Vrcholové sportovní výkony, rekordy a ocenění byly vždy tím, co mě dokázalo „zvednout ze židle“. U sportu je však i jiná, méně zřejmá stránka, která Vás opravdu chytí za srdce a dokáže zalít oči slzami. Vedle bojovnosti se zatnutými zuby a niterné touhy po překonání sebe samého je tím především duch vzájemné spolupráce a pomoci, soucit a schopnost fair play hry - bez ohledu na statistiky. Když mi při jednom z telefonátů vyprávěl Ďuro Višný příběh svého vnuka, okamžitě jsem věděl, že by to mělo být „na papíře“. Kdo by nechtěl vědět, jak si vede „Ďurova krev“ ve vzdáleném Švýcarsku? Když jsem pak ale celý příběh zpracovával, našel jsem tam něco víc než zážitek. Posuďte sami.
Juraj Višný: „Mé dojmy - vítězové a poražení“
V pátek 15. června byla celá naše rodina pozvána na završení závěrečného výcviku důstojnických adeptů švýcarské armády v Bernu, mezi kterými byl i můj vnuk Michel. Výcvik představoval několikadenní přežití v divoké přírodě s modelováním extrémních podmínek. Kadeti si s sebou nemohli nést žádnou stravu, mohli pít a jíst - jen to, co na cestě našli nebo chytili. Neměli možnost táboření, a proto spali ve všech možných i nemožných pozicích. V závěru tohoto „űberlebenstrainingu“ následoval po krátkém spánku a odpočinku stokilometrový pochod. V lehké polní výstroji, opět bez potravin a cigaret, jej museli absolvovat do 24 hodin. Před pochodem nesměli pár hodin jíst, aby bylo zamezeno užití doplňků výživy podporujících vyšší výkon. Nesměli tak žvýkat ani žvýkačky.
Startovním místem bylo městečko Lenzburg, které je od hlavního města Bernu vzdálené vzdušnou čarou asi 85 kilometrů. Kadeti byli rozděleni do deseti pětičlenných patrol, které postupně startovaly s jednominutovým odstupem. První patrolou ve 14:10 odstartoval pochod s jasnými pravidly. Každých 10 kilometrů měli vojáci na kontrolním stanovišti možnost drobného občerstvení, kdy se mohli napít a dát si něco malého na zub (například banány nebo jiná „drobná sousta“). Museli přitom dodržet předem stanovenou trasu přesně podle mapy, což znamenalo cestu po vedlejších a polních cestách. Průběžně je tak zdržovala neustálá orientace v terénu.
Po několikahodinovém pochodu čekala každou patrolu příjemnější část - večeře v přilehlé restauraci. Neměli ale na výběr - snědli a vypili jen to, co jim bylo naservírováno. Pak hned zase pokračovali dál. Celou noc „šlapali“ a vždy museli protnout kontrolní stanoviště, kde byl zapsán jejich čas a kluci se mohli i napít. V brzkém ránu je při východu slunce čekala ještě snídaně s teplou kávou či čajem. To už jim chyběl jen několikahodinový pochod do „nedalekého“ cíle, kterým byly jejich kasárny v Bernu.
Mezitím jsme byli my, rodiny budoucích absolventů, pozváni do důstojnických kasáren, kde pro nás bylo v místní velké tělocvičně připraveno občerstvení. Hned po našem příchodu mě čekalo velmi příjemné překvapení. Na velké informační tabuli bylo uvedeno, že Michelova patrola prošla předposlední kontrolou jako první. Úžasné. To mimochodem znamenalo, že jim do cíle zbývalo něco málo přes 10 kilometrů. Po krátkém uvítání nás - hostů jsme byli seznámeni s celou akcí. Mile mě překvapilo promítání fotografií ze cvičení a aktuálního pochodu na velkoplošném plátně. Pak jsme se mohli občerstvit a již jen netrpělivě očekávat příchod první patroly.
