| Jméno: |
David Egydy |
| Datum narození: |
1983 |
| Znamení: |
vodnář |
| Bydliště: |
Ústí nad Orlicí |
| Sport: |
CrossFit |
Byl lyžař, freerider. Odjel do Kanady, aby se ve svém sportu posunul ještě dál, a při tom narazil na CrossFit. Ten se mu dostal natolik pod kůži, že po svém návratu domů prodělal přerod a z freeridera se stal crossfiter. Crossfiter, trenér a zakladatel organizace Czech Beast.
Davide, proč CrossFit? Čím tě dostal právě tenhle sport?
Dostal mě hlavně tím, jak dobře funguje.
To jsi ale na začátku ještě nemohl vědět.
To je pravda, ale když jsem s CrossFitem začínal, ještě mě tolik nebral. Tehdy byl pro mě sport číslo jedna freeskiing.
Takže CrossFit byl pro tebe ze začátku jen doplňkovým sportem?
Tak nějak. Objevil jsem ho při svém pobytu v Kanadě, kam jsem odjel, protože jsem doufal, že se prosadím mezi tamními freeridery.
Podařilo se?
Ne, protože ti kluci tam na horách vyrůstají a mají veliký náskok. I když, ono by to možná šlo, mít takové podmínky odjakživa... Každopádně tam jsem v rámci fyzické přípravy na sezónu chodil do fitka, ale pak jsem objevil CrossFitovou tělocvičnu. Šel jsem několikrát kolem, a když jsem viděl, jak tam lidi chodí po rukách a skáčou přes bednu, řekl jsem si: “To je dobrý.“ Pak jsem si ještě na dveřích přečetl, co všechno tam cvičí, že kombinují olympijské vzpírání, gymnastiku a atletiku, a začalo mě zajímat, jak to asi může fungovat.
Takže jsi tam jednoho krásného dne naklusal, předpokládám.
Jo. A po prvních čtyřech základních hodinách jsem si hned koupil tříměsíční permici.
Tak to na tebe muselo udělat dojem. Byl tam tak dobrý trenér?
Byl. A myslím, že trenér by měl být takový, aby k němu mohli nováčci vzhlížet, takže fyzicky i morálně na výši, samozřejmě i nějaké to charisma je třeba.
Morálně na výši? Morálka má něco společného s CrossFitem?
Určitě. Z mého pohledu by měl dobrý trenér nejen dobře přistupovat ke sportu, ale všeobecně k životu. Když už chci žít zdravě a dobře, tak se vším všudy. A je na trenérovi, aby lidem ukázal, že férovost a smysl pro fair play ke sportu prostě patří.
Takže by měl trenér fungovat tak trochu i jako vychovatel?
Já si tak občas trošku připadám. (smích) Každopádně je to příležitost i pro mě, jak se stát lepším člověkem. Musím pracovat i sám na sobě a tohle je velká motivace.
Dobře, ale od etiky zpět k tvým crossfitovým začátkům. Dokážeš si ještě vzpomenout, po jak dlouhé době jsi na sobě začal pozorovat první výsledky tréninků?
Velmi rychle, jak to u CrossFitových nováčků bývá. Byly cviky, ve kterých jsem již brzy začal v rámci komunity vynikat, na druhou stranu byly zase jiné, které mi nešly vůbec, což byl pro mě ale taky impuls, protože mě to štvalo.
Jak dlouho jsi v Kanadě dělal CrossFit?
V Kanadě jsem byl dva a půl roku a CrossFit jsem cvičil asi půl roku.
A už tehdy u tebe začal CrossFit válcovat lyžování?
To ještě ne, tehdy jsem ještě pořád doufal, že se prosadím na freeridových závodech. Po návratu domů jsem jel ještě jedny závody, mezinárodní MČR, jenže jsem tam upadl. Měl jsem to dobře rozjeté a i s pádem to bylo čtvrté místo, takže kdybych nespadl, možná mě to mohlo posunout někam dál...
Jenže to se nestalo. Ztratil jsi tedy motivaci, nebo tě to přestalo bavit?
To ani ne, ale freeridové lyžování je hodně o penězích. Když chci být vidět, musím hodně jezdit, musím za hranice, pak taky něco vyfotit, něco natočit a na to nebyly peníze. Navíc po té pauze, co jsem měl, jako by se něco změnilo a já čím dál víc začal přemýšlet o CrossFitu. Chyběl mi a taky jsem cítil obrovskou příležitost rozjet tu něco, co tu v té době ještě nebylo.
Neměl být pro tebe CrossFit zároveň sportem, ve kterém by ses mohl prosadit, když už to nemělo být lyžování?
