Pavel Blažek: "Největším
nebezpečím je člověk sám pro sebe."

Je únor roku 2010, někteří jsou už unaveni mrazivými dny a s netrpělivostí očekávají první náznaky jara. Jiní si ještě užívají radostí, které s sebou zimní měsíce přinášejí, a brázdí sjezdovky a běžecké tratě kdesi v kopcích. A pak jsou tady lidé, kterým jednoduše česká zima nestačí a zamíří se tedy trochu ochladit do samotného středu Sibiře - na Bajkal. Pavel Blažek spolu s Václavem Sůrou se plni očekávání vydávají vstříc cestě dlouhé 650 km. Za sebou táhnou plně naložené sledy s potravinami a veškerým vybavením, které váží 108 kg. V tu chvíli se pro ně jediným společníkem stává to tiché jezero, které k nim promlouvá svým vlastním jazykem. A oni mu porozuměli.

Píše se 19. března 2010 a expedice Bergans Bajkal je ukončena, a to přesně ve 13:01 irkutského času (GMT +8). Celých 650 km cesty z vesnice Kultuk ležící na jižní straně jezera až do vesnice Nižněangarsk na severu a 24 dnů a 6 hodin strávených na ledě učinilo z této expedice druhý nejrychlejší přechod jezera Bajkal tzv. unassisted, tedy bez použití tažných psů nebo jiného způsobu přepravy. "Bajkal je pro mě už téměř jako živá bytost," prozrazuje Pavel Blažek a oči mu jen září při představě, že se na toto místo bude vracet znova. A tentokrát již potřetí.

Druhá expedice proběhla o dva roky později, tedy v březnu 2012. Tehdy se Pavel rozhodl vydat se na cestu úplně sám a pokusit se jezero přejít tam i zpět. Na zpáteční cestě plánoval, že třetinu dne vždy poběží a pokusí se tak jezero přejít co nejrychleji a překonat tím kanadskou expedici, která drží prvenství se 13 dny. Od prvního kroku na jezeře na něj tedy čekala trasa dlouhá více jak 1300 km. Proč se expedice nezdařila a jak probíhala, se můžete podrobně dočíst na nevergiveup.cz. A já Vám zaručuji, že číst expediční deník rozhodně není žádná nuda, alespoň ne u Pavla Blažka. :)

Pavle, prozraďte, nechybí vám Bajkal? Nestýská se vám?

Já tam příští rok v březnu zase jedu! (úsměv)

Cože?! Vážně? No tak to jsou jen dobré zprávy!

Já jsem už minulý rok plánoval něco na Severním pólu, ale tam je to až neuvěřitelně o penězích a ty se mi nepodařilo sehnat, takže jsem měl vymyšlený takový plán B a ten byl vrátit se na Bajkal a logicky, když už jsme jej s kamarádem Václavem Sůrou jednou přešli z jihu na sever, tak jsem chtěl udělat zas o kus víc. Plán na rok 2012 byl tedy takový, že jsem chtěl jezero přejít tam i zpět a ideálně ještě tuto vzdálenost překonat co nejrychleji. To se mi nepodařilo, takže mi to samozřejmě nedá spát a letos se chci o to pokusit znovu. Zkusit to, co jsem si vytyčil.

Líbí se mi na vás, že se jen tak nevzdáte a jdete do boje znovu. Je to ale vůbec fyzicky proveditelné? Původně jste měl v plánu, že zpáteční cestu budete běžet, což si dost dobře neumím na zamrzlém jezeře s mnohdy nepřívětivým povrchem a těžkým sledem taženým za sebou představit.

Já bych řekl, že to byla dobrá zkušenost, protože teď vím, že to je možné. Minulý rok jsem sice ušel jenom čtvrtinu cesty, ale fyzicky jsem nijak unavený nebyl, jen mi odešly nohy. (pozn.: Pavlovi se na chodidlech začaly dělat bolestivé a ošklivé puchýře, které mu znemožnily další postup dál.)

Jak moc je náročné skloubit každodenní pracovní povinnosti s přípravami na expedici?

Je to samozřejmě hektické. Chodím do práce jako každý jiný člověk, mám spoustu jiných povinností a do toho by člověk měl ještě trénovat, což vyžaduje minimálně tak tu hodinu denně, a trénink je jedna z prvních věcí, která jde stranou, když toho začínám mít hodně. Je potřeba také sehnat peníze, protože sponzoři nepokryjí všechny výdaje.

