Ačkoliv se kofeinu vyhýbám, jak to jen jde, a šetřím si ho obvykle jen na dobu před tréninkem, nabídku Milana Suchého jsem při vstupu do fitka, kde na mě už čekal za barovým pultem, neodmítl. Trochu mě zarazilo jeho viditelné pobavení, následované očividným mírným zklamáním, když jsem si poručil latte.
"Máš ho mít," komentoval moje rozhodnutí a za chvíli už jsme seděli u stolku se dvěma šálky, ze kterých se linula příjemná, silná vůně. Jak jsem se později dozvěděl, Milan je totiž velkým milovníkem kávy a už řadu let se o ni intenzivně zajímá. Záliba se posunula až do úrovně, kdy si pořídil vlastní malou pražírnu, vybírá si druhy a odrůdy, které ho zajímají, a sám si je připravuje. Nejsem znalec kávy a piju ji zřídkakdy, ale tahle byla opravdu vynikající. Výrazná, silná, plná vůně a chuti. Pokud se zastavíte ve fitku na Dobříši, určitě si ji dejte!
A proč jsem si vlastně pro rozhovor vybral právě Milana Suchého, kterého už mnozí ze současné generace závodníků možná ani neznají? Ze stejného důvodu, jako když jsem zpovídal například Petra Weinlicha. Mám rád povídání, kde nechybí retrospektiva, bilancování, hodnocení a trocha nostalgie. Přesně to najdete právě ve vyprávění závodníků, kteří už svou soutěžní kariéru ukončili. Není to ta dravost a nadšení kulturistů, kteří právě stoupají na vrchol. Spíš pokora a rozjímání. A to v dnešní době rozhodně nikdy neuškodí.
Milane, kde se vlastně vzala tvoje záliba v kávě? Spojení kavárny a fitka je trochu netradiční, ale rozhodně příjemné a má to něco do sebe.
Myšlenku na vlastní kavárnu mám už dlouho, táhla mě a motivovala, ale nikdy jsem si ji sólo neudělal, takže teď se mi to podařilo spojit dohromady. A kde se vzala záliba v kávě? Do svých 30 let jsem ji odmítal, byla pro mě hnusná, hořká, nechutnala mi. Co jsem ale začal závodit, tak se káva se sladidlem stala v dietě jedinou sladkou věcí, kterou jsem si mohl dopřát, takže jsem jí postupně přicházel na chuť. Sladidlo i cukr jsem časem odboural, takže teď už piju kávu čistou. Nezůstal jsem jen u té konzumace, ale začal jsem se o kávu hodně zajímat, o její původ, druhy a dnes bych už o tom mohl mluvit hodiny. Takže jsem si pořídil vlastní pražírnu, protože kávy, které se prodávají v obchodech, musí být zákonitě mrtvé kávy. Když káva někde leží vakuovaná dva roky, tak co v ní může být? To je rozdíl jako mezi čerstvým chlazeným a zmraženým masem.
Takže káva, která se upraží, by se měla zpracovat podle pravidla 15 - 15 - 15. Po upražení do 15 dnů zkonzumovat, po namletí do 15 minut upravit a po udělání do 15 vteřin servírovat. No a protože si klienti tu kávu tady dávají, tak další bod, který plánuju, je ten, že si budou moct vybrat druh kávy, jaký chtějí, objednají si ji a budou ji tu mít pak na baru připravenou čerstvě upraženou v požadované gramáži, aby si ji mohli odnést s sebou.
Takže co to obnáší? Jen to pořízení pražírny? jaké druhy máš vlastně v nabídce?
V podstatě ano, nepořizoval jsem žádnou velkou, jen takovou, abych pokryl potřeby své kavárny, možná trochu něco navíc pro klienty. Uvidíme, možná se to časem rozroste a pořídím větší. Nejtěžší ale byly ty experimenty - na kolik stupňů, na jak dlouho, jaký druh... Padlo hodně kilo kávy, abych zjistil, jaké váhy najednou, při jaké teplotě pražit. Vedl jsem si deník, kam jsem si to všechno psal. Takže například to, co pijeme teď, je Panama pražená na 220 °C po dobu 24 minut. Nabídku teď budu rozšiřovat. Jsou dva základní druhy kávy - arabica a robusta. Robusta je velice levná, chuťově horší (alespoň ji tak hodnotí prakticky každý, kdo se v kávě trochu vyzná) a paradoxně obsahuje mnohem víc kofeinu. Takže český široce vžitý názor, že arabica je silná káva s vysokým obsahem kofeinu, je nesmysl. Naopak, pokud se arabica dobře připraví, tak je obsah kofeinu a těch špatných tříslovin mnohem nižší než v robustě.
