Bomber mluví - rozhovor
s Davem Draperem (I.)

[Text: Lori Grannis] Dave Draper, Joem Weiderem nazvaný Blonďatý Bombarďák, je jednou z nejznámějších, nejkontroverznějších a zároveň nejtajuplnějších postav zlaté éry kulturistiky. V tomto rozhovoru se autor nezaměřuje na standardní otázky ohledně cvičení atd., ale dává čtenářům možnost poznat ne Davea kulturistu, ale Davea člověka, který si prošel jak triumfy, tak pády.

Nejdříve se zbavíme takových těch základních záležitostí. Kdy a kde ses narodil?

Narodil jsem se 16. dubna 1942 ve městě Secaucus v New Jersey.

Patřila tvoje rodina do střední třídy, nebo někam jinam? Říkám střední třída, protože mi to k tomu městu pasuje.

No, použil bych termín nezajištěný, protože nikdy nebylo dost peněz. Možná se z toho dá vinit doba hned po válce. Ale nevím. Můj otec pracoval tvrdě a on i moje matka byli z přistěhovaleckých rodin, takže...

Takže pracovní morálka byla veliká.

To jasně. Museli se prokousat všemi věcmi, které tehdy čekaly na imigranty. Pro zajímavost - moje babička byla doktorka, ale tady si nemohla zařídit praxi. Můj děda z matčiny strany vlastnil velké farmy. Moje rodina byla složená z úspěšných lidí, ale bez možnosti, jak toho dosáhnout v Americe.

Jasně. Jaký je tvůj původ?

Jsem z části Němec, Slovan a Žid. Nikdy jsem ale neviděl rodinný strom. Moji prarodiče emigrovali, takže jsem vlastně z druhé generace Američanů.

Jaké jsi byl dítě, když jsi vyrůstal? Byl jsi plachý, aktivní, hlasitý, introvert, nebo jak?

Byl jsem třetí ze tří bratrů. V těchto případech bylo přirozené, že rodiče očekávali od starších dětí podíl na výchově. Typicky dají veškerou svoji pozornost prvnímu dítěti a potom už méně, ale byl jsem v dobrých rukou. Já jsem byl nejmladší v rodině a to má svoje výhody. Ale byl jsem velmi plachý. To je také částečně důvod, proč jsem začal s kulturistikou. Možná bych si vedl dobře i v ostatních sportech, pokud bych se dokázal dostat ze svojí introvertní schránky.

Takže ses chtěl vymanit ze svého studu, ale nevěděl jsi jak, když jsi byl mladý?

Myslím, že když jsem zvedal činky, cítil jsem se bezpečněji a ještě mi to přinášelo fyzické odreagování. Nikdo to v mém okolí tehdy nedělal.

A také v naší rodině, kde nebylo peněz nazbyt, jsem často dostal obnošené oblečení po starších bratrech. Děti, se kterými jsem vyrostl, byly tvrdé, a člověk se o sebe musel umět postarat. Secaucus nebylo žádné gheto, ale finančně zabezpečeně si tam moc lidí nežilo. Rodiny byly tvrdé. Tady mluvíme o pozdějším konci čtyřicátých a začátku padesátých let. Dostávat obnošené oblečení nebylo moc fajn, když se člověk dostal do školního věku, ale zase mě to naučilo cenit si daleko více věcí, které jsem měl.

Co si ještě ze svého dětství pamatuješ kromě plachosti?

No, tak nedělal jsem moc problémů, ale občas jsem se do nich dostal. Nic vážného, ale tím, že jsem šel do školy dříve (začal jsem první třídu již ve čtyřech letech, místo chození do školky), tak mě dali do tříd s dětmi staršími a většími, než jsem byl já. To byl také důvod, proč jsem začal posilovat - abych zesílil.

Je tedy jasné, že jsi byl dost chytrý, když jsi začal školu tak brzo.

No, asi trochu ano. Byl jsem dvojkař a lépe. Studoval jsem tvrdě a vždy jsem respektoval víru mých rodičů v dobré vzdělání. Vychovali mě v disciplíně. Makal jsem tvrdě ve škole, i když jsem zase nebyl bůhví jaký génius. Je to to samé s kulturistikou. Neměl jsem rozhodně ty nejlepší předpoklady. Prostě jsem na tom tvrdě makal.

Jako dítě jsi dostal dobré základy disciplíny a pracovní morálky, které jsi potom v kulturistice mohl dobře využít. Řekni mi něco zábavného z dětství. Něco, na co se díváš zpátky a popadáš se za břicho.

