Stejně jako před dvěma lety Vám i nyní nabízíme pěkně detailní pohled do zákulisí i celého průběhu soutěže Loaded Cup, která se konala minulý víkend v dánském Ringstedu. O své zážitky se opět podělí Michal Trykar, který je v Dánsku vlastně už "jako doma".
Michal Trykar s manželkou Martinou a Jakub Šedivý s přítelkyní Šárkou
[Text: Michal Trykar]
Tímto zdravím všechny příznivce, nadšence a zapálené fanoušky našeho tolik nádherného, ale i nedoceněného a často také bolestivého sportu. Když mluvím o bolesti, tak většinu kondičních cvičenců napadne bolest z tréninku či druhý den po něm. Zatímco my, kteří jsme se rozhodli v tomhle sportu soutěžit, známe i bolest z neúspěchu na případné soutěži...
Výše napsaným odstavcem jsem se již připomněl a účast na mezinárodním šampionátu v dánském Ringstedu s názvem Loaded Cup mi tedy nevyšla. Nepodařilo se mi probojovat se do první šestice.
Ale aby to nebylo tak strohé a jednoduché, napíši Vám pár řádek o tom, jak jsem celou událost prožil a viděl od A do Z.
Jelikož velikonoční svátky v Dánsku berou ve větším stylu než u nás v ČR a prodloužený víkend začíná již ve čtvrtek, vzal jsem si v práci od pondělí dovolenou a měl tak celý týden volno. Mimochodem mám volno až do mistrovství republiky, neboť v Dánsku berou ve velkém stylu mnohem víc věcí než Velikonoce. Mám totiž celkem deset týdnů placené dovolené, takže si ten luxusní měsíc volna kvůli soutěžím mohu dovolit. :) Nutno dodat, že ne všechny týdny jsou od státu, ale některé od firmy Danish Crown, kde pracuji jako řezník.
Ve čtvrtek odpoledne jsme se s manželkou vydali z Čech do Dánska s myšlenkou, že se někdy kolem půlnoci dostaneme do dánského městečka Faaborg. Zde mám pronajatý byt a svou práci. Kvůli zácpě jsme tam ale dorazili až po 13 hodinách cesty, asi kolem 3. hodiny ranní. Byli jsme naprosto vyčerpaní.
V pátek po krátkém spánku jsme si připravili jídlo na zbytek dne a následující soutěžní den. Nějaké přípravy, holení, nákup a v 15 hodin jsme vyrazili směr Ringsted. Jako tradičně pršelo a panovalo typické dánské počasí, které se naštěstí později umoudřilo. Cestou jsme se zastavili ve městečku Soro a ubytovali se na 2lůžkovém pokoji, který jsme tu měli zamluvený.
Na 18. hodinu jsme však už museli být na prezentaci v hale kongresového centra, kde se tradiční klání Loaded Cup odehrávalo.
Těsně po vstupu do haly jsme se setkali s dalším zástupcem českých barev Jakubem Šedivým a jeho přítelkyní Šárkou.
Po krátkém seznámení jsme se všichni čtyři postavili do fronty v hale na prezentaci. Když jsme si však po nějaké době všimli, že se fronta skoro nehýbe, šla se má žena podívat, co se děje. Fronta, ve které jsme stáli, nevedla k vážení závodníků, jak jsme mysleli, ale k focení s Kaiem Greenem. :) Ano, tenhle gigant rozdával na malém přistaveném pódiu úsměvy a potřásal si svou velkou černou tlapou s fanoušky.
Michal Trykar s manželkou Martinou před kongresovým centrem,
kde se soutěž konala.
Ona
prezentace se nakonec konala v samotném sálu na pódiu, kde se pak celá soutěž odehrávala. I tohle bylo ve velkém stylu a upřímně mě to mile překvapilo. Sedli jsme si do pohodlných křesel a poslouchali proslov promotéra Stellana Bossena. Tenhle
holohlavý muž svou show miluje každým coulem a patřičně ji propaguje i na Facebooku. Jakmile svůj proslov v dánštině a poté i v angličtině ukončil, moderátor začal postupně vyvolávat jednotlivé kategorie k nástupu na pódium a samotné prezentaci.
S Kubou jsme se svlékli do plavek a odporoučeli se jako poslední v naší váhové kategorii do 90 kg k zápisu. V takovém pořadí, jako jsme nastoupili, jsme dostali i startovní čísla. Není zde tedy možné si číslo losovat. Já měl číslo 75, Kuba 76. Nevím, jestli tenhle systém funguje ještě na nějakých jiných soutěžích, ale myslím, že je to pro rozhodčí mnohem přehlednější a jednodušší. Celkem se v naší kategorii sešlo 11 závodníků. Moje hmotnost se zastavila na 83,5 kg a Kubova o kilogram výš, takže jsme patřili určitě k nejlehčím. Pozdravil jsem se s Manuelem Bauerem, který tuhle soutěž, včetně absolutky, vyhrál loni, stejně tak s Ottem Kiivikasem, který zde získal titul předloni. Oba byli již od začátku horkými favority. Manuel mi svou tvrdou angličtinou, která v sobě nezapře jeho německý původ, pochválil formu a já mu vystřihl poklonu celkově, protože on je prostě opravdu "hrouda masa" a myslím, že by klidně mohl jít už mezi profesionály. Nutno ale dodat, že se zde sešla mnohem větší a lepší konkurence, než byla na předešlých ročnících. Celkově se prestiž a úroveň téhle soutěže stále zvyšují. Po zvážení, "očíslování", zaplacení startovného a vyřízení nezbytných formalit každý závodník dostal triko s logem soutěže. Co mě zklamalo, bylo to, že nás nikdo nevyzval k předvedení pár póz pro fotografa, jako tomu bylo dříve. Nějaký "votroubek" nás fotil jen zpod pódia a ejhle - on to byl hlavní fotograf a zvěčňoval závodníky z prezentace. :)
Po prezentaci jsme si nakoupili pár hadříků ve stáncích na chodbě centra a vyrazili do našeho útočiště v Soro - hostelu
Kongskilde Friluftsgard. Po řádném odpočinku a 12hodinovém spánku jsme se opět vrátili na místo klání. Byla sobota 19. dubna a venku krásný, slunečný a teplý den. My se však museli přemístit do suterénu kongresového centra, kde byl prostor pro soutěžící. Zdi byly pečlivě olepené igelity kvůli pošpinění od soutěžních barev, bylo tam příjemné teplo i nálada. S Kubou a našima "kočkama" jsme si tam našli jedno volné místo. Nanesli jsme na sebe soutěžní barvu, olej a čekali na vyzvání asistenta, který pečlivě vše hlídal. Tohle je tady opravdu profesionální a ta informovanost a přehled o jednotlivých nástupech kategorií na pódium nechává každého závodníka v naprostém klidu a pohodě. Všichni se s předstihem dozví, kdy a kam se mají dostavit. Chaos a zmatek zde opravdu své místo nenajdou.
Upřímně nevím, v kolik hodin jsme byli vyzváni do zákulisí k nastoupení, ale to není důležité. Mnohem důležitější je, že náš čas přišel a my se po rozcvičení začali rovnat dle soutěžních čísel. Dostali jsme instrukce o tom, kam se máme na pódiu postavit, jak jít a hlavně kdy. Jeden z pořadatelů nás postupně vypouštěl na pódium, aby ihned po nástupu každého borce mohl hlavní rozhodčí představit publiku. Závodník předvedl jednu ze svých oblíbených póz a pokračoval další. Následovalo pózování všech nastoupených semifinalistů a předvedení všech povinných póz. Pak šli všichni do zadní části pódia a postupně začali vyvolávat první čtveřici, druhou a pak poslední trojici, včetně nás dvou s Kubou, k porovnávání. Zde jsem ještě systém porovnávání chápal, ale další vyvolávání už mi moc smysl nedávalo a nedokázal jsem usoudit, podle jakých kritérií rozhodčí své požadavky formulují. Brali společně s těmi nejlepšími i borce, co se mi zdáli i o třídu níže. Faktem ale je, že to bylo z mého bočního pohledu, což jistě není pohled objektivní. Nicméně my s Kubou jsme se k porovnávání dostali jen dvakrát během dvaceti minut našeho působení na pódiu a postřehy z vyvolávání dávaly tušit, že s námi do finále nejspíš nikdo, kromě našich drahých poloviček, nepočítá. :) Nakonec nás všechny opět vyzvali ke společným povinným pózám a pak jsme se již odporoučeli zpět do zákulisí za bouřlivého potlesku publika, který jsem si rád samolibě přivlastňoval s pocitem, že to byl asi poslední potlesk, co na této soutěži slyším.
Na prezentaci
Z pódia nás pořadatelé svedli venkovním prostorem do jedné místnosti, kde byly ceny a sponzorské dary pro závodníky. Zde jsme měli počkat na okamžité výsledky a rozhodnutí o tom, kdo bude dál pokračovat v letošním opravdu nabitém ročníku. Asi po 10 minutách přišel Stellan Bossen a s papírem v ruce nám šetrně vysvětloval, že výsledky, které za okamžik přečte, jsou opravdu jen na rozhodčích, že si váží každého závodníka a že mu je líto těch, co nepostoupí. Zazněla jména všech finalistů a ani já, ani Kuba jsme mezi nimi nebyli. Stellan se nás zeptal, zda chceme jít na finálovou show jako diváci a dal nám k našemu velkému překvapení sportovní tašku Gasp plnou sponzorských darů. Tu v předchozích ročnících dostávali jen finalisté. Tady je vidět, že soutěž Loaded Cup má stále více sponzorů a nabývá na velikosti a popularitě. Rozhodli jsme se tedy na finálovou část jít jako diváci a využili jsme poměrně dlouhou přestávku a šli ven, do krásného slunného počasí.
Finále začalo opravdu velmi pozdě odpoledne a já se moc těšil na "svou" kategorii do 90 kg, abych mohl sám vidět, s kým jsem měl tu čest a kdo mi vzal úsměv ze rtů. Bohužel se celá finálová část příliš protahovala, a když jsem pak na chodbě kongresového centra potkal Kiivikase, který mi sdělil, že "devadesátka" půjde na řadu až někdy po 21. hodině, rozhodli jsme se s mou ženou soutěž opustit a jet do Faaborgu. Měl jsem totiž ještě toho dne domluvené exhibiční vystoupení u svého šéfa v baru, co mají společně s manželkou nedaleko Faaborgu, v městečku Haarby.
Abych to celé uzavřel, soutěž Loaded Cup mě jako taková nezklamala, ale z výsledku samozřejmě radost nemám. Věděl jsem, že tenhle ročník bude mnohem nabitější, a tak jsem s množností nepostoupení do finále trošku počítal. Jestli to bylo, či nebylo objektivní, nechám na posouzení ostatních. V každém případě i špatná zkušenost je zkušenost a zase další motivace.
Děkuji všem, co vydrželi číst až do konce, a doufám, že Vás můj zpětný pohled na soutěž alespoň trošku zaujal.
Michal Trykar na soutěži Loaded Cup 2014 a na následné exhibici
