Tomáš Klíč, třiadvacetiletý student farmacie, býval závodníkem klasické kulturistiky, pak ale přešel do physique mužů a tam doslova zazářil. Jeho úspěch byl tak výrazný, že jej katapultoval z řad amatérských závodníků rovnou mezi profesionály.
Tome, ty jsi o sobě dal na jaře velmi výrazně vědět svým brilantním úspěchem na Arnold Classic, kde jsi zvítězil nejen ve své kategorii, ale stal ses i absolutním vítězem. K takovému úspěchu se člověk nepropracuje přes noc. Jaká byla ta tvoje cesta?
Ke sportu mě vedl už od malička taťka, za což jsem mu hodně vděčný. Zkoušel jsem všechno možné, nejdéle jsem ale zakotvil u hokeje.
Ten má k posilovně blízko...
Přesně. Hokej jsem hrál asi osm let, byl jsem na pozici beka a hodně mě bavilo hrát tvrdě a srovnávat si respekt u brány, jenže už v té době jsem začal mít problémy se zády. Začal jsem tedy cvičit, čímž jsem si nejen spravil záda, ale také zlepšil fyzičku a nabral svaly. Jenže pak přišly nějaké neshody s trenérem, tak jsem se na hokej vykašlal a začal víc cvičit.
Kolik ti bylo let, když ses začal posilovně věnovat víc?
Cvičit jsem začal v 16 kvůli problémům se zády, naplno jsem se do toho pustil v 17 a na první soutěž jsem šel v 18.
Mít problémy se zády už v 16, to asi není úplně v pořádku...
Lékaři mi našli spondylolýzu, což je rozpůlený obratel. Taťka to má taky, takže jsem to zřejmě zdědil. Hodně to určitě ale ovlivnil i hokej, jakožto jednostranná zátěž. Posilovna mi každopádně pomohla, navíc mám dobrou genetiku, tak jsem brzy viděl výsledky a to se mi samozřejmě líbilo.
...když už se do něčeho pustím, tak do toho jdu naplno...
Tomáš Klíč
Cvičil jsi sám?
Ano, ze začátku jsem cvičil sám, rady jsem hledal na internetu. Mým vzorem byl Milan Šádek, takže jsem se inspiroval jeho jídelníčkem i tréninkovými doporučeními. Později jsem našel spoustu užitečných rad také u Lukáše Roubíka a podle jeho rozepsané přípravy na soutěže jsem se připravil na své první závody.
Co to bylo za závody?
Byla to šňůra tří kondičních soutěží a já si pamatuji, že jsem před nimi téměř ani nedržel dietu. Tedy, dal jsem si asi dva týdny sacharidových vln, ale jelikož na to tělo vůbec nebylo zvyklé, reagovalo úplně neuvěřitelně a stejně tak to bylo i se superkompenzací. Co se týče výsledků, nejlépe jsem dopadl na třetí ze soutěží, a to díky tomu, že jsem v ní soutěžil ve své kategorii, tj. ve starším dorostu, a ne v juniorech jako v předchozích dvou. Starší dorost jsem vyhrál.
Jak tě tyhle tvé první soutěžní zkušenosti ovlivnily?
Předsoutěžní příprava mě naučila jakési zásadovosti, schopnosti dát si cíl a jít si za ním.
Neporušil jsi nikdy v přípravě to, co sis předsevzal?
Ne. Já když už se do něčeho pustím, tak do toho jdu naplno.
V roce 2008 jsi tedy odjel tři závody, následující rok jsi byl vidět na pěti soutěžích, pak ses ale ze soutěžních pódií vytratil a znovu ses objevil až letos. Co jsi během své soutěžní odmlky dělal?
Po té sérii závodů v roce 2009 jsem byl hodně unavený, tak jsem si chtěl odpočinout a zároveň jsem se musel soustředit na to, abych odmaturoval a připravil se na přijímací zkoušky na vysokou školu. I při výběru studijního oboru se projevilo, že si nerad dávám malé cíle. Dělal jsem přijímací zkoušky na medicínu a na farmacii a na obě školy jsem se dostal. Nakonec jsem se ale rozhodl pro farmacii, protože jsem si uvědomil, že medicína je poslání, kterému bych musel věnovat úplně všechno, takže už bych asi nezávodil.
Zlé jazyky by určitě také hned dodaly, že farmacie se ke kulturistice báječně hodí...
Takovou poznámku si neodpustí spousta lidí... Ale přírodní vědy, jako je chemie a biologie, mě fascinovaly odjakživa.
Během své soutěžní pauzy jsi cvičil, nebo šlo cvičení kvůli škole úplně stranou?
Ne, cvičil jsem, i když mě čekaly ty nejtěžší zkoušky. Snad jen jednou v prváku jsem týden cvičit nešel, když jsem se učil na jednu opravdu těžkou zkoušku. No a pak jsem měl pauzu, když jsem začal mít problémy se střevy a nevěděl, co přesně se mnou je.
No a na co se přišlo?
Že mám zánětlivé onemocnění střev, tzv. ulcerózní kolitidu.
Jaké omezení s sebou tohle onemocnění nese?
Není to tak zlé jako Crohnova choroba, ale musím si dávat pozor na to, co jím. Hodně lidi, kteří mají tuhle nemoc, radši nedělají takřka nic a nesportují, ale já normálně cvičím a myslím, že to mi prospívá víc, než kdybych seděl doma.
Důkazem toho je i to, že jsi na Arnold Classic zazářil stylem: přišel, viděl, zvítězil. Jak jsi to udělal?
Začala se mi líbit kategorie physique, takže zatímco dřív jsem se hnal za objemem, těžce jsem dřepoval, abych měl co největší nohy, teď jsem se snažil být spíš celý rok vyrýsovaný, což se mi dařilo, aniž jsem držel nějakou tvrdou dietu. Trénoval jsem stylem 3+1 a 2+1 a jel jsem hodně na pocit. Když jsem byl unavený, víc jsem se najedl, abych mohl ve škole dobře fungovat. A jelikož se mi podařilo dostat se do dobré formy a k tomu jsem ještě ušetřil nějaké peníze, začal jsem přemýšlet nad tím, co mi říkali v posilovně - jestli bych nechtěl zkusit Arnold Classic. Myšlenku podpořilo i to, že jsem se asi o rok dříve přes FB spojil s fotografem jménem Luis Rafael, který mi říkal, že kdybych přijel do Ameriky, fotil by mě. Mě navíc Amerika vždycky lákala, a tak jsem si říkal, že bych při té příležitosti mohl zjistit, jestli by bylo možné se tam po škole nějak uplatnit i ve farmacii.
Takže důvodů, proč do Ameriky jet, jsi měl hned několik. Když ses rozhodl definitivně, že budeš startovat na Arnold Classic v kategorii physique, musel jsi nějak upravit svůj trénink?
Ne, jel jsem stále stejný.
Pomáhal ti někdo s přípravou?
Až po nominaci. Do té doby jsem neměl s formou problém, ale když jsem utáhl jídlo, paradoxně jsem natáhl vodu a nevěděl co s tím. Dokonce jsem začal přemýšlet nad tím, že do Ameriky ani nepojedu.
Jak se to vyřešilo?
Velmi mi pomohl Vláďa Pajič. Spolupráce s ním mi dala klid, že mi pomáhá někdo, kdo kulturistické přípravě rozumí, navíc v dietě je člověk tak vyždímaný, že je moc fajn moci vypnout mozek a dělat jen to, co vám někdo řekne. Úleva, že jde konečně všechno tak, jak má, mi ale nevydržela dlouho. Opět mě totiž dostihla bolest zad, takže jsem se tři týdny před Arnoldem belhal po posilovně a nebyl schopný dělat ani kardio.