Když mi byly 4 roky, tak jsem se zamkl na záchodě ve třetím patře domu mé tety. Pamatuji si, že jsem byl velmi vyděšený. Nakonec někdo chytrý přistavil zvenku žebřík a já po něm okamžitě slezl, aniž bych čekal, až pro mě někdo vyleze nahoru a odemkne mi dveře. Žádný strach z pádu a nic takového.

Jenom strach z uzavřených prostor?

Ano, každý křičel a řval. Pro ostatní to nebyla zábava, ale já se bavil. Ze začátku jsem se na tom žebříku trošku obával, ale když jsem dolezl, tak už jsem se chechtal.

Takže celkově jsi měl dobré dětství?

Celkově ano. Moje matka mi dávala hodně lásky. Můj otec zase hodně disciplíny a také lásky. Možná že jsme nebyli vždy plně finančně zajištění, ale moji rodiče vždy věděli, co dělat, takže jsem se nikdy necítil vyloženě chudý.

Jaká je nejsilnější vzpomínka, kterou máš na rodiče, ať už dohromady, nebo zvlášť?

Moje matka s námi opravdu trávila hodně času a povídala nám o své minulosti a vyprávěla pohádky před spaním ze svého mládí. Moji bratři a já jsme tři roky od sebe. Když byly v New Jersey hurikány, tak vypadla elektřina a seděli jsme vedle sebe ve tmě s kerosenovými lampami. To se v Jersey stávalo dost často. Nebo když bylo všechno zapadané sněhem ze zimní bouře, tak nás uklidňovala různými povídkami. Můj otec nás nakonec ze Secaucusu odstěhoval. To možná nevypadá jako věc k zapamatování, ale ve skutečnosti to byla velká událost. Secaucus je doslova skládka pro město New York. Odpadky z celého New Yorku byly používány farmáři jako krmení pro prasata. A že jich u nás bylo hodně. Odstěhovali jsme se k jezeru v severní části New Jersey, kde můj otec s pár přáteli postavili dům. To je velká vzpomínka v mojí hlavě. Bylo mi deset a mým bratrům bylo 13 a 16. V léte jsme plavávali, jezdili na kajaku. To jezero bylo pro mě obrovské. Teď už mi takové nepřijde, ale tehdy ano. Můj otec byl skvělý plavec a dokázal celé jezero obeplavat, zatímco my jsme v lodi pádlovali vedle něj. Byli jsme jeho záchrana, kdyby náhodou dostal křeč. Velmi živě si tuto dobu pamatuji.

Takže tys nikdy nemusel jet kempovat. Žil jsi tak v podstatě pořád.

Pravda. Nedaleko byl pavilón, kde se dala koupit zmrzlina, sladkosti, hamburgery atd. Moji bratři a já jsme tam pomáhali a pronajímali 25 lodí a dávali pozor, aby s nimi bylo vše v pořádku. To bylo zajímavé a také jsme si vydělali nějaké peníze. Bylo to téměř jako kempování a je to jedna z mých nejkrásnějších dětských vzpomínek. V dospělosti jsme si každý už šli svojí cestou.

Jsi stále se svými bratry v kontaktu?

Ano, samozřejmě. Můj bratr Jerry žije na Floridě a učí jako profesor na Floridské státní univerzitě. Žije na farmě a má skvělou rodinu. Moc se ale nevídáme, a abych řekl pravdu, moc detailů z jeho dospělého života o něm nevím.

A co tvůj nejstarší bratr?

Ten žije v Coloradu. Nedávno tam dokončil dům. Často si píšeme. Díky tomu ho znám lépe než Jerryho. Také mám dvě sestry, které žijí v Tulse.

Zpět k tvému dětství. Řekl jsi, že ses často dostal snadno do problémů. Do jakých?

Takových normálních, dělání chyb, muset se za ně omlouvat, být ponížen a nést následky. Tehdy to bylo úplně jiné než pro dnešní děti. Neměli jsme počítače a jiné věci. Naše zábava bylo lezení po stromech, jízda na kole atd. Vzpomínám si, jak jsem si s jedním klukem ze sousedství koupil Weider sadu činek a začal jsem se kolem nich motat.

Říkal jsi, že jsi začal chodit do školy celkem brzy. Byl jsi menší než tvoji spolužáci?

Řekl bych, že jsem byl normální, hubený. Když jsem v patnácti končil střední školu, tak už se začaly objevovat sem tam svaly a dostával jsem pochvaly od učitele tělocviku ohledně mých paží.