Sledovala jsem tak trošku i vaše začátky, kdy jste se pokoušel o přechod ledovce na Islandu, Bajkal tedy nebyl vaší první „procházkou“ po ledu a sněhu.

Předtím jsem měl nějaké pokusy na Islandu, které sice nevyšly, ale dnes se tomu usmívám, ale byly to zkušenosti, byly to začátky. Dnes vím, že to bylo potřeba. Ono celkově ve všech takovýchto outdoorových zkušenostech, v bojích o přežití jenom přidáváte. To se vám vrátí. Co já jsem na tom viděl jako největší benefit, tak to bylo psychologické hledisko, protože jsem potřeboval sehnat sponzory. Takže já jsem se tím naučil, jak je oslovovat, co jim za to mohu nabídnout já a co oni mně. I to pak ale člověka zavazuje, aby expedice proběhla úspěšně. Minulý rok, jak jsem se musel vrátit, tak se na internetu objevilo několik komentářů: „Tenhle člověk nedotáhne nic do konce…“ a podobně, ale zavděčit každému se prostě nemůžete, navíc oni tam s vámi nebyli, nemohou vědět, v jaké situaci ten který člověk byl.

Kromě toho, když jedete na týden, tak to zvládne 95 % lidí, když jedete na dva nebo na tři týdny, tak už je to menší počet lidí. Když délku cesty nasadíte na měsíc nebo i déle, tak to už opravdu musíte vědět, co děláte, musíte to mít v sobě srovnané a vědět, že to chcete. Na těchto expedicích zažíváte slabé chvilky, těžké okamžiky,… A když to trvá měsíc, tak se to samozřejmě stupňuje a je to náročné.

Člověk jako vy asi potřebuje k životu trochu toho nebezpečí, nebo ne? Potřebujete dostat „tu svoji dávku adrenalinu“?

Ono je to už nastavené tak, že si hranici neustále posouváte. Já bych, troufnu si říct, teď dokázal takhle jet někam na tři týdny „levou zadní“. Když jsem jel prvně na Bajkal, tak jsem si říkal, že to bude hrozné, že nevím, jak to utáhnu, jak to přežiju v té zimě. Dnes už je to relativně v pohodě, dnes už mě třeba láká malinko něco víc. Ta úroveň adrenalinu jde s vámi.

Obě vaše výpravy, jak v roce 2010 s Vaškem Sůrou, tak později v roce 2012, měli možnost sledovat lidé na webu. Ten nápad přišel od vás?

Já jsem to viděl u zahraničních expedic a líbilo se mi to. Mě na tom bavila nejen ta technická stránka - být schopný si to naprogramovat, dokumentovat postup během cesty. Chci to předávat dál, aby se co nejvíc zážitků mohli dozvědět i lidé okolo. Sdílení vám dělá radost. Sám vím, jak to vždycky prožívám, když se objeví někde nějaká nová expedice. A právě díky webu se o mně dozvěděl i Vašek Sůra, začal mě takhle „sledovat“ a někdy v roce 2008 mi zavolal a následně jsme se spolu sešli. Tedy už jsme začali plánovat, že bychom něco mohli podniknout společně. Já jsem byl samozřejmě potěšený, protože Vašek má obrovské zkušenosti.

Dobře, člověk se nějaký čas připravuje, pak se sebere a odcestuje kamsi daleko, kde není jistota ničeho, ani toho, že bude moct každý den o sobě podávat zprávu. Jak tuhle vaši „zálibu“ vnímají lidé okolo vás?

Tolerují to. (smích) I když to pro ně, zvlášť pro moji přítelkyni, musí být náročné. Nechtěl bych být v její kůži v tu chvíli. Já si dokážu představit ten pocit bezmoci, kdy nemůžete prostě nic udělat, co by tomu druhému pomohlo. Na druhou stranu ale zase doufám, že ten druhý má určitou důvěru v mé schopnosti. Může se stát cokoli, ale nemusí to vždycky dopadnout tragicky.

Vyrazit na takovou expedici asi neznamená sbalit se do batůžku, namazat si dva rohlíky na cestu, vzít lahev vody a vyrazit.

To ne, no. Já vždycky říkám, že ta příprava, že to už je expedice sama o sobě. Protože tohle je většinou mnohem náročnější a důležitější než pak být tam. Když jste tam, tak řešíte relativně minimum věcí, skoro nic - ráno vstát, obléct se, vyrazit, co největší čas strávit chůzí, neudělat žádnou chybu, hlídat se, večer rozbalit stan, najíst se a jít spát. Nestaráte se o placení nájmů, o zakázky, fakturace, přípravu jídla na cestu, tréninky, zařizovat logistiku, přípravu techniky, balení - to všechno děláte před. To bych řekl, že je extrémně náročné. Hledáte informace, inspiraci u předchozích expedic, a to nejen polárních, ale i horolezeckých, nebo od lidí co běhají ultramaratony.

Docela by mě zajímalo právě stravování, co se na takové expedici, kdy se okolní teplota pohybuje okolo -30 stupňů, dá vůbec jíst?

S jídelníčkem nám pomohl dietolog Petr Havlíček, protože my nejsme tak znalí, abychom si jídlo sestavili sami. On nám vypočítal, že budeme mít každý den deficit, že nejme schopni s sebou táhnout tolik jídla, abychom energeticky pokryli to, co budeme potřebovat. On spočítal, že budeme mít spotřebu denně 6 - 8000 kcal. V jídle, které jsme měli s sebou, bylo zhruba 6000 kcal. Řekl nám, že za těch 30 dnů ztratíme nějakých 6 - 10 kg vzhledem k tomu deficitu, co budeme mít v jídle. A ono to tak skutečně vyšlo. Jinak bychom s sebou museli táhnout téměř 2 kg jídla x 30 dnů a to vám vyjde neuvěřitelné číslo - a to jen za jídlo plus k tomu kromě jiného také benzín, aby bylo na čem si to ohřát! Toto nám zabralo asi nejvíc času z přípravy. Do toho spadá ještě fakt, že nic nesmí mít vodu. Jen čokoláda, v níž je sice vody minimum, tak při takovéhle teplotě zmrzne a je jak šutr. Letos se mi například velice osvědčil med v tubě. To je malý zázrak. Jsou to cukry, které jdou hned do svalů, bez jakéhokoli zpracování.

Změnilo se nějak vaše stravování před odjezdem?

Co jsme s Vaškem měli v plánu, tak bylo předvykrmit se. Jednoduše řečeno přibrat to, co jsme plánovali, že na expedici ztratíme, tedy nějakých těch 10 kg. Co dělám, tak několik dní před odjezdem se snažím jíst jídla z expediční stravy, ale nejím jenom to, to samozřejmě nejde. Zas takový šílenec nejsem.

Jak jste měli jídlo rozdělené během dne?

Měli jsme jídla zabalená do 35 balíčků podle počtu dnů, které jsme předpokládali, že na Bajkalu strávíme. Osvědčilo se nám, že tyto balíčky začínaly večeří. Když celý den jdete a najdete večer místo, kde budete nocovat, tak potřebujete mít připravenou určitou dávku jídla. Dále pak v balíčku následuje snídaně (pozn.: Pavla Blažka při jeho expedici na Bajkal sponzorovala společnost Mixit) a svačiny.

Oběd nemáte?

Během chůze není čas na to dát si nějaké větší jídlo jako oběd, místo toho máte na den připraveno cca 10 svačinek a jíte každou hodinu, abyste doplnili energetické zásoby.

Večer postavit stan, připravit jídlo, poslat zprávy domů, ráno zase vše zabalit a vyrazit na cestu - to jistě zabralo také nějaký čas. Jak dlouho to člověku trvá, než se vypraví ráno na cestu?

Teď už si troufnu říct, že mám téměř dokonalý způsob takového toho managementu, co se právě těchto věcí týká. Pro porovnání - v roce 2010 nám trvalo ráno složení stanu a vypravení se 3 - 4 hodiny. Od momentu, kdy zazvonil budík, do momentu, kdy jsme vyráželi. Tam jsem tušil obrovské mezery, tohle bylo potřeba zlepšit. Letos na jaře jsem tohle všechno zvládl v hodině! Měl jsem to dokonale připravené a všechno jelo, jak má. Nebo i během svačin. Dřív jsme měli 20 - 25minutovou pauzu po hodině chůze na jídlo. Teď jsem to zvládal během 7 minut. To je obrovská úspora, když si to nasčítáte! To je minimálně hodina, hodina a půl úspory. To je 4 - 6 km, které můžete ujít! A když k tomu připočteme ještě úsporu času ráno a večer, tak se bavíme až o 15 km.

