Reklama:

Ladislav Kurčík: „Brilantní hra
se špatně rozdanými kartami.“ (II.)

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

V první části rozhovoru vyprávěl Ladislav Kurčík o začátcích své soutěžní kariéry a o nemoci, která ji hrozila definitivně ukončit. Dnes se povídání stočí na téma kolegů v reprezentaci, přátel a zážitků ze soutěží.

Nechala na tobě prodělaná nemoc nějaké stopy, které byly hendikepem v kulturistice?

Nevím, jestli bych řekl přímo stopy. Samozřejmě nějaká ta jizva po operaci zbyla, ale myslím si, že to nebyl až takový hendikep.

Láďa Kurčík byl vždy spojen s obrovskými prsními svaly. To jsi je tak často cvičil, nebo jsi měl jiný návod?

Já vůbec nevím. Tohle jsem nikdy moc neřešil, spíš to bylo asi samotnou stavbou. Já jsem je nikdy moc necvičil víc než kdokoli jiný. To určitě ne. Asi to bylo typem, rozložením postavy.

Dnes už vedeš tréninky ostatních. Kdo všechno ale vlastně byl tvým trenérem ? Na koho nejvíce vzpomínáš ?

Za ta léta to bylo různé. Od dorostenců musím jednoznačně vzpomínat na Petra Kouřila, který přivedl k výsledkům i Romana Vrábela a řadu kluků v ZORA Olomouc. Dorostenecké trénování uměl, vedl nás ke správným tréninkům a správné stravě. Byl tehdy můj nejsprávnější vzor. V Šumperku už jako dospělejší jsem chvíli spolupracoval s Frantou Portešem, což mi také dalo určitý směr. Pak jsem si řadu věcí dělal sám. Jakmile jsem se dostal do reprezentace, tak jsem vše konzultoval s více lidmi. Nedá se říct, že bych pak měl nějakého konkrétního trenéra. Spíš konzultanty, lidi z kulturistiky - aktivní či bývalé závodníky s mnoha zkušenostmi. Byli perfektní zpětnou vazbou toho, jak mám vypadat, nebo ne. Abych nezapomněl - Jirka Patyk mi dělal přípravu na rok 1995, protože jsem se neměl na koho obrátit. On mi tehdy udělal vynikající přípravu - tréninkovou, doplňkovou i stravovací.

Jak se v tom tvém nejproduktivnějším období lišil způsob tréninku v objemovce oproti přípravě před závody? Myslím tím počty opakování, váhy a podobně.

Moje generace se s rozpětím několika dalších let řídila ještě tím, že se v zimě jede objemovka s velkými váhami a malým počtem opakování a v létě s vysokým. Kluci pak ale jezdili často ven a znali se tou dobou s německými kulturisty, Pepa Adlt s Američany. Včetně Kolíňáka přiváželi poznatky, že v zahraničí to vůbec nerozlišují. Postupně, asi od roku 1995 (ať mě nikdo netahá za slovo - možná to věděl někdo i dřív a někdo až později), jsme začali s tímhle způsobem. Určitě mluvím za naši partu, kdy se začínalo tohle staré „klišé“ stírat. Myslím, že dnes už nikdo objemový trénink od rýsovacího nerozlišuje. Když ale jedeš klasickou silovku, kdy se snažíš zvednout své silové parametry, tak to vypadá jinak, než když jedeš na kvalitu. Běžný trénink během roku se dnes již nemění takovým zásadním způsobem, jak to kdysi bývalo v osmdesátých letech, tedy když jsem začínal.

Často opomíjená strava je samozřejmě podstatou růstu a kvality svalů. Jaká oblíbená jídla jsi měl v objemové fázi a jak se vše měnilo v přípravě na závody?

