Slávka Ročňáková a Karel Matzner: "Běhání není koníček, je to kůň!"

Jméno:	PhDr. Miloslava Ročňáková
Ročník narození:	1945
Profese:	odborná asistentka na katedře tělesné výchovy Pedagogické fakulty UK
Sport:	atletika
Sportovní úspěchy a výkony:	pětinásobná mistryně Evropy na 2000 m překážek (kat. W50 - W65)
	trojnásobná mistryně světa v krosu na 8 km (kat. W60)
	mistryně světa v hale na 3000 m (kat. W65)
	5 zlatých a 9 dalších medailí ze světových a evropských veteránských her
	účastnice lyžařského Vasova běhu na 90 km ve Švédsku
	40 startů na Velké kunratické a 20 startů na Běchovicích
	desítky startů v lyžařských maratonech (Jizerská 50, Šumavský maraton, Orlický maraton, Jesenický maraton aj.)

Setkání s Miloslavou Ročňákovou a Karlem Matznerem bylo jedno z mých nejinspirativnějších pracovních setkání vůbec. Z obou totiž čiší nesmírná energie a elán, respekt a láska k sobě navzájem a také ohromný optimismus a radost ze života. Ale kdo oni vlastně jsou, ptáte se?

Ona, narozená v roce 1945 ve Zlíně, profesí odborná asistentka na katedře tělesné výchovy Pedagogické fakulty UK. On, ročník 1929, profesí stavební inženýr, který vedl výstavbu 4 českých přehrad. Dohromady ale Slávka a Karel tvoří nerozlučnou dvojici, která spolu sdílí dům, vzpomínky, přátele i celoživotní vášeň pro běh.

„Není to koníček, je to kůň,“ usmívá se Karel, když listuje nabitým albem precizně popsaných sportovních fotografií z různých let i různých koutů světa. A že opravdu bylo a stále je co fotit! Vždyť Slávka ve svých 68 letech i Karel ve svých 84 letech stále absolvují kolem 40 závodů ročně, a to nejen v Čechách. Thajsko, Kambodža, Bali, Japonsko, Nový Zéland, Austrálie, Jihoafrická republika, Brazílie, Argentina - to je výčet jen některých zemí, kde tito dva atletičtí veteráni vyběhli na trať takových závodů, jako je ME, MS nebo World Masters Games (obdoba olympijských her). A nejen že vyběhli, oni také často velmi úspěšně doběhli, a to jak na tratích hladkých, tak i překážkových, o čemž svědčí mohutná sbírka medailí, zavěšená v chodbě jejich domu.

Oba ale stíhají ještě víc než vlastní sportování. Slávka i Karel působí bezplatně ve Sdružení veteránů Českého atletického svazu, který v současné době organizuje na devět veteránských mistrovství republiky na dráze i mimo dráhu, Slávka ještě k tomu podniká, její Studio Sláva vozí veteránské závodníky na sportovní klání po celém světě. Dveře se tedy u nich netrhnou a telefony se dlouho neodmlčí. „No jo, to je ten důchod, člověk pořád nemá čas...,“ smějí se oba. A pravda, tihle „důchodci“ se u televize asi příliš neohřejí.

Oba jste zapálení běžci a oba jste držiteli celé řady úspěchů z veteránských závodů. Předpokládám ale, že jste nezačali běhat až jako veteráni.

Karel: To opravdu ne. Já jsem jako dítě školou povinné dělal všechny možné sporty, ale k systematickému běhání jsem se dostal až na střední škole. Začínal jsem v  SK Sparta Budějovice, který vedl Karel Nedobitý, výborný trenér a olympionik z roku 1928. U něj jsem běhal asi 3 sezóny až do doby, než jsem odešel do Prahy na vysokou. Tam už jsem neběhal, ale věnoval se basketbalu a házené.

U toho jste se ale taky řádně proběhl...

Karel: (smích) To ano, ale k běhání jako takovému jsem se vrátil až o dost později.

K tomu se vrátíme, ale nyní se zeptám na atletické začátky Slávky.

