Reklama:
Skladem opět všechny příchutě!
100 % Whey Protein v akci 1+1
Náš nejprodávanější protein. Více zde.

Josef Adlt (I.): "Do všeho
jdu vždycky po hlavě."

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti


Jméno Josef Adlt zná snad každý český příznivec kulturistiky. Vždyť ty nejlepší fotografie českých kulturistů a kulturistek a také některých zahraničních pochází právě z jeho "dílny". Proč je Josef Adlt při focení tohoto sportu úspěšnější než mnozí jiní? Snad proto, že má kulturistiku rád, vyrůstal s ní a také v ní závodil.

Josefe, vy jste, hádám, asi jediný český fotograf kulturistiky, který má i s její závodní formou osobní zkušenost. Byl jste dříve kulturistou, nebo fotografem?

Výrazně dřív kulturistou.

Pocházíte ze sportovní rodiny?

Ano, oba rodiče byli sportovci. Otec zápasil za Slavoj MP Plzeň a RH Praha, matka hrála házenou a dělala krasobruslení, v kterém na mistrovství republiky dokonce získala bronz. Pak jsem se ale narodil já a bylo po všem. (smích)

Oni to asi tak nebrali. (smích) Věnoval jste se nějakým sportům ještě před tím, než jste začal s kulturistikou?

Hrál jsem fotbal v Plzni za Škodovku. Když mě ale jednou, asi v 15 letech, trenér při zápase vystřídal poté, co jsem dal dva góly, nějak jsem to neunesl.

Vaše ego to neuneslo?

Jasně, ego. Narodil jsem se ve znamení lva a lidé narození v tomto znamení se prý špatně řídí. U mě to tedy platí, vše musí být podle mého, jinak je zle. (smích) Dnes tu situaci, kvůli které jsem odešel ze sportu, ke kterému jsem měl pravděpodobně talent, vidím jinak, ale tehdy jsem při představě, že pod stejným trenérem budu ještě další sezónu, radši odešel jinam a krátce nato s fotbalem skončil definitivně. Pocit křivdy ale nebyl jediným důvodem, proč jsem s tímto sportem skončil. Vyloženě jsem nesnášel neshody v týmu, bral jsem si je příliš osobně a především jsem cítil, že chci hrát víc než ostatní a také že jsem pro to schopen více udělat. Proto pro mě byla kulturistika lepší volbou, jelikož tam je odpovědnost z úspěchu či neúspěchu jen a jen na vás.

I když kulturistiku jsem si tak docela sám nevybral, já chtěl hrát hokej. Zkusil jsem se tedy zeptat na zimáku a vzhledem k tomu, že mě matka brala od dvou let na krasobruslařské tréninky, takže bruslení pro mě nebyl problém, nevypadalo to s hokejem i přes můj pozdní věk nereálně. Musel jsem jen splnit vstupní testy, které zahrnovaly mimo jiné i 30 kliků a to problém byl. Já v tu dobu totiž neudělal ani jeden.

Ani jeden klik?

Opravdu, ani jeden. Bylo mi skoro 16, měl jsem 47 kg a ruce mě neunesly. Hokej jsem ale hrát chtěl, takže mi nezbylo než začít kliky trénovat, měl jsem na to měsíc. Začal jsem pod systematickým tátovým vedením, nejdřív s holčičími kliky z kolen a po měsíci jsem těch 30 kliků opravdu dal. Byl to fantastický pocit a takový malý zázrak, když jsem zjistil, že stačí jen zatnout zuby, opakovat nějaký cvik pořád dokola, jíst, spát a zbytek vaše tělo zařídí samo.


Josef Adlt, červenec 1981, po půl roce cvičení

Takže vstupní testy jste udělal?

Ano, ale právě v tu chvíli jako na potvoru vyšel inzerát, že Slavia VŠ Plzeň pořádá nábor nových členů do oddílu kulturistiky…

A vy, posílen klikováním, jste usoudil, že jste tím pravým adeptem.

Ne, na to bych nikdy ani nepomyslel. Poslala mě tam máma! Táta byl zápasník, děda byl zápasník a tak mě, jakožto fotbalistu, brali doma tak trochu jako s*áče. Když byl tedy ten nábor, začal jsem o kulturistice víc přemýšlet. Vídal jsem tehdy v časopisech fotky kulturistů, které doprovázely silné příběhy pohnutých lidských osudů. Ty mě motivovaly a ujišťovaly o tom, že lze dokázat téměř nemožné, když člověk maká a hlavně vydrží. Nakonec jsem si tedy řekl, proč to s kulturistikou nezkusit. Když to dokázali jiní a někteří skutečně vážně zdravotně hendikepovaní, proč bych to nedokázal já - zdravý, byť vážící ani ne 50 kg.