Jak jsi s takovými bolestmi zvládl dotáhnout přípravu do konce?
Když se to stalo, byla naštěstí už forma hotová, takže jsem ji musel jen udržet. Kardio jsem ale nemohl dělat, takže jsem místo něj zařadil lehké kruhové tréninky.
Není kruhový trénink pro záda náročnější než nějaké kardio?
Tak on zahrnoval jen úplně jednoduché cviky, byla to spíš taková pumpovačka.
Při Arnold Classic jsi měl ještě stále bolesti?
Jo, sotva jsem chodil. Byl jsem nacpaný analgetiky, která jsem později musel vysadit, aby mi nedržela vodu.
Jak jsi bez léků na bolest tedy zvládl závod?
No, nějak jsem se dokulhal na pódium, kde jsem dělal, že mi nic není a smál jsem se. I přes bolest jsem si to ale užil. Byla to špičková soutěž, kde jsem mohl vidět profi kulturisty, byla tam spousta fanoušků...
Čekal jsi i vzhledem ke svým zdravotním obtížím takový úspěch?
Určitě ne, bylo to překvapení, ale neskutečně jsem si to užíval. Poté co jsem totiž vyhrál absolutku, šel jsem snad hodinu a půl do šatny, jelikož mě cestou stále zastavovali lidé, kteří se se mnou chtěli fotit.
Amerika tě velmi lákala už před závody a zřejmě tvá očekávání nezklamala.
Amerika mě rozhodně nezklamala, líbilo se mi tam snad úplně všechno. Zdržet jsem se tam ale bohužel mohl jen dva a půl týdne, protože pak jsem zase musel spěchat zpátky do školy.
Co jsi tam dělal během těch více než dvou týdnů, když tedy nepočítám závody?
Měl jsem už dopředu domluvené focení v Miami s Luisem Rafaelem, Ulrichem Oehmenem a Michalem Anthonym Downsem. S nimi jsem fotil šest dní. Bylo to náročné, ale díky tomu mám zaprvé hezké fotky, které jsou k vidění na mých stránkách tomasklic.com, a zadruhé to byl zážitek i zajímavá zkušenost.
Nepřišel jsi focení na chuť natolik, že bys třeba přemýšlel o uplatnění jako fitness model?
Určitě by mě to zajímalo. Závody jsou dobré zviditelnění, ale fitness modeling by byl už i výdělečná činnost. Bavilo by mě vydělávat si tím, co mě baví, a navíc by bylo fajn motivovat lidi ke cvičení, přitáhnout je víc ke sportu, aby neseděli jen doma u televize.
Ty ses několikrát nechal slyšet, že by se ti líbilo žít v Americe. Nezjišťoval sis tedy při své návštěvě, jestli bys tam našel uplatnění a jestli by ti tam bylo uznáno tvé vzdělání?
To jsem si zjišťoval. Trvalo by to možná rok, ale titul by se dal uznat. A navíc - já už do té Ameriky málem jel. Známý fotograf kulturistů Irvin Gelb, který žije přímo v LA, cvičí v Gold´s Gymu a spolupracoval s celou řadou kulturistických profesionálů včetně Ronnieho Colemana, totiž viděl moje fotky, zaujaly ho, a tak jsme se po Skypu domlouvali na spolupráci. Z té ale nakonec bohužel sešlo právě kvůli nešťastnému zranění zad. Stále jsme ale v kontaktu, tak třeba z toho do budoucna něco vzejde.
Nevadí, třeba ta "nej" příležitost na tebe teprve čeká. Ale zpět k tvé soutěžní kariéře. Ty jsi po Arnold Classic získal nárok na profi kartu. Co to pro tebe znamená?
Doufám, že mi to přinese větší zviditelnění a s tím i možnost sehnat sponzora. Dále to samozřejmě také znamená, že si budu moci zazávodit na profi soutěžích, což mě vždycky lákalo.
Máš už nějakou soutěž vyhlídnutou?
Zatím ne, to se bude vyvíjet právě od toho, jestli se mi podaří, či nepodaří získat sponzora.
Před i během Arnold Classic ses potýkal s vážnými problémy se zády. Jak ses z nich dostával?
Když jsem se vrátil z Ameriky, bylo to hrozné. Nemohl jsem chodit, spát, ležet, vyjít schody, nic. Měl jsem nepředstavitelné bolesti, takže jsem chodil na mezokainové kapačky a cpal se prášky na bolest. Pomohlo mi, když jsem začal jezdit na hloubkové masáže do Brna a k tomu začal cvičit stabilizační cviky na posturální svalstvo.
Jak dlouho trvalo, než ses dal trochu dohromady?
Smůla byla, že se přidalo jedno k druhému a k mým bolavým zádům se přidružily ještě problémy se střevy. Má doktorka mi říkala, že to mám z toho, co jím, a že bych měl přestat cvičit. Marně jsem se jí snažil vysvětlit, že jím zdravěji než možná 99 procent populace i lidí, kteří tuto nemoc mají také. Nakonec jsem se ale díky Vláďovi Pajičovi dostal na léčení do Prahy, kde ke mně měli úplně jiný přístup. Dali mi nové léky, což hodně pomohlo. Celkově jsem ale dva měsíce necvičil, jen ležel doma zblblý prášky na bolest a příliš jsem se ani neučil. Ani jsem se nesnažil. Problémy se střevy může spouštět i stres, tak jsem jen odpočíval, snažil se vypnout a plně se soustředil jen na uzdravení.
Jaké to bylo z intenzivního pohybu spadnout najednou do naprostého nicnedělání?
Bylo to hrozné, o to horší, že mi stále přicházely nabídky typu "pojď natočit tréninkové video, pojď nafotit, pojď do Ameriky dělat tohle a tohle". A já zatím doma ležel a tloustnul. Bylo to fakt hrozný, takže jsem rád, že už jsem zase v pořádku. Jediné, co mě teď limituje, jsou peníze.
Pustil už ses opět do tréninku?
Po úplném dvouměsíčním výpadku jsem od června zase začal cvičit. Ze začátku to byly 20minutové tréninky s pomalými cviky a maximální technikou, od půlky srpna jsme se do toho už trochu opřeli.
Cvičíš tedy stále pod Vláďou Pajičem?
Ano. On mi rozepsal trénink i dietu.
Máš vůbec motivaci cvičit a být na dietě, když se nechystáš momentálně na žádné konkrétní závody?
Měl jsem motivaci na sobě zapracovat, abych mohl alespoň natočit trénink, někde se ukázat, dát zas o sobě vědět.
A plány do budoucna?
Právě jsem oficiálně získal profi kartu, ale jak se moje kariéra bude odvíjet dál, bude záležet na tom, zda se najde nějaký sponzor. Pokud ten by se našel, hodně by mi to ulehčilo situaci. Protože jinak už mám někdy stavy, že mám chuť vykašlat se buď na cvičení, nebo na školu. Už jen skloubit to dohromady je složité a muset k tomu ještě přemýšlet, kde sehnat prostředky na přípravu... Takže uvidíme. Pokud se sponzor nenajde, budu si cvičit jen pro sebe, pro radost a soustředit se budu na školu. A až dodělám školu, vydělám si nějaké peníze a pak třeba opravdu odjedu do Ameriky.
Tak uvidíme, jak to všechno dopadne a co s tebou bude.
Na to jsem sám zvědavý...
Tomáš si při studiu na vysoké škole přivydělává jako trenér a on-line coach. Více informací naleznete na jeho stránkách www.tomasklic.com nebo na Facebooku.
Fotografie z tréninku Tomáše Klíče
