Dnešní setkání v jedné z plzeňských periférií mě přivádí do Fitness Alice, kde se setkávám s mladým, ale díky svým svěřencům i velmi úspěšným trenérem. Stále aktivní devětadvacetiletý kulturista, pocházející z nedalekého Holýšova, na mě působí velmi cílevědomým dojmem. Jak se zdá, má jednoznačně srovnané hodnoty a cíl, za kterým si tvrdě jde. Mým dnešním protějškem je Filip Grznár.
- Aktuální hmotnost: 93 kg
- Maximální bench-press: 200 - 220 kg
- Maximální dřep: 310 kg
- Maximální mrtvý tah: 300 kg
Jak jsi, Filipe, začínal se sportem? Kdo tě k němu vedl a kdo motivoval?
Začnu tím, že mě v mých kulturistických začátcích nepodporovali ani rodiče. Ti mě naopak odrazovali, jelikož pocházím z vysokoškolské rodiny a jakožto "jen vyučený" jsem byl takovou černou ovcí. Byl jsem vždy vedený spíše k podnikání. To se ale povedlo a od svých jednadvaceti mám vlastní firmu. Nicméně tou dobou jsem již závodil v kulturistice.
S jakými sporty jsi ale začínal?
Od první třídy jsem dlouhá léta dělal řeckořímský zápas. Díky bojovým sportům jsem vlastně začal i cvičit, abych získal sílu a obratnost.
V současné době jsi v Plzni známý spíše jako "fighter" než jako kulturista. Jak je to možné?
Ano, zatím tomu tak je. Nejprve jsem aktivně závodil v řeckořímském zápase a jiu-jitsu a v posledních pár letech jsem zápasil i v thaiboxu a boxu. Pak jsem se ale nejvíce zaměřil na MMA.
Lidé tě také mohou znát díky tvým výkonům v trojboji. Jaké jsou tvé výsledky?
Už od začátku jsem se soustřeďoval na těžké váhy. Jsem registrovaným závodníkem klubu TJ Baník Dobřany a pod jeho křídly se trojboji věnuji aktivně. Nicméně kvůli zdravotním problémům se mi tento rok nepodařilo zúčastnit žádné soutěže.
Zaměřuji se především na silové disciplíny, jako je dřep, bench-press a mrtvý tah. Kdo mě zná, tak dobře ví, že dřep je mojí velice dominantní disciplínou, ve které jsem prolomil národní rekord o desítky kilogramů, bez použití jakýchkoliv pomůcek.
Kdy jsi začal s kulturistikou aktivně a kdy přišly tvé první závody?
Začal jsem jako junior ve svých dvaceti. Bylo to na mistrovství Čech, které jsem následně vyhrál. Porazil jsem tam, tuším, i Jirku Borkovce. Měl jsem se pak zúčastnit i následujícího mistrovství Evropy, ale kvůli zdravotním problémům s ledvinami jsem bohužel nenastoupil. V roce 2005 jsem vyhrál Aminostar Cup v kategorii do 75 kg. Tou dobou jsem již závodil v mužích, přestože jsem byl v juniorském věku.
Minulý rok jsi soutěžil v Opavě, v kategorii mužů do 90 kg. I přes očekávání, jak tvá, tak ostatních, ses umístil až na čtvrtém místě. Proč?
V Opavě se tou dobou sešli vlastně ti nejkvalitnější soutěžící, které jsem kdy na českých soutěžích viděl. V kategorii jsem měl Reného Gorola, kterému vyšla neskutečná forma, až se tomu všichni divili. Byl tam i Tomáš Tabačiar, se kterým se počítalo jako s vítězem. Ten však skončil jako druhý. A k čemu došlo? Týden před závody jsem prodělal zánět průdušek. V den závodů se mi problémy zase vrátily a já jsem tak na pódiu startoval s vysokou horečkou. Forma mi kvůli tomu hodně odcházela. Během závodů jsem ztratil asi 5 kg a udělal jsem tam i několik chyb v přípravě.
Jaké máš plány do budoucna?
Rád bych letos startoval na slovenském Mozolani Classic, kvůli nedostatku času to ale bohužel nevypadá moc reálně. Letos se však nabízí i Olympia Amateur Europe v Praze.
Kdo tě v tvých kulturistických začátcích vedl?
Určitě bych v první řadě chtěl velice poděkovat Robertu Archmanovi, který mě ke kulturistice přivedl a připravil mě i na první závody. Naše spolupráce trvá doposud. Svého času to byl nejlepší trenér v ČR a právě jemu jsem vděčný v podstatě za vše. V neposlední řadě je to i Petr Vaniš, se kterým spolupracuji asi 2 roky.
Jak spolupráce funguje, když je jeden zaměřen na techniku a druhý naopak na výkony?
Oba mají rozsáhlé zkušenosti. Od obou jsem se snažil vzít to nejlepší, což se mi do jisté míry povedlo. Ve spolupráci s nimi chci rozhodně pokračovat.
Jaký máš styl tréninku? Používáš stroje, nebo máš raději starou školu?
Jelikož se věnuji trojboji, tak v první řadě starou školu. Motivuje mě dělat váhové rekordy, jak s činkami, tak i s vlastní vahou. U shybů mám rekord, tuším, padesát opakování.
Strojům se tedy v podstatě vyhýbám.
