Veronika Šindelářová a Pavel Sirotek: "Buď všechno, nebo nic."

Jméno:	Veronika Šindelářová
Datum narození:	1. 12. 1988
Znamení:	střelec
Jméno:	Pavel Sirotek
Datum narození:	23. 1. 1985
Znamení	vodnář
Společné úspěchy:	2012 ME Praha CZE - 1. místo
	2011 MS Austrálie - 3. místo
	2011 ME Itálie - 1. místo
	2010 MS Holandsko - 1. místo
	2010 ME Kladno CZE - 1. místo
	2009 MS Martinik (Karibik) - 1. místo
	2009 ME Španělsko - 1. místo
	2008 MS Rusko - 1. místo
	2008 ME Finsko - 1. místo

Veronika Šindelářová a Pavel Sirotek. Když se člověk koukne na výčet jejich společných úspěchů, napadne ho, že ti doma to zlato snad musí přehazovat lopatou. Ano, tak úspěšní jsou. Jsou hvězdami aerobikového vesmíru FISAF (Federation of International Sports, Aerobics and Fitness). Že je neznáte? Tak je poznejte!

Pokud je mi známo, existuje hned několik druhů aerobiku. Můžete dát prosím mě i našim čtenářům krátkou seznamovací lekci?

Veronika: Aerobik máme závodní a komerční. Závodní aerobik pak dále dělíme do tří kategorií a těmi jsou sportovní aerobik, fitness aerobik a nejnižší soutěžní kategorie - master class. Ta se vlastně blíží normální předcvičované lekci s instruktorem, jen s tím rozdílem, že soutěžící jsou při ní hodnoceni.

Takže mohu tomu rozumět tak, že když žena, která chodí na komerční hodiny, dostane chuť si zazávodit, může se uplatnit právě tady?

Veronika: Tak nějak.

Vy oba spolu závodíte ve sportovním aerobiku, který v sobě nese řadu gymnastických prvků. Je tedy předchozí gymnastická průprava pro závodníky nezbytná?

Pavel: Rozhodně se hodí. Myslím, že gymnastika, která dá tělu sílu, výbušnou sílu, koordinaci a flexibilitu, je dobrým startem pro jakýkoliv sport.

Oba tedy za sebou máte gymnastickou průpravu z dětství?

Veronika: Ne, já jsem dělala balet.

Proč jste upřednostnila aerobik před baletem?

Veronika: Bylo to díky velké popularitě Olgy Šípkové. A jelikož jsem měla taneční a baletní průpravu, rozhodla jsem se, že to se sportovním aerobikem zkusím. Začala jsem ve svých 13 letech v klubu v Sedlčanech.

U dívky mě nepřekvapí, že se rozhodne pro aerobik, ovšem musím přiznat, že u kluka trochu ano. Proč jste si vy, Pavle, vybral právě tento sport?

Pavel: Chodil jsem od tří let na taneční kroužek, takže jsem měl k tanečnímu a kreativnímu pohybu blízko. Díky tomu jsem se také většinou pohyboval v kolektivu, kde bylo víc holek než kluků, takže mi to nepřišlo divné. K aerobiku jsem se dostal přes učitele na základní škole, jehož žena vedla dětský aerobik a on do toho také trochu fušoval. Ten mi řekl, že aerobik je fajn, tak jsem to zkusil a po půl roce už jsem jel na první závody a po dvou letech jsem se ještě jako člen sedlčanského oddílu dostal do juniorské reprezentace. Další zlom přišel v patnácti letech, kdy jsem si měl vybrat školu. Kvůli sportu jsem šel do Prahy, kde už od roku 2002 žiji.

Ty Sedlčany, koukám, to bude asi dobrej oddíl. :) Dali jste se s Veronikou dohromady právě díky tomu, že jste působili ve stejném klubu?

