| Jméno: |
Jiří Rohan |
| Ročník: |
1947 |
| Znamení: |
kozoroh |
| Bydliště: |
Kopřivnice |
| Zaměstnání a další činnosti: |
osobní trenér, rozhodčí I. třídy |
| Oblíbené sportovní aktivity: |
kulturistika, házená, hokej, stolní tenis, šachy, fotbal, orientační běh, sebeobrana |
| Ocenění: |
Diploma of Honour - čestné uznání za vynikající služby v oblasti růstu a rozvoje kulturistiky a fitness udělené Benem Weiderem
|
|
pamětní plaketa pro nejúspěšnější rozhodčí (2006) |
|
oceněn jako osobnost kopřivnického sportu, získal pamětní plaketu Sportovec roku 2012 za celoživotní zásluhy v oblasti sportu |
Jiří Rohan, kulturistický trenér, závodník a rozhodčí, oslavil v minulém roce hned tři významná výročí. Prvním byly jeho 65. narozeniny, druhým 55 let aktivního sportování, třetím pak uplynulých 35 let od jeho založení kopřivnického oddílu kulturistiky. A za dva roky čeká kopřivnického rodáka ještě další výročí. Oslaví 40 let od doby, kdy potkal sportovní lásku svého života - kulturistiku.
Věnoval jste se celé řadě sportů, ale tou sportovní láskou na celý život se stala kulturistika. Proč právě ona?
Ano, skutečně jsem dělal mnoho různých sportů - byl jsem například přeborníkem Kopřivnice v šachu, přeborníkem okresu v orientačním běhu, přeborníkem kraje v ledním hokeji, finalistou Slovenského poháru v házené, závodně jsem hrál za žáky fotbal, později za muže stolní tenis... Měl jsem toho tolik, že se mi často stávalo, že jsem měl i tři tréninky denně.
A jak jsem přišel ke kulturistice? Ještě před nástupem na vojnu jsem viděl v kině film Romulus a Remus a představitel Romula, Steve Reeves (dodnes můj vzor), na mě zapůsobil natolik, že mi bylo jasné, že chci dělat kulturistiku. Udělal jsem si pár jednoručních činek a začal posilovat.
Jak se vaše prvotní nadšení vyvíjelo dál?
Nadšení neustupovalo, a tak jsem ve cvičení pokračoval i na vojně, kde jsem měl to štěstí, že moji mazáci měli na půdě udělanou malou provizorní posilovnu, kde nám dovolili cvičit. Velké činky tam vypadaly tak, že na železné tyči byly místo kotoučů navařené prázdné dělostřelecké náboje a podobně. Tam jsem se také seznámil s klukem, který chodil před vojnou do kulturistického kroužku, a od něj jsem získal první rady o posilování.
Vy jste měl ale asi díky sportům, které jste dělal, velice dobrý základ.
To asi ano, protože právě na vojně se mi stalo, že jsme v rámci zimní přípravy v házené posilovali a ve vedlejší místnosti měli trénink kulturisté. Můj trenér mě za nimi vzal a chtěl, aby mě jejich vedoucí s nimi porovnal. A jejich trenér prohlásil, že jsem lepší, a nabídl mi, abych jel za jejich klub závodit do Bratislavy. Jednalo se o soutěž „Mladé gardy“, kde startovali tehdejší kulturistické hvězdy.
Tak to jste měl přímo raketový start.
Neměl, protože já na ty závody tehdy nejel. Moji mazáci by to nezkousli, že bych já jel a oni ne. Doporučil jsem je tehdy místo sebe, a jelikož tam dopadli celkem dobře, měl jsem to pak u nich dobrý.
Po návratu z vojny jsem se ještě chvíli věnoval závodně hokeji a házené, ale už jsem pravidelně posiloval, a to buď doma v bytě, na zahradě, nebo ve sklepě činžovního domu, který byl velký asi 3 na 3 metry a v zimě tam byla taková zima, že jsme museli posilovat v zimních rukavicích, jak byly ty osy činek studené. To si ti dnešní vymódění cvičenci z luxusních fitness center vůbec nedokáží představit. Tyto spartánské podmínky nás ale zocelily natolik, že lidi z téhle staré gardy dělají kulturistiku většinou dodnes, což je v ostrém kontrastu s velkou fluktuací mladých cvičenců v posilovnách.
Každá doba má své...
Ta naše měla pro nás, kulturisty, oproti jiným lidem jednu výhodu, a to tu, že jsme měli vánoce dvakrát v roce. První byly ty tradiční prosincové a druhé, když vyšla ročenka kulturistiky. Na tu jsme se těšili celý rok a měli ji předem přes známé zamluvenou. Dodnes mám schovanou svou první ročenku z roku 1966. Také jsem odebíral časopis Trenér a cvičitel, který vycházel jednou za měsíc. Ten se zaobíral všemi sporty, ale na poslední jedné, nebo dvou stránkách byla i zmínka o kulturistice a občas se tam objevily i tréninky kulturistů, které jsme my samozřejmě kopírovali, protože žádné jiné informace o cvičení jsme neměli.