Asi od všech těch kliků a shybů, cos dělal.

Zřejmě.

Někteří lidé se zřejmě narodí s vnitřní moudrostí, zatímco jiní nemají ani potuchy o ničem. Který z nich jsi ty?

Já jsem neměl ani páru od začátku. Nikdy jsem necítil nějakou vnitřní moudrost. Začal jsem možná nějakou akumulovat tak od třiceti let výše. Tak nějak v tom mám asi zpoždění.

Cítil ses v nějakém aspektu omezovaný jako dítě?

Možná jsem se tak moc zaměřil na něco, že jsem neviděl jiné věci. Nechci sám sebe hodnotit, ale myslím, že počítání opakování a sérií a koncentrace pouze na trénink může omezit periferní obzor. Možná je to metafora mého života.

Cítil jsi, že je ti kulturistika souzena?

Ani ne, ale nakonec to tak dopadlo.

Používal jsi někdy trénink jako útěk od světa, nebo jsi trénoval vždy prostě proto, že jsi to měl rád?

Asi to byla kombinace obojího. Trénink jsem měl a mám opravdu rád. Líbily se mi výsledky, v které jsem doufal. Ty jsem dokázal vidět velmi čistě a to mě pohánělo dopředu. Řeknu ale toto a možná to je důležité. Nikdy jsem nezvedal činky proto, že bych chtěl závodit. To tak dopadlo v poslední minutě. Jen jsem vždy chtěl být silnější, nebo lepší, nebo jsem měl jiné cíle. Nikdy jsem nechtěl vypadat jako ti chlapi v časopisech. Časopisy jsem neznal, takže mě to ani nenapadlo. Slyším všude, že ten chce být Mr. Olympia, ten mistr světa. Takovou vizi jsem nikdy neměl pro sebe a kulturistiku. Pro mě byla spíš cílem funkční síla.

Určitě s tím mělo co dělat to, že jsi byl hubený.

To je asi to hlavní. Moji bratři byli větší a já byl nejmladší ve třídě, a když jsi plachý, tak si to, co děláš, necháš pro sebe.

Co ti posilování dalo v tak mladém věku?

Nebylo to tak, že bych byl totální fanatik ve 12, ale trénink s činkami mi dal pocit, že někam patřím s lidmi staršími než já. Cítil jsem pocit uspokojení s mými výsledky. Časopisy jsem neznal a ani bych si je tehdy nemohl dovolit.

Když ses nakonec dostal na obálky těch samých časopisů, četl jsi je pak?

Ani potom moc ne. Pamatuji si, že jsem pracoval pro Weiderovu divizi, která vyráběla činky. Pracoval jsem pro Joea v New Jersey přes léto a potom jsem odešel do Kalifornie. Joe mě požádal, jestli bych se tam nepřestěhoval. Bylo to na začátku šedesátých let a já ani pořádně nevěděl, kde Kalifornie leží. Pro mě to byl druhý konec světa. Řekl jsem mu fajn, ale že chci vyhrát nějaké závody před přestěhováním. Ještě jsem nezávodil, ale na obzoru byla jedna soutěž, kterou jsem chtěl vyhrát.

Odkud tě Joe tehdy znal? Protože jsi pro něj pracoval?

Původně mě pozval do Kalifornie, protože tam otevíral novou pobočku a chtěl, abych tam pracoval. To ještě nevěděl, že dělám kulturistiku.

Takže jsi byl stále v Jersey. Pokračuj.

Joeovy první kanceláře byly v Jersey City. To nebylo tak daleko od Secaucusu a já tam jezdil nakupovat různé věci, které jsem potřeboval k tréninku. Jel jsem autobusem a pak pěšky asi pět bloků. V obchodu tehdy pracoval slavný kulturista Leroy Colbert. Tehdy to byl můj idol. Věnoval mi čas a hodně jsme toho prodebatovali. Nakonec jsem se s ním spřátelil natolik, že mi nabídl, abych si s ním zatrénoval. Nakonec jsem se seznámil i s Joem a to všechno nakonec vyústilo v práci pro něj a pak i v nabídku jít do Kalifornie.

Co ta první soutěž? Vyhrál jsi?

Vyhrál jsem titul Mr. New Jersey, svoji první soutěž, a hned potom jsem se přestěhoval do Kalifornie a už tu zůstal. To už jsem měl dítě.

Vážně? Tak na tomhle projektu jsi musel začít pracovat hodně brzo. Byl jsi ženatý?