To určitě také, ale hlavně jsem cítil ten potenciál. Věděl jsem, jak CrossFit na lidi funguje a od začátku jsem měl hodně jasnou vizi, která se do detailu vyplnila. Sice až po dvou a půl letech, ale vyplnila.
A jaká to byla vize?
Že to prostě jednou začne fungovat, že z toho bude něco silného, co bude strhávat lidi, a já budu ten, kdo to těm lidem ukáže.
Takový guru..
Tak trochu. (smích) A taky jsem doufal, že mi to dá příležitost splnit si ten sportovní sen, což se mi na lyžích, i přes dílčí úspěchy, nikdy úplně nepodařilo.
Rozjet něco nového není nikdy lehké. Jak ses s tím popral ty? Věřil sis, že budeš schopný trenér, i když jsi měl zkušenosti jen jako cvičenec?
Příliš jsem o tom nepřemýšlel. Věděl jsem, že to půjde, rozhodl jsem se, že to půjde, a tak jsem si udělal certifikát a...
Certifikát? Tak to ale asi ne v Čechách, že?
Ne, bylo to v roce 2010 v Miláně.
Co všechno to obnášelo?
Účast na víkendovém semináři a splnění písemného testu.
Ok, takže sis udělal výlet do Milána, domů sis přinesl lejstro opravňující tě legálně týrat lidi a dál?
Začal jsem hledat vhodný prostor, což je docela složité, zvlášť, když člověk má... tedy spíš nemá... (smích)
Máš mé plné pochopení. (smích) Co se podařilo sehnat?
Místnost v bývalém výpočetním středisku, byla to taková nudle o velikosti asi 100 m2. Tam vznikla první komunita a někteří z těch prvních lidí chodí dodnes.
Kde jsi vzal první klienty?
Ze začátku to byli kamarádi, později se ale začali díky facebooku přidávat další.
Jak byla vybavená tahle vaše první „tělocvična“?
To bylo taky zajímavé. Moje počáteční investice byla v kompletu 40.000 Kč, s tím jsme začali. Koupil se dobrý systém hrazd, což je podle mě pro CrossFit základ, pak olympijská osa, aby se dalo něco zvedat, pár starých medicinbalů, které jsme sehnali na internetu, nějaká švihadla z Tesca za 30 Kč. (smích)
Tak ale účel splnila, ne?
Ale jo. Sám jsem si vyrobil abmaty a s dědečkem jsme udělali bedny na skákání.
Super! A ty ještě máte?
Pořád. Taky jsme ještě měli dvoje stojany na činky a to bylo všechno.
Myslím, že pro začátek zcela dostačující. Kdy jsi začal věřit, že to fakt půjde?
Tak já tomu věřil celou dobu, jen jsem pořád čekal, kdy to začne fungovat. A teď konečně, po necelých třech letech, co cvičíme, konečně zažívám pocit, že se nemusím každý měsíc bát, jestli přežiju, i když je to pořád ještě na hraně. (smích) Ale lidi se opravdu naučili chodit a chodí pravidelně.
Jak často máte tréninky?
Trénujeme pětkrát týdně, což jsme nastavili už na začátku.
Jak jsi zdomácněl v roli trenéra a jak tréninky koncipuješ?
V první řadě se opravdu snažím obsáhnout co nejširší spektrum cviků tak, aby se ty tři základní kameny CrossFitu - gymnastika, olympijské vzpírání a všeobecné „kardio“ sporty - neustále rovnoměrně střídaly.
Takže v rámci jednoho tréninku děláte od každého něco?
Ne, tou referenční jednotkou je spíš měsíc, během kterého se snažím zařazovat a kombinovat rovnoměrně všechny tři disciplíny.
Tréninkový plán připravuješ dopředu?
Každé ráno vymýšlím trénink pro ten den, týden dopředu pak vymýšlím něco speciálnějšího.
Musím na sebe ale prásknout, že ne vždycky to vyjde, a tak to někdy řeším až na místě.
Nikdo není dokonalý... Říkal jsi, že tréninky máte 5x týdně. Co lidé, kteří mohou chodit třeba jen 3x, nebo dokonce méně? Chytají se?
Kdo chodí méně často, musí prostě naskočit do toho, co je, jinak to nejde. Já se musím v první řadě držet toho, že jsou tam lidé, kteří to berou opravdu vážně, chodí často a pravidelně, ti jsou pro mě nejdůležitější. Pro ty ostatní už většinou není až tak důležité, jestli má trénink nějaký koncept, oni si jdou prostě zacvičit.
Ti, kteří to berou vážně, si mohou v CrossFitu i zazávodit. Máš i takové nadšence?
Jo, máme už poměrně slušný závodní tým. Každý z jeho členů má své silné i slabé stránky, takže i na to myslím, když sestavuju trénink.