Vám ale chyběl ten pohnutý osud. (smích)

Jasně, neměl jsem pohnutý osud, ale to jsem později dohonil. (smích) Sice se tomu směji, ale je to spíš k pláči. Znáte tu Žbirkovu písničku Milionkrát s úsmevom skrývam plač? No nic, zpátky k věci. Na tom náboru mě tehdy do oddílu kulturistiky Slavia VŠ Plzeň ještě s dalšími dvěma kluky přijali, a to i přesto, že jsem oproti ostatním uchazečům podával výkony podprůměrné, přesněji řečeno bídné.

Možná u vás viděli dobré dispozice...

To jsem si myslel také až do doby, než mi o 11 let později, bezprostředně poté, co jsem vyhrál mistrovství Čech, kluci řekli: "Hele, Pepíku, my jsme tě tenkrát vzali spíš jako maskota, protože takovýho chudáka jsme tam ještě neměli!"

To jako fakt?

No jasně. Jeden z těch kluků, kterého tehdy přijali společně se mnou, například benčoval při náboru ve svých 16 letech 90 kg, ten další asi 65 kg a já jen 35 kg. Takže bylo jasné, že jsem tam úplně špatně. Z nějakého důvodu ale ti další dva kluci nevydrželi a po třech měsících jsem tam zůstal z nás nově přijatých sám. To mě povzbudilo.

Takže talent žádný, ale výdrž nejlepší. (smích)


Josef Adlt na okresním přeboru dorostu v roce 1982

Asi tak. Byl jsem pyšný na to, že si mě tam nechali a nevykopli mě. Užíval jsem si toho, že jsem byl najednou v partě chlapů, ke kterým jsem vzhlížel. Vážil jsem si toho, takže jsem nechtěl zklamat je ani rodiče, a byl proto odhodlán téměř ke všemu. V oddíle mi poradili, že bych měl na svou váhu sníst určité množství bílkovin, a jelikož proteinové preparáty nebyly, snažil jsem se potřebu bílkovin pokrýt tvarohem. To obnášelo sníst jich 5 - 7 denně. Co se dalo dělat, jedl jsem tedy 5 - 7 tvarohů denně, na střední škole to znamenalo sníst jeden tvaroh každou přestávku. Byl to hnus, ale vždy jsem to do sebe nějak našťouchal. Ještě dnes, když máme sraz z gymplu, každý si mě pamatuje, jak se cpu tvarohem. (smích) Ale když chcete něčeho výjimečného dosáhnout, musíte pro to něco výjimečného udělat. Ne vždy to musí mít podobu veskrze vznešenou, ale tohle byl případ, kdy účel světí prostředky. Díky přežírání tvarohem jsem přibral za pět let 50 kg.

Co? Jen na tvarohu?

Ano, mým hlavním zdrojem bílkovin byl hlavně tvaroh, protože maso bylo tenkrát šílené. Jedli jsme také mořské štiky, ale to jen v předsoutěžní dietě, jinak ne.

Co vy a tvaroh dnes? Nezprotivil se vám zcela vzhledem k této tvarohové éře?

Kupodivu ne. Třeba Pribináček dojídám po dětech dodnes rád a můj nejmladší syn Samuel mě dokonce občas musí napomenout, to když ho krmím způsobem "jednu lžičku on, jednu já". (smích)

Jaké jste měl ve svých začátcích tréninkové vedení?

Na začátku mě trénovali Franta Janeček a Karel Tichý, to byli kluci, kteří nám pomáhali, radili. A mě to pod jejich vedením bavilo. Kromě nich mi byl zdrojem informací časopis Muscle&Fitness. V roce 1982 byl táta na MS v modelářství (získal stříbrnou medaili), kde se seznámil s modelářem z Norska Olem Thorgersenem. Po MS mu pak poslal modelářský motůrek. Ole se ho pak zeptal, jestli mu také může na oplátku něco poslat, táta se zeptal mě, jestli něco nechci, a já jsem chtěl. Chtěl jsem alespoň jedno číslo časopisu Muscle&Fitness. A Ole mi to splnil. Jenže neposlal jen jedno číslo, ale časopis předplatil hned na celý rok.

To jste asi koukal, co?

To jsem koukal. A koukal jsem ještě víc, když mi M&F pravidelně přicházel ještě dalších snad 12 let! Právě v tomto časopisu jsem vídal bezkonkurenčně nejlepší obrázky kulturistů a všímal si, jakým způsobem jsou nafoceni, v jakých pózách atd.