Mě vždy fascinovali kluci, kteří jedli extrémně kvalitně po celý rok. Přišlo mi to nesmyslné, zbytečné a nemyslím, že je to nutné. Prostě když máš disciplínu a umíš včas zastavit, není nutné přehánět. Já osobně jsem neměl problém držet 160 dní dietu, ale přišlo mi „úplně padlé na hlavu“ bránit růstu těla tím, že ho pořád držím na rýži a na nějakých „nablblých kuřatech“. Prostě mi připadá, že musíš nechat to lidské tělo nadechnout. Kluci se strašně divili, proč blbě nabírají. Pak zjistí, že v průběhu dvou let se pořádně nenajedli. To, že se pak v sobotu někde nacpou pizzou, není pořádný najedení. Najedení musí trvat nějaké období. Neříkám, že mají jíst lidé tlačenku a bůček, je ale je nesmysl se bránit čemukoli. Potkal jsem řadu kulturistů, a když jsem jim řekl, že si dám svíčkovou v průběhu normálního měsíce, tvářili se zhnuseně. Rozdíl byl jen ten, že já byl mistr Evropy a oni jen krajští přeborníci. Například Čada a celá řada dalších kulturistů to měli čistě intuitivní. Byla i skupina kluků, která to měla všechno naprosto přesně rozepsané. Dostávali hysterický záchvat, když místo ve dvě hodiny jedli až v půl třetí. Později jsem měl možnost se potkat i s několika profesionálními kulturisty, kteří to viděli stejně. Myslím, že ve stravě se chyby dělaly a dělají stále. Dělají se ale tím, že se „lítá“ zleva doprava - z jednoho extrému do druhého. Buď že jedí extrémně blbě, nebo že jedí „extrémně dobře“ celý rok. Jestli tě ale máma vychovávala na mléku, sýrech... a na tom jsi vyrostl, pak musíš nechat tělo růst na tom samém. To znamená nelpět jen na rýži s dušeným kuřetem, ale v určitém období dát tělu všechno. Mít pak tu disciplínu to kontrolovat, ne se „rozežírat jako prase“ a vymlouvat se na nějaké období.

Jasně, v roce 2001 jsem držel dietu od ledna do podzimu - od republiky až po mistrovství světa. Byly to stovky dní na dietě, přesto jsem měl celé týdny, kdy jsem jedl úplně normálně. A tím nemyslím úplný humus, ale normálně - jako normální člověk. Dal jsem tělu možnost se nadýchnout, nastartovat receptory, které umožňují růst těla.

Máš medailové úspěchy z evropských a světových šampionátů NABBA, medaile z mistrovství Evropy IFBB, ale několikrát ti těsně unikla medaile z MS IFBB. Jaký rok jsi považoval za svůj nejlepší?

Jsou to určitě dva, respektive tři roky. Rok 1995 byl rokem vstupu do reprezentace a rokem, kdy jsem byl čtvrtý na Evropě IFBB. Bylo to pro mě strašně silné období a cítil jsem určitý zlom ve sportovní kariéře. Později se to posouvalo a kromě vítězství osmdesátky následující rok beru jako úspěšný rok 2001, kdy jsem vyhrál absolutku na republice a byl druhý na Evropě, těsně za Štefanem Havlíkem. O půl roku později jsem byl na mistrovství světa IFBB čtvrtý, tam jsem Havlíka porazil. To byl rok, kdy jsem měl opravdu velikou formu. Dalším nejvíce stěžejním byl rok 2005, kdy jsem se připravoval na MS IFBB v Pekingu. Moje neshody s tehdejším vedením svazu vyústily v můj odchod do NABBA. Respektive po konzultaci s mým tehdejším sponzorem Honzou Filem. Našli jsme tak řešení pro mé další závodění. On to tehdy využil v marketingu firmy, já jen potřeboval závodit. Mistrovství Evropy 2005 v NABBA byl extrémně těžký závod. Skončil jsem tehdy za Mariuszem Strzelińskim, kterého už tehdy každý znal a který už měl za sebou druhé místo z MS v Káhiře - za Štefanem Oroszem. O čtrnáct dní poději následovalo MS NABBA v Brazílii, které bylo paradoxně jednodušší než samotná Evropa. Tehdy jsem na mistrovství světa nastupoval s třiadevadesáti kilogramy tvrdými jak žula (o tři kilogramy těžší než na předchozí Evropě). Mezitím byly roky, kdy jsem se pohyboval v sinusoidě. Něco se povedlo víc a něco míň. Tyhle tři sezóny ale považuji ve své kariéře za ty nejlepší.