Slávka: Já jsem začínala jako dorostenka v Baníku Příbram, kde byl tehdy trenérem olympionik Gejza Valent starší. A ačkoli jsem nebyla žádná vazounka, měla jsem ale ramena, a tak ze mě chtěl mít Gejza vrhačku. Začínala jsem tedy s koulí, oštěpem a diskem, a dokonce jsem byla i držitelkou nějakých okresních rekordů, ale já chtěla spíš běhat. Tou dobou běhaly dorostenky maximálně 600 m, nejdelší trať pro ženy byla 800 m, tak jsem vždycky klukům záviděla, že oni mohou běhat pětku a desítku - kilometrů. No ale šly roky, já vystudovala tělesnou výchovu a začala učit na Pedagogické fakultě UK budoucí učitele. Učila jsem tam atletiku, sporty v přírodě a lyžování, a jelikož jsem měla krédo, že co učím, musím umět i předvést, udržovala jsem se v kondici. Běhala jsem za Slávii Brandýs a tam jsem také ve svých 32 letech běžela svých prvních 1 500 m, do té doby ženy vytrvalostní tratě ještě neběhaly. Po svém 35. roce, už jako veteránka, mne touha běhat dlouhé běhy neopustila, a tak jsem si vyzkoušela dva maratony, jeden dokonce na veteránském ME v Rumunsku, kde jsem získala stříbrnou medaili. Tím jsem si splnila svůj dívčí sen, ale usoudila jsem, že na maraton přeci jen nemám postavu, ten je spíš pro lehoučké hubené holky, a tak jsem se začala věnovat běhům od 10 do 15 km, ale třeba i 25 km, což bylo v době, kdy se ještě neběhal půlmaraton. Ten přišel pro mne už dost pozdě, nicméně jsem si ho ve svých 60 letech přeci jen zaběhla (čas 01:50) a pak i několikrát poté.

S vámi jsme se, Slávko, už propracovali téměř k současnosti, ale Karla jsme nechali u basketu na vysoké. Takže, Karle, co vás přimělo vrátit se k běžeckým maratonkám?

Karel: Infekční žloutenka. (smích)

A tak to je zajímavé. Nemohl jste do kolektivu, a tak jste přesedlal na individuální sport?

Karel: Ten důvod byl trochu jiný. Když jsem ve svých 40 letech dostal infekční žloutenku, musel jsem dodržovat dietu, která nesměla být mastná ani masová, ale byla sladká a já při ní pěkně přibýval na váze. Když jsem pak přetáhl 80 kg, naštvalo mě to a začal jsem běhat. Poprvé jsem se proběhl na lázeňském pobytu, kdy jsem běžel z Březové od přehrady do Karlových Varů, a to čistě z praktických důvodů. Zapomněl jsem na pokoji v penzionu zapnutý vařič, a tak jsem pospíchal ve strachu z možných následků. Od té doby mi ale běhání zůstalo. Když jsem pak přišel do Prahy, dělal na Spartě trenéra můj kamarád z Budějovic, MUDr. Kavan, a u něj jsem začal systematicky trénovat.

A předpokládám, že i závodit.

Karel: Přesně tak. Petr Kavan mě dovedl až k  maratonu, v němž jsem jako veterán v kategoriích 45, 50 a 55 let dosahoval slušných časů na úrovni 02:50. Později mě ale na jednom MS zaujal steeple chase, tedy překážkový běh na 2000 m, jelikož jsem jako dorostenec krátké překážky běhal a docela mi to šlo. „To musíš zkusit,“ řekl jsem si a uskutečnil to v roce 1993 na MS v Japonsku, kde jsem skončil šestý. Slávka se pak po mě opičila a začala běhat stýpl také.

Slávka: To je pravda, na této trati jsem se našla. Oba z ní máme evropská i světová zlata a já byla chvíli dokonce držitelkou světového rekordu. To ale není důležité, všechna sláva, polní tráva... Každopádně ale stýpl na dva kilometry je naše nejsilnější disciplína, i když běháme i jiné tratě.

Jaké například?

Karel: Tady u nás jsou to závody od 400 m po půlmaraton, na evropských nebo světových šampionátech si ke stýplu vybíráme ještě nějakou střední trať, nejčastěji 800 m, 1500 m, 5 km nebo kros.

V rámci absolvovaných sportovních klání jste také procestovali řádný kus světa. Kdy vám začaly být české stadióny, luka a hvozdy malé?