Milane, děkuju za zajímavý úvod do světa kávy. (smích) Teď něco o tobě. Je to, tuším, už 9 let, co jsi ukončil soutěžní kariéru. Jak ale vidím, stále trénuješ. Neláká tě se ještě zkusit vrátit na soutěžní pódia? Taky jsem zaslechl, že jsi zkoušel běžet Spartan Race, je to tak?
Jednou jsem si to zkusil, ale i když jsem se snažil držet váhu dole, tak se 100 kily ze mě prostě vytrvalostní běžec nebude a ten závod je opravdu koncipovaný hlavně pro běžce. Ty překážky jsou tam podle mě spíš na efekt, jako atrakce pro diváky. A dobrý běžec, když nepřekoná nějakou překážku, si udělá pár angličáků. Já si můžu vyšplhat, kam chci, ale ten běžec mě na 300 metrech pak stejně zase dožene. Když jsem zvažoval druhý start, tak už se začala trošku ozývat zranění a došel jsem k názoru, že už jsem ve věku, kdy si nepotřebuju nic dokazovat a to zdraví je pro mě přednější. Je to skoro 10 let, co jsem naposledy závodil v IFBB, to jsem byl mistr Čech a 2. na republice za Daliborem Hájkem a rok nato jsem si to zkusil v NABBA. V té době jsme tam byli s Láďou Kurčíkem a Petrem Vanišem jediní čeští závodníci, takže jsme jeli na divokou kartu rovnou na svět. Tam jsem si to odzávodil (pozn. autora: Milan Suchý se probojoval do finále a obsadil 6. místo), na letišti jsem zahodil tašku s věcmi do popelnice a řekl jsem si "a konec". Rok jsem to vydržel, nesáhl jsem na činku, a teprve když jsem začal připomínat roztátého sněhuláka, tak jsem si řekl, že takhle to vážně nejde, a k tréninku jsem se vrátil. (smích)
Vážně jsi vzal tašku a hodil ji do popelnice?
Jo, byly tam plavky, barvy, tepláky a další věci. Nechal jsem si jen medaili a trofej. (smích)
Znechutila se ti kulturistika?
Naopak, byl jsem nadšený, chtěl jsem být na pódiu na světě a to se mi podařilo. A ta účast ve finále, to už byla třešnička na dortu, se kterou jsem původně vůbec nepočítal, chtěl jsem si tam prostě jen zazávodit. Když jsem tak ale nad tím přemýšlel, dospěl jsem k názoru, že je to můj vrchol a že je čas odejít, protože dál už bych se nedostal. Jsem typický ektomorf, ta kila svalů jsem na sebe lepil strašně obtížně a hlavně už se v té době začaly ozývat bolesti kloubů a zranění - rameno, prso, koleno... Už to nešlo. A nebo za cenu, kterou jsem nechtěl akceptovat.
Začal jsi bilancovat a vyhrálo zdraví?
Tak. Já na sobě ty následky pocítil až později a uvědomil jsem si, že výlet zadarmo neexistuje. Na druhou stranu když se podívám na svoje vrstevníky, co nikdy necvičili, tak podobné problémy mají taky. Ta souvislost tam ale je. Třeba teď, ale to jsem si zavinil sám, jsem prodělal ledvinovou koliku. Chtěl jsem co nejdřív dokončit fitko, pracoval jsem od rána do půlnoci, kašlal jsem na jídlo a na pití a v den stěhování mě to skolilo tak, že jsem skončil v nemocnici. Shodil jsem během krátké doby asi 12 kilo, a když jsem se pak bavil s doktorem o tom, co jsem dělal za sport, tak jsme se shodli na tom, že časté dehydratace a odvodňování se prostě na těch ledvinách podepsaly a ty jsou teď prostě náchylnější k podobným problémům.
