlé pohyby, ani když ví, že ho to dvakrát tolik vyčerpá. Pomalu a kontrolovaně spustí činku k propocenému triku, těsně po jeho doteku mění směr a vyráží směrem vzhůru. „Dej ty ruce pryč,“ zakřičí na Roberta, který se připravoval mu lehce dopomoci. „Dám to!“ zakřičí ta rudá tvář s tvářemi pokrytými potem. A činka začíná stoupat… Kritický úsek těsně nad hrudníkem jde milimetr za milimetrem, postupně se zrychluje a činka se dostává téměř do propnutých loktů…

„Pojď dál se mnou,“ poprosí nyní. Moc dobře ví, že teď pozná, co je peklo. „Dokud to zvládneš, půjdem!“ přikáže těsně předtím, než začne klesat k dalšímu opakování. Tuhle větu už dlouho nepoužil, jenže už dlouho za ním nestál nikdo, komu by absolutně důvěřoval. Druhé opakování s lehkou dopomocí, třetí, čtvrté a neskutečně dlouho trvající páté… Řev, který se line z jeho úst, přitahuje všechny pohledy z fitka jeho směrem, směrem, kde on svádí boj proti mase kovu, kterou nad sebou ještě nikdy neměl. A ona se zvedá, znova a znova, a až po Robertově „to je poslední“ se zasekává do stojanů. Tělo zpod činky vystřeluje směrem ke kolenům a v klubíčku se stáčí k zemi. Je mu zle, chvíli neví, co se s ním děje. Na mžitky před očima je sice zvyklý, ale „totální tmu“ tam ještě nikdy neměl. Tmu trvající několik dlouhých vteřin, které neberou konce… „V pohodě?“ zaznívá nad ním a sparingova ruka mu sevře rameno. To ho probouzí a jeho „V pohodě!“ značí návrat k normálu. „A to byla teprve druhá série,“ pomyslí si ve chvíli, kdy se plouží k vedlejšímu stroji, aby svaly lehce protáhl.

Když Robert viděl tu vůli, která se postavila váze, jaké do té doby ještě nikdy, přidává i přes svůj původní přesně naplánovaný rozpis na každou stranu další kotouč. 220 kg je sice hluboko pod jeho soutěžním maximem, ale ve stadiu přípravy, v němž se nalézá, je to i tak slušné číslo. První opakování jde samo, u druhého už postava nad ním křičí jako o život, ale Robert zvládá sám. „A ještě jedno!“ ozve se burácející hlas z výšky, a i když je to proti všem jeho plánům, s dalším a s ještě jedním opakováním se popere.

Další dvě série následovaly v relativně rychlém sledu, celkem možná 10 či 15 minut. Váhu zvyšovat nebylo potřeba, oba ji měli spolehlivě nastavenou nad svými současnými možnostmi, oba však při pohledu jeden na druhého dávali do tréninku své maximum a oba vybojovali dvě poslední šílené série.

Kdyby tu byl Petr sám a kdyby nějakým zázrakem i přesto absolvoval tento pekelný bench-press, zvolil by jeden doplňkový cvik a odplazil se do šatny. Jenže dnes to nejde, Robert otvírá svůj deníček a přechází k šikmé hlavou nahoru. Žádné lehké činky, hned k ní z rohu kutálí dvě slušně zaprášené pětašedesátky. „Více tu není?“ ptá se zcela upřímně. Bohužel, bude to muset stačit.

Pro něj znamená naložená váha ve čtyřech sériích možná 30 opakování dohromady, pro Petra to je boj se životem a smrtí u každého jednoho z nich. Proč si nevezme menší? Nevezme, je to chlap! Je to hrdé zvíře, chce něco dokázat! Chce být jako ta hora masa vedle něho - nevezme, nevezme menší! Po každé Robertově sérii se sápe po stejných činkách, a i když jeho tři nebo čtyři opakování nemají s čistou technikou prakticky nic společného, pocit v prsních svalech je tak fantastický, že se ve chvílích přestávky, kdy nabírá vědomí, nemůže dočkat série další, která bude stejně šílená, na stejném pokraji sil, ale stejně fantastická, vedoucí k maximálním úspěchům stejně jako ta předchozí!