Závody jsou asi přirozeným vyústěním takového nadšení. Na vojně jste ty svoje první možné odřekl, takže kdy přišlo to vaše skutečné soutěžní „poprvé“?
To bylo v roce 1975, kdy jsme s mým dlouholetým kamarádem z oddílu kulturistiky Ladislavem Novákem startovali na první mistrovské soutěži a stali se tak prvními kulturisty Kopřivnice, kteří stanuli na soutěžním pódiu. Následně jsem v roce 1977 založil v Kopřivnici oddíl kulturistiky jménem TJ Spartak Kopřivnice, jehož jsem byl dlouhá léta předsedou, závodníkem, trenérem i rozhodčím. Dále jsem založil oddíl kulturistiky při fitness centru Rado a byl jsem předsedou trenérsko-metodické komise a předsedou komise masového rozvoje v okresním svazu kulturistiky v Novém Jičíně.
Kulturistice jste hodně dal, co dala ona vám?
Kulturistika je mi nejen sportem, ale i životním stylem, přístupem, jakým lze pomocí speciálních cviků tvarovat lidské tělo, rozvíjet sílu i celkovou zdatnost a upevňovat zdraví. Kulturistika mě naučila lépe poznat svoje tělo, zdravě se stravovat, používat doplňky sportovní výživy apod., a také mi dala spoustu kamarádů z řad závodníků, rozhodčích, trenérů, funkcionářů i organizátorů soutěží v Čechách i v zahraničí.
Od dob, kdy jste s kulturistikou začínal, se toho hrozně moc změnilo, a to jak v tréninkových přístupech, tak v možnostech suplementace. Sledujete nové trendy?
Ano, sleduji pozorně nové trendy a nové tréninkové systémy a velmi rád je aplikuji i do svých tréninků. Nové dění v kulturistice sleduji minimálně jednou týdně na internetovém serveru Ronnie.cz. Odsud také čerpám informace o trénincích, výživě, soutěžích apod.
Kulturistice se už věnujete celých 38 let a během té doby se jistě dost vyvíjely vaše tréninky i přístup k nim. Jak vypadají vaše tréninky nyní a jak se v nich odrážejí přibývající léta?
V současné době trénuji systémem 3+1, nebo 2+1, tréninky jsou intenzivní, cvičím cca 60 - 75 minut a vždy cvičím dvě svalové skupiny, jednou velkou + jednu malou, nebo antagonistické partie. Za svůj trénink obvykle nazvedám kolem 60 tun.
Jinak přibývající věk je samozřejmě znát. Tělo se časem mění, zpomaluje se metabolismus. Základním předpokladem pro to, aby se metabolismus příliš nezpomalil, je udržování aktivní svalové hmoty. K tomu slouží nejlépe kulturistický trénink kombinovaný s přirozeným pohybem, aerobní aktivitou a vyváženou stravou. I regenerace je pomalejší, proto používám doplňky, které ji urychlují. I tak si ale nemohu dovolit to, co jsem si mohl dovolit v mládí, takže pokud cítím, že si moje tělo potřebuje odpočinout, klidně si přidám den volna navíc, stejně svaly rostou právě v těchto dnech.
Přichází s věkem při posilovaní častěji úrazy, nebo myslíte, že Vám jsou činky zdravotně spíš ku prospěchu?
Vzhledem k tomu, že dělám sport závodně 55 let, tak se zub času na mně už také trochu projevil. Musím šetřit hlavně ramena, takže už nedělám rovný bench-press s velkou činkou, úzké tlaky a kliky na bradlech na triceps, přestože právě tento tricepsový cvik patřil mezi mé nejoblíbenější. Opatrný musím být i na spodní záda, takže do tréninku nezařazuji mrtvé tahy ani dřepy s volnou zátěží. Nechci se zranit, protože s vyšším věkem se prodlužuje i doba léčení. Jinak ale cvičím všechno, žádné úrazy mě netrápí a nemám za sebou ani žádné operace pohybového aparátu. Jsem tedy relativně fit, na rozdíl od svých spolužáků ze základní školy, s kterými se potkáváme každý rok. Když se vidíme, oni odkládají berle do rohu místnosti a mluví o tom, co je kde bolí, zatímco já jim vyprávím, jak dám na legpressu třeba 10 opakování s 350 kg. Takže jsem sám důkazem toho, že kulturistika, pokud se dělá rozumně, lidem zdravotně prospívá i ve vyšším věku.
