Po zimě, dlouhé jako účet z Kaufu po sobotním nákupu na další týden, jsem si myslel, že jaro uvítám s otevřenou náručí, pevně ho v duchu obejmu a od srdce mu řeknu: „Jaro, ty *ole... ani nevíš, jak dlouho na tebe čekáme!“ Zatím však nastupující jaro víc proklínám, než abych ho blahořečil. Ne že bych se rád neohřál na sílícím sluníčku, neuvítal výměnu zimních bagančat za tenisky nebo že bych nebyl rád za to, že už nemusím každé ráno škrábat přední sklo u auta a pak ještě celou cestu drkotat zuby, s promrzlým volantem v rukou...
Mám jaro opravdu rád, to mi věřte! Když si tedy odmyslím tu svou každojarní rýmičku, sajrajt na silnicích, zakaděné parky a podobně. Ale letošní nástup jara zkrátka nějak nemohu vstřebat. Vysvětluji si to jeho prudkým startem. Ještě pár týdnů nazpět jsem se ráno budil s jinovatkou na ušních lalůčcích a skoro ze dne na den jsem mohl usínat jen v trenclích. Což o to, s teplotami, alergií a dalšími obdobnými věcmi se přizpůsobivý člověk celkem hravě vypořádá.
Ovšem na jaře na nás číhají zákeřnější nebezpečí. V tomto ročním období se totiž u všech tvorů, a člověk není žádnou výjimkou, projevují jisté pudy a „živočišné povinnosti“, které úspěšně potvrzují Darwinovu evoluční teorii lidstva, totiž že nejsme ničím jiným než intelektem obdařeným zvířectvem.
Jarní hormonální bujení jsem u sebe zaregistroval ihned. Poznal jsem to podle toho, že v posledních dnech nemohu usnout jinak než na zádech. Večerní a vlastně ani ranní konstelace mi totiž neumožňuje zaujmout jinou polohu.
Další indikací, která je u mě velmi zřetelná, je, že na přítomnost ženského druhu reaguji jako opice na banán či jako pes na aport. Vztyčím uši, rozšíří se mi zorničky, shrbená záda se přemění ve vypnutý hrudník, za který by se v kurníku nestyděl žádný vesnický kohout. V těle se mi zatnou všechny svaly a moje nosní dírky, dokořán rozevřené, hltají okolní vzduch v naději, že zachytí něco z genetické výbavy protějšku. A když od nějaké „paničky“ dostanu kladné, třeba i nonverbální sdělení typu „líbíš se mi“, například v podobě laškovného úsměvu či pohledu, začnu i vrtět...
Ani si nedokážete představit (teď mluvím zejména k ženám), jak bezohledně se k nám - mužům - letos příroda zachovala. Nekonečné zimní měsíce jste se schovávaly v obtloustlém šatstvu. Vaše obdivuhodné hřívy, jejichž vůně nás uvádí do transu, spolkly čepice, božsky tvarované siluety zmizely v opulentně vzhlížejících lyžařských bundách, šílenství vzbuzující zadečky se ztratily v softshellových mrkváčích, kapkovitá lýtka zakončená něžnými kotníčky obepnuly holínky s kožešinou... Zkrátka kde nic, tu nic!
A najednou - BUM - už na sobě máte přiléhavá tílečka, kraťásky, legínky a takhle nalehko si to ťapkáte po venčí. Víte, jaký šok tímto způsobujete mužské populaci? A ty ztráty! Ty ztráty...! Ne na životech, ale na rozumu. Když tu a tam kus toho rozumu utrousíme, ještě se tolik neděje. Horší je, když ztratíme hlavu. Děje se tak z jednoduchého důvodu - když spatříme přitažlivou samičku, krev z horní části těla se (právě díky vyplaveným hormonům) začíná odplavovat do níže umístěného „mozečku“ (cerebrum in cervix pelvis - ten má na starosti veledůležitý úkol, o kterém se nemá cenu rozepisovat). U některých jedinců toto radikální odkrvení může trvat natolik dlouho, že dojde k postupnému odumření hlavy, která za čas odpadá, jelikož nebyla dostatečně vyživována.
Chlapi, dejte si majzla, je to někdy opravdu o hlavu! Ale jednu výhodu to přece jenom má, bez starostí můžete na pár měsíců vysadit tribulus a jemu podobné přípravky...
Váš kreslíř Maty
Martin Novák tvoří pod nickem Maty. Vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou a nyní studuje na TUL tělocvik a češtinu. Jeho největším koníčkem je sport, ale umělecká tvorba mu přesto velmi chybí. Proto když má čas, usedne doma ke stolu, chopí se tužky a kreslí, co ho zrovna napadne. A jelikož má rád humor, jsou to právě vtipy...
