Martin Holub se letos chystal na dvě velké soutěže, avšak ani na jedné z nich jeho formu nakonec diváci ani rozhodčí ocenit nemohli. Co se stalo a jak to tedy bude dál, se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Před pár měsíci jsme zde avizovali tvoji účast nejprve na Arnold Classic a poté na MS, kde jsi měl startovat v kategorii masters. Nakonec z toho bohužel není nic. Proč?
Já dostal ihned zkraje přípravy zajímavou pracovní nabídku, kterou nešlo odmítnout a které jsem se musel intenzivně věnovat. A jak běžel čas, tak jsem si už uvědomoval, že bych se nestihl dostat do patřičné formy, a já na závody nepřipravený chodit nebudu. Takže jsem AC odpískal a soustředil jsem svoji přípravu směrem k MS.
Tím pádem ale ta startovací forma na začátek přípravy na MS vypadala velmi slušně, že?
Jo, to určitě. Bohužel přišlo zranění ramene a to mě výrazně limituje v tréninku už 4 týdny. Verdikt doktora dokonce zněl, že bych měl být měsíc úplně bez tréninku a v klidovém režimu. Ale to samozřejmě žádný kulturista nevydrží. Takže co jde, tak to trénuju, ale na MS to není, protože můžu cvičit pouze některé partie, jako jsou záda, biceps, triceps, nohy, ale určitě ne ramena, prsa a jakýkoliv tlakový cvik.
Co a jak se ti stalo?
Kupodivu se mi to přihodilo až úplně na konci tréninku. Jel jsem těžký bench-press se 180 kg hlavou nahoru, 6 opakování, tlaky s jednoručkami, všechno rozcvičené, zahřáté, v klidu zvládnuté a pak jdu na izolovaný cvik - tlaky na stroji vsedě se 40 kily na dopumpování - a najednou rána, jak když praskne větev. To tady v posilovně všichni slyšeli. Vypadlo mi to z ruky a rameno už jsem nezvedl. V noci jsem nemohl bolestí spát, a to už jsem si říkal, že je něco špatně. Já k doktorovi normálně nechodím, protože jim nevěřím, ale teď nebylo zbytí. Takže ráno fofrem na rentgen, tam mi zjistili poškození ramenního úponu s tím, že je tam nějaké staré zranění klíční kosti. Že je to celé někam posunuté šejdrem a není to standardní snímek ramene. Že to je prý důsledek nějakého starého zranění, o kterém já jsem ale doteď vůbec nevěděl.
Aha, já myslel, že sis rameno poškodil pádem z motorky.
Ne, tu jsem si koupil na truc, že mi nevyšla příprava na AC, ale než jsem na ní stačil spadnout, tak se mi stalo tohle, takže jsem se na ní svezl všehovšudy jednou.
To je tvoje první zranění?
Jo. První. O to víc mě to mrzí, protože se to tentokrát vyvíjelo fakt slibně. Na to, že jsem byl na začátku přípravy, tak jsem měl nějakých 113 kilo ve velice solidní formě, takže jsem si na to MS docela věřil. Já nikdy nepřibírám nějaké hromady sádla, nevidím v tom smysl a navíc od té doby, co mám podporu Extrifitu, jsem schopen pořád přibírat nějaká čistá kila.
To je skutečně škoda. Co bude dál? Máš nějaké další soutěžní plány?
Další verze je Arnold Classic v Brazílii, které se koná v dubnu. To březnové v USA bych nestihl, ale to brazilské AC by mohlo klapnout.
Tak ty už máš jednu příjemnou vzpomínku na Brazílii, když jsi tam vyhrál titul vicemistra světa federace NABBA…
Jo a rád si to zopakuju. (smích) Ne, ale hodně mě nalákalo to, že za Kačkou Kyptovou byl promotér brazilského AC a ten se dušoval, že to bude vypadat úplně jinak než letos ve Španělsku. Že to bude ve vztahu k závodníkům úplně o něčem jiném. Mně se v Brazílii moc líbilo, takže o tom začínám velice reálně uvažovat.
V jaké kategorii bys chtěl nastupovat? Mezi muži, nebo masters?
