Vlastislav Kabeláč Čiháček:
„Výsledky jsou pro mě
druhořadé, důležitý je pocit.“

Jméno:	Vlastislav Kabeláč Čiháček
Datum narození:	3. 1. 1980
Znamení:	kozoroh
Bydliště:	Říčany
Sport:	trial
Sportovní úspěchy:	17. místo v UCI rankingu (3x)
	17. místo na ME i MS
	vítězství v Evropském poháru UCI
	3x vítězství v Českém poháru
	titul mistra ČR 2012
	držitel 4 českých rekordů
	držitel rekordu zaznamenaného v Guinessově knize

Má tak okopané holeně, že v nich už necítí bolest. K tomu atypické kolo - bez sedla a bez převodů. Umí na něm podivuhodné kousky. Dokáže na něm stát bez pohnutí, poskotačit si tu na zadním, tu na předním kole, bez problém vyskočí na hromadu palet, přejede úzkou lávku, vyskočí na zeď, ze zdi přeskočí na plechový barel, dopadne jen na zadní kolo a na něm, jako by se nechumelilo, zapózuje jako vzpínající se kůň. Neskutečné. Jako by se předávkoval hopsinkovou šťávou. Ovšem tak jednoduché to není. Hopsinky v reálném světě nerostou, a tak si musí Vlastislav Kabeláč Čiháček zvaný Čihi vystačit jen s pílí, odhodláním a náročným profesionálním tréninkem.

Čihi, jak se jmenuje biková disciplína, které se věnuješ?

Trial. Je to sport, který funguje pod Českým svazem cyklistiky a spadá pod profesionální federaci UCI. Hodně lidí si ale trial (nebo chcete-li cyklotrial) plete s biketrialem, což je disciplína, s kterou jsou Čechy historicky víc spjaté a kterou jsem dělal ještě před trialem.

Můžeš říct, jaký je mezi oběma disciplínami rozdíl?

Oba sporty jsou o překonávání překážek, ale v trialu se jezdec nesmí překážky dotknout ničím jiným než plášti kola, kdežto jezdci biketrialu mohou využívat pedálů a ližin. Trial je více skokově zaměřen s mnohem větší konkurencí na profesionální úrovni. Rozdílů je ale samozřejmě více.

Přejděme tedy k tvému sportu, trialu. V čem vidíš jeho největší obtížnost?

V tom, že jde o velmi technickou disciplínu, která je tréninkově extrémně náročná. Srovnám-li to např. s BMX, tak vzít BMX kolo a začít dělat nějaké triky bude otázkou několika týdnů, ale v trialu se těch několik týdnů budu jenom učit stát na místě. Když pak už budu chtít něco dělat, někam vyskočit, budu tomu muset věnovat ve srovnání s jinými bikovými disciplínami mnohem víc času.

Takže musíš mít hodně trpělivosti. Co dál potřebuje trialista?

Kromě kola už v podstatě nic. Na trialu je hezké, že ho můžeš provozovat téměř všude - v hale, ve skate parku, v lese - a stabilitu můžeš trénovat klidně jen na obrubníku před barákem.

Překážky, které se v trialu jezdí, jsou převážně umělé, nebo přírodní?

Přírodní překážky jako kmeny, kameny, nebo koryta řek jsou na ježdění příjemné, ale obtížností většinou nestačí našim potřebám. Navíc trial je show, a právě proto se zejména v zahraničí jezdí hodně v centru dění, tedy na náměstích nebo před obchodními domy.

A nebo na rozhlednách?

Máš na mysli Petřín?

Přesně. Tobě se loni na jaře podařilo vyjet na kole na Petřínskou rozhlednu a opět ji sjet dolů, což bylo zaznamenáno i do slavné knihy pana Guinesse. Byl jsi první, kdo se o to pokusil?

Ne. Přede mnou byl (nebo vlastně stále je) držitel rekordu Martin Šimůnek, což je spolu s Petrem Krausem jeden z našich nejlepších jezdců. On to dal na malém kole nahoru, já to odjel na horském kole, a to ve směru nahoru i dolů.

Co bylo na tom výkonu nejtěžší?

Určitě sjezd. Schodiště tam je strašně úzké, takže jsem se při sjezdu zasekával rukama mezi šprušle zábradlí. Než jsem se dostal dolů, měl jsem ruce rozbité do krve. Složité to bylo i technicky. Aby se to dalo zvládnout, musel jsem vždy kus sjet po předním kole a pak si odhodit zadní. Půl cesty jsem tedy jel vlastně jen po předním.