Máš z těchto akcí nějaké zážitky?

Člověk potkal spousty závodníků a lidí, prožil hodně zajímavých okamžiků. Okouzlující momenty byly v Istanbulu. Bydlel jsem s Pavlem Vithou na pokoji a příběhy jsou legendární. Když byl Pavel dobře naladěný a měl dobrou formu, byla strašná sranda. Vzájemně jsme se tehdy na pokoji natírali barvou Egypt, nevím jestli si na ni někdo vzpomene. Byla tak hnusná, že ses s ní natíral už asi čtyři dny před závodem. No a při natírání jsme byli samozřejmě oba úplně nazí. Najednou někdo bouchá na dveře a Vitha říká: „Ááá, jdou naše holky, jdem se na ně podívat.“ Otevřel dveře a tam stála Turkyně - hotelová uklízečka. Asi dostala totální infarkt, že vidí nahatého Vithu ve dveřích. Vitha stačil jen zabouchnout a říká: „Ty vole, co to bylo. Teď mě přijde nějaký ten Arab podříznout.“ (úsměv) Pamatuji si, že když jsme pak chodili po Istanbulu a v klidu jsme nakupovali, tak nás doběhl dav nějakých lidí a začali nás fotit. Vím, že z toho vznikly i zajímavé amatérský fotografie. Vzpomínám si i na závody v Německu, bylo to asi čtrnáct dní před MS v Praze. Bylo to asi v září nebo říjnu roku 1997. Jela nás tam banda lidí ze soustředění z Mariánek. Byly to parádní závody ve městě Erfurt v oblasti Thűringen. Mimochodem, většina závodů v Německu, které jsem viděl, byla parádní. Druhý den ráno před naším odjezdem tam měl exhibici Jean-Pierre Fux. Naše holky mě poprosily, abych za ním zašel a poprosil, aby se s námi přišel vyfotit. Já tak za ním zdvořile přišel, on zrovna snídal, a říkám: „Hele, naše holky by se s tebou hrozně rády vyfotily, bylo by to možný?“ A on strašně ochotně: „Jasně, samozřejmě rád, jen se, prosím tě, nasnídám.“ Tak mu říkám, že samozřejmě nebudeme rušit a že počkáme. On asi po 45 minutách stále nešel a my už jsme skoro potřebovali jet. Tak jsem za ním ještě jednou přišel, že je mi to trapné, zvlášť když stále snídá, ale zda by se mohl přijít vyfotit, že už jsme na odchodu. On na to, že ano - určitě, určitě. Jenomže tam seděl asi další půlhodinu. Tak říkám Čadovi: „Ty vole, co s ním mám udělat? On je jak padlej na hlavu.“ Čada se najednou zvedl a přišel až k němu, drapl ho za ruku, zvedl jeho 127 kilo a říká: „Come on, make foto with me, vole, pak si to dojíš, vole.“ (úsměv) On se fakt zvedl a šel. Z toho pak vznikla úžasná fotka.

