Vendula Vespalcová je závodnicí v bodyfitness. Tím se neliší od mnohých dalších dívek, které se našly v tomto sportu. Od většiny se ale odlišuje. A to tím, že našla odvahu jít si za svým snem a vydat se kvůli němu do neznáma a do nejistoty.
Vendy, dozvěděli jsme se o Vás prostřednictvím Petra Vaniše, s kterým jste se potkali při závodech na Novém Zélandu. Po závodech se Petr vrátil do Čech, ale vy jste zůstala. Na Novém Zélandu totiž žijete. Jak se to stalo?
Před třemi lety zhruba touto dobou jsem byla ještě v Čechách a pohrávala si s myšlenkou, že bych ráda letěla na Nový Zéland. Byl to můj sen a jednou jsem se o něm zmínila svému příteli Markovi. V tu chvíli jsem neměla ani tušení, jak blízko jsem jeho splnění. Neuplynul totiž ani měsíc a my měli vyřízené letenky i víza a krátce nato už seděli v letadle. Tvrdá rána ale přišla hned po příletu. Pršelo, byla strašná zima a my stáli bezradně před letištěm s batohem na zádech a nevěděli co dál, kam jít, kde začít...
Půl roku jsme pak žili v autě, protože jsme si nemohli dovolit platit nájem. Brali jsme různé práce v ovocných sadech a na farmách, já uklízela a dělala pečovatelku o postižené a staré lidi, Marek pomáhal po stavbách. Musím říct, že ten půlrok opravdu nebyl procházkou růžovým sadem. Byla to obrovská zkouška našeho vztahu a mohli bychom napsat knihu o tom, co všechno jsme zažili a čím jsme společně prošli. Nejbláznivější na tom všem bylo, že když jsme s Markem na Zéland odjeli, chodili jsme spolu necelé tři měsíce.
Tak to byla skutečně velká odvaha, vyrazit s někým ne právě známým do úplného neznáma. Nebála jste se?
Bála, ale myslím si, že Marek se bál ještě víc. Já jsem v té době studovala magisterský obor na Fakultě sportovních studií a přivydělávala si jako trenérka v posilovně, jako číšnice atd. Žila jsem studentským životem, takže pro mě nebylo tak těžké sbalit se a odjet, neměla jsem co ztratit. Markova situace byla diametrálně jiná. Měl zde velice dobrou práci a zázemí. Myslím, že ne mnoho lidí by mělo v jeho situaci kuráž všeho nechat, odletět na druhý konec světa a začít znovu.
...člověk najednou začne vidět životní hodnoty v úplně něčem jiném, začne si vážit toho, co má, radovat se z maličkostí...
Vendula Vespalcová
Jak jste popisovala, první půlrok byl opravdu zkouškou. Neměli jste během té doby někdy chuť zabalit to a vrátit se domů?
Jasně že byly chvíle, kdy jsme to chtěli zabalit... Skoro každý den! Sehnat práci nebylo vůbec lehké, takže jsme brali vše, co se naskytlo. Marek to nesl opravdu těžce. Mohl by vyprávět o tom, jaké je vyměnit práci v košili a kravatě za kopání jam v dešti za 10 dolarů na hodinu. Kousli jsme se ale, vydrželi a dnes Marek pracuje pro Vodafone NZ a má skvělé místo.
Díky cestě na Zéland se nám změnil celý život. Člověk najednou začne vidět životní hodnoty v úplně něčem jiném, začne si vážit toho, co má, radovat se z maličkostí. Za těch dva a půl roku, co jsme tady, máme tolik zážitků, dobrých i zlých, které možná mnozí nenasbírají ani za celý život.
Co sportování? Vy nyní závodíte v bodyfitness, ale předpokládám, že na začátku svého pobytu na Zélandu jste řešili spíš existenční otázky než trénink. Kdy se to změnilo? A byla jste zvyklá hýbat se už od malička?
Ano, sportovala jsem už od dětství - hrála jsem závodně basketbal, pět let jsem dělala bojové sporty, hodně jsem jezdila na kole, posilovala. Po příjezdu na Zéland to bylo se sportem horší, ale přesto jsme si našli čas a chodili cvičit. Bylo to ale spíš jen takové šmrdlání. Asi až po roce, když jsme si oba našli stálou práci a zajistili si zázemí, začali jsme se víc hýbat a poprvé okusili CrossFit v pravém "boxu" v době, kdy CrossFit v Čechách teprve začínal. Marek byl ze začátku k tomuto sportu skeptický, ale teď už netrénuje nic jiného. (smích)
Já sama se nyní věnuji hlavně přípravě pro závody v bodyfitness a CrossFit beru pouze jako doplněk v přípravě. Jsem totiž hrozně tvrdohlavá, a pokud si něco umanu, jdu si za tím a nic mě nezastaví. To byl kámen úrazu při CrossFitu. Každý den jsem chtěla lámat rekordy, vzpírat jako Lindsey Valenzuela a soutěžit. Kvůli tomuto přístupu jsem po půlroce skončila s natrženými hamstringy a ročním hojením ramenních rotátorových manžet. To mi otevřelo oči, takže nyní se už snažím cvičit CrossFit s rozumem.
Jak jste se od CrossFitu dostala k bodyfitness?
K tomu mě donutily právě zmíněné problémy s rameny. Nemohla jsem kvůli nim naplno cvičit CrossFit a byla jsem už z toho zoufalá. Jednoho dne jsem si tedy řekla, že když nemůžu dělat CrossFit, půjdu na kulturistické závody. A od té doby, konkrétně od konce minulého listopadu, jsem začala s přípravou.