Ano byl. Byl jsem ženatý se svojí první ženou 20 let a 10 let s druhou. Dnes jsme všichni přátelé.

To ses musel ženit mladý.

Ano, ale nikomu to nedoporučuji. Bylo mi devatenáct a moje žena byla ještě dítě. Bylo jí patnáct. Z dětství mojí dcery si toho moc nepamatuji. Vyrostli jsme společně. Moje dcera Jamie byla jen devět měsíců stará, když jsme se přestěhovali, a mojí tehdejší ženě Penny bylo pouze šestnáct. Byl to pro ně obrovský krok. Pro mě to bylo skvělé, ale pro ni bylo velmi těžké opustit rodinu v šestnácti. Přestěhovali jsme se do Santa Monicy, což byla nádhera. Aspoň tehdy. Byli jsme na nové půdě, v polovině šedesátých let. Začal jsem trénovat ve Venice a to bylo zvláštní samo o sobě.

A stále je...

Trénoval jsem v původní Joe Gold's Gym v Santa Monice. Tam jsem strávil většinu svých kulturistických let. Žili jsme v Playa del Rey a Jamie chodila to třetího ročníku na střední škole. Byli jsme blízko letiště, hned u oceánu, ale nad hlavami nám startovalo jedno letadlo za druhým. Nakonec tu oblast koupilo letiště pro jeho rozšíření. Potom co jsme prodali byt, tak jsme se přestěhovali do Santa Cruz, kde jsme opravdu vyspěli. Spousta věcí tehdy byla špatně.

Jaké věci?

Takové to "Bůh je mrtvý" na přední straně novin, hodně drog okolo a život bez motivace spousty lidí. Byla to hippie éra. Já nebyl hipík, ale vlastnili jsme dům a já se motal okolo Hollywoodu. Jak se kulturistika chystala odlepit se ode dna, tak se mi v ní přestalo líbit. Měnila se. Nakonec jsem skončil se závoděním na konci šedesátých let, kdy se právě stávala více a více populární.

Jak dlouho jsi závodil jako profesionál?

Profesionál? No, byla soutěž Mr. America a potom Mr. Universe. To bylo v letech 1965 a 1966. V roce 1970 jsem vyhrál Mr. World. Pár soutěží jsem prohrál s Arnoldem a Sergiem. To bylo naposledy, co jsem závodil. Pouze dvakrát v životě jsem prohrál, na Olympii a Universu.

Takže nemáš rád prohry?

(smích) No, asi ne, ale pokud řeknu, že mě to otrávilo, tak budu vypadat, že mě to štve, což ne. Kulturistika se měnila a začala být pohlcující. Já měl jiné zájmy a nebyl jsem zapálený jen do kulturistiky a ničeho jiného. Rád jsem používal svaly, které jsem si vybudoval.

Myslíš používat svaly třeba pro lezení po skalách místo posilování? Něco takového?

Tak nějak. Ztratil jsem zájem soutěžit, ale ne trénovat. Začal jsem vyrábět nábytek. Používal jsem velmi velké a těžké kusy dřeva, které byly těžké na zvednutí a nošení pro většinu lidí. Když jsem udělal rám postele, tak byl gigantický.

Proto jsi dělal ten typ nábytku?

Líbila se mi ta velikost a taky fakt, že pouze já jsem s tím mohl hnout.

Kdy jsi s tím začal a proč zrovna vyrábění nábytku?

Začal jsem s tím na konci šedesátých let z nutnosti. Potřeboval jsem finance. A pak jsem udělal i pár věcí pro sebe domů. Ve Venice byl zavřený kus mola a já tam chodil za tmy s dvěma přáteli a kradli jsme tam obrovské kusy dřeva, které jsme naložili na auto, a z toho jsem dělal nábytek. Připadalo mi to velmi neobvyklé a dělal jsem to tak roky.

Prý jsi udělal postel pro Arnolda?

Udělal jsem pro něj postel a pár velkých židlí. Taková práce mi umožnila být téměř hipík a žít životem velmi unikátním. Nechal jsem si nárůst vlasy, stále jsem byl schopen platit své účty a nebyl jsem zapojen do systému. Byla to ale velmi tvrdá práce za minimální peníze. Trénoval jsem tak hodinu a půl brzo ráno a pak jsem šel pracovat se dřevem. To bylo pro mě dobré, protože mě to drželo od drog, které byly všude okolo, a nerespektování autorit. I já jsem do toho ovšem časem zabředl.