Lidé, kteří za tebe závodí, vypovídají svými výkony o kvalitách CrossFitu u vás, potažmo o tvých trenérských schopnostech. Nestalo se někdy, že bys někomu řekl: „Hele, ty závodit nepůjdeš, udělal bys nám ostudu.“
Tak to určitě ne. Myslím, že každý si zaslouží pochválit za to, když fakt dře. A je jedno, jestli soutěží za tým, nebo jestli soutěží sám se sebou.
Jak je to vlastně s CrossFitovými závody v Čechách? Kdo se může zúčastnit a jaké jsou tu možnosti?
Všechny závody, které se zatím konaly, byly open, takže přijít mohl každý. V letošním roce se u nás konaly dva závody, a to Czech Beast Challenge, který jsem pořádal já, pak No Excuse Challenge, který pořádal Martin Štěpánek v Hradci Králové, a hodně dobrá akce byla Reebok CrossFit Championship se závěrečným finále v Krakově. Nejbližší další soutěží bude Czech Beast Challenge 2013 - Winter Edition, která se bude konat v lednu v Ústí nad Orlicí.
Jakou úroveň má vůbec český CrossFit?
Řekl bych, že my se teď snažíme dostat na evropskou úroveň a Evropa se snaží dostat na tu americkou.
V čem nejvíc pokulháváme? Ve výkonech samotných, v přístupu, nebo v podmínkách, které tu máme?
Řekl bych, že v přístupu to není, že v tom máme jasno a kluci i holky jsou pracovití. Ale zaprvé - CrossFit u nás ještě není tak dlouho a zadruhé - zázemí nemáme úplně ideální.
Spousta lidí tady by určitě ráda trénovala jako atleti v Americe, ale nemohou se nechat zaměstnat jako CF trenéři a mít tak možnost trénovat kdykoli. Prostě musí chodit do práce. Také se ještě musíme hodně učit a zlepšit podmínky pro trénink, nicméně přístup máme dobrý, tak teď už jenom dál makat.
Pár lidí z Čech už se také zúčastnilo světových závodů CrossFit Games Open, takže myslím, že máme našlápnuto správným směrem, ne?
Určitě a myslím, že už příští rok budou v Čechách 2 - 3 lidé, kteří se dostanou alespoň do regionálního kola. Je to ale hodně o dřině, takže člověk, který má takové ambice, musí být ochotný do toho šlapat třeba i dvakrát denně.
Ty trénuješ dvoufázově?
Někdy i trojfázově, i když jsou zase dny, kdy to nevyjde a mám třeba jen jeden trénink. Každopádně ale, když chce někdo dělat CrossFit pořádně, musí být tak trochu blázen, aby byl schopný fakt makat a týrat se.
To ale platí u každého sportu, ne?
Třeba u střelby na terč asi ne. Zato CrossFitová příprava ve vrcholu přípravné fáze opravdu bolí, takže se člověku na trénink kolikrát nechce, protože ví, že to zas bude psycho. I když na druhou stranu musím říct, že čím dál víc přicházím na to, že co nejdelší a nejtěžší tréninky nemusí být nutně to nej.
Změnil jsi tedy nějak přístup k tréninku?
Změnil jsem ho hlavně v tom smyslu, že si víc uvědomuji svoje slabiny a dokážu se na ně soustředit. Teď se například hodně soustředím na vzpírání. Byl jsem samouk, ale začal jsem spolupracovat s Pavlou Kladivovou, která mi můj přístup naprosto překopala. Takže momentálně se nesnažím zvedat co nejvíc, ale jedu s malými váhami a piluju techniku. Jsem fakt moc rád, že jsem Páju potkal a že mi dala možnost s ní trénovat, je to naprosto skvělý človíček, díky, Pájo!
Máš v hledáčku nějaké závody, ke kterým teď směřuješ svou techniku?
Já si musím dát nejdřív dohromady koleno, které mě momentálně při tréninku omezuje, operace mě čeká asi do měsíce. Snažím se ale z téhle nevýhody udělat výhodu a zaměřuji se na věci, kterým bych se za normálních okolností tolik nevěnoval. Co se týče mých závodních ambicí, rád bych se v květnu dostal do regionálního kola CrossFit Games.
Tak to se budeš muset dát hodně rychle dohromady. Co lyžování, pustil jsi ho už úplně k vodě, když je z tebe teď crossfiter, nebo se i tak těšíš na zimu?
Na zimu se těším, že si zalyžuju, ale na druhou stranu se netěším, protože budu muset v tělocvičně začít topit. (smích)
Proč? Stačí, když přitvrdíš trénink, ne? (smích) Díky, Davide, za rozhovor a good luck.