Pomáhal vám s přípravou někdo?
Tak jelikož jsem kamarádila s posilovnou už dříve, věděla jsem jak na to, spíš mi dělalo problém cvičit kulturisticky. Izolovaně, pomalu a procítěně. Dříve jsem trénovala spíš silově, explozivně, hodně na kondičku a všechno na čas. Také jsem se musela naučit cviky na zadek - různá zakopávání, zanožování, stovky výpadů s vlastní vahou - to jsem vážně nemusela. (smích) Doteď mi také občas dělá potíže správně zapojit ramena a záda.
Jinak s tréninkem mi hodně pomáhá Marek. Vždy mě tak namotivuje a vyburcuje, že mám co dělat, abych z posilovny odešla po svých. (smích) V závěru přípravy na mé první závody se mnou byl v posilovně každý den, za což jsem mu ohromě vděčná.
I stravu v začátku jsme dávali dohromady s Markem, několik týdnů před soutěží mi ale hodně pomáhala ještě Šárka Dědková. Tímto bych jí chtěla poděkovat, že si na mě vždycky našla čas a na dotazy mi odpověděla třeba i v pět hodin ráno. Také mi věnovala soutěžní plavky. Bez ní a bez podpory Marka bych přípravu asi stěží zvládla.
Soutěžní příprava je velice náročná a klade vysoké nároky i na čas. Jak jste zvládala skloubit trénink s běžným životem a prací?
Pracuji jako trenérka a konzultantka v posilovně, kterou mohu využívat i ke své vlastní přípravě. Majitelé jsou úžasní lidé a vždy mi vychází vstříc. Hned vedle posilovny je vulkán, kam chodím běhat, a 3 km od posilovny mám CrossFit Gym, takže co se cvičení týče, jsem tu jako v ráji.
Velkou výhodou pobytu na Zélandu je i to, že mám svůj volný čas jen pro sebe. Tím, že tu nemáme rodinu ani tolik přátel a známých, odpadají povinnosti účastnit se různých setkání a společenských akcí, se kterými souvisí i prohřešky v jídle. Každopádně ale musím říct, že mi to moc chybí. Mám Zéland ráda, ale pokud mám být upřímná, postrádám tu rodinu, naši krásnou přírodu, kulturu a samozřejmě i českou kuchyni. Vždy rok před svou návštěvou doma si objednávám u babičky pečenou kačenu se zelím a Plzničkou a jako dezert povidlové buchty. (smích)
Bez buchet a kačenky jde ale zase lépe dieta. A o kvalitní potraviny, předpokládám, na Zélandu nouzi nemáte.
To rozhodně ne, kvalita potravin je tu ve srovnání s Českem opravdu vysoká. Na ploše velikosti půlky Alberta tu najdete ohromný výběr zeleniny a regály hovězího, kuřecího a jehněčího masa. A to nemluvím o tom, jak vynikající hovězí a jehněčí maso tu mají! I mléko tu mají naprosto skvělé, a to i odtučněné. Jediné, co tu postrádám, je náš nízkotučný tvaroh.
Jak je to s doplňky sportovní výživy?
Ty jsou tu docela drahé, takže se vyplatí objednávat si je ze Států.
Vy máte nyní za sebou své první závody v kategorii bodyfitness. Jak jste si je užila a jaký na vás zanechaly dojem?
Po divácké stránce to bylo hezké, jelikož sál byl vyprodaný a atmosféra byla vynikající, ovšem trošku pokulhávala organizace, což se ale stává nejspíš i jinde. Jinak mě překvapilo, kolik závodnic startovalo v kategorii bikiny ve srovnání s kategorií figure (bodyfitness), kde v každé výškové kategorii soutěžilo vždy jen pár dívek.
Takový trend je i v Čechách, řekla bych. Jaké jsou vaše další sportovní plány?
Momentálně se připravuji na své druhé závody, které mě čekají za 6 týdnů. Budou to závody pod organizací NABBA/WFF a závodit budu v kategorii Figure Athletic Class 55 kg - 60 kg. Tentokrát na soutěž pojedu již s trochu vyššími, ale stále "zdravými" ambicemi.
Co se týče plánů o trochu vzdálenějších - kvalifikovala jsem se na národní mistrovství Zélandu, které se bude konat v říjnu. Pro tenhle závod se budu snažit nabrat svalovou hmotu v horní části těla a zkvalitnit nohy. Mám obrovskou motivaci a už se těším, až po mé nynější soutěži opět začnu pořádně jíst a tvrdě trénovat.
Takže na návrat domů zatím nepomýšlíte?
Vypadá to, že tu nějakou dobu ještě pobudeme, protože před nedávnem jsme dostali rezidenci, což znamená něco jako občanství, ale bez novozélandského pasu. Tento statut nám umožňuje tu jak studovat, tak pracovat za stejných podmínek jako občané. Chtěla bych si tedy dodělat magisterský titul, zdokonalit se v angličtině, dál se vzdělávat...
A poslední otázka, jak se na vás místní dívají jako na cizince, protože to samozřejmě hodně ovlivňuje, jak se člověk v zemi cítí.
Okolí nás bere velice dobře, národností je tu spousta a ne každý umí perfektně anglicky. Nezáleží na tom, jestli jste Franta z Čech, nebo José z Ameriky. Lidé jsou tu velice příjemní, hlavně v obchodech a ve službách. Jedinou výtku bych měla k tomu, že by se mohli více zajímat o zeměpis a dění ve světě, protože Československo se rozpadlo sakra dávno a 99 % lidí tady to stále neví! (smích)
Z fotoarchivu Venduly Vespalcové