Slávka: Tím zlomem byl rok 1989, do té doby jsme cestovali, s výjimkou jednoho MS v Římě, jen prstem po mapě. Když se ale otevřely hranice, chtěli jsme cestovat

Karel: Ten začátek bych ilustroval úryvkem z almanachu Studia Sláva, který Slávka dostala k  20. výročí jeho založení. „Začalo to, když komise veteránů na svém zasedání v Jablonci nad Nisou nemohla najít nikoho, kdo by se postaral o zájezd na MS do Finska. Tehdy se Slávka na mě podívala z druhého konce stolu a já přikývl. A tak se zrodilo na jaře roku 1990 Studio Sláva.

Mám tomu tedy rozumět tak, že Studio Sláva je něco jako speciální cestovka pro atlety?

Slávka: Ano. Studio Sláva je mou živností, i když v uvozovkách. Mým cílem bylo dostat se ven a to, že jedu, je můj výdělek.

Tušíte, kolik jste za dobu existence Studia Sláva navštívili zemí?

Karel: Za dvacet let, do roku 2011, jsme v rámci 89 zájezdů navštívili 42 zemí na pěti kontinentech. Zájezdů se zúčastnilo celkem 2973 lidí a strávili jsme na nich dohromady 904 dní. Jak už jsem ale uvedl, toto jsou údaje k roku 2011, takže teď už je to zas o něco víc.

Slávka: Kromě výjezdů na zahraniční zájezdy musíme ale také zmínit ty domácí. V současné době u nás pravidelně probíhá devět mistrovství republiky. Začínalo to mistrovstvím republiky na dráze, postupně se přidalo mistrovství republiky v hale a následovala mistrovství republiky mimo dráhu, kam patří disciplíny 10 km, půlmaraton, maraton, kros, běh do vrchu, ultramaraton a chůze.

Tak to se veteránští běžci nenudí! Veteráni, to jsou lidé od 35 let výš, jednotlivé kategorie jsou rozděleny po pěti letech. Jaké z věkových kategorií bývají nejvíce obsazené - ty mladší kolem 40, nebo naopak ty starší, řekněme 60 a více?

Slávka: Dnes bývá i dost čtyřicátníků, ale dříve bývala převaha té starší generace mezi 55 a 65 lety. A proč? Protože tou dobou už mívají lidé zajištěné rodiny, děti jsou pryč, takže oni se mohou věnovat sobě, sportu, běhu...

Karel (nahlíží do svých pečlivě zpracovaných analýz): Dle statistik jsou u nás nejvíce obsazené kategorie v mužích M55 - M60, ti tvoří 43 %, u žen jsou to kategorie Ž45 - Ž55, těch je 47 %.

Víte, kdo z členů Sdružení veteránů je nejstarším aktivním běžcem/běžkyní?

Karel: Mezi ženami je to vytrvalkyně Dana Ellingerová v kategorii nad 75 let. Mezi muži máme ještě starší stále aktivní atlety, jako jsou šestaosmdesátníci překážkář MUDr. Alois Krul, skokan a sprinter Josef Neček, vytrvalec Ing. Jiří Soukup či osmaosmdesátiletý sprinter Ing. František Tomášek. Skutečně nejstarším aktivním závodníkem mezi veterány je však čtyřiadevadesátiletý diskař Karel Fišer, který loni získal ve své kategorii stříbrnou medaili na mistrovství Evropy.

To je neuvěřitelné. I vy oba jste svým elánem a nadšením spíš mládežníci než veteráni. Myslíte tedy, že se dá stárnutí tak trochu utéct?

Karel: No, ráno to na to nevypadá. (smích)

Slávka: Ale snažíme se to rozcvičit. Já cvičím ráno asi pětkrát týdně, Karel poctivě každý den a navíc s činkami.

Karel: Pravdou ale je, že by si pak člověk nejradši zase lehnul. (smích)

Jenže vy si nelehnete...

Slávka: Ono je potřeba stanovit si nějaký režim dne a priority a často také odhodit osobní lenost, což leckdy vyžaduje i trochu přesvědčování. (smích)

Jak často vlastně běháte a máte nějaký tréninkový plán?

Karel: Mívali jsme.

Slávka: Ale dnes už spíš posloucháme tělo. Ať chceme, nebo ne, stáří tu v určitém smyslu je, a tak, když něco bolí, ubereme. Přesný tréninkový plán tedy nemáme, ale snažíme se běhat tak často, jak to jen jde. Obvykle nějaký ten den vynecháme.

Dokázali byste říci, jaká jsou specifika běhání starších kategorií veteránů?