Na mistrovství světa 2001 jsme odjeli já, Péťa Weinlich, Miloš Pavlů a Saša Klier. Byli jsme čtyři. Já spal s Péťou a Miloš spal na pokoji se Sašou. Miloš Pavlů byl nestor, ale ve fantastický formě. Saša byl extrémní puntičkář. Byli jsme fascinovaní, jakým způsobem si natíral piškot marmeládou a jak to má symetrické a narovnané. Miloš byl oproti němu „bonviván“ - byl úplně jiný. A tihle dva bydleli spolu. Miloš nebyl delší dobu v reprezentaci, tak si znovu „polehounku“ zvykal. Jednou jsme k nim s Petrem přišli na pokoj a zarazila nás strašná „kosa“ z klimatizace, kterou tam měli puštěnou. Já na to: „Hoši, co tady blbnete?“ Miloš odpověděl, že Saša to furt pouští. On měl Klier stále nějaký problém a Pavlů z něj měl málem hysterické záchvaty, ale chtěl být zdvořilý. No a Sašovi nevyhovovalo to strašné horko, tak tam málem Miloše zmrazil. Když už tam měli asi jen 15 stupňů, tak Miloš říká: „Já už mu snad něco řeknu...“ Ale neřekl. (úsměv)

Co běžně následovalo po tvém příjezdu domů, řekněme hned první den?

Vždy jsem si užíval svého malého syna Filipa z prvního manželství. Ten byl tou dobou malý a to mě bavilo nejvíc. Filip tehdy nějaké mé závodění nevnímal, bylo to ještě dítě. Poprvé, kdy to začal vnímat, bylo až v roce 2005, to mu bylo 9 let. Přijel jsem tehdy z mistrovství světa a on říká: „Tati, tati, já jsem tě viděl s dědou na internetu a mně se úplně třepalo srdíčko.“ A to byl moment, kdy to bylo super. Po závodech to bylo vždycky stejné, protože během přípravy a v dietách jsem se mu samozřejmě tolik nevěnoval. Takže s Filipem jsem strávil nejvíc času.

Tak jako ostatní jsi začínal v IFBB, pak jsi ale jako první vstoupil do NABBA. To, co bylo impulsem k přestupu, jsi už zmínil. Jak sis vlastně mezi jejími zahraničními závodníky vedl? Co všechno se tím změnilo?

Před příchodem do NABBA jsem nevěděl, co mám čekat. Možná si vzpomínáš, že desítky závodníků tehdy na něco nadávaly, že taky přejdou a že na to už „s…“. Těch výkřiků bylo hodně, ale většina z nich to nakonec neudělala. Když pominu nějaké výlety na nějakou „nablblou“ pohárovku, tak reálný odchod závodníka se nikdy nekonal. Začalo to až po mém odchodu. To přešel Péťa Vaniš, Tomáš Bureš a tak dále. Prolomilo se najednou tabu, které tady celou dobu bylo. Jinak o NABBA se říkalo všechno možné. Nepopírám, že mě ta srdečná atmosféra při závodech, kdy byli všichni v pohodě, nadchla. Prošel jsem několika závody a jediným negativním momentem bylo Mr. Universe 2006. Tam jsem jel jako závodník, ale zároveň i jako vedoucí výpravy. Tou dobou se mi ale už moc nechtělo jet, protože jsem se rozváděl a nebyl jsem moc v pohodě. Dohodl jsem se ale se sponzorem, že nastoupím. V rámci možností jsem se tedy připravil, ale rok 2006 nebyl takový jako ten předchozí. Kdo se podívá na fotky a porovná mou formu z obou let, tak rozdíly ve formě uvidí. V roce 2006 to nebylo úplně ideální a také to tak dopadlo. Na ME jsem skončil až třetí a na Mr. Universe jsem neprošel do finále. Jinak mě závodění v NABBA bavilo. Najdeš tam různě foremné i neforemné závodníky, to asi nemá cenu řešit. Co tam ale najdeš, jsou závodníci s hodně kily. Pamatuji si, že na Evropě 2005 byl Roy Pattison nebo kluci, kteří měli 98, 99 kg v mé výšce. Na to jsem z IFBB nebyl vůbec zvyklý. Člověk byl zvyklý, že v devadesátce měl v podstatě to samé. Ve své kategorii jsem byl snad nejlehčím závodníkem. Musím ale říct, že rozhodčí na to nepřihlíželi a váha je neoblbla. Vnímali vyváženost. Nenechali se okouzlit těmi mohutnými svaly lidí, co byli za mnou. Takže z toho mám dobrý pocit.

