Váš příběh: Věř, běž a dokážeš!

Jako každý začátečník jsem chtěl mít velké ruce a prsa. Jak šel čas, začal jsem na sobě vidět změny a stále jsem se zlepšoval. Od první chvíle jsem věděl, že tohle je to, co mě baví a co mě naplňuje.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Můj příběh začíná takto... Bylo mi asi 10, nebo 11 let, jako normální kluk v mém věku jsem hrál fotbal a podobné hry. Moc mě to nebavilo, zkrátka to nebyl sport pro mě, ale zase jsem nechtěl jen marnit čas a nic nedělat. Jednou když jsem přišel domů, ve svém pokoji jsem uviděl nakládací jednoruční činku. Přišla mi obrovská a neskutečně těžká, i když vážila jen 17 kg. Ihned jsem se ji pokusil zdvihnout, to se mi však nepovedlo. Po chvíli přišel můj bratr a řekl mi, že ještě cvičit nemám, prý jsem moc mladý. Postupem času mému bratrovi přibývaly nástroje na cvičení. I přes zákaz cvičit jsem tajně, když nikdo nebyl doma, cvičil. Jako každý začátečník jsem chtěl mít velké ruce a prsa. Nesmyslně jsem zvedal činku na biceps, dělal poloviční shyby na hrazdě, dělal kliky a cvičil sklapovačky. Jak šel čas, začal jsem na sobě vidět změny, posilování mě začalo naplňovat. Pořád jsem se zlepšoval, avšak jen v síle, nemohl jsem přibrat. Posilování mě tak ovlivnilo, že jsem přestal hrát fotbal a skončil se všemi jinými aktivitami. Od první chvíle jsem věděl, že tohle je to, co mě baví a co mě naplňuje. Můj bratr samozřejmě zjistil že, "tajně" chodím cvičit, po čase mě začal podporovat, ukázal mi nové cviky, dával mi cenné rady.

Nikdy nezapomenu na den, kdy si můj bratr koupil první protein, byl jsem z něj úplně unesený a strašně jsem chtěl ochutnat, bratr mi to samozřejmě zakázal, představoval jsem si, že po jedné dávce svaly strašně vyrostu, myslel jsme si, že to je něco jako steroidy. Když bratr nebyl doma, tajně jsem si vzal jednu dávku, ihned jsem šel cvičit, v hlavě jsem si namlouval, jakou mi to dává energii a jakou mám sílu. Roky plynuly dál a dál a já se do posilováni ponořil tak, že jsem chtěl někde předvést svou formu, už když mi bylo 13 let, začínal jsem uvažovat nad kulturistickou soutěží. O rok později, po dlouhém rozvažování, jsem do toho nakonec šel. Má příprava byla o ničem, o dietě jsem nevěděl prakticky nic, jen jsem věděl, že musím jíst rýži a maso. Sám jsem se vzdělával na internetu a nějaké rady jsem dostal od mého trenéra, moc jsem té dietě nedal, říkal jsem si, že jsem vyrýsovaný dost. Nastal den soutěže a já začal mít divný pocit, asi tréma. Po příchodu do šatny, když jsem viděl ostatní borce, mnohem starší, mi celkem kleslo sebevědomí. Po příchodu na pódium ze mě všechna tréma spadla, bylo tam neskutečné vedro, měl jsem žízeň, v té chvíli jsem si vzpomněl na trenérovou radu "usmívej se". No, můžu Vám říct, do úsměvu mi moc nebylo. Když přišel čas na vyhlášení, modlil jsem se, ať nejsem já ten, co bude poslední. "Paráda, poslední nejsem," řekl jsem si v hlavě.

Nakonec jsem skončil na 3. místě na mistrovství ČR. To mě tak motivovalo, že jsem do další přípravy dal všechno, tvrdě jsem držel dietu... Výsledky se dostavily, o rok později jsem stál již na druhém místě, a to jak na mistrovství Moravy a Slezska, tak na republice. V současné době mám za sebou svou třetí soutěžní sezónu, ta ovšem nedopadla podle mých představ. Jako každý rok, tak i tento jsem chtěl být minimálně o pozici výš, to se mi však nepodařilo, na mistrovství Moravy a Slezska jsem obsadil 3. místo v kategorii starší dorost. O týden později, na mistrovství ČR, jsem o jedno místo unikl medailovému umístění, to mě velmi mrzelo, když jsem se vrátil ze závodu domů a podíval se na výsledky a body, tak jsem zjistil, že jsem měl stejný počet bodů jako soupeř, který obsadil 3. místo, a v ten moment jsem si řekl: "No co, nebyl jsem o nic horší než on." Když se na to dívám s odstupem času, tak si uvědomuju, že jsem do toho v rámci svých možností dal opravdu vše, co jsem mohl. A forma byla zatím nejlepší v mém životě, i když to zamrzí, mohlo to být o tu příčku lepší. Ale nic není větší motivace než "neúspěch"!

Do budoucna mám hodně motivace a vysoké cíle, momentálně mám v plánu 2letou soutěžní pauzu, uvědomil jsem si, že musím nabrat mnohem víc hmoty, hlavně v oblasti stehen, je to další motivace - více jíst, více dřít... A věřím v to a taky pro to udělám maximum, abych se za 2 roky objevil se skvělou formou a konečně získal mistrovský titul! Dám do toho opravdu všechno a při té příležitosti se již budu snažit dostat i na vyšší soutěže, například mistrovství Evropy a podobně...

Motivace a cíl mi nechybí, tak hurá do toho, jen mám problém s financemi, každý určitě ví, že je kulturistika finančně náročná, ale co, dám do toho všechno, peníze nevyjímaje.

Půjdu za svým cílem i přes všechny nevěřícné lidi a závistivce, častokrát slyším i od svých přátel, že jsem omezený a že se neumím bavit. Když jdou ostatní v pátek na nějakou akci, tak já se vracím z posilovny, odpočívám a regeneruji. Nemyslím si, že já jsem ten omezený, podle mě to jsou oni, protože nejsou v ničem výjimeční a jsou jako většina a to já nechci! Chci si splnit svůj sen a být jedinečný a oproti ostatním vystupovat z řady. Kulturistika je můj život a nic mi ji nevezme. Jen kulturistika mě nikdy nezklame, zklamat můžu jen já a věřím v to, že se to nikdy nestane! Tímto bych chtěl říct všem, co mají svůj cíl: běžte za ním a nenechte se ovlivnit nikým! Máte svou hlavu. VĚŘ, BĚŽ A DOKÁŽEŠ!