Filip Fröhlich: "Nejhorší je pocit,
že člověk nemůže pomoct."

Nezisková humanitární organizace Lékaři bez hranic (fran. Médecins Sans Frontières - MSF, angl. Doctors Without Borders) byla založena francouzskými lékaři a žurnalisty v roce 1971 a od té doby pomáhá potřebným dle své filozofie, že na poskytnutí lékařské péče má nárok každý člověk bez ohledu na rasu, náboženské vyznání či politické přesvědčení. MSF v současné době působí ve více než 60 zemích světa a pod její záštitou pomáhal v několika z nich i český lékař a chirurg Filip Fröhlich.

Filip na jednotlivých misích strávil dobu od několika týdnů po tři měsíce a během svého pobytu se snažil předat své odborné znalosti a zkušenosti místnímu nemocničnímu personálu. Sám ale také nové zkušenosti získal. Skrze své pacienty měl možnost poznávat jiné národy a jiné mravy, pracoval v mezinárodním týmu, setkal se se zajímavými medicínskými případy a co víc - musel se naučit co nejpřesněji diagnostikovat i bez specializovaných vyšetření, laboratorních rozborů, přičemž musel přijmout veškerou zodpovědnost za stanovený lékařský postup a potažmo za život a zdraví svých pacientů.

No, ale aby toho nebylo málo, chtěl mu osud dopřát i tu zkušenost být na druhé straně, zkusit si roli pacienta. To se mu „poštěstilo“ na Sumatře, kde si ho vybrala za objekt svého zájmu horečka dengue. Taková horečka dengue není nic příjemného. Vysoké horečky, zato nízký tlak, extrémní nechutenství a bolesti svalů a kloubů ještě dalších pár týdnů, to jsou radosti, které si vychutnal i český lékař. Během svých misí se také dvakrát píchnul jehlou, což nemusí být v zemích s výskytem HIV bez následků, ovšem vzhledem k charitativnímu zaměření organizace MSF je jasné, že všechna tato rizika rozhodně nejsou lékařům kompenzována finančním ohodnocením. Filip Fröhlich si ale nestěžuje: "Chtěl jsem to, tak to mám a jsem za to rád," říká o svých zkušenostech z misí on sám.

---

Srí Lanka, Afghánistán, Jemen, Nigérie, Somaliland. To jsou země, ve kterých jsi absolvoval lékařskou misi pod záštitou organizace Lékaři bez hranic. Co tě k tomu vedlo?

Byl to můj sen vlastně už za dob studií a začal jsem si ho plnit hned po škole, když jsme se společně s kamarádem dostali na dva měsíce do nemocnice v Bosně s humanitární organizací Adra. Byl to zajímavý zážitek, díky kterému jsem vlastně vyřešil pochybnosti, jestli je chirurgie obor, kterému se chci věnovat. Tam mě to začalo bavit, navíc se mi zalíbila možnost spojit práci a cestování.

Nakolik máš možnost v rámci mise poznávat zemi, ve které se právě nacházíš?

To byla právě dost idealistická představa, protože mise MSF o cestování téměř vůbec nejsou. Člověk většinou pozná jen letiště, nemocnici a ubytovací zařízení, jinam z bezpečnostních důvodů často ani nemůže.

Takže toho z kultury té které země příliš nepochytíš?

Tak potkáváme se s místními lidmi, komunikujeme, vidíme, jak žijí, ale je to často omezené jen na zdi nemocnice.

Jak vlastně s pacienty komunikujete, protože předpokládám, že naprostá většina z nich anglicky nemluví.

Máme k dispozici překladatele, kterého ale já sám využívám jen minimálně. Mám radši, když mi překládá místní sestra, nebo místní lékař, s kterým se lépe domluvím, protože zná lékařskou terminologii a ví, na co se ptám. Další věcí je, že jako chirurg řeším dost často akutní případy, takže když přivezou někoho s prostřeleným břichem, na velké debaty to není.

Když mluvíš o střelbě, jste před misí seznámeni s tím, jaká je situace v té které zemi a jaká bezpečnosti rizika vám případně hrozí?

