Vítejte u další Hardcore sody. Nemám dobrou náladu, protože je opět vedro, které nesnáším, a navíc mám psát další díl Hardcore sody, kterou sice snáším, ale zjistil jsem, že s každým dílem přibývají lidé, kteří kvůli ní velmi špatně snáší mě. Ne že bych se tomu zase tolik divil, ale pochopte mě, utahovat si čas od času z ostatních mám v popisu práce. Musím živit rodinu! Přesněji řečeno sebe, protože toho docela dost sežeru, auto taky na vodu nejezdí a vůbec, pořád po mě někdo chce peníze. Takže každý, kdo se najde v článku, může mít dobrý pocit, že tím přispěl na dobrou věc. Konkrétně na to, že budu mít plné břicho a plnou nádrž v autě. Máte z toho dobrý pocit? Pro jistotu ale začnu někde za oceánem, protože riziko, že se o Hardcore sodě dozví někdo z níže jmenovaných, je přeci jen minimální. Jdeme na to!
"Ó jak krásná byla osmdesátá léta! Závodníci byli estetičtí, vyrýsovaní, neměli břicha, krásně pózovali... Chrocht..." Podobné teskné povzdechnutí se objeví pokaždé, když se na webu objeví článek, mapující historii kulturistiky. Situace se totiž od dob, kdy Arnold s labužnickým výrazem popotahoval po vyhrané Olympii z jointu přímo do objektivu kamery, dost změnila. Dnes se na profesionální scéně kromě kulturistů pohybuje i spousta tak trochu jiných kulturistů, takzvaných "bubáků".
Jak definovat bubáka? To je kulturista, který má spoustu svalů, často třeba i hodně kvalitních, ale při pohledu na něj se Vám hrůzou protočí panenky a kdoví proč si vzpomenete na filmy jako Vetřelec, Zvoník od Matky Boží, nebo Frankenstein. Krásným příkladem je třeba takový Kevin English. Asi nejsem ten správný fanoušek hárdkór kulturistiky, ale břicho o velikosti vodního melounu, diastáza břišních svalů, vedle které vypadá Grand Canyon jako chudý příbuzný, a pózování ve stylu "teď jsem zrovna dostal křeč do celého těla, tak snad to vypadá dobře" asi není úplně můj šálek kávy. Jestli letos vyhraje Olympia 212 Showdown před Lewisem a Henrym, zahájím týdenní protestní hladovku.
Dalším bubákem je například Lee Priest. Ten sice podobnými defekty postavy jako Kevin English netrpí, zato tomu dává pořádně na prdel omalovánkami po celém těle a manikúrou jak vystřiženou ze srazu pubertální mládeže, vyznávající styl gothic. To se bude na soutěžním pódiu líbit...
A aby byla analýza genderově vyvážená, měli bychom uvést i nějaké zástupkyně... ehm... něžného pohlaví. Třeba taková Anne Luise Freitas nebo Iris Kyle, to nejsou zrovna modelky na titulní stránky fitness magazínů, co si budeme povídat. Ne snad, že bych neměl úctu a respekt k jejich sportovním výkonům, ale přiznejme si to na rovinu, tohle je záležitost pro skupinu fanoušků, která si svým počtem s ničím nezadá s fan clubem Jána Zákopčaníka.
To třeba taková Miesha Tate, to je jiné kafe. Není to sice kulturistka, ani fitnesska, ani bodyfitnesska, ani bikinářka (existuje slovo bikinářka?), ale za ty nohy a zadek bych jí to osobně skoro i odpustil. Háček by mohl být snad jen v tom, že je to MMA zápasnice, takže pokud ji máte doma a špatně umyjete nádobí, zapomenete nakoupit, nebo se na společné procházce ohlídnete, kam nemáte (všichni to dobře známe), hrozí Vám nedobrovolné kolo sparingu, ze kterého si odnesete v lepším případě pár modřin a v tom horším třeba vykloubené rameno a zlomený nos. Ale víte, jak se to říká - pro krásu se musí trpět.
Nyní trochu odbočím. Když jsem na webu zahlédl recenzi na knihu Fitness pro ajťáky, doufal jsem, že jsem konečně objevil návod, jak se stát profesionálním hráčem počítačových her, což byl kdysi můj velký sen. Že se dočtu, jakými cviky zvýšit přesnost při pohybu myší, jak vytrénovat ukazováček pro dvojnásobně rychlý click rate, nebo jak kontrolovat práci mnoha svalových skupin naráz, když vzteky mlátím pěstí do klávesnice a snažím se rozkousat svoji profesionální herní myš, která stála tolik, že už jsem to raději zapomněl.
Někteří z Vás si možná vzpomenou, jak jsem před více než rokem radostně očekával příchod hry Diablo 3. Nadšení vydrželo asi tak týden, než jsem zjistil, že vývojáři udělali někde strašlivou chybu a management naopak neudělal chybu ani jedinou, protože donutil milióny zákazníků koupit si velmi povedenou... betaverzi. Jelikož jsem ale v mládí býval v hraní počítačových her opravdu dobrý, nevzdal jsem se a hledal jsem další příležitost, kde realizovat své nadlidsky rychlé reflexy, schopnost bezchybně analyzovat situaci a neomylnou intuici. Se Starcraftem 2 jsem nemohl udělat chybu! Svůj omyl jsem odhalil záhy a podle hlasitého nadávání, které se z otevřeného okna po každé prohrané bitvě neslo desítky metrů daleko, ho nepochybně odhalili i všichni obyvatelé ulice a několika sousedních bloků. Když jsem po měsíci usilovné práce (Ano, práce! Nebo si myslíte, že ty nervy, když Vás poráží třináctileté děti, jsou nějaká zábava?) konečně mířil alespoň do Diamond league, zjistil jsem, že mi začíná klasická jarní pracovní sezóna a že bych mohl taky pomalu začít trénovat a připravovat se na soutěže. Moje vysněná cesta ke kariéře profesionálního hráče počítačových her byla opět přerušena. Jakmile ale skončí soutěžní sezóna, očekávejte můj návrat!
Závěrem dnešní Hardcore sody bych chtěl všem svým fans, kteří sledují moje fanpages přiblížit svůj běžný hardcore den. Začínám vždy tím, že vstanu ze své hardcore postele (je fakt velká a těžká) a dám si hardcore snídani (ta bývá taky dost velká a těžká). Pak jedu do práce, kde to někdy bývá dost hardcore. Pak obvykle jedu na hardcore trénink. Název hardcore trénink už si sice nárokuje někdo jiný, ale na to já kašlu, protože můj hardcore je víc hardcore než Váš hardcore! Pak už si jen dám hardcore koktejl a hardcore večeři, ke které si pustím nějaký hardcore film. Tak vypadá můj běžný hardcore den. Pokud se Vám to líbí, tak to hlavně lajkujte a sdílejte. Když nasbírám 1000 lajků, dostanu prý dovolenou. Tak šup! Klikat, klikat!