Nahoru to ale zas muselo být náročné z hlediska fyzičky, ne? Člověk se zadýchá už jen když ty schody vyjde, natož když je vyskáče a s kolem k tomu.

Tak já jsem s fyzičkou nikdy moc problém neměl. Chodím běhat a nedělá mi problémy uběhnout 10 km, nebo odšlapat 4 hodiny na rotopedu. Horší bylo, že jsem téměř neměl možnost trénovat, takže jsem takhle do schodů jel skoro poprvé. Byl tam se mnou ale Martin Šimůnek, který mi radil.

Co ti radil?

Abych se nemlátil hlavou o strop. (smích)

Dobrá rada! (smích)

Martin byl pro mě také velká psychická podpora. Jelikož sám už Petřín vyjel, věděl, kde si odpočinout, napít se a podobně.

Asi podporoval dobře, protože jste celou akci zvládli úspěšně a bez karambolů. Daří se vám zvládat bez kolizí i exhibice, při kterých s oblibou přeskakujete řady diváků? Ještě jste nikoho nezranili?

Jednou jsem někomu odřel ruku.

Tak to je ještě dobrá bilance. Ti lidé, kteří se vám vydávají všanc, jsou skutečně diváci, nebo vaši domluvení přátelé?

Ne, jsou to opravdu lidé z davu, pokud možno ne opilí, protože ti mají občas tendence chytat kolo v letu, což není dobré.

Chápu. Já zakusila jiný tvůj kousek. Poslal jsi zadní kolo svého biku proti mně a to se zastavilo v poměrně těsné vzdálenosti od mého úlekem strnulého obličeje. Když tohle děláš, jsi si opravdu jistý svým odhadem vzdálenosti a tím, že „nepřestřelíš“?

Jsem. V tom je technika a tam chybu neudělám. Samozřejmě by ale mohl třeba prasknout řetěz, nebo se stát něco jiného.

Tak to samozřejmě, ale sebou si jistý jsi...?

Určitě. Já jsem třeba schopný skočit ze zdi, a když budeš mít mezi koleny plechovku od pití, při seskoku ji trefím.

A to trénuješ?

To netrénuji, to prostě udělám. Na závodech musím také doskočit třeba jen na pěticentimetrový prostor a musím se trefit.

Úctyhodné. Ale takové kousky se asi bez občasných úrazů při tréninku nejspíš neobejdou, ne?

No, tak takhle například vypadá noha trialisty... (pozn.: Čihi vyhrnuje nohavici a ukazuje okopanou holeň.)

Ty nepoužíváš chrániče?

Ne, jsou těžké. Někdo je používá, ale pro mě už je pozdě. Já když se teď bouchnu do holeně, tak už to stejně necítím.

To jako vůbec?

Cítím, že jsem se praštil, ale už necítím tu bolest. Kdyby se to stalo někomu jinému, tak se bude na zemi svíjet bolestí, já už mám ale ten práh bolesti posunutý. A koleno? To po třech operacích křížových vazů už necítím vůbec.

Takže ty jsi vlastně živý jen tak napůl...

(smích) Ono to zní blbě, ale s těmi holeněmi to tak má většina kluků, co jezdí trial. Ono když se tam praštíš poprvé, tak to bolí, ale když už je to podesáté, podvacáté, takový problém už to není.

Dobře, takže bolest už není tvým limitem, tvé ambice tedy mohou být odvážné. Svěříš se, čeho bys chtěl v trialu ještě dosáhnout?

Rád bych se dostal v rankingu UCI někam mezi 12. - 15. místo. Někdo říká, že bych se mohl dostat i do první desítky, ale myslím, že to by musela být opravdu veliká shoda šťastných náhod, jelikož konkurence zahraničních jezdců zejména na velkých kolech je obrovská. Co se týče závodů na českém poli, tak tady už jsem dosáhl asi všeho, tak snad jen to zopakovat. Musím ale říct, že výsledky závodů jsou pro mě vlastně druhořadé. Já se hlavně rád zlepšuji, takže mě nejvíc potěší, když vyskočím víc, nebo budu mít lepší stabilitu a pojede se mi snáz.

Čihi děkuje za podporu své rodině, týmu Trialshow.cz a partnerům, kterými jsou Carforyou, Chevrolet, POC, Puma, TREK, Bikebrothers, Lahůdky Eva Čiháčková.

Fotografie z tréninku