Před každou misí člověk dostane materiály o vývoji země, geografii i její politické situaci, dál už je to pak na něm, jestli ho zajímá něco víc, či nikoli.

Která z tvých misí byla dle tvého názoru nejsložitější, co se bezpečnostního hlediska týká?

V tomto ohledu byla poněkud speciální mise v Somalilandu, která byla jedinou misí z těch, které jsem absolvoval, kde nás z důvodu možných únosů eskortovali do nemocnice i z nemocnice vojáci a v nemocnici jsem nesměli zůstat po páté hodině odpolední.

Bylo to pro tebe stresující?

Ne, z toho jsem stres neměl. Byla to pro mě vlastně velmi klidná mise, protože jinde jsem musel být 24 hodin 7 dní v týdnu v pohotovosti. Buď jsem pracoval, nebo jsem musel být na telefonu a kdykoli jsem mohl být do nemocnice zavolán, takže člověk nemohl nikdy úplně vypnout. Kdežto v Somalilandu ano. Tam jsme museli v pět hodin odpoledne opustit nemocnici a noc zajišťovali dva místní chirurgové.

Takže sis mohl víc odpočinout, ne?

To sice ano, ale na druhou stranu jsem se s tím nemohl moc smířit. Je to strašně nepříjemný pocit, když musím brát za pacienty plnou zodpovědnost, ale přitom k nim mám omezený přístup. Za normálních okolností bych se šel za komplikovaným pacientem ještě večer podívat, ale tady to nešlo a já to dost těžce nesl.

Rozumím. S jakými dalšími limity ses ještě potýkal? Máte obvykle k dispozici všechen potřebný materiál? A jak to vypadá s vybavením nemocnic?

Organizace MSF už to dělá přes 40 let, takže mají velmi sofistikovaný systém, logisticky výborně zvládnutý, i když někdy vše nefunguje úplně ideálně, většinou máme vše, co potřebujeme, dokonce jako chirurg přesně vím, jaké nástroje budu mít na operačním sále.

No vida, myslela jsem, že podmínky bývají složitější.

Ono se to liší mise od mise, ale většinou je to tak, že nemocnice jsou celkem dobře vybavené a chybí spíš ten lidský potenciál, protože nejsou peníze na to, aby se zaplatilo dostatek sester, navíc sestry často nemají potřebné vzdělání, stejně tak i lékaři.

Když tedy pominu lékařský personál, v čem se úroveň nemocnic na misích, na kterých jsi byl, nejvíce lišila od těch, které máme u nás?

Nemám tam k dispozici v Čechách běžné laboratorní testy, zobrazovací vyšetření (CT, NMR, ultrazvuk) nebo endoskopii, takže více záleží na tom, jak pacienta vyšetřím a jak jeho stav posoudím. Složitější pro mě jako pro chirurga je i to, že se často nestarám jen o operační sál, ale musím dohlížet i na chod celého oddělení a řešit vše od úklidu až po zásobení materiálem. Dalším rozdílem oproti našim nemocnicím je to, že na misích obvykle nejsou ani specializovaná oddělení jako JIP, ARO apod., na dvou misích jsme dokonce neměli na sále ani anesteziologický dýchací přístroj. Tam jsme tedy nemohli operovat pacienty, kteří by na něj museli být po operaci připojeni.

Co jste tedy s pacienty, které jste nemohli operovat, dělali?

Pokud nebylo zbytí, nechali jsme je převézt do jiné nemocnice, kde k tomu vybavení měli, ale příliš často se to nestávalo. Pokud jsme s týmem usoudili, že to zvládneme, provedli jsme operaci u nás, ale vždy jsme museli důkladně zvážit rizika, abychom pacienta neohrozili. Navíc třeba v Jemenu by se klidně mohlo stát, že pokud by si rodina myslela, že lékaři pochybili, neřešilo by se to u soudu, ale přijelo by třicet rodinných příslušníků s Kalašnikovy a obsadili by nemocnici.

Ovlivňovalo tohle tvoje rozhodování tak, že ses třeba do potencionálně rizikovějších případů nepouštěl?

