Toto je komerční sdělení, Ronnie.cz není jeho autorem.
Text: MICHAEL BERG
Foto: KEVIN HORTON
V soutěžní kulturistice neexistuje něco takového jako senzace přes noc. Nehledě na to, jak bleskově rychlý se může zdát vzestup výjimečného jedince na výsluní, za zdánlivou rychlostí se vždy skrývá dlouhá a mnohdy značně obtížná cesta. Muskulatura hodná profesionálních pódií se prostě nezískává jen tak...
Místo toho je pokaždé přítomna anonymní dřina. Roky strávené v posilovně. Absence na večírcích, protože v opačném případě by tím trpěl trénink. Odříkání si sladkostí, zato však vařená vejce, konzumovaná po tuctech. Polykání kuřecích prsou s brokolicí čtyřikrát denně... To vše je potřeba udělat, abyste se dostali tam, kam chcete.
Předpokladem pro domněnku, že onen obětavý a oddaný přístup popožene naše výsledky kupředu, je pak přímočará dráha. Zkrátka udělejte "A" a stane se "B". Avšak život není rovná čára. Někdy se mrknutím oka promění krátká přestávka v týdny, měsíce, či dokonce v sedm let bez železa. I ten nejtalentovanější borec může klopýtnout a vydat se špatnou stezkou, ztracen v divočině - zdánlivě nadobro...
Tudíž označíme-li kulturistu jako "senzaci přes noc", je to pokaždé potřeba brát s rezervou. Tak jako například v případě 38letého Shawna Rhodena. Jistě, jeho story může představovat to nejlepší, co se událo v roce 2012 (a ostatně i za několik posledních let). V jedné z nejpamátnějších čtyřměsíčních period, jakou může profesionální kulturista zažít, vyhrál čtyři soutěže - Europa Supershow, Tampa Pro, Arnold Classic Europe a British Grand Prix - a při svém teprve druhém startu na Mr. Olympia urval místo na stupních vítězů, když byli nad jeho síly pouze šampión Phil Heath a Kai Greene.
Nicméně i přes sérii triumfů nebylo pro Rhodena nikdy nic snadné. V hluboce osobním interview odhaluje detaily své dlouhé a klikaté pouti, a brzy proto pochopíte, proč si dnes tak vychutnává každičký moment svého současného úspěchu.
M&F: Kde jsi vyrostl?
Shawn Rhoden: Narodil jsem se na Jamajce a do USA jsem se přestěhoval v roce 1990, když mi bylo patnáct. Můj táta žil na předměstí Washingtonu, odkud pendloval mezi USA a Jamajkou. Do Spojených států se rozhodl vzít svou rodinu kvůli lepším příležitostem a vzdělání, jež se tam nabízely. Bylo tehdy smutné opustit slunečné počasí a pláže a odejít do chladného podnebí, ovšem vždy se najdou důvody pro a proti. Důležité je, aby převažovala pozitiva.
Střední školu jsi tedy vychodil v USA?
Ano. Byl jsem opravdu dobrý ve fotbalu, tudíž jsem byl přijat do týmu. Také mi šlo plavání. Je potřeba si uvědomit, že dokud jsem žil na Jamajce, ani jsem netušil, jak vypadají činky. Hrál jsem fotbal, byl jsem střelec, útočník. Chtěl jsem být další Pelé nebo Maradona. Bodybuilding bylo to poslední, co by mě tenkrát zajímalo. Pak si mě však činky přece jen našly…
Kdy se to stalo?
Bylo mi asi 17, když mě v roce 1992 můj bratranec John Lancaster vzal poprvé do posilovny. Mým záměrem bylo přes léto zesílit a napomoci tak své sportovní výkonnosti. Vzpomínám si, že druhého dne ráno jsem chrlil snad všechny možné nadávky, které vás napadnou. Bolest, kterou jsem cítil, byla zcela jiná, než s jakou jsem se do té doby setkal. Vyjel jsem na bratrance a řekl jsem mu: "Chlape, není šance, abych ještě někdy vlezl do posilovny. Jdu domů, lehnu si na několik dnů do postele a nikdy víc to už neudělám."
On mi však jen pořád říkal:
"Ale jdi, příště to bude mnohem snazší. Musíš pouze vydržet." Nakonec jsem se podvolil a šel tam znova. Posilovnu jsem začal navštěvovat pravidelně a zanedlouho - ještě téhož léta - jsem startoval na místní mládežnické kulturistické soutěži. Při výšce 177 cm jsem vážil pouhých 69 kg a jediné, co hrálo pro mě, byly vyrýsované břišní svaly… Přesto jsem vyhrál! A najednou mi to došlo: Bodybuilding je naprosto skvělý.
Od té chvíle jsi byl, takříkajíc, chycen?
Toho léta jsem pak závodil snad každý druhý víkend. S Johnem jsme v pátek sedli do auta a celou noc se střídali u volantu, jen abych já mohl v sobotu startovat na soutěži. Pamatuji si, jak mi tenkrát bratranec říkal: "Hele, chlape, ty máš pro kulturistiku fakt dobrou genetiku." Já však byl toho názoru, že při váze 69 kg lze u mě jen těžko mluvit o nějaké genetice - s výjimkou toho, že jsem dobře vyrýsovaný. Na podzim - zpátky na střední škole, nyní již v nejvyšším ročníku - to pak bylo docela zajímavé. Když jsem spolužákům ukázal své fotky ze soutěží, byli ohromeni. Tehdy mě napadlo, že by nebylo špatné pokračovat v závodění i během školního roku. Stačilo si najít závody a o víkendu tam vyrazit.