Nemáš nějaké problémy s klouby, šlachami?
Ne, dlouhodobé zdravotní problémy jsem nikdy neměl. Maximálně jsem měl natržený prsní sval a podobně, nikdy ale nic vážného. Naopak, když uberu váhy a jedu pumpovací tréninky, tak mě klouby začínají bolet.
Aktuálně působíš jako osobní trenér. Jak dlouho se této práci věnuješ?
Jako osobní trenér pracuji ve Fitness centru Alice asi čtyři roky. Rukama mi tak už prošlo opravdu hodně klientů.
Věnuješ se nějaké konkrétní skupině klientů?
Nejvíc mě baví sportovci, kteří chtějí dosáhnout svalového rozvoje, síly a podobně.
Abych řekl ale pravdu, tak upřednostňuji lidi po úrazech a hodně se specializuji na jídelníček a na dietu. Dá se říct, že se celkově zaměřuji na redukci tuků.
Vedeš ale i svěřence, se kterými se můžeme potkat na soutěžích. Koho konkrétně?
Toto je další věc. Připravuji hodně závodníků, jako jsou například Petr Galivoda, Radka Prášková, Michal Klečka, Karolína Machová, Jana Hartmanová, Petr Zíka, Michal Majer a řada dalších. Neustále mi přicházejí noví závodníci a na letošní jarní sezónu tu mám asi pět závodnic a nějaké kulturisty. S přípravou ale pomáhám i vrcholovým závodníkům naší přední kulturistické scény.
Jaký máš názor na novou kategorii physique?
Na tuto kategorii mám jediný názor. Osobně to nepovažuji za sportovní kategorii. Znám spoustu kluků, kteří se už po dvou letech tréninku mohou postavit na pódium v této kategorii. Za touto kategorií nevidím dřinu, tvrdý trénink nohou. Podle mého názoru, a to ať si to každý přebere, jak chce, se jedná o kategorii pro kluky, kteří buď z genetických, nebo jen motivačních důvodů nemají na to, postavit se sportovním kulturistům. Tuto kategorii nezavrhuji, spíš mi jen přijde trochu úsměvná.
Jak jsi již ale zmínil, trénuješ i Radku Práškovou, která závodí v kategorii bikiny fitness. Nejedná se v tomto ohledu o ženskou obdobu mužského physique?
U holek to beru jinak. Ženské kategorie bodyfitness a kulturistika žen již podle mě nejsou tak líbivé, a co se týče přípravy holek v bikiny fitness, dokážou také "máknout". Myslím si, že bikiny je pro holky strop. Ideální představou o ženách je přeci pěkná, prsatá holka s hezkým zadečkem, a co se týče mužů - obrovský, "narvaný a vysekaný" chlap. Nikdo si asi ve svých představách nevybaví "narvanou" ženskou a hubeného kluka v bermudách.
Cílem mnoha kulturistů je karta profesionála. Jak jsi na tom ty?
Něco takového se mi určitě honí hlavou. Po všech letech cvičení a závodění se posunuji jak v objemu, tak i v připravenosti a kvalitě. Je mi dvacet devět a před sebou mám ještě asi deset let závodní kariéry. Pakliže bude zdraví a peníze, netajím se tím, že bych nad něčím takovým uvažoval. Při mé výšce by to samozřejmě byla kategorie do 212 liber. Jak říkám, hraji si s touto myšlenkou.
Jak momentálně vnímáš scénu profesionálních kulturistů, například v kategorii open?
Co se týče novodobých profíků, už to není to, co bývalo. Mně osobně se líbila 90. léta. Kevin Levrone, Shawn Ray a ostatní kluci, kteří "dřeli" a určitým způsobem se zabývali i šoubyznysem. Byli to úplně jiní závodníci než dnes. Teď to jsou chlapi, kteří jsou vyloženě jen sportovci, kteří se snaží nabrat obrovské množství svalové hmoty, což už začíná být lidem cizí. Neříkám, že se mi to vyloženě nelíbí, ale poslední profík, který mě v open zaujal, byl Ronnie Coleman. Od té doby už v této kategorii nemám žádný vzor. Jediný, na koho si v kategorii do 212 liber momentálně vzpomenu a kdo se mi opravdu líbí, je James "Flex" Lewis. Ten je naprosto dokonalý. Není mu co vytknout. Je to dříč a mladý kluk s obrovským talentem.
Máš na závěr nějakou radu pro začínající kluky?
V poslední době mě opravdu mrzí, že lidi rok za rokem a generaci za generací ztrácí určitou hormonální výbavu, protože se nepohybují, nesportují. V dnešních závodnících už nevidím ten zápal, tu chuť dřít a vyhrávat. Co bych chtěl tedy vzkázat těm začínajícím závodníkům? Asi to, aby jasně viděli cíl, šli si za ním a nebáli se sáhnout až na maximum. Každý se dnes bojí o své zdraví nebo peníze, což tak bohužel v tomto sportu chodí. Kvůli tomu náš sport upadá. Několikrát se mi stalo, že za mnou přišel mladý závodník a řekl: "Tak já si to jdu zkusit." Nikdo ale nikdy nepřišel a neřekl: "Chci vyhrávat."
Ať ti mladí kluci víc makaj a vědí, co vlastně chtějí!
Filip Grznár
Víte, že...