Forma v roce 1994
Motivací mi byly i zajímavé články, díky kterým jsem si čím dál víc uvědomoval, že kulturistika má hlavu a patu, že ti nejlepší kulturisté patří k výrazným osobnostem, které lze ve společnosti jen těžko přehlédnout, a to nejen díky jejich zevnějšku. Většinou jsou také svým okolím přinejmenším respektováni. To je můj názor, ať už si o něm myslí "kdo chce, co chce".

Zaujalo mě, že už jako kluk jste si na fotkách v M&F nevšímal jen objemu svalů, jak by to bylo asi u většiny kluků, ale že jste vnímal i styl, jak jsou kulturisté vyfoceni. To není právě obvyklé...

To asi ne. Myslím si, že každý člověk je něčím obdarován, a pokud má štěstí, najde způsob, jak ten svůj dar v životě uplatnit. Tím mým darem byl možná cit pro focení, alespoň to posledních pár let tak vypadá. Pustil jsem se tedy do něj a nehodlám polevit. Věřím totiž, že pokud něčemu dáte všechno, ale opravdu všechno, a to zcela bez ohledu na to, že to či ono nemusí být zrovna výhodné, výsledek se prostě dostaví. Slovem všechno myslím především pracovitost, která nezná mezí, důslednost, sebekritičnost, tvrdost, ale i hrdost, abyste se pod tlakem okolností neodklonili z cesty, o které jste přesvědčeni, že je cílem vašeho snažení.

Vida, zajímavé, jaký váš život nabral směr díky jednomu krásnému gestu vám osobně neznámého chlapíka odkudsi z Norska.

A to ještě není všechno, ten příběh měl své volné pokračování. Jsou to asi čtyři roky, kdy jsem seděl v redakci časopisu M&F a vypadalo to, že pro ně budu fotit. Dnes o tom vím snad už jenom já a editor M&F Shawn Perrine, na kterého v této souvislosti velmi rád vzpomínám. Nikdy nezapomenu, jak jsem se tehdy cítil. Vzpomínám si, že jsem tehdy již podruhé v životě neměl téměř nic a kvůli tomu, abych mohl odletět do L.A. na schůzku, jsem musel prodat auto, svoji holku nechat doma a zariskovat.

Neměl jsem ani na cestu zpátky, ale pod vlivem všeho, co jsem v dosavadním životě poznal, jsem se definitivně rozhodl, že se budu živit jen tím, co jsem si vybral a co mě baví. Takže když se na obzoru objevila lákavá šance, šel jsem do toho jako vždycky - bezhlavě po hlavě. Když jsem pak stál v Los Angeles před redakcí M&F, slzel jsem štěstím.

Pohádkový happyend se nakonec nekonal, nicméně začala jiná kapitola mého pobytu ve Státech, která byla především o muži jménem John King, což je jeden z nejsilnějších a nejnezištnějších lidí, jaké jsem měl ve svém životě možnost poznat.

Na Johna Kinga určitě dojde, ale já bych se teď ještě vrátila do dob, kdy jste pojídáním tvarohu přibral 50 kg. S takovým úspěchem se chce člověk pochlubit, začal jste tedy závodit?


Nominace na MS 1994

To nebylo 50 kg něčeho, čím by se dalo chlubit. (smích) Každopádně závodit jsem začal ještě předtím, prakticky okamžitě, jakmile jsem začal cvičit. Samozřejmě že jsem býval poslední, nebo předposlední... Dřív se totiž na soutěžích také benčovalo, za každé kilo zvednuté nad vlastní váhu se dostávala tisícina bodu. Já nikdy nepatřil ke kulturistům s obzvláštními silovými dispozicemi a to se projevilo i na prvních závodech, kde jsem předvedl opravdu "super" výkon. Při váze 64 kg jsem vytlačil 65 kg a s tisícinou bodu jsem samo sebou nevyhrál. (smích) Skončil jsem poslední, a to zaslouženě.

Co tomu říkalo vaše ego, o kterém jsme se tu již bavili? Netrpělo takovou porážkou příliš?

Z tohohle úhlu pohledu to možná s mým egem není zas až tak špatné, protože jsem bral porážku spíš jako výzvu a věřil jsem, že i pro mě existuje cesta, jak dosáhnout lepších výsledků. Inspirací mi tehdy byl ne až tak muskulární Frank Zane, který se svými 88 kg dokázal porážet i soupeře o 20 kg těžší, a tak jsem si říkal, že když se dobře připravím po stránce vyrýsovanosti a dobře se postavím do postojů, budu schopen svůj hendikep přinejmenším eliminovat a osvalenějším soupeřům alespoň důstojně konkurovat. Časem se ze mě stal úplný šílenec, co se týče dotahování na první pohled nepodstatných drobností, které mi mohly napomoci k tomu, abych byl lepší.