Uvědomil jsem si, jak moc si posilovnu a bodybuilding užívám. Hnalo mě to kupředu. Sporty, jimž jsem se do té doby věnoval, byly o týmové spolupráci, já si však začal doopravdy užívat individuální aspekt bodybuildingu. Líbilo se mi, že je to sport, od něhož dostanete přesně to, co do něj vložíte. Když je potřeba, máte pomoc i trenéra, váš úspěch však tolik nezávisí na jiných, jako je tomu v kolektivních sportech, třeba ve fotbalu.
Po střední škole jsi pokračoval na univerzitě?
Získal jsem stipendium, dokonce dvojí - jako fotbalista i plavec. Avšak v létě po maturitě jsem si při nehodě rozřízl devět šlach v pravé paži. Zašel jsem tedy na univerzitu a vysvětlil trenérům plavání, co se mi stalo. Připustil jsem, že má plavecká způsobilost tím utrpěla a stav si bude žádat rehabilitaci. Řekli, že je to v pořádku a že na tom prý můžeme pracovat. Avšak na konci léta jsem měl telefonát, kde mi bylo řečeno, že mé stipendium bylo poskytnuto jiné fakultě... Tak tedy skončily mé vysokoškolské ambice. Přijal jsem to, ovšem s notnou dávkou hořkosti. Znovu jsem se vrátil k tréninku a současně jsem si dával do pořádku paži; pomáhalo mi to rovněž zbavit se stresu. Začal jsem pracovat jako osobní trenér a správce plovárny a - co je nejdůležitější - opět jsem se postavil na kulturistická pódia. V roce 2001 jsem startoval na NPC Team Universe a skončil jsem druhý. Rovněž na severoamerickém šampionátu IFBB jsem obsadil druhé místo. Všechno šlo dobře. V roce 2002 jsem zamýšlel start na NPC Nationals, ovšem v týdnu konání soutěže jsem se přiotrávil jídlem a skončil jsem až čtrnáctý. Byl jsem z toho zklamaný, domů jsem však jel se slavnostním slibem, že příští rok se vrátím a budu náležitě připraven... Rok 2003 měl být mým rokem. Onoho listopadu, kdy jsem se vrátil domů, však brzy začalo být něco špatně. Můj táta již dlouho neměl být víc tím, čím býval...
Co bylo špatně?
Jednoho dne - byl jsem jako obvykle v posilovně - mi telefonoval bratr. Řekl, že tátu museli vzít do nemocnice. Rozumějte, otec nebyl - a to doslova - v životě nemocný. On snad ani nikdy neužíval aspirin! Ráno se mu však prý špatně dýchalo, a tak se rozhodl vyhledat lékařskou péči.
Když jsem přišel do nemocnice, táta už byl napojen na sedm nebo osm různých přístrojů. Lékaři nám řekli, že jej budou muset převézt do jiného zařízení a že mu byla zjištěna voda na plících. Nešlo nám to do hlavy. Vždyť to byl chlap, jenž neměl jediný den volna v práci, pořád byl v permanenci. Co se sakra mohlo stát?
V další nemocnici jsme museli podepsat souhlas, že lékaři mohou otci udělat díru do boku, aby měla voda z plic kudy odtékat; jeho levá plíce zkolabovala. O týden později jsme byli obeznámeni s diagnózou - byl ve čtvrtém stadiu rakoviny plic a před sebou měl pouze tři až šest měsíců života...
Muselo to být pro vaši rodinu zdrcující...
Šokovalo nás to. Tenkrát byl listopad a táta chtěl vydržet doma alespoň do Vánoc, nakonec však ještě předtím skončil v nemocnici. Vzpomínám si, jak jsem tam byl za ním a on se mě zeptal, kdy se zas vrátím na soutěžní pódia, kdy budu opět závodit. Přirozeně, jakmile nastaly tyto smutné události, přestal jsem chodit do posilovny.
Táta byl mým největším fanouškem. Měl nahrávky mých soutěží na VHS páskách a ukazoval je svým přátelům a komukoliv, kdo byl ochoten se dívat. Vzpomínám si, jak jsem jednou bloumal městem a neznámí lidé mě oslovili s tím, že jsem Lloydův syn! Prý mě viděli na soutěži. Zeptal jsem se na které a zjistil jsem, že jim táta pustil videozáznam.
V nemocnici mi otec tenkrát řekl: "Měl by ses vrátit zpátky do posilovny, opět soutěžit." Když jsem si té noci - poté, co jsem se vrátil domů - skládal oblečení, měl jsem vizi. Viděl jsem tátu, jak mi říká, že všechno je 50:50. Pak jsem slyšel, jak mi zvoní telefon, ale dřív, než jsem jej zvednul, věděl jsem, že táta umřel...
Tohle je pouze část textu. Celý rozhovor a tréninkový program Shawna Rhodena na všechny hlavní svalové partie přináší dubnové (4/2013) číslo měsíčníku MUSCLE&FITNESS.
Článek v plném znění naleznete
v Muscle&Fitness 4/2012, který zakoupíte v novinových stáncích nebo zde.