Poprvé mě do cirkusu vzali moji rodiče. V té době mým nejoblíbenějším jídlem byly bonbóny Tutti Frutti, nejčastějším doplňkem stravy byla žvýkačka Pedro a příjem sacharidů mi zajišťovaly Kočičí jazýčky s gumovými medvídky.
Návštěva cirkusu s tatínkem a maminkou byla, myslím, za odměnu. Už si nepamatuji, za co přesně mě rodiče odměňovali. Jestli jsem přinesl ze školy hezké razítko sluníčka, měl narozeniny, nebo se přestal počůrávat. Zkrátka jsme tam šli. Bylo to pro mě něco zcela nového a vzrušujícího. Představení v manéži jsem sledoval s otevřenými ústy a vykulenýma očima. To tenkrát ještě nikdo netušil, že jeden takový cirkus budu později navštěvovat pravidelně...
Je pondělí odpoledne, všední, šedé. Nic zvláštního se dnes, a vlastně ani minulý týden, neudálo. Mířím do cirkusu. Balím si svůj trikot do batohu a vyrážím. Do našeho cirkusu byste trefili i poslepu. Už zdálky je slyšet všelijaké hlasité skřeky a mručení zdejší fauny. Do našeho cirkusového stanu byste trefili, i kdybyste byli slepí a hluší dohromady. Animální směsice puchů a smradů se z cirkusu šíří široko daleko. Do naší manéže byste trefili slepí, hluší, a dokonce i se zacpaným nosem! Otřesy, linoucí se zemským povrchem z jejich centra, by Vás sem dovedly též.
Vstupuji do areálu velkou branou, zdravím principála, letmo kontroluji situaci uvnitř - všechno jako vždycky... A jdu se navléknout do svého trikotu. Každodenní rutina. Tak co budu trénovat dnes? Ptám se sám sebe. Moc se mi do toho nechce, jsem ještě stále celý rozlámaný z minulého vystoupení. Sedám si proto na okraj manéže a jen tak pozoruji všechny účinkující a nasávám místní specifickou atmosféru.
V zadním sektoru u zrcadel na sebe dělají opičky tři šimpanzi, natřásají se a mají u toho vážné výrazy. Vedle se motají dva směšní klauni, nejen s červenými nosy, nýbrž s celými červenými hlavami, oči vypouklé daleko z důlků. Na kovové hrazdě, vysoko nad hlavami ostatních, cvičí Tarzan ve vytahaném tílku. Vlastně by ho ani nemusel mít, výstřih mu začíná někde nad pupíkem. Přímo pod ním ho hecuje banda trpaslíků s jedním mladíkem, který sem chodí dělat kulisy tyčí, kůlů, závor a dalších hubených věcí. Na lavičce se zrovna vzteká velká chlupatá gorila pojmenovaná po jedné filmové legendě. Říká se jí Arnee, ale do jeho kvalit má hodně daleko, společné mají opravdu jen to jméno.
Pak je tu také promotér, který si říká Cool turista, věčně zpocený silák Hercules, zvedající nad hlavu cokoliv, co mu zrovna přijde pod ruce. Mimochodem, jeho ruce připomínají svou velikostí spíše nohy. Uprostřed manéže cení zuby lev a řve okolo sebe, co mu síly stačí. Bodejť by ne, stojí u něj pan Sparing, práská kolem něj bičem a haleká u toho povely: „Hop, ještě jednou, dělej! Nečum tak na mě!!!“ V pravé části manéže, kde se nachází malý bar, stojí plivač ohně z daleké země za velkou louží. Plive oheň na všechny strany, je to obdivuhodný mistr svého řemesla. Jen se k němu nesmíte přiblížit moc blízko, abyste to od něj neschytali.
Zrovna na mě mává sličná cikánka, která se nechává každý den zavírat do mučicí truhly solária. Pozdrav jí přátelsky opětuji, avšak polibek už raději ne. Tyhle cikánky ze solária jsou možná hezké, ale zrádné a vypočítavé. Nevěřím jim nos mezi očima, ani silikon mezi prsníma svalama! Dobře vím, jak jdou po penězích. Však se s tím také obeznámila většina zdejšího osazenstva... Bůh chraň nováčky! To už radši hadí ženu, ale i ta se špatně „drží mezi prsty“. Jakmile si ji pustíte příliš k tělu, brzy ji máte omotanou kolem krku a věřte mi, že zbavit se takové hypermobilní harpyje, to dá opravdu práci.
Máme tu také široké zastoupení ze zvířecí říše, kvůli stále náročnějšímu obecenstvu. Žirafy s předlouhými krky (myslím část těla), velcí sloni, kobyly, kozy, voli, kohouti, velbloudi, žáby, ... Taková „malá“ zoo. V tom zvěřinci jsem málem zapomněl na úžasného věštce, který zná budoucnost a z Vašich vrásek na čele dokáže vyčíst, zda budete úspěšní nebo co jste měli dnes k obědu.
A do toho všeho tu hraje hudba, jež tu hrála včera, předevčírem, před týdnem, měsícem, možná i minulým rokem. No co, jde se na to. Zvedám se a jdu se začlenit do té šílené změti prapodivných existencí promísené zvířectvem. Vždyť mezi ně patřím.
Váš kreslíř Maty
Martin Novák tvoří pod nickem Maty. Vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou a nyní studuje na TUL tělocvik a češtinu. Jeho největším koníčkem je sport, ale umělecká tvorba mu přesto velmi chybí. Proto když má čas, usedne doma ke stolu, chopí se tužky a kreslí, co ho zrovna napadne. A jelikož má rád humor, jsou to právě vtipy...