Abych se ale vrátil k Mr. Universe. Nefungovala tam spousta organizačních věcí, když jsme potřebovali natírat Tomáše Bureše. Snažil jsem se nějak domluvit, aby nás tam pustili, ale oni „strašně nemohli“. Tyhle věci se pak už bohužel neříkají, když se vrátíš. Musím ale dodat, že když jsme letěli domů, tak na letišti v Manchesteru nějaké ženské zaznamenaly Buryho s pohárem. Začaly hned křičet: „Můj přítel taky cvičí a tady je přede mnou Mr. Universe. Prosím vás, můžeme se s vámi vyfotit?“ No a byl tam celebritou. Já nevím, jestli může nějaký český kulturista říct, že byl v Británii brán jako celebrita, maximálně při soutěžích. Tomáš ale byl. To bylo hodně pozitivní. Samotný závod se mi ale moc nelíbil.

Skončit se závodní kulturistikou asi není úplně jednoduché, je to specifický styl života. Jak jsi tím procházel ty a kdy sis řekl, že končíš?

Víš co, opravdové „končím“ jsem si řekl až loni, na konci roku. Pořád jsem si vlastně myslel, že bych ještě šel. Pořád jsem měl takovou koketérii. Protože když trénuji, tak stačí se do toho jen opřít a pak není problém mít 102 - 103 kg v relativně slušné kvalitě. Tělo tě za ta léta cvičení odměňuje. Kluci, kteří někdy závodili na mezinárodní úrovni, s tím nemají problém. Stačí měsíc tréninku a jsou tam. A naprosto otevřeně říkám, že k tomu pak nepotřebuješ ani žádné podpůrné prostředky. Takže pořád jsi daleko lepší než ten standard. Takže jsem si pořád říkal, že bych se ještě hecnul. Nakonec jsem si ale uvědomil, že mi stačí cítit tu možnost, že to pořád jde. Že je stále nějaká síla, že jsou nějaká kila a svaly. Ta představa, že by to ale kdykoli šlo, mě uspokojuje daleko víc než samotná příprava. Definitivní „ne“ přišlo loni. Poté, co jsem si urval loket, utrhl šlachu a triceps.

Při tréninku?

Ne, nedá se říct. Dlouhodobě se to nějakým způsobem poškozovalo, pak přišel impuls a bylo to. Nedá se říct, že by to utržení tricepsu souviselo se zlomením loktu. Ani lékaři to nedokázali přesně diagnostikovat. Výsledný efekt byl ten, že jsem byl v září operovaný ve Vinohradské nemocnici s rukou, která byla úplně „v hajzlu“. Pak bylo jasné, že stoprocentní už to nebude. Trénuji, cvičím, baví mě to, té síly je dost a funguje to. Neskončil jsem tím stylem jako jiní kluci, kteří hlasitě končili, aby se pak po půl roce člověk dozvěděl, že se zase připravují na další soutěž. To se mi příčí. Loni jsem dokonce dělal rozhovor pro nějaký server, kde jsem nevylučoval, že bych ještě šel, a opravdu jsem to tak myslel, ale na přelomu loňského roku jsem se definitivně rozhodl, že je konec. A tím, že to nepřišlo náhle, že jsem si nedal takový to razantní definitivum, tak to pro mě nebyl až tak velký šok.

V poslední části rozhovoru se bude Ladislav Kurčík zamýšlet nad minulostí i budoucností kulturistiky
a poodhalí i zajímavosti své práce osobního trenéra.



Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

14.02.07:08myš - Díky za upozornění - opraveno *1* +1
13.02.16:55LUC - ..byl ten rok,kdy se malýmu Filipovi `třepalo` srdíčko.:) ..+2
13.02.14:53Harpy - to jsou cecky-3
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2021 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2021 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie