Záda jako silniční mapa

Možná si někdo pamatujete na článek Záda jako letiště, který je na těchto stránkách už nějaký ten pátek. Tenkrát šlo především o zhyby širokým úchopem a tedy obecně o šířku zad, dnes se zkusíme pro změnu zaměřit na jejich hloubku. A proč ten název článku...? Vzpomeňte si na film Pumping Iron, tam kdosi Arnoldovi při jeho zadních pózách tuto větu říká... "Vypadáš jak silniční mapa... ale jinak dobrý."

Svůj poslední trénink zad jsem absolvoval ve čtvrtek, tj. před čtyřmi dny... Cvičil jsem s Tomášem, klukem asi o dva roky mladším, letos byl myslím cca šestý na Mistrovství Čech a tréninky s ním vždy stojí za to. Plán byl jednoduchý, nejdříve záda a to ve složení shyby, přítahy velké činky v předklonu a přítahy spodní kladky a po nich biceps, nejlépe bicepsový zdvih s jednoručkami, Gironda a pak něco na závěr. První cvik byl celkem v pohodě, asi 4 nebo 5 sérií shybů širokým úchopem, vždy při posledních dvou až třech opakováních s dopomocí kolegy. Poslední dvě série byly ale trochu tvrdší, protože pokud jednou řeknete číslo, kolik jich chcete udělat, tak není cesta jak to obejít. A já jsem to při předposlední nějak neodhadl a v jejím průběhu říkám: "Ještě pět...". První z nich ale bylo s obtížemi a u druhého už Tomáš musel pomáhat. Třetí trvalo opravdu strašnou dobu a proč si to nevychutnat víc a nejít zpátky dolu více než pomalu? Ale pak mělo přijít další a to se prostě někde v polovině zastavilo a konec. Tomáš čekal, jestli se odpíchnu od jeho rukou, já čekal, jestli si to svaly nerozmyslí a nezačnou konečně zabírat. Nakonec jsem se musel pustit... Konec? V žádném případě, řeklo se přece pět! Po několikavteřinové pauze opět na tyč a dotáhnout nějakým způsobem poslední tři opakování. V tu chvíli bych asi nemohl dělat reklamu na čistotu formy provedení cviku, ale o to tam skutečně nešlo. Pocit ve svalech? Nepopsatelný. Série Tomáše a ještě poslední moje. Ta se nesla ve velmi podobném duchu a opravdu jsem byl rád, že jsou zhyby u konce.

Cvik další, přítahy velké činky v předklonu, 4 série. První na zahřátí a potom už s trochu lepší zátěží druhá. Opakování asi deset, připadalo mi to docela lehké. Tomáš udělal stejně rychle tu desítku svojí a měla následovat chvilka pauzy. Napadlo mě ale jít na to hned, ať si záda užijí. A vida, už jich bylo jen něco okolo sedmi, protože ta přestávka byla skutečně krátká. Chvíle Toma a zase já, žádné přestávky, hned jak jí pustil na zem jsem se k ní cpal. 5 opakování a už to nějak přestává jít. Můj sparing je super v tom, že se nechá strhnout k jakékoliv hlouposti, kterou si vymyslím, takže nápad přehazovat si činku bez odpočinku se mu asi i líbil. Další série, čtvrtá, pátá, šestá a střed zad je cítit naprosto skvěle. U poslední série jsem udělal jen tři opakování, ale důležitý je pocit a ten z nich skutečně je. Tomáš se podíval, jestli už nechci skončit, ale proč končit v nejlepším? Další série a ještě jedna. Celkem jich bylo něco okolo osmi, z čehož ta poslední se skládala z pouhých dvou opakování a to ještě oddělených chvilkovou pauzou, protože jinak to skutečně nešlo.

Poslední cvik, přítahy spodní kladky. Jdeme tam hned bez přestávky a zasunuji kolíček na náhodný počet závaží. Jako první usedá Tomáš a přitahuje kladku k sobě. V polovině se ale zastavuje a vrací jí zpět. "Je to moc...", říká a chystá se ubrat. Společně cvičíme jen občas a ne déle jak jeden měsíc, ale i ten nám stačil k ustanovení jednoho základního pravidla: Nikdy neubírat! To se stane, že tam člověk naloží víc, než zvládne, ale je to jeho problém a rozhodně to není důvod k tomu to ubrat na něco lehkého. Naopak, každé nezvládnutelné kilo navíc musí působit jako výzva. A tuto "větu" jsem nyní zakřičel i já: "Neubírat!". Myslím, že jsme nakonec udělali asi čtyři série a nechápu, kde jsme na ně vzali energii, protože ta zátěž vůbec nebyla malá. Forma provedení cviku šla opět někam na procházku, protože my to k sobě rasovali jakýmkoliv způsobem, jen aby to nakonec dopadlo...

A bylo to za námi. Pouhé tři cviky, ale svaly zad dostaly pořádně za vyučenou. Teď, když píšu tento článek, je pondělí a tento trénink jsme absolvovali ve čtvrtek. Tzn. jsou za mnou už čtyři dny a ještě včera jsem nebyl schopen zvednou ruce nad sebe a ještě dnes si netroufnu se opřít o opěradlo židle, protože to, jak ty svaly pálí, se mi snad ještě nikdy nestalo... A co celým tímto článkem chci říct? Předně bych chtěl zdůraznit fakt, že je hezké cvičit na daný počet opakování, s předem danou zátěží a v daném sledu cviků, ale mnohem lepší je nechat se řídit svým pocitem. Proč dělat něco, co v daném svalu není cítit? Proč naopak nepřidat pár sérií tam, kde to už při druhém či třetím pálí jako čert? Intenzita, to je to, co nutí svaly růst ne průměrně, ale maximálně. Když si řeknete, udělám jich deset a u pátého cítíte, že to prostě nejde, nesmí pro vás existovat slovo "vzdát se"! Všechno je jen ve vaší hlavně, když půjdete za svým cílem, je jedno, kolik je tam naloženo a je jedno, jak moc jsou svaly unavené, ono se to vždycky dá nějak dodělat. A když už to musíte položit, tak jen pro pět či deset vteřin pauzy a pokračujte dál, až pro stanovený počet opakování. A nejen pro ten stanovený, protože pokud činku položíte ke chvilkovému odpočinku, zasloužíte si za to trest, tzn. udělejte pak vždy o další dvě opakování více! To bude teprve motivace to nevzdat a dřít to do poslední kapky krve. A pokud pomáháte svému sparingovi, který se právě potí u posledních opakování a chce to vzdát, nenechte ho! Pokud cítíte, že ho v případě nouze od pádu činky uchráníte, jeďte dál dokud to půjde. Je jedno, že vypadá na srdeční kolaps, on chce být, stejně jako vy, nejlepší, a vy mu v tom nyní musíte pomoci! A věřte, když ho vydusíte do opravdového maxima, on vám to v následující sérii většinou i s úroky vrátí a to je pro vás to nejlepší! A o to tady jde!