Být měsíc na dovolené ve dvou - to si možná člověk umí představit, ale být měsíc na dovolené v extrémních podmínkách na Bajkalu, to už by možná leckoho odradilo. Nepadla na vás během té doby nějaká, jak se říká, ponorka?

Na to se nás lidé hodně ptali, ale já říkám: nepadla. Protože vy nejste celý den spolu, není možné, abychom šli stále vedle sebe a pořád o něčem diskutovali. To je nesmysl. Byli jsme často od sebe o 8 - 10 minut chůze, protože já jsem třeba fotil a Vašek šel nebo já na něho čekal, když měl problémy s nohou.

Jak se trénuje na přechod Bajkalu? Předpokládám, že asi jen zvedání činek v posilovně by člověka moc nepřipravilo.

Já na jezeře nepotřebuju být silný, mně je jedno, kolik zvednu na bench-pressu, pro mě je důležité vědět, že si jdu zaběhat a uběhnu těch 30 km, potřebuju více vytrvalost než sílu.

Co jste vnímali na Bajkalu jako největší nebezpečí?

Největším nebezpečím je člověk sám pro sebe. Když se něco stane, tak z větší části za to můžete sami. Musíte se stále hlídat, stačí jenom to, že začnete mít lehce hlad nebo třeba špatnou náladu… To už je náznak, že vám začínají třeba chybět cukry. Musíte vědět, kam šlápnout a kam už nemůžete. Musíte si být plně jisti svým vybavením. Když přijde nějaký problém z venku, tak napřed vy musíte být „v cajku“, abyste ho zvládl vyřešit. Jasně, jsou tam zemětřesení, jsou tam teplé proudy, což samozřejmě může způsobit roztání ledu na některých místech. Led má také nějaké své vnitřní pnutí a je standardní, že když vy jdete a určitým způsobem aktivujete ten povrch, tak slyšíte praskání. A to by se ve vás krve nedořezal. Když vidíte, jak vám od nohou létají praskliny a jak to duní… V tu chvíli je ve vás malá dušička. Logicky si to můžete zdůvodňovat, jak chcete, ale já si jen pamatuju, jak jsem se dostal do této zóny. Najednou to začalo praskat jako lavina. Já jsem jen křičel: „Né, né, né…“ a snažil jsem se tam odtud utéct. Panika. Nic se nestalo, ale neubránil jsem se tomu, prostě se přiznám, že jsem měl strach.

A co třeba počasí? Vítr, silné mrazy…

Já bych řekl, že silný vítr je ještě větší nebezpečí než teplota. Na Bajkalu sice bylo až -40 stupňů, což je brutální teplota, ale je tam tzv. suchý mráz. To znamená, že pocitově to tak neprožíváte jako třeba jinde, když je -15 stupňů. Ale právě vlivem větru dochází k obrovské výměně tepla. Při té první expedici já pamatuju dvě noci, kdy jsme leželi a celý stan byl na nás kompletně přimáčknutý, jak silný vítr foukal. To bylo, jako kdyby na mně někdo ležel, taková váha to byla. Drželi jsme stan a modlili se, aby nepraskly tyčky nebo plachta stanu. To by byl konec, to by znamenalo konec expedice.

A co kdyby k tomu došlo? Jak byste se dostali někam do bezpečí?

To by byl problém. Já jsem měl štěstí, že při té druhé expedici, kdy jsem šel sám a vypověděla mi službu chodidla, že jsem se rozhodl to ukončit v okamžiku, v jakém jsem se rozhodl. Kdyby se mi to stalo o tři dny později, tak jsem měl seriózní problém se někam dostat, už takhle mi trvalo dva a půl dne se vrátit nejkratší cestou na břeh jezera. Protože já už pak ke konci ani nebyl chopen našlapovat na ta chodidla. Tam si nezavoláte, aby pro vás přiletěl vrtulník, jako je tomu třeba tady. Vrtulník má možná tak jeden armáda a ta se s vámi samozřejmě nebude zabývat. A nikdo pro vás nepřijede, žádná záchranná služba. S tímhle člověk musí počítat.

Přirozeně si říkám, že je asi lepší, když jste na místě dva, než když jste se vydal sám. Můžete si pomoci navzájem, takhle je člověk odkázaný jenom sám na sebe.

No, ono se to jen zdá, ale třeba Vašek, který je o hlavu vyšší než já (a já nejsem postavou úplně malý), tak kdyby se mu něco stalo, já ho neunesu. A on sám si nebude schopen pomoci. Co s ním pak? Nechat ho tam?