Pavel: Ne, my jsme se potkali až v Praze. Začínali jsme sice ve stejném klubu, ale minuli jsme se. Když jsem tam byl já, Veronika ještě aerobik vůbec nedělala.

Takže jak jste se dali dohromady?

Pavel: Bylo to na popud reprezentačního trenéra Jakuba Strakoše, kterému se zdálo, že bychom mohli být dobrý pár. Já tomu sice moc nevěřil, protože jsem byl starší než Verča, už jsem měl něco za sebou a nechtělo se mi dělat krok zpět, ale nakonec se ukázalo, že to byl asi nejšťastnější krok, jaký jsme mohli oba udělat.

Jaký je mezi vámi věkový rozdíl?

Pavel: Mně je 27, Verče 23, takže 4 roky.

Co vy jste, Veroniko, říkala na to, když vás chtěli dát dohromady s Pavlem?

Veronika: Já jsem neprotestovala, pro mě to bylo skvělé. Byla jsem junior, takže všichni senioři, včetně Pavla, pro mě byli takový vzor. Navíc my jsme se tou dobou znali s Pavlem i v osobním životě, chodili jsme spolu, takže se mi zdálo fajn dát to dohromady i po té sportovní stránce.

V čem vidíte výhody a nevýhody toho, že jste nejen sportovní dvojice, ale také pár v soukromí?

Veronika: Pozitivní je, že už jsme na závodech vnímáni jako pár a je poznat, jestli spolu cvičí sourozenci, nebo partneři. Minus bych zas přičetla tomu, že si k sobě dovolíme určitě víc než dva cizí lidé.

Jak to vidíte vy, Pavle?

Pavel: V osobním i sportovním životě se vždy vyskytnou nějaké problémy, ale je důležité nastavit si určité hranice a parametry a těch se pokud možno držet. Výhodu v našem nejen sportovním, ale i partnerském vztahu bych viděl v tom, že se dokážeme lépe vnímat a lépe spolu komunikovat než většina jiných sportovních dvojic.

Jak jste říkal, problémy se mohou vyskytnout vždy a všude. Dokážete se s Veronikou přenést přes případné osobní neshody a na tréninku fungovat čistě jako profesionální sportovci?

Pavel: Máme bezvadnou trenérku Ivu Farářovou, která je výborný psycholog a snaží se nás držet na uzdě, takže fungujeme. Kdyby to nefungovalo a nebyly výsledky, asi bychom spolu tak dlouho nevydrželi. Takhle už ale spolu s Verčou závodíme pět let.

Pravda, výsledky vypovídají o skvěle sehraném týmu. Kdo má u vás na starosti choreografii, výběr hudby a v neposlední řadě i výběr dresů?

Veronika: Ač u nás i ve světě působí řada choreografů, my si své choreografie děláme sami a osvědčilo se nám to. Děláme si sestavy, které nám sedí, a dokud vyhrávají a mají úspěch, není důvod to měnit. Také hudbu a dresy si vybíráme sami.

Zdá se, že jste velmi samostatní. Jakou roli tedy hraje ve vaší přípravě trenérka?

Pavel: Já myslím, že tu nejdůležitější. Drží nás na uzdě a působí jako psychická podpora. Navíc jí prošla rukama řada úspěšných závodníků, takže ačkoliv ona sama aerobik nikdy vrcholově nedělala, věnovala se gymnastice, má na to takový dobrý pohled, takže když s něčím přijdeme, dokáže nám říct „tohle vypadá divně“ nebo „tohle působí moc utahaně“. A to je hodně důležité.

Má nadhled, který vy možná, když se do choreografie ponoříte, ztrácíte.

Pavel: Přesně tak. Co si budeme povídat. První dva, tři roky byly skvělé, pořád byly nápady, ale je fakt, že jak člověku vyhovují určité věci, má tendenci sklouznout k určitému stereotypu a je tedy fajn, že máme trenérku, která nám ho pomáhá rozbít.

Veroniko, můžete nám laicky popsat, co všechno se při aerobiku hodnotí a na čem všem tedy musíte pracovat?

Veronika: Při závodech rozhoduje sedm rozhodčích, kteří posuzují technické provedení, hodnotí aerobní vazby, plynutí sestavy, přechody, zvedačky atd. Umělecký rozhodčí pak posuzuje umělecký dojem, tedy choreografii i to, jak na ploše působíme, zda jsme dobře synchronizovaní a jestli, co se týče uměleckého vzhledu, vše odpovídá pravidlům.

V čem z těchto věcí vynikáte a co je tedy vaším esem v rukávu?

Veronika: Myslím, že vynikáme v synchronu a v choreografii. Vždy totiž přijdeme s něčím novým, a tak mám pocit, že se vždy lidé už dopředu těší, s čím zase přijdeme a co jim ukážeme.

Pavle, prvky, které se objevují v sestavách, jsou dané, nebo si můžete i něco zbrusu nového vymyslet?

Pavel: Většina prvků je daných a my sice máme možnost zařadit i něco nového, ale jelikož rozhodčí jsou v určitých věcech konzervativní, byl by to spíš takový risk, protože bychom nevěděli, jak to přijmou, a proto raději volíme klasiku.

Veronika: Sestava musí obsahovat tři povinné prvky a vybrané prvky ze seznamu povinně volitelných, ve kterém jsou obsaženy gymnastické cviky i cviky demonstrující sílu nebo flexibilitu. Prvků je velké množství a ještě mají své modifikace, takže máme z čeho stavět.

Musíte rozvíjet poměrně širokou paletu schopností. To probíhá jen nacvičováním sestavy, nebo máte i další tréninkové metody?

Pavel: Jen s nacvičováním sestavy by to nešlo, tedy asi šlo, ale nebylo by to optimální. My nejdříve natrénujeme fyzičku, statickou sílu, výbušnost a ohebnost a na základě toho teprve dáváme dohromady sestavu.

Veronika: Takže kromě toho, že oba vedeme i komerční hodiny aerobiku, chodíme i do posilovny, běháme, máme gymnastickou průpravu...

Máte při komerčních hodinách ještě sílu na své vlastní tréninky?

Pavel: Komerční hodiny jsou pro nás vlastně aerobním tréninkem, takže pak nemusíme třeba tolik běhat.

Když je jeden z vás unavený, ale druhému se docela trénovat chce, jak to obvykle dopadne? Spíš jdete, nebo ne?

Pavel: Většinou to bývá tak, že když se jednomu nechce, tak druhý ho hecne. A je fakt, že když se člověk k tomu tréninku donutí, má z toho pak dobrý pocit.

Nepotýkáte se někdy s přetrénováním?

Veronika: Máme tréninky naplánované tak, aby šla síla postupně nahoru, navíc když se necítíme, trénink trochu pozměníme, nebo přesuneme z jednoho dne na druhý, takže při správném postupu by k přetrénování nemělo dojít. Samozřejmě ale musíme dbát na regeneraci, kvalitní stravu a dostatek spánku.

Pavel: Navíc opravdu platí, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Kolikrát jsme ve vrcholové přípravě unavení a podráždění, přesto musíme zvládnout jak komerční hodiny, tak naše těžké tréninky. Když pak máme zvládnout jen závod, je to jako nic, jen bonbónek.

Jak zvládáte závody psychicky? Vzájemně se spíš stresujete, nebo uklidňujete?

Veronika: Jsme nerváci, i když na začátku to asi bylo horší. Teď už se dokážeme zklidnit a vzájemně se podržet. Nervy jsou stále před každým závodem, ale myslím, že spíš v takové zdravé normě...

Pavel: Navíc já myslím, že taková lehká nervozita, lehký adrenalin je třeba. Je to takový skrytý doping. Ale nesmí to být moc, to se pak může stát, že utrpí synchron nebo že to na začátku tak napálíme, že nám v průběhu sestavy dojde dech. Závodění je hodně o hlavě a mně se zdá, že to rok od roku zvládáme líp.

Kdo z vás je víc ambiciózní?

Pavel se s úsměvem hlásí. :)

Není to tedy tak, Veroniko, že když na závodech pochybíte, dostanete pak v zákulisí řádně za uši?

Veronika: Ne, to už máme za sebou. Takové tendence jsme měli na začátku, kdy jsme si občas vzájemně chyby vyčítali, ale teď už si spíš říkáme: „Neřeš to. Ty jsi udělala chybu teď, já předtím, jdeme dál.“ Protože to, co jsme udělali, už nezměníme, ale v dalším kole závodu můžeme zapracovat na tom, abychom byli lepší.

Pavel: Musím říct, že na tréninku si občas něco vyčteme, kolikrát se stane, že jsem unavený, ale snažím se, a Verča, která měla volno, seká chyby, tak to mě naštve. Ale při závodě jde tohle stranou, při závodě jsme tým.

Jakého svého společného úspěchu si vážíte nejvíc?

Pavel: Vyhráli jsme třikrát MS, ale myslím, že mohu mluvit za nás za oba, když řeknu, že to nejhezčí vítězství bylo asi to první v Rusku. Tam byl totiž na startovní listině španělský pár, kde on, Jonatan Canada, byl skvělý závodník, braný téměř jako modla, kterou obdivovala i naše trenérka. Takže i když z nás byli tady všichni nadšení, jak jsme šikovní, všichni to brali tak, že vyhrát nemůžeme. A my vyhráli.

To musel být triumfální pocit. Skvělých výsledků už teď máte ale za sebou celou řadu, máte vlastně ještě kam směřovat? Máte ještě motivaci?

Pavel: Loni jsme právě kvůli nedostatku motivace chtěli skončit. Sportu jsem se věnoval už dlouho, navíc tímto sportem se nedá vydělat a já začal myslet na to, že bych se chtěl pracovně i životně posunout někam dál, zajistit si bydlení a tak. Pak ale přišla nabídka od Dukly Praha, jestli bychom nechtěli závodit pod nimi, a v ten moment se mi vlastně splnil sen, protože se mi vždy líbilo být ten sportovec podporovaný státem, viděl jsem v tom prestižní záležitost. Takže tohle pro mě byla nabídka, kterou jsem nemohl odmítnou. Navíc se mi líbí, že Dukla je jedním z mála klubů, který ještě opravdu funguje jako klub, protože tam ještě stále fungují lidé - srdcaři. Tam je to stále ještě hlavně o sportu, a tak k nám i přistupují, což se mi líbí. Takže díky tomu teď máme novou motivaci.

Veroniko, když měl Pavel chuť skončit s aerobikem, jak jste to brala vy?

Veronika: Byli jsme v podobném rozpoložení.

A kdyby to bylo jinak, šla byste dál i bez něj?

Veronika: My jsem jako pár začali a jako pár skončíme. Takže já bych dál s nikým jiným nešla. Ty jo?

Pavel: Asi ne. Jak jsem říkal, to, že jsme se dali dohromady po té sportovní stránce, byl asi ten nejlepší krok, který jsme mohli v kariéře udělat, a závodit jinak nebo s jiným partnerem už by nebylo takové. A ani si to neumím přestavit. Okolí nás vnímá jako pár, jako Pata a Mata. A těžko si představit, že by byl jen Pat, nebo jen Mat.

Chápu, nicméně jste spolu stále - doma, v práci, při svých trénincích. Kdybyste dospěli do fáze, kdy byste věděli, že v jedné z těch rolí už nemůžete setrvávat, pro co byste se spíš rozhodli? Pro osobní vztah, nebo ten sportovní?

Pavel: Tak by to nefungovalo.

Veronika: Obojí je strašně propojené, takže buď všechno, nebo nic.