Reklama:
Skladem opět všechny příchutě!
100 % Whey Protein v akci 1+1
Náš nejprodávanější protein. Více zde.

Josef Adlt (II.): "Řídím se pocity."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

První část rozhovoru si můžete přečíst zde:
Josef Adlt: "Do všeho jdu vždycky po hlavě."

Kudy se vaše životní cesty klikatily po soutěži Night of Champions, kde jste se poprvé dostal mezi nejlepší světové fotografy?

Fotografie, kterou jsem pořídil právě na této soutěži, rozhodla o tom, že budu minimálně během následujících 21 let fotit.

Co to bylo za fotografii?

Byla to fotografie Andrease Munzera, která vyšla ve Sport Revue přes celou stránku. Šéfredaktora Sport Revue Alberta Buseka jsem tehdy kontaktoval na popud svého kamaráda Tomase Kollera, Němce, který skončil 3. na ME v Ostravě, kde mu ukradli boty, a tak musel odejít z haly bos. (smích) Albert si asi myslel, že jsem fotograf kulturistiky, a předpokládal, že budu fotit na Mr. Olympia, takže si se mnou domluvil schůzku mezi semifinále a finále Olympie v hotelu Hyatt v Atlantě.

Takže jste jel?

Bylo mi jasné, že to chci a musím zkusit, takže jsem do Atlanty bez váhání odletěl. Tam jsme se s Albertem setkali dle dohody, já rozhodil na stůl asi 50 fotografií, které jsem na Noci Šampiónů pořídil, a on se mě zeptal, kolik za to chci. Nevěděl jsem nic o focení, natož o tom, kolik si za fotky říct. Nepamatuji se dnes už, kolik jsem za ně tenkrát dostal, jestli to byly tři tisíce marek nebo pět, každopádně to bylo tolik, že mě to málem posadilo na zadek. Od té doby se snažím být fotografem.

...vidím život tak, že za vším je náš vztah k tomu či onomu. Vztah k lidem kolem nás, k těm nejbližším i těm ostatním, vztah k práci i ke všemu kolem...
Josef Adlt

A měl jsem štěstí. Jelikož Albert Busek stál na počátku kariéry Arnolda Schwarzeneggera a oba byli a dodnes jsou přáteli, měl jsem tu čest už půl roku po oné památné schůzce v Atlantě sedět na Arnold Classic vedle Arnolda, kterého jsem tam měl i fotit. Portrét pořízený právě u této příležitosti mi později usnadňoval jednání s novými klienty a vlastně mi pomáhá dodnes.

Přímo neuvěřitelné, jaké šance vám život nahrál. Vy jste ale musel mít kuráž je přijmout.

Vždycky jsem se řídil pocity a věřil, že mě povedou správným směrem. Nejednalo se tedy o žádnou velkou kuráž, spíš o chuť jít si za svým a nepodělat se z toho, že by třeba něco nemuselo vyjít. Řekl bych, že na mě sedí text Landovy písničky: "...životem se řítím jako postřelenej bejk, já nejsem Švejk..." I když já vlastně jsem i Švejk. (smích)

Každopádně co se týče profesních příležitostí, byly vám hvězdy nakloněny. Fotit po pouhém roce takovou hvězdu, jakou je Arnold Schwarzenegger, to se nepoštěstí jen tak někomu. Může se člověk stát za tak krátkou dobu dobrým fotografem?

Ne, ale já jsem měl za sebou 13 let cvičení, stavění se do póz, hodiny před zrcadlem, takže jsem k fotografickému minimu mohl přidat maximum kulturistiky.

Umění vidět tam tedy bylo a fotografickou techniku jste zvládl za pochodu.

Tak nějak. Vtipné bylo, že jsem měl za sebou snad už deset titulních stránek, když jsem volal kamarádovi fotografovi a ptal se ho: "Hele, když chci rozmazané pozadí, dám clonu 2,8, nebo 16?" (smích)

Tak teď se musí jen trochu znalí fotografové chytat za hlavu. Nakolik jste vlastně technický typ?

Vůbec. Navíc v okamžiku, kdy začnu fotit, nevnímám nic jiného. A to pak člověk snadno něco opomene. (smích)

Například?

V době, když se ještě fotilo na film, se mi tu a tam stalo, že jsem ho zapomněl založit. Fotím, fotím, a když už jsem vyfotil asi sedmdesátou fotku na 36snímkový film, začalo mi to být divné. Otevřel jsem foťák a film nikde. Uhrál jsem to tedy tak, že jsem zcela klidně prohlásil: "Tak, černobíle už to máme a teď dáme to samé barevně." (smích)

Když jsme už u tohoto tématu, můžete vzpomenout na největší průšvih, jaký se vám kdy při focení stal?

