Tento článek je velmi starý, informace v něm tedy už nemusí být zdaleka aktuální.
„Arnold získal šířku zad na hrazdě!“ četl jsem někde před řadou let, a i když najdete slušnou řádku borců, kteří se shybům úzkostlivě vyhýbají a i tak mají jejich záda šířku rozpětí křídel bojového letounu, většina těch, kteří vypadají jako Boeing 737, vědí moc dobře, co je k jejich neskutečné šířce dovedlo. Ano, byly to právě shyby!
Vím, co se teď řadě z vás žene hlavou. Vzpomínám si, že když mi bylo okolo patnácti let, kdykoliv jsem v rozpisu tréninku v časopise či knize narazil na shyby, sklonil jsem smutně oči, protože jsem si dobře uvědomoval, že se k té prokleté hrazdě nemám šanci přitáhnout. Jenže uplynula dlouhá řádka let, poslední trénink zad jsem absolvoval před čtyřmi dny a ještě i teď, kdy píši těchto pár řádků, sedím na židli v poloze, jako kdybych prodělal mozkovou obrnu. Ne, neopřu se o opěradlo, ta záda šíleně pálí! A kdo za to může? Shyby, několik sérií s pár kotouči přivázanými k opasku, několik sérií, které se nedají srovnat s žádným jiným cvikem pro tuto partii! A chcete něco říct? Možná teď kroutíte hlavou, dělat je ale můžete i vy!
Ač mě to neživí, čas od času trénuji v posilovně klienty. Ne pro peníze, spíše ze zábavy, člověk pozná nové lidí, pomůže mu to vidět mnoho věcí v jiném světle, v neposlední řadě získá i řadu nových zkušeností. Jsou to možná dva roky nazpět, kdy se mi „do spárů“ dostala možná dvacetiletá dívka.
Její postava patřila k těm normálním, trošku tuku kolem pasu, trošku na hýždích, nic tragického. Síla ale stejná jako u většiny jejích vrstevnic – nula nula nic. První měsíc nebo dva jsme jeli lehké kruhové tréninky, postupně jsme je rozsekali na jednotlivé partie a daly o sobě znát první pokroky. Stále jsme však řešili stejný problém, nepůjde, prostě nepůjde na shyby, protože se prostě nemůže přitáhnout!
Zabralo to slušných pár týdnů přemlouvání, nakonec se povedlo. Omotal jsem jí kolem rukou háky a zavěsil ji na hrazdu. Ne, nezvedla se, jenže s dopomocí mých rukou na svém pasu se nahoru přitáhla a dolů se, s mým křikem za svými zády, snažila alespoň brzdit. Řeknu vám, byl to pro mé paže slušný záběr, ale jednou týdně jsme tam vždycky čtyřku sérií pro nějakých možná osm opakování vypotili. Týden co týden mi připomínala, že to nemá smysl, že jí to stejně zase nepůjde, týden co týden mi připomínala, jak ji háky řežou do zápěstí. Bylo mi to jedno. Chce něčeho dokázat, musí něco obětovat!
Uplynuly dva, možná tři měsíce a najednou stačilo dopomáhat jenom směrem nahoru, dolů už mé ruce nebyly potřeba. Jí to jako pokrok nepřišlo, stejně „se tam nepřitáhnu!“, v mých očích však učinila pořádné kroky. Čas šel dál, před tréninkem zad jsme se přestali hádat a zařazovali shyby jako samozřejmost. A jednoho dne to přišlo. Nebyl čistý, nebyl ani zdaleka technicky dokonalý, ale zvládla ho sama! Ta malá, 50kilová holka se úplně sama přitáhla při prvním opakování série až k bradě a pak, se září v očích, která se najednou objevila, to dokázala ještě dvakrát zopakovat!
Kroutíte nevěřícně hlavou? Ne, nebylo to perfektním jídlem, ke kterému měla hodně daleko, nebylo to díky doplňkům výživy, na něž jí peníze nikdy nezbývaly, bylo to jen a jen proto, že týden za týdnem bojovala svoje série, a i když stokrát tvrdila, že to nikdy nezvládne, malý plamínek naděje v ní vždycky byl! A teď? Je za ní kolem 20 měsíců tréninku, cvičí už sama, občas ji ale ve fitku zahlédnu a věřte nebo ne, sakra dobrý pohled je na vypracované tělo, které švihá jedno opakování za druhým. A je to sakra dobrý pocit, když se tam chvilku po ní zavěsí namachrovaný mladý klučina v tričku bez rukávů, bez boje shyb vzdává a odchází se obelhávat ke stahování kladky. Nebylo to zadarmo, stálo ji to hodně vůle, hodně bolesti, ale zvládla to. A víte co? Vy to zvládnete také! Stačí vám k tomu jedno jediné. Prostě chtít!
Tento článek je převzat z čísla 4/2005 magazínu IRONMAN. Toto číslo, stejně jako všechna ostatní, si stále můžete objednat v našem internetovém obchodu, předplatné pro další čísla můžete objednávat zde.
Víte, že...