Takhle jsem to neměl. Vždy jsem se snažil udělat pro pacienta z mého pohledu to nejlepší, jen bylo třeba vysvětlit rodině, jaká jsou možná rizika.

Umřel ti některý z tvých pacientů?

V Nigérii mi umřel jeden mladý kluk, kterého přivezli po autonehodě. Měl otevřené zlomeniny dolních končetin, roztržená játra a velmi nízkou hladinu hemoglobinu. Toho se nám navzdory našim snahám nepodařilo zachránit a zemřel hodinu a půl po operaci.

U nás by, myslíš, přežil?

Těžko říct, možná také ne.

Vybavíš si nějaký svůj případ, který ti z jakéhokoli důvodu, ať už lékařského, nebo čistě lidského, utkvěl v paměti výrazněji než jiné?

To byl případ jednoho chlapíka na Srí Lance, který jel na motorce, narazil do krávy a napíchnul se hlavou na její roh.

Docela kuriózní záležitost...

Ano, až na to, že ten člověk měl díru v nejhlubší části temporální oblasti, kam se velmi špatně dostává, a opravdu to krvácelo. Snažil jsem se to zachytit peánem, ale vždy se to utrhlo... Byla to zoufalá situace a velmi frustrující - ta bezmoc, pocit, že člověk nemůže pomoct. Tak tohle bylo hodně nepříjemné a já to řešil pak ještě dlouho.

Pacient, předpokládám, také zemřel...

Tehdy ne, přežil, ale neznamenalo to výhru. Pokud stále žije, je to v podstatě jen lidský preparát, takže by pro něj bylo lepší, kdyby umřel.

Jaké další případy, s kterými by ses nejspíš v Čechách nesetkal, jsi ještě na misích řešil?

Byly to často velmi zanedbané věci. Když má u nás někdo zhnisaný prst, jde s tím k doktorovi hned, ale tam lidé vyhledají lékaře, až když jim na ruce kouká kost a šlacha. Často se také léčí podomácku a k nám přijdou, až když je jejich stav ještě mnohem komplikovanější.

Mluvil jsi také o střelných zraněních, s těmi jsi asi také zkušenosti z Čech neměl. Jak ses s tím popral?

Tak když mi přivezli první prostřelené břicho, byl jsem nervozní, co tam bude a jak to vyřeším, ale když už děláš několikáté a všichni předešlí pacienti přežili, získáš víc jistoty, že to asi děláš dobře.

Dozvídal ses, jaké byly příčiny těch přestřelek, které jsi ty pak řešil na operačním sále?

Byly to obvykle spory o zem, vodu nebo rodinné neshody, tedy tak to alespoň bylo v Jemenu, kde se střílelo přes den. V Nigérii mě oproti tomu volali k postřeleným zásadně v jednu hodinu v noci.

Nebyly jste někdy sami v nebezpečí?

Ne, jen jednou se nám střílelo přímo za nemocnicí, což byl docela kuriózní případ. Šlo tam o to, že mladý šestnáctiletý kluk měl ovci, která ožírala strýcův kát, což je droga v Jemenu. Strýce to tak rozčílilo, že kluka střelil Kalašnikovem do nohy, a když se k tomu připletla chlapcova matka, střelcova sestra, střelil ji také, ale do břicha.

A přežili?

Ano, přežili.

No vida, tak proč by se nestříleli, když mají za barákem nemocnici a vás. Neřešil jsi někdy, že jsi ošetřoval člověka, o kterém jsi věděl, že je lump a že má třeba sám nějaké životy na svědomí?

Tohle neřeším. Mě jako lékaře nezajímá, co je ten člověk zač, čím je ve své společnosti a z jakých důvodů se ke mně dostal, to není důležité. Ošetřím každého, kdo za mnou přijde beze zbraně a potřebuje mou pomoc. Takže na Srí Lance jsme léčili i vojáky ze sinhálské armády a jednou mi přivedli i armádního velitele. Ten mě pak na oplátku zval k sobě do tábora na večeři, ale to jsem musel odmítnout a vysvětlit mu, že jako lékař musím zůstat neutrální a že tedy nemohu jít s armádním velitelem do vojenského tábora na vojenskou večeři.

Rozumím... Každá země má svá kulturní specifika, promítala se nějak i do vaší práce? Bylo něco, co pro tebe bylo viděno českou optikou těžko pochopitelné nebo těžko akceptovatelné?

Jiný byl třeba přístup k dětem v Afghánistánu možná i díky tomu, že rodiny mívají mnoho dětí, hodně dětí žije na ulici a je tam také dost sirotků, ale těžko soudit. Každopádně kolegyně pediatrička tam měla třeba případ těžce nemocného dítěte starého jen několik dní, kterému jsme v naší nemocnici nemohli pomoci, a tak jsme jim řekli, že jim dáme sanitku, která je převeze do jiné, 45 minut vzdálené nemocnice. Na to rodiče řekli, že ne a odešli domů smíření, že dítě zemře. Ono by možná stejně umřelo, ale takhle to bylo na 100 %. Nebo přišla jiná žena, těhotná, které kolegyně - gynekoložka řekla, že s dítětem to nevypadá dobře, že je potřeba provést císařský řez. Manžel to ale nedovolil, a tak odešli domů s tím, že na tom nezáleží, že to má být stejně jen holčička. Já sám měl případ, kdy mi přivezli těžce popálenou holčičku...

Víš, co se stalo?

Nejsem si jistý, ale myslím, že jim bouchla plynová bomba, což se tam dost často stává. Takže tu holčičku jsme u nás měli možná 14 dní, každý den jsme ji převazovali a každý den jsem mluvil s jejími rodiči o tom, že v domácím prostředí, bez pravidelných převazů, které my jsme ještě navíc dělali v narkóze, by se rány infikovali a holčička by zemřela na sepsi. Každý den jsem s nimi takhle mluvil, ale stejně po 14 dnech rodiče i s dítětem zmizeli a už nikdy jsem je neviděl.

Myslíš tedy, že lidé tam mají jiný přístup k životu? Že na něm tolik nelpí?

Na to není lehké najít odpověď. Svou roli hraje sociální status rodiny, finanční možnosti, samozřejmě je to jiné i člověk od člověka, ale mám takový pocit, že v arabských zemích k tomu přistupují tak nějak víc stylem "Alláh dal, Alláh vzal".

Jsou asi víc smíření s během života...

Jsou smíření a já nad tím v souvislosti s těmi dětmi hodně přemýšlel. Na druhou stranu myslím, že přístup v naší kultuře také není úplně zdravý.

Je pravda, že u nás se někdy zase zachraňují těžce postižené děti, které by za normálních podmínek nepřežili a u kterých je sporné, jestli jejich život má nějakou kvalitu...

To mi připomíná případ z jedné mise, kde se narodilo dítě s poměrně vzácnou vadou a bylo jasné, že do několika dní zemře. V nemocnici bychom ho byli asi schopní udržet při životě asi o trošku déle, ale probrali jsme to s rodinou, řekli jim, že dítě zachránit nelze, a tak si ho vzali domů, aby umřelo v rodinném kruhu. Jim to připadalo přirozené a nám to taky připadalo přirozené. Mnohem horší mi přišla situace v Somalilandu, kdy do nemocnice tak dvakrát do měsíce přivezli krvácející ženu po porodu, které se dalo pomoci jen jediným způsobem, a to hysterektomií (odstranění dělohy). Jenže tam o tom nerozhoduje žena sama, ale její manžel, a když ten řekne ne, žena prostě vykrvácí.

Tak to je síla! A tohle opravdu jako lékaři musíte respektovat?

Musíme, vždyť by nás jinak třeba postříleli. V těchto zemích ale paradoxně nemohu operovat ani čtyřicetiletého chlapa, i když on sám řekne, že chce být operovaný. On k tomu musí mít ještě souhlas rodiny, který musí přijet otec, bratr, nebo jiný rodinný příslušník podepsat, jinak nesmíme operovat.