Začal jsem tím, že jsem si uvědomil, že se soutěž skládá ze dvou samostatně hodnocených částí, kterými jsou svalový rozvoj a volná sestava. Hendikep svalového rozvoje se nedal vymazat příliš rychle, to chtělo svůj čas, ale volná sestava dávala možnost trochu si bodově přilepšit. Silnější a svalnatější soupeři tuhle část závodu většinou podceňovali, ale já měl volnou sestavu vždy pečlivě připravenou a díky ní se mi dařilo urvat nějaký ten bod navíc. V dalších jsem už pak tedy nebyl poslední, ale předposlední, což mi vrátilo chuť do závodění, a postupně mi tento přístup otvíral cestu i dál.

Chodil jste se  výsledky svého tréninkového snažení chlubit třeba na koupaliště?

Téměř vůbec. Dlouhá léta jsem nebyl schopen jít na koupaliště, kromě snad opravdu pár dní, kdy jsem měl pocit, že mám dobrou formu.

Co teď? Teď už se tolik neostýcháte?

No, teď už se jdu vykoupat, ale je to hnus, takže dívat se nechoďte! (smích)


Rok 1992

Zdá se, že jste byl k sobě vždy velmi přísný. Stalo se vám vůbec někdy během vaší kulturistické kariéry, že jste na sebe koukl do zrcadla a řekl si: "Tak, Adlte, právě teď nevypadáš vůbec špatně!"

Své tělo i formu jsem viděl vždycky velmi kriticky, takže zcela spokojený jsem nebyl vlastně nikdy. Ale tak nějak smířen s tím, že lepší už to nebude, jsem byl na své poslední soutěži, kterou bylo MS v roce 1994. Tam jsem měl 99 kg a skončil jedenáctý v kategorii nad 90 kg, za což jsem byl více než rád a dobře jsem si uvědomoval, že nemá smysl v soutěžení už dál pokračovat, jelikož jsem byl racionálně schopný posoudit své možnosti. Navíc mě v té době už bavilo focení mnohem víc, takže mi postupně nahradilo to, co jsem ztrácel tím, že jsem přestal závodit.

Věřím, že tohle MS v Šanghaji byl můj výkonnostní vrchol, přesto ani tam jsem nebyl s formou spokojen. Postup do semifinále v nejtěžší váhové kategorii na MS byl ale pro kluka, který měl tajný sen stát se krajským přeborníkem (což se mi, mimochodem, nikdy nepodařilo), malý zázrak a velká odměna za to, že jsem vydržel.

Na tomto MS jste byl jedenáctý, ale při vašem prvním reprezentačním startu jste dosáhl jednoho prvenství. Ovšem takového, za které se obvykle velký aplaus nesklízí...

Ano, hned při svém prvním reprezentačním startu na ME v Budapešti jsem se stal historicky prvním československým kulturistou pozitivním na doping. Vzpomínám si, jak bylo těžké vysvětlovat všem, kteří čekali na to, s jakou z ME přijedu, že jsem se neumístil. Bylo to strašný. Právě tato okolnost se ale paradoxně stala důležitým mezníkem v mém životě a já mám dodnes v živé paměti, jak mě cestou z Maďarska kamarád Jarda Bošek uklidňoval: "Nic si z toho nedělej, Pepo, všechno špatný je k něčemu dobrý." Já dnes dodávám, že všechno špatný je k něčemu dobrý, pokud se z toho poučíte. Dostal jsem rok distanc, takže jsem začal jezdit na kulturistické soutěže fotit, abych v prostředí, které jsem miloval, alespoň mohl být.

Takže od té doby fotíte.

Dá se to tak říct. Asi dva měsíce poté jsem letěl jako doprovod a tak trochu i jako překladatel s Pavolem Jablonickým a jeho tehdejším trenérem Zbyňkem Slanařem na Noc šampiónů do New Yorku. Byla to samozřejmě úžasná příležitost! Mohl jsem se seznámit s Pavolem a také se podívat na ostatní profíky, takže jsem vzal foťák, veškerou hotovost, co jsem měl, zbytek si vypůjčil a letěl.


Josef Adlt a Ivo Buřič, MS 1994 v Šanghaji
Ale tomu všemu ještě předcházela další velmi podstatná věc - schůzka s PhDr. Luďkem Noskem. To byl jediný člověk, který mi mohl poradit jakožto zkušený fotograf světové kulturistiky, byl ale také mezinárodní rozhodčí (rozhodoval např. v roce 1982 na Mr. Olympia v Londýně) a prezident svazu kulturistiky a tehdy pro mě udělal ještě mnohem víc. Napsal dopis určený Waynovi DeMiliovi, šéfovi světové profesionální sekce IFBB, a požádal ho, jestli by se o mě postaral a posadil mě někam, odkud bych mohl fotit. A vzhledem k tomu, že byl Luděk mezinárodně uznávanou osobností, tak se také tak stalo. Hned při svém prvním focení jsem tedy dostal místo vedle nejlepšího světového fotografa kulturistiky své doby - Chrise Lunda. A od té doby už to tak zůstalo a já vedle něj nějakou náhodou sedával na většině světových soutěží, které jsem měl možnost fotit.

Při téhle soutěži jste byl ale ještě úplný fotografický začátečník, ne?

Ano, úplný začátečník. O focení jsem nevěděl skoro nic a Chris Lund mi nezištně radil. Tenkrát se fotilo ještě na filmy a já viděl, že Chris má minimálně jeden film, tedy 36 snímků, na jednoho závodníka. Fotil takhle každého závodníka, každou jeho pózu, což je dnes běžné, ale za doby před digitální érou vás to mohlo také zruinovat. Já si tehdy koupil asi dvacet různých filmů, protože jsem nevěděl, jaký film vlastně použít, a snažil jsem se fotit jako Chris.

Na té Noci šampiónů tenkrát vyhrál Američan Porter Cottrell, tehdejší Mr. USA, ale publikum chtělo jiného vítěze. Chtělo, aby vyhrál Němec Andreas Munzer, protože byl tak famózní, že se na to nedá zapomenout. Diváci tehdy doslova ucpali Broadway, když na něho po soutěži čekali před divadlem Beacon, kde se "Noc" léta konala. Byl jsem tehdy z celé situace dojat a jsem rád, že jsem u toho mohl být a tu euforii s ostatními fanoušky profesionální kulturistiky sdílet. Uvědomil jsem si při tom, že vítěz je prostě vítěz bez ohledu na to, jaké pořadí mu dají rozhodčí.

Dočetli jste první díl rozhovoru s Josefem Adltem. V druhém díle se můžete těšit na příběhy,
které tento osobitý muž zažil při svém pobytu v USA, kde fotografoval známé tváře světové kulturistiky.



Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

25.06.19:56Pipo - waw, tak to nemá chybu - budu se těšit na pokračování. Je ..
25.06.08:56Irminsul - Krásné čtení.Zaujala mi fotka od nás ze staňkova.Musím se ..+2
25.06.03:46Patrick - Tohle je jedna z nejlepsich veci na tomhle webu vzpominka ..+2
25.06.00:37tunerking - výborný rozhovor i motivace.. docela rád bych se dozvěděl ..+3
24.06.22:46PavelV - Nádherný rozhovor. Díky.+3
24.06.22:19Freimen - perfektní a poučný rozhovor, i ty zprávy a řekněme životní..+4
24.06.20:04Deadlift - Moc jsem se při čtení pobavil a přiznávám, že doba Adlta, ..+3
24.06.19:57Ahead - Neudělal ani jeden klik a jakou formu pak namakal! Já, kte..+2
24.06.16:51noap - Děkuji za tyto články/rozhovory o naší kulturistice a jeji..+5
24.06.16:24Ashok - Tesim se na pokracovani. O soutezni minulosti pana Adlta n..+4
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
Mikuc (19:55) • Všechno špatný k něčemu dobrý! Poskočí nohy, vršek do roka dožene a bude zas jinde! A k...
magazínJosef Květoň - trénink prsou a ramen...
havlic (14:43) • ...no ono to ještě vyleze!bude mě zajímat srovnání s Milanem Šádkem ty 2-3 týdny před s...
magazínSedmdesátiny Jana Smejkala: Můj život...
mirous (13:10) • Super článek! Takového čtení by mělo být víc. Miluji tyto retro pohledy do minulosti ku...
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Amanda (09:01) • Prima fotky. Těším se na ty soutěžní. *79*
magazínMistrovství Čech dorostu a juniorů 20...
Ondra Hájek (19:57) • Soutěže v Kutné Hoře nemůžou zklamat, tenhle tým pořadatelů to má fakt zmáknutý. Co je...



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2024 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2024 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu zakázáno.
MAGAZÍN OBCHOD AKADEMIE
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie