Jsem rád, že právě teď čtete tento článek. Pokud Vás zaujme a dočtete ho do konce, může Vám pomoci změnit život. Pokud jej budete číst s otevřenou myslí a donutí Vás následně o některých věcech přemýšlet, splnil svůj účel.
Nejprve bych však chtěl, aby každý, kdo jej čte, zavřel oči a představil si, jak by to vypadalo, kdyby stačilo jíst jednou denně. A nejen, že by stačilo jíst jednou denně k tomu, aby mohl člověk fungovat a měl energii do života, ale stačilo by to i k tomu, aby nabíral při cvičení svaly, získal jednomístné procento tělesného tuku a přidal si několik let života. Ach, to by byla krása, že? Už žádné chystání si pěti jídel do malých boxů den předem večer a jedení dušeného kuřete se suchou rýží potajmu během pracovní doby v kabince na záchodě. Otevřete oči.
Byla to krásná představa, že ano? Nyní si sedněte, pokud sedíte, tak se opřete a odložte tu misku s ovesnou kaší, na které pracujete posledních deset minut, mohlo by Vám zaskočit... Věci, které jsem napsal, jsou totiž doopravdy možné! Věřím, že zatímco několik nutričních specialistek z Ostravy právě s hrůzou vytrhlo kabel s internetem ze zdi, ostatní jsem zaujal natolik, aby pokračovali ve čtení.
Pověrčivost
Burrhus Frederic Skinner byl ve své době poněkud kontroverzní člověk, byl americkým psychologem a zkoumal, jak lze psychologicky změnit lidské chování a dojít tak ke změně společnosti. Jedním z témat jeho výzkumu bylo i pověrčivé chování. Jak to tak v té době bývalo, zkoumal jej... no, na holubech. V rámci experimentu umístil několik holubů do malé místnosti a každých 15 sekund jim dával jídlo. Holubi jsou ptáci neposední, a tak každý z nich v době krmení něco dělal. Skinner si všiml, že někteří z více uvědomělých holubů si spojili chování, které prováděli těsně před spadnutím potravy (jako například otáčení se na místě dokola nebo pohupování hlavou), s tím, že dostali jídlo, a toto chování pak prováděli častěji a postupně se rozšířilo i mezi ostatní holuby. Místnost tak byla plná holubů neustále dokola vykonávajících stejné rituály, kterým věřili, že vedou k jídlu. Na základě tohoto experimentu Skinner vysvětlil lidské pověrčivé chování. Tedy opakování nějakých rituálů, kterým lidé věří, že vedou k úspěchu. Pověrčivé chování se vyskytuje hlavně u profesionálních sportovců, což může každý, kdo někdy viděl zápas Rafaela Nadala, směle potvrdit.
Řada z Vás se jistě usmála nad hloupostí holubů a naivitou některých tenistů, ale zkuste si místo holubů představit lidi, místo jídla snahu mít velké svaly nebo nízké procento tělesného tuku a místo opakovaného točení se v kruhu jedení šestkrát denně a nejspíš Vám dojde, co se snažím naznačit.
Mýtus o stravě
Když přijde člověk s nezdravým životním stylem k výživovému poradci, mladá slečna, která chce zhubnout k fitness trenérovi nebo člověk, který chce nabrat svalovou hmotu, na stránku o posilování, odnese si vždy to stejné: jíst menší porce častěji během dne (první dvě skupiny 4 - 6 jídel, kulturistické rady jsou pak nahnané až na 6 - 8 jídel). Existovalo období, kdy se lidé ptali, jak jim může pomoci zhubnout, když začnou paradoxně jíst více (dnes už se to tak nějak dostalo do povědomí), a nikdy to nebyla oblíbená otázka. Existují na ni však určité odpovědní mantry, které se používají stále dokola: Pravidelný příjem živin během dne povede k tomu, že se Vám nezpomalí metabolismus. Když máte hlad, tak si tělo ukládá tuk, protože neví, co s ním bude v budoucnu, zatímco u pravidelné stravy tyto tendence nemá. A u kulturistické skupiny potom: Je důležité mít pozitivní dusíkovou bilanci během dne, tedy pravidelný přísun proteinu, nejlépe postupně se uvolňujícího, a protože během noci by tělo hladovělo a spalovalo svaly, je nutno použít noční protein, který se tráví až sedm hodin, a proto do rána zajistí adekvátní příjem proteinu.
Tyto mantry se jednoho dne zrodily, pak se začaly šířit a být naprosto nekriticky přijímány. Dnes tvoří něco, co se považuje za samozřejmost, aniž by se kdokoliv ptal po jejich vědecky ověřených důkazech nebo hlubším vysvětlení. Pokaždé, když je slyším (a já je říkal také často), vidím ty nebohé holuby, kteří se točili stále dokola, protože věřili, že díky tomu dostanou potravu.
Bratři Weiderovi jsou zodpovědní za vznik mýtu o cvičení, který se však již v posledních letech podařilo téměř kompletně rozbít (návrat k silovému tréninku, vzpírání, strongman a nově vzniklý CrossFit a přinejhorším také "funkční trénink"), a podle mého názoru jsou více či méně zodpovědní i za mýtus o stravě. Samozřejmostí je, že lidé geneticky obdaření, dále lidé užívající anabolické steroidy a někteří profesionální sportovci z tohoto způsobu stravování mohou profitovat. Právě to, že takto jí profesionální kulturisté, je onen holubí impuls, který vede lidi k úsudku, že to může být jediná správná cesta. Ale stejně jako když budete cvičit přesný trénink Phila Heatha, i když budete jíst jako on, nebudete vypadat nikdy jako on.
Proč pochybovat
Jako trenér jsem podivně často přicházel do kontaktu s lidmi, kteří mě přiváděli ke smutku. Tito lidé, ať již to byly ženy, nebo muži, mladí, nebo staří, s nadváhou, nebo snažící se shodit posledních několik procent tuku, respektive nabrat co nejvíce svalové hmoty, měli jedno společné - dodržovali výše předepsaná kritéria stravy vedoucí ke zhubnutí (nabrání svalové hmoty) na 100 procent, pravidelně cvičili (u hubnoucích včetně dalšího mýtu - zařazování aerobní aktivity nízké intenzity po delší dobu), a přesto, byť měli chvíli výsledky, se již dlouhou dobu nikam dále neposunuli. Nejvíce patrné to bylo u lidí, kteří dodržovali dietu stanovenou nutričním poradcem na 100 procent dlouhou dobu, a přesto byli pořád v kategorii nadváha (jak jsem byl překvapen, když jsem takovým klientům začal citovat mantry, jak by měl vypadat zdravý jídelníček, a oni mi zasadili podpásovou ránu, že to už dávno znají a dodržují). Interpretoval jsem tyto problémové situace tehdy jako nedostatek správného tréninku a vedl je k němu. Byla to však jen část pravdy. Dnes již vím, že to bylo mýtem o stravě, kterého se drželi.
Dalším impulsem, že tu něco nehraje, byla má vlastní zkušenost. Vždy, když jsem neměl výsledky a přitom jsem ve fitku odváděl 100procentní práci, dával jsem to za vinu tomu, že nedostatečně svědomitě jím. Vedlo to až ke stavům, jaké si určitě zažila valná většina z těch, kteří chtěli někdy nabrat svaly - stal jsem se posedlým jíst každé 2 - 3 hodiny obří porce masa a rýže. Nucení se k jídlu byla běžná věc. Pokud jsem se chvíli necítil nacpaný, začínal jsem pociťovat nervozitu, že nedělám vše pro maximální výsledky. Pokud jsem někdy musel vynechat jídlo, v hlavě jsem viděl rozpadající se svalové buňky a automaticky upadal do depresí. Neexistovalo, že bych to na noc nepodpořil kaseinem, a pokud se člověk probudil uprostřed noci, slušelo se vypít proteinový koktejl. Když jsem šel večer ven, měl jsem v kapse tři sojové řezy, abych každou hodinu venku jeden snědl a vydržel tak do jídla, než přijdu domů. Jak dobrý bude den, záleželo na tom, kolik sáčků ovesné kaše se mi podaří spořádat ke snídani. Vybavuji si dokonce, že jsem každý den měl na střední ke svačině plechovku tuňáka, za což mě učitelé nenáviděli, a následně jsem se omluvil, že musím na WC, a běžel do šatny vypít sachariďák. Takto jsem to praktikoval celé roky, takže vím, o čem mluvím, když Vám řeknu, že to byly snahy naprosto zbytečné. Neprospělo to ani nárůstu svalové hmoty, ani síly. Jediným výsledkem bylo, že jsem získal intoleranci na rýži, ovesnou kaši, kuře a měl přetížené ledviny, játra a trpěl jsem syndromem přetrénování.