Když se ohlédnete po své kulturistické kariéře, dokázal byste říct, v jakém věku jste dosáhl své nejlepší formy vůbec?
Možná to bude znít zvláštně, ale podle mého názoru jsem dosáhl své nejlepší formy v 65 letech, týden před startem na MS v kulturistice masters. Bohužel jsem měl ale smůlu, přišla nemoc, s ní ztráta 5,5 kg svalové hmoty a za 4 dny bylo po formě.
I to bohužel ke sportu patří. Na to MS jste ale nakonec odjel. Jak jste se cítil a co pro vás znamenalo reprezentovat Českou republiku na mezinárodním šampionátu?
Zvažoval jsem, jestli mám, nebo nemám jet, ale můj dlouholetý kamarád a předseda Komise vrcholového sportu SKFČR Vjačeslav Vinogradov mě přesvědčil, že když už jsem do přípravy investoval tolik času, úsilí i finančních prostředků, tak abych jel, pokud to alespoň trošku půjde. A jelikož šance, že budu ještě někdy moci startovat na MS, se vzhledem k mému věku už nemusí opakovat, rozhodl jsem se, že pojedu, a nelitoval jsem. Byl jsem hrdý, že jsem mohl být v týmu České republiky, velmi jsem si užil atmosféry, která byla skvělá, a navíc jsme byli i výborná parta.
Takhle jste si závody užil jako závodník, ale vy již také zhruba 30 let působíte jako rozhodčí. Má to své výhody, že znáte kulturistiku z obou těchto stran? Pokud ano, jaké?
Ano, jsem rozhodčím 1. třídy SKFČR a v roce 2013 oslavím již 30 let, co rozhoduji vrcholné mistrovské soutěže. Také už 19 let reprezentuji ČR v mezinárodních soutěžích Grand Prix a rozhoduji soutěže v silovém trojboji. Co se týká toho, že znám kulturistiku z obou stran, má to určité malé výhody. Vím, na co se rozhodčí hlavně zaměřují, ale stejně o umístění vždy rozhodne to, jak je závodník připravený.
Dostal jste se jako závodník někdy do pozice, že se Vám zdálo, že jste byl rozhodčími poškozen? Jste jako závodník nyní tolerantnější k rozhodčím, když na soutěžích i sám jako rozhodčí působíte?
V počátcích kulturistických soutěží jsem si také samozřejmě někdy myslel, že jsem mohl být hodnocený lépe, ale tenkrát to bylo složitější než dnes, protože se hodnotily ještě více jednotlivé svalové skupiny, povinné sestavy, bench-press apod. Dnes jsem k rozhodčím tolerantní, protože sám z praxe dobře vím, že mohou být dva stejně dobře připravení závodníci a rozhodčí se musí pro jednoho rozhodnout. Proto je dobré, aby byl lichý počet rozhodčích, což takovouto situaci řeší.
Kdy cítíte větší zodpovědnost - když rozhodujete na soutěži, nebo když se připravujete na závody?
Samozřejmě, že se chci zodpovědně nachystat na závody, což se mi ale bohužel příliš nedaří, protože jsem vždy v lepší formě před, nebo pár dní po závodech než na závodech samotných. Vůbec mi nevyhovuje superkompenzace, takže jestli se ještě někdy objevím na závodech, půjdu přímo z přípravy a nebudu dělat žádné experimenty.
A co se týče rozhodování, díky svým závodním zkušenostem cítím velkou zodpovědnost, abych jako rozhodčí závodníky co nejlépe posoudil, protože vím, co dřiny i finančních prostředků příprava stojí, a tak bych nerad někoho poškodil.
A poslední obligátní otázka na závěr - jaké máte další plány, co se kulturistiky, případně sportu obecně týče?
Budu pokračovat ve sportovní činnosti v oddílu kulturistiky Urtica Kopřivnice a ve fitness centru RODO, které jsem před 23 lety založili s Jiřím Doudou, a budu i nadále předávat své dlouholeté zkušenosti trenéra kulturistiky a instruktora fitness zájemcům o tento krásný sport.
Pokračovat také budu v trénincích sebeobrany seniorů, které v Kopřivnici vedou uznávaní mistři aikida, Pavel Němec a Tomáš Žák, s kterými jsme už měli i několik ukázkových vystoupení pro veřejnost. Vím, že už nebudu žádným mistrem bojového umění, ale schází se tam skvělá parta, s kterou podnikáme i další věci, takže mě to baví. No a pokud se mi vyhnou zdravotní potíže a budu mít solidní podmínky na přípravu, nevylučuji, že se ještě v budoucnu pokusím o start na mistrovství Evropy či světa v kulturistice.