Zvolil bych masters, ale rozhodně to nevnímám tak, že by to byl únik do nějaké lehčí kategorie. Ti dědci rozhodně nejsou žádná béčka. Troufnu si říct, že kvalitou a připraveností může první šestka z masters směle bojovat mezi chlapy, ale spíš je to o tom, že je to o nějaké horší regeneraci, o tom, že je tam trochu větší shovívavost k nějakým objevujícím se zraněním a podobně. I když zrovna to moje zranění není vidět, ale limituje mě jenom při tréninku. O to je to možná horší.
Do té doby bude muset motorka ještě počkat, ne?
Ale no tak… (smích) Já si koupil terénní KTM. Doteď jsem jezdil jenom „silnice“, ale teď to moje okolí usoudilo, že se tady přes zimu dlouho nejezdí, tak nakoupili krosky a s těma můžeš lítat po hale za pár korun. Určitě si během přípravy budu muset dát pozor, ale zároveň ji využiju jako jakési aerobní zpestření přípravy.
Je to náročné na fyzičku?
Strašně! Já už psal na FB, že ty kluky co to jezdí, strašně obdivuju. Já na tom jel poprvé necelou hodinu i s přestávkami a druhý den jsem se nemohl postavit, jak mě bolely nohy. Nemohl jsem zavírat dlaně… No, bylo to strašný. Pak jsem byl ještě jednou, to už jsem byl jezdit asi 4 hodiny, ale s přestávkami, a já nebyl schopen po čtyřech kolečkách udržet řídítka! To je obrovsky fyzicky náročné! Já myslel, že mám dobrá, vytrénovaná lýtka, ale já v nich měl potom takový bolesti, že se to nedá popsat. To se vůbec s okruhovým ježděním nedá srovnávat. Tady se to tělo vůbec nezastaví. Předloktí, ruce, nohy, lýtka, to všechno je v permanentním zápřahu. Ale v přípravě to samozřejmě půjde stranou, protože ta regenerace už není taková a myslím si, že to „opotřebení se“ může také za to zranění.
Na druhou stranu - první zranění po 17 letech cvičení je skoro zázrak, nemyslíš?
To asi jo, protože jinak mě nebolí nic. Klouby, úpony, všechno v pořádku. A o to víc mě to zranění překvapilo. Jsi rozpumpovanej, zahřátej a najednou to lupne při izolovaném cviku. Trochu si myslím, že ty svaly už jsou trochu tím věkem přeci jen unavené a musím si pomalu zvykat na jiný systém tréninku, než to tam pořád rvát 6x týdně. Přeci jen ta regenerace je jiná ve 20, 30 a úplně jiná ve 42 letech. To si holt už budu muset připustit.
Já myslím, že i o tom je trochu ta kategorie masters. O podobných regeneračních podmínkách a podobně… Na druhou stranu je to vyváženo tou tvrdostí svaloviny, nemyslíš?
Určitě. 20 let tréninku nikde neschováš. Ta kvalita svalů je jasná, ale objem už lze těžko hnát někam, kam bys chtěl. Ale zase je to trochu o tom mentálním přístupu. Já už bych asi nemusel používat nějaké velké váhy, ale začneš cvičit, jede to a hned máš tendenci nakládat to, na co jsi byl po léta zvyklý, a snažíš se to tam za každou cenu narvat. Každopádně letos jsem si poprvé řekl, že už prostě nejde cvičit 6x týdně 2x denně, že to prostě už nestihne regenerovat. Ale nechtělo se mi. Říkám si - ty vole, to dáš, to musí jít, neexistuje, aby to nešlo. Jenže jednak jsem byl z toho zpruzenej, jednak mi ty tréninky vůbec nešly. Takže jsem to změnil na 4x týdně a všechno začalo hned líp fungovat. Zvedla se mi zase síla a mnohem víc jsem se na tréninky těšil. Prostě ve 42 letech ti tělo řekne, že už se mu někdy nechce, a teď je jenom na tobě, jestli to chceš poslouchat, nebo ne. Takže když se mluví o tréninku na „pocit“, tak je to podle mě tento případ. Ale zase to neznamená, že pokud se příprava nedaří podle tvých představ, že můžeš jít na soutěž nepřipravený. To zase ne. Nepřipravený já nikdy nikam nepojedu.