Má zkušenost, spolu s případy lidí, kteří se stravovali frekventovaně během dne, ať již ve snaze hubnout (malé porce), nebo ve snaze nabrat objem (obří porce), a neměli výsledky, vedly k tomu, že jsem se začal poohlížet, jestli neexistuje nějaký jiný způsob. A našel jsem jej.
Hlad
Všimněte si, že jsem zatím poněkud podezřele pouze řekl, že to, jak se valná většina lidí stravuje ve světě fitness a co je všeobecně přijímáno jako zdravé a správné, je absolutně špatně. Přitom jsem neřekl, PROČ to je špatně ani JAK to má být dobře. Také by se zřejmě slušelo vznést nějaké relevantní důkazy, že nejde pouze o výplod mé choré mysli. Všechny tyto věci jsem se rozhodl nechat až pro následující článek.
Nyní bych se totiž rád věnoval něčemu jinému. A tím je hlad. Valná většina lidí v naší společnosti, a platí to zejména a především pro tu část populace, která bezmezně věří mýtu o stravě (tedy příznivci zejména kulturistiky a nabírání svalové hmoty), si myslí, že pocit hladu je tělesný stav nouze, a zachvacuje je panika, když se dostaví. Podobně jako například uvědomování si náhlé bolesti. Bolest je však spojena s informací o poškození organismu, hlad kupodivu nikoli. Hlad je pouze pocit značící pokles hladiny krevního cukru, lipidů, respektive prázdnotu žaludku. U velké části posilující komunity pak pocity paniky nemusí vyvolávat ani samotná přítomnost hladu, ale dokonce pouze čas delší než 4 - 5 hodin od posledního jídla. Mnoha lidem se po takové době pustí v hlavě alarm a začnou vyšilovat: "Panebože, nejedl jsem posledních 5 hodin, teď nenávratně..." Nenávratně co? Zemřete na vyhladovění? Okamžitě se Vám začnou rozpadat svalová vlákna a vytlačovat se glykogen, takže za několik hodin bez jídla ztratíte svaly, které jste budovali poslední dva roky? Explodujete? NE! To, co nyní napíšu, je doopravdy důležité, učiním tak proto tučně:
Strach z toho, že se stane něco hrozného, když se každé 3 hodiny nenajíte, je naprosto iracionální. Většina hladu, který člověk v dnešní době pociťuje, je hlad psychologický. Vytvořený pouze mozkem, který je zvyklý být pravidelně "odměňován" efekty vyvolanými cukry a tuky v potravě, což vyvolává známé pocity bažení po jídle (craving). Co je však důležité zmínit, je fakt, že ani hlad fyziologický není stavem nouze a opět přesvědčení, že okamžitě začnu ztrácet pracně nabytou svalovou hmotu, pokud se budu nějakou chvíli potýkat s hladem, jsou kompletně nesmyslná. Nejenže NEZAČNETE automaticky při pociťování hladu ztrácet svaly, ale dokonce hlad vede k nastartování spalování tuků, ale také ke spuštění některých procesů, které v konečném důsledku mohou vést paradoxně k nárůstu svalové hmoty.
Tímto pro dnešek skončíme. Chtěl bych, aby každý, kdo trpí tímto nutkavým strachem z vynechání jídla a má pocit, že pokud nebude jíst každé tři hodiny, tak ztratí svou milovanou svalovou hmotu (respektive nabere tuk), vyzkoušel do doby, než vyjde další článek, čas od času vynechat nějaké jídlo. Není na tom nic těžkého, vynechávejte jídla, která jsou pro Vás obtěžující. Vynechejte tu jednu plastovou krabičku s kuřetem a rýží v 15:00, kdy potřebujete nutně dodělat v práci nějaké věci, abyste mohli jít domů. Vynechejte ten nepohodlný oběd, když se potřebujete připravit na následující poradu. Vynechejte jídlo, když se potřebujete učit. Vynechejte to jídlo, které byste museli sníst ve třídě během přednášky. Vynechejte čas od času tyto nepohodlná jídla a netrapte se tím, udělejte to zcela vědomě a plánovaně. A já Vám za to něco slíbím: I kdyby vynechání jídla neznamenalo, že ztratíte nějaký tuk a získáte dokonce i nějaké svaly, v každém případě Vám to velmi pomůže v jednom - ve zbavení se toho iracionálního strachu z hladu a vynechání pravidelného jídla.
A to, jak zjistíte, je neskutečně osvobozující.