To bylo asi v roce 1993 na Mr. Olympia v Atlantě. Tam tehdy vyhrál Dorian Yates před Flexem Wheelerem, závodil tam také Shawn Ray, Sonny Schmidt, Paul Dillet, Lee Labrada, Miloš Šarčev, prostě nádherná Olympia! A tam, právě v momentě, kdy Dorian Yates nastupoval na volnou sestavu, mi došel film. Chtěl jsem ho rychle převinout, což znamenalo zmáčknout dva knoflíky a počkat na specifický zvuk, podle kterého poznáte, že už je hotovo, jenže já ve stresu otevřel dvířka fotoaparátu dřív, takže jsem celý film osvítil. Co jsem ale mohl dělat? Nic! Vytrhl jsem ho, založil nový a pokračoval ve focení, i když se mi chtělo řvát vzteky. Na téže Olympii jsem nafotil 38 filmů, ale když jsem přijel domů, měl jsem jich v batohu jen 37. A jelikož jsem to měl vždy téměř tak, že co borec, to film, velmi jsem se obával, kdo mi bude chybět. Chyběla mi většina volné sestavy Shawna Raye a já myslel, že se snad zabiji. Už je to dvacet let, ale ještě i teď mě to štve, když o tom mluvím.

Navzdory těmto drobnostem se ale zdá, že vám je štěstěna nakloněna. Dostal jste možnost vydělávat si něčím, co vás baví a naplňuje.

Ano, jenže co se týče peněz, nikdy jsem o nich příliš nepřemýšlel a matematika mi také nikdy moc nešla, snad proto jsem také dnes nepřijel svým autem. (smích)

Takže jste jednou nahoře a jednou dole...

Ano, bývala doba, kdy jsem měl všechno, ale že bych byl díky tomu nějak zvlášť šťastný, to ne. Naopak. Jako by s přibývajícím majetkem a koupěschopností současně do mého života přicházelo i více toho nedobrého.

Třeba rčení, že všechno špatné je pro něco dobré, platí i obráceně... Nicméně zpátky k vaší kariéře fotografa. Byl Sport Revue jediným zahraničním časopisem, s kterým jste spolupracoval?

Bylo jich víc, ale druhým nejdůležitějším po Sport Revue byl z hlediska spolupráce kanadsko-americký MuscleMag. S jeho šéfredaktorem Robertem Kennedym jsem si, posílen zkušeností s Busekem, domluvil schůzku na Ms. Olympia 1993, kde mimo jiné startovala i naše Eva Sukupová. Potkali jsme se v mém hotelovém pokoji, kde jsem na postel rozložil pár svých fotografií. "Dobrá práce," řekl on, když je viděl. "Pro koho fotíš?" "Nevím, možná pro vás?" zkusil jsem. A ono to vyšlo.

Když jsem se s Robertem Kennedym setkal na jaře následujícího roku v Kalifornii na soutěži Iron Man 1994, svěřil jsem se mu, že by mě lákalo dělat časopis. Na to konto mi on nabídl zdarma licenci MuscleMagu, prý ať to na dva roky zkusím a pak uvidíme. Myslel jsem, že mu za to budu posílat bezplatně fotografie, ale on trval na tom, že naše dohoda ohledně časopisu platí, ale že on mi bude za fotky platit. Robert Kennedy byl veliký gentleman, který mě hodně ovlivnil.

Jak to s časopisem dopadlo?

Skončil jsem u toho, že jsem nebyl schopen najít člověka, který by viděl kulturistiku a celý svět kolem fitness podobně jako já. Navíc jsem si díky své vlastní zkušenosti s aktivní kulturistikou uvědomoval, že hodnotit výkony ostatních a vůbec se k nim nějak vyjadřovat je nesnadné a velmi odpovědné. Kdo má tu odvahu se v tomto směru nějak kriticky vyjadřovat, měl by myslet na to, že možná kritizuje člověka, který své přípravě věnoval nejen léta tréninku, ale často i všechny peníze. Taková je kulturistika. Případný kritik pak tedy vstupuje na velmi tenký led. I z toho důvodu jsem nakonec přenechal licenci časopisu MuscleMag Ivanu Rudzinskému.

Takže jste se nakonec do psaní nepustil a zůstal u focení.

Trošku jsem začal i psát, dá-li se tomu tak říci. Před asi 13 lety vydalo nakladatelství Svět kulturistiky moji fotografickou knížku, kde byla u každé fotografie malá poznámka, a já se nyní snažím vytvořit něco, kde by každou fotografii nebo skupinu fotografií doprovázely příběhy či povídání trochu obsáhlejší a snad i zábavné.

Určitě to bude hezké, budete-li ve svém psaní tak puntičkářský, jako jste byl puntičkářský v dotahování detailů, které ovlivňovaly to, jak budete vypadat na kulturistickém pódiu. Jste takový perfekcionista ve všem?

Zdaleka ne ve všem! (smích) Ale co se obrázků týče, tak asi ano. Lidé mi často říkají: "Hele, ta fotka je dobrá, proč to chceš fotit znovu?" A já na to: "Jo, jenže neblejsklo to světlo zprava, když blejskne, budeš vypadat ještě líp." Horší ale je, když se blesk neodpálí třeba 15x za sebou, to mě občas už přivádí k šílenství.

Dnes už jste fotograf s mnoha zkušenostmi, ale pamatujete si na své začátky? Jak jste si věřil při focení velkých osobností, když jste ještě neměl všechny potřebné technické znalosti?

Ty nemám ani dnes, to jen pro pořádek. (smích) Ale v době, kdy jsem jich měl ještě méně, jsem před každým větším focením dlouho do noci přemýšlel, jak na který cvik budu svítit, kam které světlo postavím... Mnohdy jsem neusnul až do rána a dodnes si vzpomínám, u kterých focení to tak bylo. Výsledek ale většinou odpovídal tomu, jak moc mi na něm záleželo. Jsem velký trémista, byť dokážu předstírat opak. Modelům totiž nikterak nepřibude chuti do focení, když vidí, že si fotograf neví rady.

Nakolik je pro vás při focení důležité, jestli vám osobnost, kterou fotíte, je nebo není sympatická, případně jestli se vám typově líbí či nikoli?

Pochopitelně jsem jenom člověk. Model nebo firma si mě ale vybírají pro to, co umím, a jako fotograf bych měl umět navázat s každým fotografovaným vztah na úrovni toho, čeho se snažíme dosáhnout.

Přináší vám focení ještě i po letech radost a uspokojení, nebo se z něj prostě stalo řemeslo?

Na chvilku se pro mě stalo focení opravdu jen řemeslem, ale to hlavně kvůli mé rozpolcenosti. Vydělával jsem víc, než jsem unesl, mohl jsem všechno, a tak jsem také skoro do všeho šel. Z počátku se mi mnohé dařilo, a tak jsem ztratil zábrany i soudnost. A také potřebný zápal. Dobře si vzpomínám na okamžik, kdy jsem během líčení České Miss Lucie Váchové pronesl: "Už se těším, až to budeme mít za sebou." Za to bych zasloužil pořádné dělo do rypáku! Uvědomoval jsem si to a ještě dlouho mě to mrzelo. To už bylo moc. Pokud to někdy takhle budu skutečně cítit, s focením skončím.

Nyní mě ale focení velmi baví, od prvního seznamování během kávy nebo líčení až po předávání fotek. Uvědomuji si, jak fantastická práce to je, že to vlastně ani není práce.

Jako fotograf jste létal fotit i na kulturistické soutěže do Ameriky, později jste tam zůstal na mnohem delší dobu než jen na jednu soutěž. Bylo to splnění nějakého vašeho snu?

Od roku 1993 jsem do Států létal fotit tak dvakrát, třikrát do roka. Jezdil jsem tam rád, ale pokaždé jsem se zase těšil domů. Cítil jsem, že Amerika není pro mě. Pak jsem ale jednoho dne vystoupil na letišti v Los Angeles, nadechl se toho nádherného vzduchu a najednou měl pocit, jako bych tam patřil. To byl rok 1994.

Poté jsem tam byl ještě několikrát na otočku fotit, ale změna nastala, když jsem v roce 2007 potkal na Maltě Miloše Šarčeva s rodinou. Milošovi se tehdy dařilo, v jeho Koloseum Gymu v Kalifornii se připravovali největší šampióni té doby a on k nim patřil. Miloš chtěl právě rozjíždět časopis a nabídl mi práci.

Velice zajímavá nabídka.

To ano, ale přes více než fantastický začátek se nakonec vše nevyvíjelo podle představ a došlo to tak daleko, že jsem po necelém roce v marriottském apartmánu skončil doslova na ulici. Šel jsem tedy do gymu, ve kterém jsem měl v patře ateliér, s tím, jestli bych tam nemohl prozatím zůstat. Recepční si všimla, že jsem přišel s kufry, a tak se zeptala, co se stalo. Řekl jsem jí pravdu. Na základě toho ona rozhlásila do éteru něco v tom smyslu jako: "Náš fotograf Josef je v nouzi, můžete mu někdo pomoci? Zaskočilo mě to, bylo mi to i trapné, ale jak mě překvapilo, když ke mně přišel na recepci za pár okamžiků chlapík, který mi vysvětlil, ať se nezlobím, že si potřebuje ještě půl hodiny docvičit, ale že mě pak hodí i s věcmi k sobě. Venku se stmívalo a se sedmi dolary v kapse nebyl čas hrát si na hrdinu. Věděl jsem také, že za pár dní poletím fotit s Hidetadou Yamagishim na Road Island a že bude na hotel i zpáteční letenku, potřeboval jsem tedy azyl jen na pár dní. Musel jsem ale přemýšlet nad tím, jak je možné, že se situace tak snadno vyřešila. Nezdálo se mi normální, abych v L.A. sehnal bydlení za pět minut a na celých pět měsíců, jak se později ukázalo. Focení s Yamagishim se totiž odložilo o měsíc a pak o další...

John, člověk, který si mě vzal k sobě, se mi z počátku moc nezdál. Byl větší a silnější než já, takže jsem první noc nespal, ležel jsem v posteli zcela oblečený a doufal, že se z mého zachránce nevyklube masový vrah. Usnul jsem až ráno, když John odjel do práce. Vzbudil jsem se po dvou hodinách. Jak jsem šel ještě celý rozespalý z patra, asi v polovině schodů jsem klopýtl a zřítil se dolů. Hlavou jsem přitom napálil do vestavěné skříně, čímž jsem vyhákl její dveře a ty spadly tak nešťastně, že rozbily dvacetilitrový barel s vodou, která se vylila na koberec.

Tak to musel být tenhle John úplný anděl, když vás u sebe nechal i poté, co jste mu zdemoloval byt.

To byl a nebyl jediným takovým člověkem v mém životě. Dalším takovým mým andělem byl Paul Mentis. Paul je Řek, mimochodem držitel bronzové medaile z MS v kategorii do 80 kg, který ve svých 40 letech vystudoval osteopatii a hned poté i lékařskou fakultu. Za mnou přijel poprvé na focení, za které mi chtěl dát místo 1000 marek 5000 marek. Odmítal jsem a pokoušel se mu přeplatek vrátit, ale on mi řekl, že v Německu po něm chtěli za celodenní focení 6000 a nedostal ani jednu fotku tak dobrou, jakých já mu dávám desítky, tak ať si to koukám vzít, jestli ho nechci naštvat. Tato příhoda byla ale jen materiální předehrou něčeho o mnoho významnějšího. To, jakým způsobem se tento duchem velký člověk zapsal do paměti celé naší rodiny, jak pomohl uzdravit mě i mého syna Josefa, to mu nikdy nezapomenu.

Není věru od věci takového člověka znát.

Ano, hřeje už i samotné vědomí, že takový člověk existuje.

Nesníte si někdy o tom, že byste se do Ameriky vrátil a žil tam ještě déle než jen jeden rok?

Sním a za určitých okolností bych neváhal ani vteřinu. Kalifornie je pro mne z mnoha hledisek rájem na zemi.

V životě jste dostal příležitosti, o kterých se jiným ani nesnilo. Zažil jste téměř neuvěřitelné příběhy a také potkal pár andělů. Vypadá to, že jste velkým oblíbencem štěstěny, uvědomujete si to?

Ano, skutečně si nemohu stěžovat na nedostatek příležitostí či štěstí v životě. Spíš naopak. Ve filmu Atlas mraků se říká, že každým zločinem a každou laskavostí vytváříme svoji budoucnost, a já tomu věřím čím dál víc. A myslím, že to neplatí jen o viditelných skutcích nebo slovech, kterými se mnohdy vylepšujeme, ale že totéž platí i pro naše myšlenky.

Určitě, vždyť i Buddha řekl: "Všechno, co jsme, je výsledkem našich myšlenek." Nyní, v závěru našeho povídání, bych se ale ráda ještě na okamžik vrátila na jeho začátek. Co dělá ten Pepa, který byl tak zapáleným kulturistou? Přežívá ve vás? A cvičíte ještě?

Dá se říct, že jsem znovu začal. Baví mě to, protože pravidelný trénink pomáhá nejen fyzičnu. A pak také každá chvilka strávená v kolektivu dobře vyladěných lidí je vzácná. Ve fitness snad ani jiná nálada nebývá. Maká se, ale je přitom sranda.

Jak se vlastně díváte jako člověk prostředí znalý na současný svět kulturistiky a fitness?

Soutěžní kulturistika se zdá být poněkud na ústupu, což je dlouhodobý a všeobecně známý jev. Nicméně já stále obdivuji a rád fotografuji ty, kteří přiměli svá těla ke změnám, jež jsou daleko za hranicí představ nás, obyčejných smrtelníků.

A co si myslím o kondičním cvičení? Cvičení je způsob, jak si udržet fyzické i duševní zdraví, a čím dál víc lidí to chápe. Ve fitku tedy nepotkáváte jen lidi, kteří si přišli zvýšit svou fyzickou kondici, ale také ty, kteří se sem přišli změnit úplně.

U nás ve Fitness City Jardy Boška například cvičí dvacetiletý syn bývalého reprezentanta v kulturistice Iva Buřiče, který se na podzim rozhodl, že udělá něco se svou postavou. Vážil v té době 144 kg. A teď nedávno mi hlásil, že už se dostal pod stovku! JUDr. Zdeněk Vlček se připravuje na ME masters v judu a i jeho úprava tělesné hmotnosti probíhá podobně. V jiném, časově kratším horizontu se mu podařilo snížit hmotnost o více než 20 kg, doslova se měnil před očima. A takový Milan Chovanec, ten dokázal shodit více než 70 kg! Nějaký čas jsem ho neviděl, a když jsme se pak potkali, myslel jsem, že se mi to snad zdá. Nic podobného jsem na vlastní oči neviděl. Každý, kdo někdy držel tvrdou dietu, jistě potvrdí, že jsou to chvíle leckdy nelehké. Zvládnete-li to, něco to o vás vypovídá. Tečka. Ne. Vlastně ještě něco. Když se tak podívám po našem fitku a uvědomím si, co všechno mi přinášejí chvíle strávené v této příjemné společnosti, musím přiznat, že pro mě pravidelné cvičení čím dál víc znamená něco jako třeba čištění zubů. Je pro mě součástí jakési základní lidské hygieny a určité disciplíny, ve které by člověk nikdy neměl polevit.

Je ještě něco, co byste chtěl říct na úplný závěr?

Mám rád citáty a bonmoty, a tak jeden použiji na závěr. Vidím život tak, že za vším je náš vztah k tomu či onomu. Vztah k lidem kolem nás, k těm nejbližším i těm ostatním, vztah k práci i ke všemu kolem. Milujete-li pořádně, tak jak se má, budete milován vším kolem vás. Pak může být život krásný. Proto se mi velmi líbí dialog ve filmu Edith Piaf, který je veden na Malibu Beach, právě v místech, kde jsem měl to štěstí fotit. Novinářka se tam ptá Edith: "Vaši nejvěrnější přátelé?" A Edith odpovídá: "Já mám samé nejvěrnější přátele." Novinářka pokračuje: "Co byste řekla jiné ženě, co byste jí řekla?" "Miluj." "A co byste řekla mladé dívce?" "Miluj." "A dítěti?" "Miluj!"



Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

03.07.08:59Turakam - krásny článok
02.07.21:55Pipo - skvělé !!! Těším se na další díly, třeba i v budoucnu, pro..+1
02.07.19:35Marek Voborný - Nemám tendence komentovat a vyjadřovat se v diskuzním fóru..+2
02.07.14:57Ashok - Neni uplne moc rozhovoru, u kterych bych uvital pokracovan..+2
02.07.14:09Freimen - celý článek jsem zhltnul jedním dechem, nesmírně inspirati..+3
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
Mikuc (19:55) • Všechno špatný k něčemu dobrý! Poskočí nohy, vršek do roka dožene a bude zas jinde! A k...
magazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
havlic (14:43) • ...no ono to ještě vyleze!bude mě zajímat srovnání s Milanem Šádkem ty 2-3 týdny před s...
magazínSedmdesátiny Jana Smejkala: Můj život...
mirous (13:10) • Super článek! Takového čtení by mělo být víc. Miluji tyto retro pohledy do minulosti ku...
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Amanda (09:01) • Prima fotky. Těším se na ty soutěžní. *79*
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Ondra Hájek (19:57) • Soutěže v Kutné Hoře nemůžou zklamat, tenhle tým pořadatelů to má fakt zmáknutý. Co je...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2024 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2024 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
MAGAZÍN OBCHOD AKADEMIE
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie