Jiří Řehůřek:
"Líbí se mi klasická kulturistika."

Jméno:	Jiří Řehůřek
Datum narození:	21. 2. 1952
Znamení:	ryby
Bydliště:	Brno
Zaměstnání a další činnosti:	osobní trenér, rozhodčí I. třídy
Oblíbené sportovní aktivity:	volejbal, triatlon, běh, malá kopaná, stolní tenis, posilování
Sportovní vzory:	z atletiky Emil Zátopek a obecně sprinteři a desetibojaři
	z kulturistiky Steve Reeves, Vince Taylor, z našich Juraj Višný a Libor Minařík
Motto:	Kde je vůle, tam je cesta.

Ačkoli pan Jiří Řehůřek nikdy sám v kulturistice nezávodil, přesto se jeho život okolo tohoto sportu točí už mnoho let. Kromě toho, že sám cvičí a pracuje jako osobní trenér v několika brněnských posilovnách, spolupracoval také na soutěžní přípravě s několika závodnicemi, pomáhal s organizací kulturistických soutěží a hlavně již 24 sezón na těchto soutěžích rozhoduje.

Ovšem ani zdaleka to není typ rozhodčího, co pouze hodnotí sportovní výkony jiných a sám se ani nehne. Ba právě naopak. Jiřího Řehůřka to ke sportu táhlo už od raného věku, přestože to měl kvůli nedomykavosti srdeční chlopně zakázáno. Jenže on toho nedbal, a tak si v roce 1967 vybojoval stříbro ve sprintu na olympiádě mládeže, získal titul přeborníka Zbrojovky Brno ve stolním tenise, má stříbro i z druholigového zápasu v malé kopané a pyšní se dvaceti absolvovanými Ironmany pořádanými Zbrojovkou Brno. K tomu již od juniorských let hraje volejbal a velmi rád sleduje atletiku, ve které se mimochodem i velice dobře orientuje.

A jelikož Jiří Řehůřek v letošním roce slavil životní jubileum, konkrétně rovnou šedesátku, rozhodli jsme se s ním udělat rozhovor. A vzhledem k tomu, že je Jiří Řehůřek držitelem diplomu Bena Weidera za zásluhy o rozvoj kulturistiky ČR a rozhovor je určen pro příznivce kulturistiky, bude hlavně o tomto sportu. Naťukneme vývojové trendy kulturistiky a nahlédneme na kulturistické soutěže očima rozhodčího.

Sport se prolíná celým vaším životem, jak se do něj dostala i kulturistika?

Inspirací byl film Romulus a Remus. Když jsem viděl Steva Reevese a Gordona Scotta, bylo rozhodnuto.

Takže jste začal s posilováním?

Ano, začal jsem doma posilovat s jedním dílem radiátoru, byl jsem tehdy hubený jak kost. Později mi brácha udělal lavičku a svařil stojany, takže to jsem měl ve sklepě a chodil cvičit tam. V roce 1976, to už jsem byl dva roky ženatý a narodil se nám první syn, jsme s bráchou a otcem udělali na zahradě dřevěnou boudu velkou 4 na 5 metrů, tam mi brácha svařil ribstol, bradla, udělal mi legpress, takže pak jsem trénoval zase tam.

No a pak jednou, bylo mi přesně 30 let, k nám domů měli něco přijít dělat řemeslníci, tak jsem si musel vzít volno, abych s nimi byl v bytě. A abych využil čas, dělal jsem kliky na židlích, sklapovačky, sedy lehy... Oni na mě koukali a za dva dny u mě zazvonili s tím, že by chtěli udělat oddíl kulturistiky a jestli bych s nimi do toho nešel. A já šel.

Jaká tam byla vaše role?

Dělal jsem místopředsedu, trenéra a metodika. Neměl jsem sice trenérské zkoušky, ale jsem ten typ, co si všechno nastuduje, na rozdíl od mnoha lidí, které vídávám v posilovnách. Často cvičí špatně, a já když vidím, jak se ničí, nemůžu si pomoct, abych jim neporadil.

Jiří Řehůřek je chlapec bez trička, tehdy už rok trénoval.

To bylo tak, že jsem se připravoval na triatlonové závody, k tomu jsem jezdil s dětmi na jejich hokejové a fotbalové tréninky, a tak už mi nezbývalo moc prostoru na trénování. Bylo mi tedy řečeno, že když už nemohu trénovat, budu alespoň rozhodovat. Nejdřív jsem byl dotčený, že mám dělat rozhodčího, ale v roce 1988 jsem absolvoval kurz a letos už rozhoduji 24. sezónu.

Ví člověk hned, jak na to, nebo si musí to „správné oko“ vypěstovat?

Ze začátku se musí člověk zorientovat a není to hned, takže já začínal nejdřív u dorostu a juniorů a trvalo mi 10 let, než jsem se dostal na republiku. Ale teď už, i když jsem na soutěži jako sekretář, kouknu na řadu závodníků a vím.

A baví vás dělat rozhodčího?

Baví, ale není to jednoduché. Vždycky mě štve, když slyším nebo čtu, jak jsme to blbě rozhodli a že jsme kreténi, protože myslím, že můžu mluvit za většinu rozhodčích, když řeknu, že přestože jde o subjektivní hodnocení, snažíme se být co nejobjektivnější a věřte, že se všichni neskutečně soustředíme, abychom nikomu neublížili. Takže když to skončí, člověka šíleně bolí hlava, k čemuž svým dílem přispívají i reproduktory a řev diváků nebo nebo poznámky typu „jednička je nejlepší“, přestože je třeba nehorší...

To povzbuzují fanoušci své favority a to k soutěžím patří...

Ano, fanoušci a trenéři. Jenže ti dělají často chybu, že svým svěřencům po závodech řeknou „ty jsi byl nejlepší, rozhodčí byli blbí“, místo toho, aby našli, kde byly nedostatky, a snažili se je odstranit.

To by bylo opravdu moudřejší. Co všechno vy jako rozhodčí vlastně hodnotíte?

Hodnotí se symetrie, svalový rozvoj, vyrýsování, poměr šířky ramen vůči šířce pasu... K symetrii patří i to, že někteří mají delší horní polovinu těla a kratší spodní, nebo naopak a to všechno hraje roli.

Nemá vliv na vaše rozhodování kromě kvality formy i to, jestli je vám závodník sympatický, či nesympatický?

Tak samozřejmě, že je vám někdo sympatičtější než jiný, ale od toho se musíte oprostit. Přeci někoho nedám na lepší místo, když si to nezaslouží, jen proto, že je mi sympatický. Pak jsou tu také závodníci a závodnice, s kterými má člověk o trochu bližší vztah, známe se, zdravíme se, popovídáme si, ale ani to nemůže hrát a nehraje v rozhodování roli. Když někdo není na první místo, tak ho prostě na první místo nedám, i když je to člověk, kterého mám rád.

Jasně, tohle není o kamarádství, ale o kvalitě přípravy.

Přesně! A to bych chtěl zdůraznit. Nekoukám na to, jak je mi kdo sympatický, nebo koho znám, ale jen na číslo a na to, jak je kdo připravený.

Nenecháváte se někdy, byť třeba podvědomě, ovlivnit preferencemi diváků?

To také ne. Vždy jsem se snažil rozhodovat jen podle sebe a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Navíc co se týče hodnocení diváků - divák v 6. řadě to může vidět trochu jinak než my v první. I to může mít vliv.

Jak rozhodčí pohlížejí na závodníky s evidentními známkami dopingu, třeba s gynekomastií?

I to samozřejmě řešíme a takoví lidé by rozhodně neměli vyhrát.

Změnila se kulturistika a tedy i trendy v ní během doby, co na soutěžích rozhodujete?

Stále víc, hlavně u profesionální kulturistiky, dostávají přednost monstra s obrovskými svaly a estetika jde stranou, což je trend, který se mi nezamlouvá.

Když je ale takový trend, rozhodujete podle něj, přestože se vám třeba nelíbí?

Musím rozhodnout podle toho, kdo je momentálně lepší. A v současné době je brán za lepšího ten, kdo je svalnatější a vyrýsovanější, takže rozhoduji podle toho a ne podle vlastního vkusu. Kdybych to udělal, byl bych špatně hodnocený jako rozhodčí. Ale dle mého gusta byli třeba kulturisté, jako je Vince Taylor, Steve Reeves nebo z našich Juraj Višný. To bylo o estetice a nejen o tom naplácat na sebe co nejvíc svalů.

Ovšem o svalech rozhodně není nová kategorie bikini, na kterou mnozí fanoušci kulturistiky nahlíží s rozpaky. Jak se s ní perete vy jako rozhodčí?

Podle mě je to kategorie na nic. Nevím, proč do toho mezinárodní federace šla, asi chtěla kulturistické soutěže zatraktivnit, ale mně se to nelíbí. Však MS u tyče už je, navíc dívky, které se ho účastní, jsou borkyně na vysoké úrovni, zatímco závodnice kategorie bikini jen přijdou, vyšpulí zadek a to je všechno. Někdy s nadsázkou říkám, že by tam už rovnou mohly chodit nahé.

Podle čeho tedy tuto kategorii hodnotíte?

Fotka s věnováním za pomoc s přípravou. M. Dreher a V. Zieglerová

Pravidla jsou relativně v začátcích. Já sám za sebe jsem to pojal tak, že na soutěžící pohlížím trochu jako na bodyfitnessky a koukám hlavně na symetrii.

Ovšem hodnoceni nejsou jenom soutěžící, ale, jak jste se výše zmínil, i rozhodčí. Můžete nastínit, jak se to dělá?

Úspěšnost rozhodčích se vyhodnocuje srovnáváním jejich hodnocení s tím, jak jednotliví soutěžící nakonec v závodě dopadli. Dříve jsem toto vyhodnocování rozhodčích jako člen sportovně-technické komise zpracovával a před třemi lety, kdy jsem to dělal naposled, jsme měli na celorepublikových soutěžích 90% úspěšnost, což byl obrovský úspěch. K některým rozhodčím bych měl ale výhrady. Možná mě za to mnozí nebudou mít rádi, ale můj názor je, že by na soutěžích neměli rozhodovat závodníci, kteří jsou stále v aktivní činnosti.

Proč?

Protože oni mají jiný pohled, navíc, když jsou v přípravě a v dietě, jsou nesoustředění, roztěkaní... Prostě na to nemají patřičný klid, o čemž jsem se na několika soutěžích přesvědčil.

Někdo by ale zas mohl namítnout, že tím, že sami závodí a vědí, o čem to je, budou lepší rozhodčí než ti, kteří kulturistiku nikdy závodně nedělali.

Tak to ale nefunguje. Stejně tak jako nemusí být pravidlem, že vynikající závodník bude také vynikající trenér. A tohle platí v každém sportu.

I nejlepší rozhodčí je ale také jen člověk. Nestalo se vám někdy, že jste po odevzdání hodnocení usoudil, že jste měl možná rozhodovat jinak?

Vybavuje se mi takový případ, když jsem rozhodoval na GP Nutrend. O absolutní vítězku tam tehdy bojovala Polka a slovenská závodnice. Já byl tehdy první rozhodčí, ke kterému přišel sekretář pro výsledek, a tak jsem neměl moc času a musel jsem se rychle rozhodnout. Bylo to těžké, protože obě dívky na tom byly stejně, nakonec jsem se ale rozhodl pro slovenskou závodnici. Ta taky nakonec vyhrála, i když to bylo těsně 5:4. Když jsem se ale pak doma díval na video, říkal jsem si, že měla asi vyhrát ta Polka.

To ještě děláte? Sledujete po soutěži ještě i záznam?

Ano, dívám se na záznam, nebo na fotky.

A čím to, že se váš názor po soutěži změnil?

Ono to bylo opravdu velice nerozhodně, ale když jsem se pak na to koukal doma, měl jsem víc času, a tak jsem si mohl všimnout menších detailů. A došel jsem k názoru, že ta Polka byla asi opravdu o chloupek lepší, a říkal si pak, že kdybych ji dal na první místo, mohlo to být 5:4 pro ni.

S Vincem Taylorem

Tak ono je to asi někdy opravdu těžké rozseknout, navíc každý to může vidět trochu jinak... Můžete mi za sebe říct, jak hodnotíte české soutěže a kvalitu závodníků?

Závodníků stále ubývá, i diváků je méně, ale věřím, že se to změní. Nedá mi to ale, abych nevzpomenul na dobu, kdy jsme se jezdili koukat na závody my. Pamatuji si, že když jsme se v roce 1987 jeli podívat na mistrovství republiky, přijeli jsme o pár minut později a už jsme šlapali ve skle, protože nedočkaví diváci to dovnitř prorazili. Já pak seděl ve 23. řadě v plně nabitém sále. Zato dnes jsou sály často poloprázdné a diváky jsou pouze trenéři, rodinní příslušníci a pár přátel. Co se ale týče kvality závodníků, ta roste, u té absolutní špičky určitě. A líbí se mi také trend klasické kulturistiky. Tam to díky výškově-váhovému poměru není o co největší hoře svalů, ale stále o estetice, a tak jsem byl potěšen, když se letos stal absolutním vítězem na mistrovství republiky klasický kulturista.

A co se týče množství závodníků, pevně doufám, že i to se zlepší. Dnes závodí i děti, i když to je samozřejmě o něčem jiném, ale třeba se do závodění dostanou a časem plynule přejdou do kulturistiky a bodyfitness.

Tak snad to opravdu půjde tímto směrem. Děkuji za vaše názory i za rozhovor.

PODĚKOVÁNÍ: Jiří Řehůřek by touto cestou chtěl poděkovat manželce, která s ním všechno vydržela, vždy ho podporovala a se kterou 1. 6. 2012 oslavili již 38 společných let.