Karel: Rozhodně je horší regenerace. Já například už nemohu natrénovat na maraton, protože nestíhám mezi tréninky regenerovat. A když není dostatečný trénink, nejsou ani výkony. Dál na sobě pozoruji, že na mě víc působí i klimatické výkyvy. Jednou si připadám tak starý, jak jsem, pak se změní počasí a zase to jde.

Co onemocnění a léky, které se pojí se starším věkem. Jde to s běháním dohromady?

Karel: Já beru po infarktu léky na ředění krve, ale jinak nic.

Prodělal jste tedy infarkt? Jak to ovlivnilo vaše sportování?

Karel: Nijak výrazně, brzy jsem byl zase fit. A dokonce když jsem řekl doktorce, že mám implantovaný stent, řekla mi: „No vidíte, máte tam teď větší díru, takže jste vlastně ještě zdravější.“

Slávka: Dva týdny po tom infarktu už jsme jeli lyžovat do Dolomit. (smích) Když jsme se ptali našeho spoluběžce Honzy Pirka (významný český kardiochirurg), jestli je to vhodné, odvětil jen: „Ale jo, klidně jeďte, jen, Karle, nejezdi sjezdovky šusem dolů celý, cestou si dej pauzu!“ (smích)

Infarkt vás tedy moc nerozházel, co ale další neduhy běžcům nemilé? Nezdá se vám, že kvůli celoživotnímu běhání je váš pohybový aparát více opotřebovaný?

Karel: Řekl bych, že tohle je zcela individuální záležitost. Například Jarda Štrupp, náš vynikající maratonec, který zaběhl 256 maratonů, neměl nikdy problémy s klouby nebo artrózou. Zato moje tetička, která neudělala nikdy ani dva kroky rychle, měla artrózu a skončila s endoprotézou.

Slávka. To je asi opravdu dáno převážně geneticky a trochu to snad může ovlivnit i výživa.

Dodržujete nějaká výživová pravidla?

Karel: Ano. To hlavní zní: Nežrat, ale jíst, nechlastat, ale pít. To je to nejdůležitější.

Co pravidelné lékařské prohlídky. Chodíte? A nevyžadují je dokonce některé závody?

Karel: Na zdravotní prohlídky chodím pravidelně. Dříve je pořadatelé závodů vyžadovali. Letos je vyžadují na World Masters Games v Itálii.

Slávka: A lékař vždycky napíše: nadprůměrné hodnoty vzhledem k věku. Třeba já mám klidovou tepovou frekvenci 42...

Krása.

Karel: Tady mám jednu lékařskou zprávu: „Funkční zdatnost vzhledem k věku vysoce nadprůměrná, výborné výkonnostní předpoklady. Doporučení: Mírně zvýšit intenzitu běhu.“

Co? To myslel vážně?

Karel: (smích) Ano, to je zpráva z roku 2006. A taky mi ale napsal: „Anaerobní práh - průměrná aktuální výkonnost, oproti 2004 významné zhoršení.“

Slávka: Tak to bohužel je. Ať chcete, nebo ne, výkonnost jde dolů. Já měla třeba kolem 40. - 45. roku desítku za 40 min., teď ji dám tak za 53 min. A kdybych se rozkrájela, níž to nepůjde.

Karel: Já na svém veteránském vrcholu běhával maraton průměrnou rychlostí 4 min. a 7 s na km, teď takhle nezaběhnu ani ten jeden kilometr! Teď už ho nedám ani pod 5 min., takový je to rozdíl. Nemá ale cenu kolem toho dělat povyk, tak to prostě je a člověk s tím musí být smířený - a spokojený.

Co je teď tedy vaší největší motivací, když to není zvyšování výkonu?

Slávka: Udržovat se. Člověk ví, že výkonnost půjde dolů, ale cílem je, aby to nešlo dolů moc strmě.

Vy ale svou dobrou náladou, elánem a pozitivní energií působíte nesmírně mladě. Myslíte, že za to můžete děkovat sportu?

Slávka: Já myslím, že je to asi otázka založení. My jsme oba optimisté a také jdeme v životě cestou, kterou jsme si shodně zvolili. Zrovna včera, když jsme vybíhali serpentinami v lese od Vraného k nám do Zvole, říkala jsem: „Karle, která bláznivá ženská by s tebou takhle běhala?“

Karel: A já jí na to odpověděl: „Slávko, který bláznivý chlap by s tebou takhle běhal?“

Ze sportovního života Karla Maztnera a Miloslavy Ročňákové