Zajímavé... Filipe, tvými pacienty byli asi hlavně chudí lidé. Máš pocit, že díky podmínkám, ve kterých tito lidé žijí, jsou zocelenější a že bolesti i svůj úděl snáší statečněji než my, kteří jsme často až přemrštěně bolestínští a ufňukaní?

Tak tady bychom už asi narazili na ten problém jazykové bariéry i na to, že čas, který v jednotlivých zemích trávím, není tak dlouhý. Ale možná to snášejí lépe, protože často odcházejí z nemocnice dřív, i když na druhou stranu, když jsem píchal některým tamním chlapům lokální anestezii, vyváděli podobně jako chlapi u nás v Čechách. (smích)

No vida, tak něco je přece platné celosvětově. (smích) Ty ovšem nemáš zkušenosti jen s misemi MSF, ale byl jsi s organizací Člověk v tísni pomáhat třeba i po zemětřesení na Haiti. To bylo asi o hodně jiné, ne? Polní podmínky, zmatky a chaos... Nebo si to představuji špatně?

My jsme tam přijeli 12 dní po zemětřesení a v tu dobu již začali fungovat provizorní nemocnice. Na letištní ploše v Port au Prince byla velká stanová nemocnice miamské univerzity, která měla celkem dobré vybavení, čtyři operační sály, elektrické vrtačky, rentgen... Nezažil jsem tedy tu nesmírnou frustraci lékařů v prvních dnech, kdy ještě nemocnice nefungovaly a pomoc raněným byla dost omezená.

Když se někde stane taková katastrofa, sjede se na místo obvykle pomoc téměř z celého světa. Jak se vám v multinárodním týmu spolupracovalo?

Ano, to bylo neuvěřitelné, kdo všechno tam byl, ale spolupracovalo se nám tam dobře i přesto, že týmy se hodně střídaly. Američané se točili zhruba po 5 - 7 dnech, my tam zůstali 3 týdny.

Taková katastrofa, jaká se stala na Haiti, se pojí s mnoha emocemi. Zažil jsi tam i ty něco výjimečného nebo emocionálně silného?

Zažil jsem tam velmi silný moment, když do naší stanové nemocnice plné pacientů přišel kněz ještě s doprovodem. Oba muži začali hrát na kytary s zpívali jejich křesťanské písně a s nimi zpíval celý stan, pacienti, jejich příbuzní... To mělo neskutečnou atmosféru a nechalo to ve mně hluboký dojem.

To věřím, mě mrazí už jen když to vyprávíš. Ovšem nejen zážitky živ je člověk. Peníze ti práce na misích nejspíš nepřinese, je pro tebe tedy alespoň přínosem z lékařského hlediska?

Práce na misích je charitativní záležitost, a tak rozhodně nejde o výdělečnou činnost. Ale na to si nestěžuji, věděl jsem, do čeho jdu, a chtěl jsem to. Co se týče lékařského hlediska, je zajímavé, s jakými případy se tam dá setkat, ale nejde jen o to. Pobyt na misi přináší člověku komplexní zkušenost, protože je tam sám a také sám za vše zodpovídá. Ovšem není to na dlouho, protože zdravotnictví na misi má své limity, neprovádí se tam například žádná laparoskopická chirurgie, a tak by lékař při dlouhodobém pobytu odborně ztrácel.

Hodláš se tedy usadit a přijmout stálé místo v některé z klasických „moderních“ nemocnic?

Teď se chystám na nějakou dobu do Anglie, protože myslím, že je fajn podívat se na skok po Evropě, ale pak už se snad rád usadím v Čechách.

A nebude ti to chybět? Nebude ti chybět poznávání nových krajů a setkávání se s jinými národy a jinými kulturami?

Tak já se toho nechci vzdát. Jen k tomu budu do budoucna využívat svou dovolenou nebo neplacené volno a na mise si budu jezdit pro radost.

---

Lékařské mise tak, jak je zažil a svým fotoaparátem zachytil Filip Fröhlich

Upozorňujeme, že některé fotografie jsou drastické.

---

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.