Nedávno jsem si u jednoho ze článků na našem webu všiml diskuse, kde kdosi vypsal seznam kulturistů, kteří měli ve věku kolem 40 let vážné problémy se zdravím - se srdcem, s ledvinami, nebo už byli dokonce po smrti. Okamžitě se ozvaly rozhořčené hlasy, že podobné problémy má kdekdo, i když nedělá kulturistiku, ale faktem asi bude, že pokud tohle postihne tak velkou část tak malé skupiny, jako jsou profi kulturisté, tak to procento asi dalece přesahuje statistický průměr a nebude to asi náhoda...
Ne, náhoda to rozhodně není. Dnes jsou jedny ze základních předpokladů pro sportovce dokonalé zdraví a schopnost vypořádat se se stresem. Ta slavná jména, to jsou kulturisti, kteří se rekrutovali z těch nejlepších a nejodolnějších, proto se dostali tak daleko. Nebyli náchylní ke zdravotním problémům, naopak měli velice dobrý imunitní systém, velice dobré parametry na to, aby fungovali v takovém extrému, jako je profesionální kulturistika, a přesto zkolabovali. A to je jen vrcholek pyramidy, nevidíme tu základnu, kolik lidí na mnohem nižší, nebo dokonce jen kondiční úrovni má vlivem věcí, které jsou charakteristické pro kulturistiku, různé zdravotní problémy. Takže já si myslím, že to má velký vliv na zdraví. Dnes už to tak vnímám, a kdyby teď za mnou někdo přišel a řekl mi, že mi zaplatí celou přípravu a zajistí medaili na světě, tak mu podám ruku a řeknu: "Nechci, děkuju za nabídku, na shledanou." Dnes už ne, když znám tu cenu. Dřív jsem to vidět nechtěl, taky jsem byl v určitou dobu fanatik, dal bych tehdy rok života za kilo svalů. Různá zranění, bolesti kloubů a podobné zdravotní problémy mě ale přiměly ty věci přehodnotit. Na druhou stranu to tehdy byla moje svobodná volba, získal jsem díky tomu spoustu známých a v podstatě mě to dnes živí. Takže jsem na činky nezanevřel, ale dnes už dělám všechno s mírou a kondičně. K tomu se jdu projet na kole, na in-linech, zaběhám si... Už to nehrotím do extrémů.
Za těch 10 let od doby, kdy jsi závodil, se kulturistika docela změnila. V první řadě asi z pohledu medializace, která je dnes mnohem větší. Jak se na to díváš? Jestli teda ještě dění v kulturistice sleduješ.
Nikam už sice nepřispívám, protože já jsem starý kverulant, který vždycky do všeho rýpal, a dnes už na to ani nemám chuť, ale určitě to dění stále sleduju. Asi to bude větší medializací a působením sociálních sítí, že dnes se o každém všechno ví, aniž by zatím cokoliv znamenal. Přestože dnešní scénu sleduju, nedokážu ti vyjmenovat třeba domácí vítěze v kulturistice. Zato tu starší generaci si pamatuju, to byly ikony, co závodily dlouhé roky a byly na špici. Dnes někdo zazáří a za rok dva o něm už nic neuslyšíš. Je tam velká fluktuace závodníků a je to roztříštěné tím obrovským množstvím různých kategorií. Je tam strašně moc různých vítězů a splývá to v bezejmenný dav.
A co se týče nových kategorií, jako je physique mužů a bikiny fitness, tak podle mého názoru je o nějakém sportu jen ta příprava, ale samotná soutěž už ne. Ano, ti závodníci mají vysportovanou postavu, většinou akceptovatelnou i pro normálního netrénujícího člověka, ale je to na úrovni soutěží Miss nebo Muž roku, protože tam nejsou prakticky žádné svaly k hodnocení a velkou váhu při rozhodování hrají osobní sympatie a pěkný obličej. Takže holka, která jeden den vyhraje, může být za týden při jiném panelu rozhodčích poslední. Na jednu stranu chápu, proč jde někdo závodit do těch kategorií, protože byly jednou vytvořené a závodníci toho chtějí co nejlíp využít. Mně osobně tyhle kategorie moc nedávají smysl.
Připravuješ ještě nějaké závodníky jako trenér?
Mám tu jednoho veterána - Zdeňka Braniše, který je nezmar a v těch téměř 50 letech pořád závodí a jde do toho po hlavě. Teď si dá pauzu a připraví se do kategorie nad 50 let, protože je mu 49 a startovat proti některým, co jsou čerství čtyřicátníci, to už je hodně těžké. Pak připravuju ještě dvě bodyfitnessky. Jinak se už ale snažím věnovat spíš svým známým. I proto, že už ani nejezdím po závodech, takže ta podpora z mé strany jako trenéra by nebyla taková. Výzvou je pro mě spíš trénovat člověka s nějakým zdravotním hendikepem nebo někoho, kdo je v těžké životní situaci. To mi přináší větší radost, když takového člověka dokážu pozvednout natolik, že začne trénovat, začne se zase stýkat s lidmi a přestane být vlivem té obtížné situace uzavřený před okolím. Z řady klientů se pak stávají mí přátelé. Na trénování obyčejných lidí mě baví to, že nejsem v té uzavřené komunitě závodníků, ale poznám člověka, který má nějakého zajímavého koníčka nebo se třeba živí výrobou klimatizací. Bavím se o různých oborech a to mě nějakým způsobem obohatí.
Což je asi vděčnější práce než se závodníky...
To určitě ano. V podstatě se stávám často i jejich zpovědníkem, vím o jejich rodinných problémech a ten vztah trenér - klient je jiný. U závodníků to je někdy hrubý nevděk. Člověk se jim v přípravě věnuje, a když si myslí, že jim jinde pšenka líp pokvete, tak se prostě sbalí a jdou jinam. Nebudu jmenovat, ale za ty roky jich pár bylo. V tomhle sportu je opravdu hodně sobců a narcisů, kteří znají jenom "já" a pak až někde daleko je ten zbytek.
Dnes se hodně rozšířily alternativní metody tréninku, kdy se klienti téměř nedostanou do kontaktu s klasickou činkou. Zároveň stále působí trenéři, kteří naopak nedají dopustit na tu klasickou "kulturistickou školu". Jaký je tvůj názor na současný stav?
Já se snažím ke klientům pokaždé přistupovat individuálně a mnohé alternativní metody mi tak trochu připomínají zneužitou rehabilitaci - metody rehabilitace aplikované na zdravé lidi. Ano, pokud má někdo nějaké dysbalance, zaměřím se na ně, ale pokud mi přijde na trénink normální zdravý člověk, nevidím důvod, aby necvičil s činkami. Přijde mi to už trochu jako módní trend, snaha zaujmout na přesyceném trhu, proto se objevuje pořád nové náčiní na trénink. Další skupinou jsou trenéři, kteří si právě udělali kurz, ještě jim ani nezaschl diplom, berou si 500 korun na hodinu a neumí lautr nic. Dokonce se mi stalo, že mě jeden člověk vyhledal, abych zkontroloval, jak s ním v jednom nejmenovaném velkém pražském fitku cvičí jeho trenér. Nakonec to skončilo tak, že trenérovi po 20 minutách zaplatil a vyhodil ho. Od té doby už se v Praze ve fitku neukázal a trénujeme spolu už 3 roky.
Zjevně ne každý trenér pracuje s klienty tak, jak by měl...
Těžko říct, čím to je. Jestli to dnes funguje tak, že trenéra dělají i lidi, kterým to pracák zaplatí jako rekvalifikační kurz a berou to jako snadnou cestu ke zbohatnutí... V těch velkých pražských fitkách pak ten klient zaplatí třeba i 800 korun za trénink a kolikrát za to nedostane ve smyslu kvality téměř nic. A když pak slyšíš, že ten trenér odtrénuje 10 lidí denně nebo vede skupinky, tak už vůbec nerozumíš tomu, jak těm lidem může něco předat. Ty lidi musí člověk vést, věnovat se jim, motivovat je a to sebere spoustu energie. Ale pokud jsou ty tréninky stylem "sedím na balónu, počítám klientovi od 1 do 10 a píšu si přitom smsku", pak ano, pak to nejspíš jde.
Dokážeš odhadnout, kolik lidí ti jako trenérovi prošlo rukama?
Kolem 800 za těch 27 let, kdy se trénování věnuju, to bude. O každém svém klientovi, kterého jsem kdy měl, mám záznamy - vstupní dotazník, diagnostiku, jaký měl trénink atd. Díky tomu už se na člověka většinou podívám a vím, co bude potřeba a kolikrát ani nemusím dělat nějakou obsáhlou diagnostiku.
Zmínil jsi práci s hendikepovanými lidmi, to je hodně specifická věc. Jaké s takovou prací máš zkušenosti? Bál ses zpočátku pracovat s klienty, kteří měli nějaké vážnější zdravotní omezení?
Když jsem se s tím setkal poprvé, tak určitě ano. Ale obecně když jsem začínal jako trenér, tak jsem se bál trénovat. Jedna věc je něco umět a druhá věc je to někoho učit, předat to dál. To než člověk zvládne, tak to nějakou dobu trvá. Pokud jde o nějaká specifická zdravotní omezení, tak i dnes si vyhledávám informace a konzultuju některé věci s lékařem, když váhám, jaký postup zvolit, a vyžaduju od těch klientů lékařskou zprávu. Člověk se učí celý život. Třeba trénink vozíčkáře, nebo člověka s Bechtěrevem... Dnes už taky vím jak na to, ale když jsem s takovými lidmi pracoval poprvé, tak jsem si samozřejmě musel vyhledávat informace a na takové tréninky se připravovat. Měl jsem třeba klienta po těžkém úrazu, který měl omezenou hybnost kolene a ramena a lékaři mu předpovídali, že bude mít trvalé následky a ke sportu už se v žádném případě nevrátí. Nakonec jsme to všechno úspěšně rozhýbali. Cvičit se dá téměř se vším.
Ona ta práce s takovými lidmi je oboustranně obohacující, protože člověk něco předá a zároveň získá motivaci, protože v tom kontextu vidí, že jeho problémy, které považuje za opravdu zásadní, možná až tak zásadní ve skutečnosti nejsou.
Přesně tak. Když tu pak vozíčkář dělá shyby i s vozíčkem a ostatní na něj s obdivem koukají, tak to jemu dodá sebevědomí, že něco dokáže a ostatní to motivuje, když vidí, že i s takovým omezením se dá aktivně zařadit do normálního života. Z toho pak má člověk úžasný pocit.
Ty už jsi fitko od doby, kdy jsi ho poprvé otevřel, potřetí přesunul do nových prostor. Čím to?
Před lety jsem začínal v malém fitku na 115 metrech čtverečních, pak jsem se přesunul do většího, kde to bylo, co se týče velikosti prostoru, mnohem lepší, ale byl to starý tovární objekt, byl jsem tam v nájmu a majitelé se o to absolutně nestarali a měli pocit, že stačí jen kasírovat peníze a nemusí za to nic dávat. Takže když pak na klienta vypadlo okno, které bylo v takovém stavu, že mu uhnily panty, tak mi došla trpělivost, dal jsem to celé právníkům a přestěhoval jsem fitko sem. Tady jsem si ještě o něco polepšil, mám tu 440 metrů čtverečních a venku pod stříškou přibude ještě venkovní fitness na street workout.
Street workout je teď hodně v módě a dělá ho spousta lidí...
Chodí sem pár kluků, kteří se tím zabývají, a když jsem jim řekl, že to tu chci udělat, tak skákali radostí. Dokonce jsem je požádal, ať si řeknou, co a jak budou chtít a jak to rozmístit, aby jim to vyhovovalo, protože na tohle odborník nejsem a byl bych hloupý, kdybych si nenechal poradit. Takže na jaře bych tam chtěl dát hrazdu, bradla, kruhy, čtyřmetrové lano na šplh... Ještě mám tady za fitkem takovou 25metrovou rovinku, takže tam by se daly dělat třeba kratší sprinty, vešla by se tam nějaká pneumatika na převracení, ať tu mám od všeho trochu a každý si vybere.
Využiješ to i se svými klienty, které trénuješ, nebo je to hlavně proto, abys vyslyšel prosby a přání návštěvníků fitka?
Určitě, já se svým klientům snažím ty tréninky dělat pestré. Samozřejmě mám i takové, kteří vyžadují řád a striktní program, a bojuju s nimi o každý nový cvik, když chci udělat nějakou změnu. Řada klientů ale naopak ty změny vyžaduje, takže tohle bude něco pro ně.
Milane, já ti děkuju za rozhovor i za kávu. Pár kilo mi jí tu, prosím, do příště schovej.
Platí. (smích)
Nově otevřené Fitnesscentrum Dobříš Milana Suchého
Kompenzační cvičení do firmy v k...