Po dokončené čtvrté sérii chvilku usedá na zem a s pohledem do zdi odpočívá. Když se nakonec zvedá, nevidí sparinga u střihání kladek či peck-decku, kde by ho očekával (ne, neočekával, ale kde by si ho přál vidět), ale u šikmé lavice směrem dolů, ke které valí opět stejně těžké jednoručky. „Jsi blázen!“ zavolá na něj bez ohledu na všechny okolo. Je jedno, co si o něm okolí pomyslí, nikdo teď není důležitý. Kdyby to byl běžný trénink, tak ho trojice vcelku atraktivních holek u předkopů pořádně rozruší, kdyby to byl běžný trénink, nespustí oči z Robertovy přítelkyně, jejíž tvary ne málo připomínají ideál ženské krásy. Dnes je ale všechno jinak. Je zde on, je zde Robert, je zde masa železa. Nic jiného neexistuje!

Tlaky hlavou dolů nejel pěkných pár měsíců, čímž sám sobě omluví, proč bere o 10 kg lehčí činky. I tak s nimi podstoupí další čtyři série, které by jindy stačily na základ tréninku. Dnes je to jeho konec, takový „lehký cvik na závěr“, jak mimochodem prohodí Robert. I on to ale nemyslí zcela vážně, i on toho má dost, protože i když je Petr ve svých odpočinkových chvílích na půl mimo, vždycky najde dost sil, aby z něj vyrval o jedno či dvě opakování více, než by byl Robert sám schopen. Řve na něj chvílemi tak, že přehlušuje už tak hlasité rádio, ale vždy je za ním, vždy ve správnou chvíli pevně sevře jeho ruce, vždy mu dodá jistotu, že mu všechno, co mu v předešlých sériích provedl, vrátí tak moc, jak jen bude schopen!

Čtyři série za nimi. „Konec?“ otáčí se k Robertovi a jeho zakroucení hlavou ho snad už ani nepřekvapuje. Ještě ramena: tlaky, rozpažování a upažování.

„To nikdy nezvládnu,“ pomyslí si, ale vydává se směrem ke kolmé lavici. Minuty utíkají a je za nimi další hodina. Poslední série posledního cviku… Je jím upažování, cvik, kde svírá běžně možná 10 nebo 15 kg jednoručky. Dnes je po neskutečném záběru ze cviků jiných a stejně bojuje s dvacítkami. Nejde to, technika je absolutně neznámým pojmem, ale šestice opakování, stejný počet, jaký dával Robert se stejnou vahou předtím, tam dát prostě musí!

Cesta autem domů z fitka trvá Petrovi běžně jen čtyři nebo pět minut. Rychlostí, jakou mu dovolila dnes jeho zavírající se víčka a unavená mysl, mu trvala třikrát tolik. Vůz nechal dole pod okny, na zajetí do garáže sílu neměl… Kdyby jej potkal kdokoli ze sousedů, když bloumal po schodech k dvě patra vzdálenému bytu, neváhal by ani na vteřinku a řekl by, že prostě přebral. Přebral, to je pravda, ale nikoli alkoholu… Otevřel dveře bytu, hned za nimi odhodil tašku s věcmi a ještě v botách s sebou plácnul na postel… Jeho síly stačily přesně na tuto akci, dál v něm nezbylo již zhola nic. Víčka se zdála těžší než všechny činky světa, nešla udržet… Poslední myšlenka, než se jeho bezvládné tělo přepnulo ke spánku, jej už sice napadla v minulosti několikráte, nikdy to ale nebyla taková pravda jako nyní. „Tohle… tohle byl nejlepší trénink mého života…“

Tento článek je převzat z čísla 4/2005 magazínu IRONMAN. Toto číslo, stejně jako všechna ostatní, si stále můžete objednat v našem internetovém obchodu, předplatné pro další čísla můžete objednávat zde.