[Text: Martina Chocholoušová] Něco málo přes rok tvrdé dřiny, sebepoznávání, disciplíny, nových zkušeností, zájmů… Zkrátka život otočený o 180 stupňů během několika pár dnů. Asi tak bych shrnula, co se se mnou za poslední rok událo.
Nikdy jsem neměla hezkou, přirozeně hubenou postavu (a to ani nikdo z mé rodiny), ale vždy jsem po ní toužila. Základní teorie o hubnutí typu jíst pravidelně a zdravě na mě ale ani během střední školy nezabíraly (teď už vím, že to bylo hlavně tím, že jsem vlastně neměla ponětí, co je to zdravě), a tak už jsem se začínala smiřovat s tím, že prostě vždy budu "tak trochu při těle". To všechno ještě podpořily poznámky mých příbuzných o tom, že to mám stejně v genech a vždycky nějaké to bříško prostě mít budu.
V září 2013 se to vše ale změnilo. V mém osobním životě došlo k dost razantní změně, která pro mě tenkrát znamenala mnoho stresu a trápení. Asi dva týdny jsem nebyla schopná vůbec jíst a tím pádem šla ručička na váze rychle dolů. V tu chvíli jsem si řekla, že když už to začalo, tak proč nepokračovat? Třeba to konečně vyjde.
O stravě jsem toho v té době moc nevěděla, a tak jsem svoje tělo dost pokoušela. Od září do Vánoc jsem zvládla vyzkoušet nespočet diet uveřejňovaných jako zaručené způsoby hubnutí na různých internetových portálech zaměřených na ženy. Nevynechala jsem ani tolik známou tukožroutskou polévku, kterou jsem popíjela během přednášek z PET lahve.
Když se tak za tímto obdobím ohlížím, nafackovala bych si. O to horší je, že moje další dietování nebylo o mnoho lepší. Chtěla jsem prostě vysněnou postavu hned a neohlížela se na to, že svému tělu akorát tak ubližuji. V období konce roku se můj jídelníček skládal z jogurtu, proteinového nápoje, kuřecího masa a zeleniny. Zkrátka porce a složení, že i malé dítě by umíralo hlady, a já do toho ještě každý den doma cvičila nebo chodila běhat.
V únoru, kdy už jsem začínala objevovat, o čem doopravdy zdravé stravování je, mi z toho všeho nejvíce pomohl Vladimír Křelina, kterého znám už od dětství a který je k mému štěstí trenérem ve fitcentru. Jako jediný tenkrát dokázal ocenit, co se mi za tak krátkou dobu povedlo, byť ne tou nejlepší cestou, a chtěl mi pomoci pokračovat. Tentokrát už ale zdravěji.
Jak už jsem se zmínila, do této chvíle jsem pouze chodila běhat a cvičila doma. Návody na různé cviky jsem čerpala hlavně ze zahraničních internetových stránek, a když se nad tím teď zamyslím, bylo to spíš takové "šolichání" než pořádný trénink, jaký mám tu možnost absolvovat teď.
Díky Vláďovi jsem se tedy poprvé v životě ocitla v posilovně. Začínali jsme zlehka a mě to od začátku neuvěřitelně bavilo. Tenkrát by nás však ani jednoho nenapadlo, jak velkou součástí mého života se fitko stane. Původní cíl byl zpomalit nastartovaný metabolismus, protože množství tělesného tuku se blížilo až kriticky nízkým číslům, a zpevnit postavu.
Tréninky mě bavily víc a víc, takže jsem časem začala chodit sama pouze s předepsaným tréninkovým plánem, který jsem si pro radost občas doplnila nějakým kardiem. Chybička byla ale neustále v jídelníčku.
Dokázala jsem prosedět hodiny nad články o zdravém stravování, superpotravinách či nejnovějších českých i zahraničních výzkumech. Lidé z okolí mi začali psát o rady a já jim byla schopná pomoci. Co jsem ale nedokázala, bylo postavit do latě sama sebe. Vzhledem k tomu, že jsem toho o stravování posléze věděla opravdu hodně, začala jsem se mnoha potravinám vyhýbat a jíst přesně tak, aby mé tělo spalovalo.
Únor 2011
Pro někoho by to jistě byly až moc velké porce, ale můj metabolismus byl už tak nastartovaný, že pálil tuky dál. Byť jsem nakonec nikdy u žádného psychologa nebyla, teď už můžu mojí mamce odsouhlasit, že se u mě začala projevovat jak orthorexie, tak anorexie. Několik měsíců jsem se plácala s váhou pod 50 kg a ubohými 6 - 7 % tuku. Bála jsem se přibrat jediný gram navíc a veškeré jídlo jsem si pečlivě vážila a počítala. Nedej bože když v kuchyňské váze došly baterie, to byla pak přímo pohroma. Tenkrát jsem si sama sobě nepřiznávala, že je něco v nepořádku, ale teď, když si prohlížím některé staré fotografie, jasně vidím, že bylo. I když jsem se nedostala do úplného extrému jako většina dívek s touto diagnózou, pozůstatky jsou ve mně dodnes.
O stravování jsem si nicméně zjišťovala víc a víc, až mě napadlo udělat si kurz výživového poradce. Vzhledem k tomu, že to byl můj koníček a já jsem díky své dlouhé cestě měla mnoho zkušeností, nebylo to nic obtížného.
