Váš příběh: Žádná překážka člověku
nesmí zabránit v tom, čím chce být

Zdravotní problémy vyměnily plno sportů v mé minulosti za jedinou aktivitu, která mi opravdu přirostla k srdci - posilovnu. Čím více mě vyčerpává fyzicky, tím více mi pomáhá psychicky.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Jmenuji se Aleš, ale když se řekne "Hulk", všichni v mém okolí vědí, že je řeč o mně. Za tuhle přezdívku vděčím přátelům, bohužel to s mojí postavou zatím příliš nekoresponduje. Jsem studentem gymnázia a je mi 18 let. Přes moji všestrannou sportovní aktivitu (hokej, karate, cyklistika, plavání, florbal, tenis, fotbal...) jsem pár let strávil i u výtvarného oboru na umělecké škole. Rád bych tady nyní zveřejnil něco, co až do teď vědělo pouze pár mých nejbližších přátel, protože se jednalo o dost osobní věci, které mě velmi ovlivnily. Vlastně za některé jsem se i styděl, ale postupem času jsem zjistil, že nejsem jediný, kdo má problémy, a že bych se měl snažit pomoci lidem, kteří stejně tak jako já neměli úplně ve všem štěstí.

Takže chci říct: "Nikdy nescházejte z cesty za Vaším cílem, ať se Vám ta cesta zdá sebevíc obtížná." Jestliže tento článek pomůže alespoň jednomu člověku, tak jako jiné články pomohly mně a otevřely mi oči, tak budu spokojený.

Takže teď se pustím už do vyprávění mého příběhu.

V dnešní době je posilování stále více populární především mezi mladou generací. Ani já nejsem výjimkou. Je mi 18 let a od mala sportuji, prošel jsem si mnoho především týmových sportů. Například hokej jsem hrál 11 let, ale odjakživa jsem byl "hodnej klučík" a okolí toho často zneužívalo, párkrát jsem se dostal do problémů ve městě a lidově řečeno mi nakopali řiť. Tyto potyčky začaly asi v mých devíti letech, když jsem začal na zájmové kroužky chodit bez doprovodu. Nejprve jsem před tím utíkal a nechával se všude vodit rodiči, ale nikdo nemůže utíkat věčně... Rozhodl jsem se chodit na karate a po pár letech jsem se velice zlepšil, dokonce i ve městě jsem se nemusel bát chodit sám, přitom jsem málokdy musel použít násilí, abych se bránil, ale cítil jsem se líp a zřejmě to bylo vidět. Za dalších pár let se z karate stal můj nejoblíbenější sport, a protože se nic nedá dělat napůl, dohrál jsem svoji poslední hokejovou sezónu a věnoval se už pouze karate, přičemž jsem volné dny prokládal jinými sporty.

Najednou jsem měl vše, co jsem vždycky chtěl, po čem jsem toužil a co jsem jiným záviděl, byl jsem oblíbený mezi lidmi, měl jsem přátele, dokonce si mě začaly všímat i holky, nikdy by mě v tu chvíli nenapadlo, že se může něco pokazit, ale stalo se. Nejprve se projevily moje problémy s vpáčeným hrudníkem, první diagnózy nebyly zrovna optimistické a já musel navštěvovat nemocnici pravidelně. První, co mi doktoři samozřejmě zakázali, bylo karate, ale kvůli častým vyšetřením bych na sport stejně čas neměl. Toto období trvalo asi dva roky (do mých 16 let). Naštěstí se můj stav podle doktorů zlepšil natolik, že stačily návštěvy pouze 2x ročně a směl jsem opět sportovat. Okamžitě jsem se rozhlížel po nějaké aktivitě, po něčem novém, zajímavém. Kamarád mi nabídl, ať s ním zkusím posilování, a já souhlasil. Konečně něco, kde jsem sám sebou. Posilování mě náramně bavilo, nejprve jsem chodil pouze 2x týdně, ale po pár měsících jsem začal chodit 3x týdně a všímal jsem si na sobě pozitivních změn. Ale opět se projevilo zdraví, měl jsem nález na srdci, a tak jsem letošní prázdniny strávil v nemocnici, navíc jsem měsíc před tímto zjištěním byl na operaci slepého střeva, takže jsem byl zase několik měsíců bez pohybu.

Tentokrát jsem si ale řekl, že už mi do toho nic nevleze, nic mi nesmí pokazit plány, čím chci být. Při opouštění nemocnice mi doktor řekl, že sportovat smím, ale nesmím to přehánět a příliš se zadýchávat. Takže jsem samozřejmě začal chodit do posilovny 5x týdně. Takhle je to už třetí měsíc a nikdy jsem se necítil lépe jak po zdravotní stránce, tak po psychické. Je příjemný pocit, když si lidé začínají všímat změn a ptají se, zda chodím do posilovny. Zatím to samozřejmě není ještě ani z poloviny tak dobré, jak bych si to představoval, ale podstatné je to, že já se cítím lépe už teď. Studuji na gymnáziu a jsem v maturitním ročníku, takže se to vedle brigády a domácích prací stíhá dosti obtížně, ale jak já vždycky rád říkám, že v posilovně to jsou jediné dvě hodiny dne, kdy si odpočinu. A je to skutečně tak, samozřejmě přijdu domu upocený a unavený, ale svým způsobem plný energie a především šťastný.

Je samozřejmé, že svůj zdravotní stav stále trochu kontroluji, ale s každým dnem získávám větší a větší jistotu, že už se ani kontrolovat nemusím. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Já v lese jsem a cítím se perfektně. :)

Tím chci říci všem, že vždycky existují věci, pro které stojí za to trpět nebo riskovat, ať už je to posilovna, nebo cokoliv jiného.