Hanka Ebertová:
"Co chce hlava, tam jde tělo."

Jméno:	Hanka Ebertová
Datum narození:	18. 3. 1970
Znamení:	ryby
Bydliště:	Praha
Sport:	ultracyklistika
Zajímavosti:	na kole za život ujeto více než 360 tisíc km
	30 absolvovaných ultrazávodů na 12 h a více 27 absolvovaných ultrazávodů na 24 h a více
	největší počet najetých kilometrů za rok: 25 265 km (rok 2000)
	největší počet tréninkových hodin za rok: 1085 hodin (rok 2000)
	nejdelší trénink na trenažéru: 5,5 hodiny
	nejvyšší dosažená rychlost na kole: 93 km/h
Výběr z úspěchů:	Race Around Austria 2010 - 2220 km nonstop, převýšení 28 200 m - 1. místo, absolvovala jako první žena na světě a první Čech
	DOS RAS Extreme Slovinsko 2010 - 1230 km nonstop, převýšení 14 000 m - 1. místo
	Šílený cyklista 2001 - jízda na 24 hodin, výsledek 784,743 km zapsán v Guinessově knize rekordů
	Race Across America (RAAM) 2007 - účast na nejdelším nonstop cyklistickém závodě na světě - 3000 mil
	Author Král Šumavy - 10x vítězství v tomto nejnáročnějším silničním maratonu v ČR dlouhém 250 km

Hanka Ebertová je jednou z mála žen na světě, které jezdí cyklistické ultramaratony. Proč se této sportovní disciplíně příliš mnoho žen nevěnuje? Snad proto, že ultrazávody jsou extrémně náročné psychicky, fyzicky, finančně i logisticky. Příprava na ně je navíc opravdovým žroutem času, takže skloubit ji s civilním životem je extrémně náročné. Vždyť Hanka například najede kolem 20 tisíc km ročně a k tomu ještě na plný úvazek pracuje. To znamená každý den přijít z práce a vyrazit na kolo. Pokud není počasí, může to také obnášet třeba i čtyři hodiny na cyklotrenažéru. Ultracyklistika je prostě ultradřina.

A jak se k něčemu takovému dostala Hanka Ebertová? Už od dětství měla tato ultracyklistka vážné problémy s kyčelním kloubem, a to takové, že když ortoped viděl její RTG snímek, ptal se: "A tenhle člověk chodí?" Pravda, při chůzi Hanka trochu pokulhává, ale na kole jezdí jako ďábel. Všechno to začalo tím, že jí lékař doporučil kolo jako rehabilitaci. Jenže rehabilitace se poněkud "zvrhla". Tato vystudovaná analytická chemička začala hltat kilometry jak nezavřená a nakonec se propracovala až k ultrazávodům. A ty nejsou jen tak pro každého. Takové závody totiž občas trvají i několik dní, přičemž závodníci při nich ujedou stovky kilometrů v kuse, beze spánku.

Celých patnáct let se Hanka Ebertová věnovala ultracyklistice. Pak ale přišly zdravotní problémy, vyhoření a ztráta motivace. "Budu si jezdit už jen rekreačně a cyklistikou se jen bavit," rozhodla se, ale paradoxně právě při onom rekreačním ježdění si zanedlouho přivodila úraz, který ji smetl ze sedla. Operace velkého kusu utržené chrupavky v koleni se dle operatéra povedla, nicméně noha nefungovala jako dříve a sportovkyně se dva roky trápila. "Není to nic příjemného, když se nemůžete pořádně hýbat. Každé ráno jsem vstávala a opatrně zkoušela, jestli se to náhodou nějakým zázrakem nezlepšilo, jenže zázrak se nekonal..."

Pomohl až sportovní ortoped Luboš Hrazdíra, který jí doporučil kloubní výživu Geladrink od českého výrobce Orling, a světe div se, ono to zabralo. Koleno se po dvou letech umoudřilo a Hanka dostala opět chuť se do toho pořádně opřít.

Čím to, že se vám opět vrátila chuť závodit? Bylo to z radosti nad uzdraveným kolenem, nebo díky dlouhému odpočinku?

Když jsem v roce 2010 se závoděním končila, byla jsem přesvědčená, že je to definitivní. Jenže mi to začalo chybět, začal mi chybět adrenalin. Přece jen sportovci jsou v jistém smyslu "závisláci" a to platí právě pro ultra v maximální míře.

Jaké to bylo se po dvou letech zase vrátit do poctivého systematického tréninku?

Tak já musím říct, že před svým prvním závodem po návratu jsem trénovala asi jen 2 měsíce, což bylo jako nic vzhledem k tomu, že jsem si pro svůj návrat k soutěžní cyklistice vybrala nejtěžší maraton u nás - Krušnoton, který je dlouhý 250 km a má 5000 m převýšení.

Teda! A jak jste to zvládla?

Bylo to hrozné, měla jsem křeče od stého kilometru až do konce. A takové stavy já normálně neznám, na křeče jsem nikdy netrpěla. Tady jsem ale měla křeče všude, i v prstech u rukou. Prostě jsem jela nad svoje možnosti. To je ostatně důvodem křečí u většiny sportovců, nedostatek hořčíku je chiméra a problém jen pro pár lidí. Každopádně ale operované koleno závod vydrželo jen s malými protesty a tím to bylo dané.

Co?

Že se připravím na DOS RAS Extreme 2014, což je ultrazávod na Slovinsku dlouhý 1207 km s převýšením 14 800 m.

Vím, že tenhle závod jste už jela několikrát a máte ho velmi ráda. Čím si vás tak získal?

Jsou tam úžasní lidé a navíc mě mají velmi rádi. Ani nevím proč. Snad proto, že už jsem tam byla sedmkrát. Čtyřikrát jako závodnice, třikrát ve své soutěžní pauze jako doprovod českých závodníků. A letošní start byl opět fantastický zážitek. Třetí noc na mě čekali hluboko po půlnoci lidé s řehtačkami a vlaječkami a křičeli: "Go Hanka, go!" Ti lidé mi fandili snad ještě víc než své vlastní závodnici, která mě tedy ale nakonec porazila.

Byly jste pouze dvě ženy na startu?

Ano, dvě. Příliš žen ultra nejezdí, většinou startujeme maximálně tři.

Když je vás tak málo, máte svou kategorii, nebo jedete s chlapy?

Ne, vyhlašují nás samostatně, s muži nemáme šanci. Mužská špička ujede za prvních 24 hodin třeba o 100 km více, jsou výrazně rychlejší na rovinách. Vzpomínám třeba na Jureho Robiče, jak si to jednou kolem mě frčel rychlostí 40 km/h celý rozesmátý, jedl u toho a ještě mi stihl zamávat, zatímco já cedila krev. Ta úplná špička v ultra má na prvních 250 km v kopcovitém terénu DOSu průměrné tempo kolem 38 km/h, což je fakt šílené, tomu jako ženy nestačíme. Na druhou stranu je fakt, že v dalších dnech už do těch kopců šplhají všichni stejně pomalu.

Ultrazávody čítají vzdálenosti v řádech stovek i tisíců kilometrů nonstop jízdy, během kterých ovlivňuje výkon tisíce faktorů. Může zde tedy být vítězství hlavní motivací?

Myslím, že prvním cílem pro všechny, včetně nejužší špičky, je závod absolvovat, protože během závodu se opravdu může stát cokoli. Když chytnete frontu a pojedete proti větru, dostanete zásek třeba 2 - 3 hodiny. Když ji ten před vámi nechytí, je rozhodnuto. Zde je ještě potřeba podotknout, že závodit v ultra je daleko obtížnější než závod ujet ve svém vlastním rytmu. Opravdu závodit na ultra je dopřáno pouze hrstce vyvolených na světě a já jsem strašně ráda, že mezi ně patřím. Reagovat v doslova smrtelné únavě na tempo druhého závodníka je vrcholem ultramaratonského umění.

Jinak co se týče mé osobní motivace, ta se u mě mění s věkem. Teď už pro mě není hlavním cílem vítězství, ale překonání sama sebe. I když samozřejmě stále chci vyhrát, protože přece jen jsem v duši závodník. Přesto jsem ale letos na Krušnotonu zjistila, že mi tak nějak nevadilo, že mě porazily jiné holky. Takové nastavení je pro závodníka špatně, co si budeme povídat, ale já jim to přála. Byly tedy o 15 let mladší a v jiné kategorii, ale stejně. Dříve bych sežrala řídítka, abych vyhrála. Už ale stárnu a hodnoty mám jinde. Teď už jsem ráda za to, když ujedu závod kvalitně ve svém maximálním výkonu a dokončím ho ve zdraví.

V ultrazávodech se ale prosazují spíš zralejší závodníci, není to tak?

Musíte mít najeto. Ne za sezónu, ale za život. Pokud chce někdo jezdit ultra, měl by mít za sebou třeba 5 let tréninku. A když to nemá být jen o přežití a člověk chce opravdu závodit, měl by mít v nohou alespoň nějakých 200 - 300 tisíc km.

To je šílená cifra. Máte ponětí kolik vy máte najeto za život?

Za život mám najeto necelých 360 tisíc km.

Tak to je téměř nepředstavitelný ranec kilometrů, který zahrnuje mimo závody i velké tréninkové porce. Můžete nastínit, jak taková příprava na ultrazávody probíhá?

Mnoho lidí si myslí, že trénujeme tak, že ujedeme jeden den 400 km a zbytek týdne nic. To je ale omyl. Důležité pro nás je navodit takové podmínky, jaké máme v závodě, takže jet v únavě každý den.

Co se týče stavby tréninku, svůj trénink si plánuji již 15 let sama. Jejich průběhy mám zaznamenané v tabulkách i ve sporttesteru, na základě této zaznamenané historie tvořím tréninkový plán pro následující období. Spočítám si, kolik potřebuji najet hodin, při jakých intenzitách.

Trénink se dělí na jednotlivé cykly. Začíná se objemovou přípravou, která trvá 4 měsíce a v mém případě obnáší okolo 300 hodin tréninku. Poté si nechám udělat testy, které zjistí můj aerobní a především anaerobní práh, což je klíčové pro další trénink. Následují dva měsíce, kdy jezdím 3x týdně v mezi AP a ANP v takzvané smíšené zóně okysličení v přesně daných intervalech. V této zóně se jede asi tak půl napůl aerobně a anaerobně. Zbytek týdne trénuji objemově. Hodinově je to 15 - 20 hodin. Následuje týden volna a regenerace. Další fází tréninku je trénink nad ANP, který se zařazuje už jenom 2x týdně opět v přesně daných intervalech a je navyšován. Takový trénink se zařazuje právě jen 2x týdně, abych stíhala zregenerovat. Samozřejmě že se to dá dělat i trochu jinak, člověk se může ještě specializovat na sprinty, ale to já už nedělám.

Při svých trénincích se řídíte tepovou frekvencí, víte tedy, jaká je vaše klidová?

Je to 35 - 38 tepů za minutu.

To je velmi nízké číslo, které není daleko od pověstných 32 tepů Lance Armstronga. Myslíte, že zde hraje kromě tréninku nějakou roli i dědičnost?

Myslím, že ano, protože i když jsem s kolem teprve začínala, měla jsem v klidu 48 tepů za minutu, což také nemá každý. Nicméně to není žádná echt výhoda, jelikož například ráno mi trvá věčnost, než se proberu. (smích)

Pomáháte si při svém náročném tréninkovém režimu nějakou sportovní suplementací?

Jasně. Ještě než se svléknu z dresu, vypiji sachariďák, BCAA, dám si céčko, antioxidanty a Perpetuum. Co se týče pitného režimu, do 3 hodin zátěže jezdím na vodu, nad 3 hodiny na ionťák. Nic extra dalšího nepoužívám. Ono není důvod tělo v tréninku příliš rozmazlovat. Když pak dostane v závodě opravdovou péči, je z toho tak v šoku, že funguje na maximum. (smích) V objemové fázi přípravy ale výživu skoro neřeším, to jedu klidně na rohlík s paštikou a nemám s tím problém.

Při závodě už by to ale asi problém být mohl. V soutěžní zátěži asi tělo ne všechno přijme a také ne všechno zpracuje. Co tedy jíte tam?

Vozím si s sebou doma uvařené teplé jídlo. Většinou je to kuřecí maso, ke kterému mi tým během závodu vaří přílohy, takže 3x denně mívám normální jídlo, na které si zastavím. Dál se to prokládá různými svačinkami, de facto tím, co má kdo rád. Samozřejmě je ale potřeba si předem vyzkoušet, co komu sedí, aby mu nebylo špatně. Mně třeba během závodu nevadí ani chipsy. Tedy přes den. V noci mám s jídlem naopak problém. Mám vyloženě nechuť cokoli sníst, když se to do sebe snažím hrnout pod tlakem, je mi špatně. Většinou to tedy dopadá tak, že jsem ráno mrtvá a musím se snažit noc "dojíst".

Nejhorší se mi zdá to, že se při ultrazávodech třeba i několik nocí nespí. Jak se dá tohle zvládnout?

Právě o tom ultra je. Ujet tu vzdálenost není problém, problém je ujet ji rychle a beze spánku. K spánkové deprivaci má každý jinou schopnost, pokud někdo opravdu potřebuje spát, těžko se s tím bojuje. I když ono se člověk může chvilku vyspat. Ale musí být natolik rychlý, aby i se spánkem stíhal stanovené limity. Klíčové pak je jít spát ve správnou dobu, tedy někdy mezi půlnocí a dejme tomu čtvrtou hodinou ranní. Já osobně naštěstí s nespaním díky svému nepravidelnému spánkovému režimu v civilu větší problémy nemám. Když si člověk pomůže Speedem nebo něčím, co má vyzkoušené, celkem to jde. Důležité je také nastavení, s kterým do závodu jdu, kdy vím, že tři dny nebudu spát. Kdyby mi někdo řekl, že pojedu dvě noci, ale pak se to zvrtlo a já musela jet ještě noc třetí, bylo by to hodně těžké. Když o tom ale víte dopředu a počítáte s tím, tělo to akceptuje.

Zajímavé. Přesto ale, dokážete v noci odvést stejný výkon jako ve dne? Nefunguje v noci tělo trošku jinak a nepodepisuje se to třeba na tepové frekvenci?

Tak v noci zpomalí každý. Ne třeba tu první noc, ale další už určitě. Co se tepové frekvence týče, ta přestává mít po nějakých 15 hodinách výpovědní hodnotu. To jedu třeba do kopce na maximum a na sporttesteru mám 100 tepů za minutu. Snažila jsem u lékařů najít odpověď, proč to tak je. Nakonec mi bylo jedním lékařem řečeno, že v takovém maximálním fyzickém a psychickém vyčerpání spojeném se spánkovou deprivací organismus reaguje především po hormonální stránce "nestandardně", a přirovnal to dokonce ke stavu v posledním stádiu rakoviny. Alespoň takto mi to vysvětloval. Organismus chce prostě přežít maximální vyčerpání s minimálními následky.

Tělo pravděpodobně přepne do jakéhosi nouzového režimu. Přepne se i psychika do úspornějšího módu?

V podstatě ano. Když při závodě nevíte, co se kolem vás děje, a jste uzavřen naprosto sám ve svém světě, je to alespoň z mé zkušenosti ten nejlepší stav, aby člověk podal maximální výkon. Když toho vnímám moc, vím, že jedu špatně.

K plnému vědomí ale člověka dokáže bolestně probrat nástup krize. Jak se s těmito obtížnými chvílemi vyrovnáváte?

Krize při závodě jsou normální, má je každý, i ten nejšpičkovější závodník. Jednotliví sportovci se od sebe různí jen v tom, jak rychle takovou krizi dokáží překonat. A právě v těchto momentech se ukáže, jak na to člověk má fyzicky i psychicky a jak moc umí ultra jezdit.

Máte na překonání krizí nějaký svůj recept?

Překonáte to hlavou. Je dobře si uvědomit, že krize jsou běžnou součástí ultra, že je potřeba se na určitou dobu kousnout a že pak bude zase líp. Hodně vám v takových okamžicích může pomoci váš tým, pokud vás lidé v něm dobře znají a vědí, jak na vás. Může pomoci i to, že vám koupí jídlo, které máte rádi, nebo vás jinak povzbudí. Všechno se počítá. Každý pozitivní podnět a to slovo pozitivní je strašně důležité. Samotný závodník nesmí vědět o problémech během závodu a už vůbec je nesmí řešit!

Říká se, že doprovodný tým je při ultra závodech nepostradatelný a bez jeho špičkového fungování nemá závodník moc šancí závod dobře odjet. Je to tak?

Úplně. Lidé z týmu za vás musí dýchat, všechno musí přesně klapat a zapadat do sebe. Jen tak je možné zajet top výkon. Pokud vše nefunguje, jak má, je to spíš trápení a boj o přežití a dokončení závodu.

Při ultra závodech jde o extrémní výkon fyzický i psychický. Poznala jste během těchto akcí své limity, své hranice, za které víte, že už se nedostanete?

Možná to bude znít absurdně, ale ze svých zkušeností mám spíš pocit, že žádné hranice nejsou, že pokud člověk dá tělu vše, co potřebuje, může jet v podstatě do nekonečna. Hranice jsou jen v tom, co vydrží jednotlivé části pohybového aparátu, třeba klouby. Tělo je jednoduché, jde za hlavou. Co chcete v hlavě, tam jde i tělo. Rozhodující je psychika!

Jenže když pak zastavíte a dopřejete tělu odpočinek, jako by si teprve uvědomilo, co všechno muselo podstoupit, a rozbolí se snad úplně všechno. Jak dlouho se z takového ultra závodu vzpamatováváte a kolik během něj ztratíte na váze?

Například na DOSu jsem ztratila 3 kg, ale den po závodě už jsem měla kvůli otokům možná o 5 kg víc oproti startu. Zkoušela jsem to už řešit diuretiky nebo kompresními návleky, ale moc to nepomáhá. Jakmile návleky sundám, stejně okamžitě oteču, takže je asi lepší nechat tomu volný průběh. Člověk začíná otékat již při závodě, protože ledviny dostávají zabrat, dalším důvodem je pak to, že tělo při ultramaratonu reaguje, jako kdyby mělo crash syndrom, což potvrdily i krevní testy, které jsme dělali do 12 hodin po skončení závodu. Zjednodušeně řečeno - rozpadají se vám svaly. Stává se, že když je někdo zavalený a následně ho vyprostí, stejně třeba do dvou dnů zemře, přestože nemá vážnější zranění. Děje se tak z toho důvodu, že stlačené svaly se začnou rozpadat a tělo se laicky řečeno otráví. Podobný proces nastává i při ultra, proto je člověk ještě týden po závodu opuchlý. Tělo se snaží vyplavit škodliviny vzniklé při rozkladu svalových vláken. Některé lidi možná překvapí, že nejen fyzická, ale i psychická regenerace po závodě může trvat docela dlouho, i když to se hodně odvíjí od výsledku závodu.

Ultramaratony kladou enormní nároky na fyzičku i psychiku člověka. Jste tedy díky tomu tvrdá žena?

Povahou určitě ne. Lidé si myslí, že tomu tak je, ale ti, co mě znají víc, vědí, že to tak není. Tvrdá jsem především sama k sobě.

Každopádně takový sport určitě člověka ovlivní. Co vám podle vás ultra dalo?

Určitě mi dalo sebevědomí, to nezastírám. Někdy lidé dokonce říkají, že působím trochu arogantně. To se dobře neposlouchá, ale zase to člověka trochu srazí k zemi. Nicméně sebevědomí je v dnešním světě potřeba, ať chcete, nebo nechcete. Nemohu jít za sponzorem s nějakým "možná, snad"... Také, když chcete vyhrávat, musíte být trochu sobec a nemůžete být s každým kamarád, prostě nemůžete. Jen je někdy těžké najít tu správnou hranici, aby to nepřekročilo rozumnou míru.

Kromě toho jsem se díky ultra naučila nikdy nic nevzdávat, bojovat až do posledního okamžiku a dotahovat věci do konce, což se v dnešním světě také velice hodí.

Další stránkou jsou pak příjemné e-maily od lidí se zdravotními problémy, kteří mi píší, že jsem pro ně motivace.

Tak to je určitě hodně příjemné. Jakým dalším svým výkonem je hodláte motivovat? Jaká bude vaše další závodní výzva?

Bude to závod ve Švýcarsku - TORTOUR, 1000 km nonstop s převýšením 14 000 m, který se bude konat příští rok - 15. 8. 2015. "To je ještě za dlouho," říkají mnozí, ale není. Už od teď pracuji na tom, abych byla nastavená na to, že pojedu bez odpočinku 48 hodin, protože právě tohle nastavení hlavy je strašně důležité. Obrovskou motivací je pro mne fakt, že tento přetěžký závod ještě nejel, a tudíž ani nedokončil žádný Čech, což je výzva jako hrom, a tedy přesně to, co já potřebuji!

Vy máte nové kolo, které jste si pořídila, protože vaše předchozí bylo zničeno při nehodě. Řidička automobilu vám nedala přednost a srazila vás. Vy jste z toho celkem vyvázla, kolo ale ne. Koupila jste si tedy nové a pojmenovala ho Jure, po už zmíněném slovinském závodníkovi Robičovi, který následkům podobné nehody podlehl. Pojedete právě na tomhle kole svůj švýcarský závod?

Ano, Jure pojede se mnou, jestli ho tedy do té doby nerozbiji… Má už najeto něco ke 4000 km, takže už je celkem zajetý. (smích) Také jsem si nechala poslat ze Slovinska podpis Jureho, který nechám přenést na kolo, takže pak už bude hotové úplně.

Jste tak trochu fatalista? Jure Robič byl špičkový závodník, myslíte tedy, že kolo pojmenované po něm, a dokonce s jeho podpisem by vám mohlo přinést štěstí?

Jure byl ohromná osobnost a ikona ultra, pro mě byl idol a kamarád, který se takto tak trochu zhmotnil. Ano, chtěla bych, aby tohle kolo také někdy vyhrálo. Brala bych to jako poctu Juremu Robičovi.

Hanka Ebertová touto cestou děkuje svým sponzorům, kterými jsou Knauf, Orling, Gemini, Dafit, Dexter a Tufo.

Více o Hance, jejím tréninku i výkonech se dozvíte na stránkách www.hankaebertova.cz

Hanka Ebertová objektivem Petra Janouše

Foto: Petr Janouš