Přes prázdniny jsem se konečně i já sama začala v jídle trochu srovnávat a uvědomovat si, že už to takhle dál nejde. V tu chvíli taky přišel na scénu další starý známý s návrhem, že se spolu pustíme do přípravy na jarní soutěže. Když tak zpětně vzpomínám, bylo to vcelku úsměvné, protože jen několik málo dní předtím se mě trenérka ve fitku ptala, jestli trénuju na nějakou soutěž, že jsem na sobě neuvěřitelně zapracovala a je vidět, jak tvrdě dřu. No a i když jsem do té doby neměla ani potuchy o nějakých "bikinách", řekla jsem si proč ne? Buď to vyjde, nebo ne.
Strávili jsme hodně času nad jídelníčky, které jsem měla na starosti já, i tréninkovými plány, které obstarával on, a prvního září to mělo vše začít. Bohužel nám ale nevyšel plán společného trénování, a tak se postupně naše cesty rozdělily a každý jsme si jel to svoje.
Ke konci října opět začala škola a mně už se nevyplácelo chodit do fitka u nás v "zapadákově", což mě přivedlo do Fitness Victory, kam chodím pravidelně trénovat dosud a brzy i poskytovat rady klientům, co se stravování týče.
Na scénu v tu chvíli přišla má milovaná trenérka Jana Böhme, která si přípravou na bikiny sama prošla a z pódia si dokonce odnesla i několik medailí. Ze začátku bylo docela složité dát něco dohromady, protože jsme se pořádně neznaly a vše řešily jen prostřednictvím internetu, ale po prvním shledání mi bylo jasné, že je to moje krevní skupina a půjde nám to spolu skvěle.
Vymyslely jsme první tréninkový plán a já si ho pravidelně a hezky zvesela dál chodila "odjet" do Fitness Victory, kde si mě po nějaké době všiml Jiří Vilímek. Do té doby než mi navrhl, abych se spolu s několika kluky z fitka zúčastnila kondiční soutěže Golem Classic, jsem ani neměla ponětí, že nějaké takové probíhají. Dlouho jsem váhala, protože jsem si ani náhodou nepřišla připravená, dostatečně osvalená. Nakonec jsem ale přesvědčila samu sebe, že to zkusím a místo medaile si odnesu alespoň nějaké zkušenosti na jaro.
Únor 2014
Tři týdny - to byl veškerý čas, co jsem měla na přípravu. Vyrýsovat, odvodnit, naučit se základní pravidla, pózing, sehnat barvu, plavky, boty. No, jednoduše řečeno to bylo dost hektické.
Pózing jsem měla šanci trénovat jen několik hodin se svou trenérkou a pak maximálně sama doma před zrcadlem, kdy mi ale nikdo nemohl říct, co dělám špatně. Dva týdny sacharidového vlnění se mnou nehnuly ani o gram, ale závěrečná superkompenzace to naštěstí celkem zachránila, i když teď bych ji asi zvolila jinak.
Tyhle tři týdny nicméně utekly jak voda a den soutěže byl tu. Na jednu stranu jsem pořád nevěřila, že do toho vážně jdu takhle brzo, na druhou jsem měla nervy na pochodu. Naštěstí jsem u sebe ale měla svoji milovanou trenérku, která mě už v předvečer soutěže psychicky zachraňovala a pomáhala mi, s čím jen mohla.
Byť jsem svůj první výstup na pódiu zkazila lehkým škobrtnutím, nakonec jsem skončila devátá ze šestnácti, což všem z mého okolí přišlo jako skvělý výsledek napoprvé a s tak krátkou přípravou. No a mně nakonec taky, pro mě byla výhra už to, že jsem alespoň tuto etapu dotáhla do zdárného konce a na pódium vyšla. Teď se nemůžu dočkat, až si to na jaře zopakuji s mnohem lepší formou a jen mě mrzí, že jsem se nepřihlásila na víc podzimních kondiček, které by mohly být třeba i úspěšnější.
Lidé kolem mě se během tohoto roku rozdělili do několika táborů. V prvním byla zejména rodina, která nechápala mé nové zájmy, nechápala, že jsem se konečně v něčem našla, a současně o mě měla strach, protože chvílemi jsem byla vážně hubená až moc, byť jsem jim to tenkrát nevěřila.
Další byla skupina lidí, co začala pomlouvat a říkat, jak už vypadám až hrozně nezdravě apod. Paradox je, že to byli většinou jen závistivci, kterým to samotným nešlo. A teď si naopak chodí pro radu. A ta poslední… Většinou jsou to pro mě za ten rok noví známí a přátelé, kteří mají podobné zájmy, pomáhají mi, chápou a oceňují, co jsem dokázala.
Kdybych Vám závěrem měla shrnout, co jsem tím vším vlastně chtěla říct, moje rady by byly asi následující. Jděte tvrdě za svými cíli a tím, co Vás baví, protože všechno jde, když se chce! Při cestě za vysněnou postavou nedejte na řeči, že jsou to geny, špatná funkce štítné žlázy, protože opět stačí chtít a Vy to dokážete, ale nikdo to neudělá za Vás.
Jen Vás prosím o jedno - nenechte se zlákat bláznivými dietami zaručujícími jistý a rychlý výsledek, protože vždy přijde jojo efekt či zdravotní problémy. Nechte si třeba od známých doporučit výživáře, který Vám poradí, abyste si naopak jako já neublížili.
Vaše Martina Chocholoušová
(Pozn. red.: Martinu uvidíte i ve videoreportu z Golem Classic 2014.)