Četla jsem, že Bajkal bývá zamrzlý do poloviny března. Nebylo a není to tedy trochu riskantní vydávat se na jezero v této době?

Ono je to každý rok jinak. Bajkal zamrzá v průběhu ledna. Na konci ledna a počátkem února panují ty největší mrazy (běžně i -45 stupňů). Některé expedice byly na jezeře i začátkem dubna, snad až do poloviny dubna. Říká se, že až do května by to mělo být pro expedice relativně bezpečné. Někdy na konci května by to mělo začít být rozpraskanější. Pak přicházejí silnější větry, které led zcela rozmlátí.

Kolik kilometrů jste ušel průměrně denně?

Já jsem letos dělal v průměru tak 45 km, což bylo podstatně víc, než jsem plánoval. Při první polovině cesty z jihu na sever jsem chtěl dělat tak 25 - 30 km a při té zpáteční cestě bych některé úseky běžel, abych stihl přejít Bajkal tam a zpět v co nejkratším čase. A já jsem pak najednou zjistil, že pokud dělám 45 - 48 km denně už na začátku, tak při té zpáteční cestě ani nebudu muset běžet. A všechno to stálo na tom managementu balení, stavění stanu, přestávek s jídlem. V sedm už je na Bajkalu tma, takže já jsem šel tak do devíti hodin večer a pak našel místo na postavení stanu.

Když jste konečně dorazili k cíli své cesty, jaké ve vás byly pocity? Necítil jste třeba spíš víc takové rozčarování, možná i zklamání, že něco končí, než aby ve vás byla radost, že jste dokázali to, co jste chtěli?

Přesně. Tak je tam ta radost, ale najednou to všechno jakoby doklapne. V tu chvíli si uvědomíte to, co se často říká - že ta cesta je smyslem, ne ten cíl.

Vy a Bajkal - co pro vás toto jezero znamená?

Bajkal je neuvěřitelně krásná lokalita, krásné místo. A když si uvědomíte, že kolem vás v okruhu 300 km nikdo není, žádné město, nad sebou máte oblohu plnou hvězd nenarušenou žádným světlem, uvědomujete si, že jste uprostřed Sibiře, v zimě. Bajkal je pro mě už téměř jako živá bytost. On s vámi promlouvá, on nějak praská… to je pro mě Bajkal.

Pojďme teď udělat jeden velký skok. Návrat domů - poznamenal vás nějak pobyt v takovéhle panenské přírodě? Jak vám pak vracelo zpět do běžného života?

Bylo to náročné. Já jsem po návratu nemohl určitou dobu ani pořádně spát. S přítelkyní jsme nemohli spát v jedné posteli několik dní, protože já jsem měl zafixované všechny ty reflexy, jak jsem se budil, jak jsem si to všechno hlídal. Připadal jsem si, jako když do mě napumpujete nějaké drogy. Všechny moje smysly byly tak umocněné, hlídal jsem se, jak jdu, kam šlapu. Tohle vás strašně ovlivní, že se to nedá ani popsat. Ale chcete se vrátit, těšíte se sem na lidi, které máte rádi, na práci, která vás baví. Ten život je tady, ne tam. Ale ovlivní vás to. Někteří lidé se dnes bojí být někde jen se svým já. Já bych tam nejel, kdybych se bál být sám se sebou. To je to jediné, co tam máte - sebe, vlastní myšlenky a vlastní tělo.

Mně to dodává energii, když si jdu zaběhat nebo když musím pracovat dlouho do noci, tak mi myšlenky na expedici dodávají další sílu. Ale na druhou stranu zase vím, že je to jakýsi útěk od reality. Tohle asi nemám ještě zcela vyřešené. Možná to všechno dělám jen proto, že ještě nejsem tam, kde bych měl být, a toto používám jen jako nějaký způsob dostat se tam, kam se mám dostat, a já nevím, kam to je.

Filosofie...?

Samozřejmě. Já to nedělám proto, abych si mohl říct, že jsem prvním Čechem, který přešel Bajkal - to mi přijde směšné.

Pavle, já vám děkuji za příjemný rozhovor a přeji, ať se vám vaše následující výprava na Bajkal vydaří a ať vše vyjde podle plánů a představ! Hodně štěstí!

Pavel Blažek - přechod jezera Bajkal

Foto: Pavel Blažek (www.nevergiveup.cz)