Když pak mezi přítomnými vojáky začal nenadálý rozruch, věděli jsme, že se už blíží první skupina. Vyběhli jsme proto nedočkavě k bráně. Deset minut před desátou ranní se na ulici směřující ke vchodu kasáren objevila první patrola - s číslem 3. Mezi nimi byl i náš Michel. Jakmile prošli kluci branou, začali si vzájemně podávat ruce a vzájemně si děkovat. Pak se všichni chytili za ramena a do poslední stovky metrů vykročili v jednom řadu směrem k cíli, který byl v tělocvičně. Takto společně pochodovali téměř až k cílové čáře. Asi metr před ní se však zastavili, zaskandovali své bojové heslo a posledním krokem ukončili celou cestu.
Z celkových deseti patrol dorazili jako první, s náskokem 21 minut před druhou skupinou. Všech deset patrol přišlo před časovým limitem 24 hodin. Michelova patrola to zvládla za 19 hodin a 38 minut, což v průměru představovalo rychlost něco víc jak 5 km v hodině. Do toho je však nutné započítat hledání cesty - někdy v úplné tmě, zdržení na dvou jídlech v restauraci a na devíti kontrolních bodech. Mezi první a poslední patrolou byl časový rozdíl 2 hodiny a 40 minut.
Po překročení cíle a obligátním podání hlášení následovala kontrola a focení. Po dalším několikaminutovém uvolňovacím cvičení pak konečně dostali pohov a volno. Musím se přiznat, že když jsem Michela objímal a gratuloval mu, měl jsem slzy v očích. Byl jsem na svého vnuka nesmírně hrdý. Ne však jen proto, že vyhráli, ale i proto, že to vše dokázali a přitom společně pomáhali kamarádovi. Jeden z členů skupiny má totiž trvalý handicap - musí se vždy někoho držet alespoň za ruksak. Nemá totiž cit pro tempo a sám by vždy zaostával (o ničem podobném jsem nikdy neslyšel - je opravdu zvláštní, co vše může existovat). Právě jeho a toho, co se kolem něj v cílovém finiši dělo, jsem si též všiml - ostatní jej přidržovali a pomáhali mu.
Jeden známý mi k tomu pak trefně napsal: „A že je prý švýcarská mládež rozmazlená“. Mě samotného jejich výkon překvapil. Doufal jsem předtím, že se za těch 24 hodin do cíle alespoň doplazí. To, že to zvládnou s takovým entuziasmem a úsměvem, jsem fakt nečekal. Bylo opravdu neuvěřitelné, jak čerstvě Michel působil. Když jsem jej však objal, mé ruce se zabořili do úplně promočených zad. Později mi Michel přiznal, že byl v pozici „leitwolf“ (vůdce smečky), který musí držet tempo skupiny, aby nezpomalovala. Na konci skupiny musel být naopak ten, kdo kontroluje ostatní, aby se nikdo nezdržel - především pak v noci.
Pak se s námi mohl Michel konečně najíst. Asi hodinu a půl nám vydržel vyprávět všechny dojmy a zážitky. Aniž by se mi kdy předtím pochlubil, při prvním delším - jen 50kilometrovém - pochodu jejich patrola ve stejném složení poprvé vyhrála. Pak už se chtěl jít Michel ale vysprchovat a trochu se prospat. Od šesté odpoledne je totiž čekalo další, nové cvičení.
Švýcaři, možná v duchu žoldnéřské tradice, pokračují i nadále v povinné základní vojenské službě a její zrušení politicky stále neprošlo, ačkoli se o to „rudí“ a „zelení“ stále snaží. Podle mě je to úžasná příprava do života, i když někdy hodně drahá. Ti, co ji absolvují, pak mají úplně jiný náhled na život a vzájemné soužití. Je to totiž to, co se mi ve sportu a především v tom kolektivním celý život nejvíce líbilo a na co vždy rád vzpomínám - spolupráce a obětavost celého týmu. Právě to jsem zažil i v naší posilovně na Bělehradské ulici - přes samotný charakter kulturistiky coby individuálního sportu. Vždy jsme se totiž drželi hesla „jeden za všechny, všichni za jednoho“.
V každém sportu jsou vždy vítězové a poražení, ale moje filosofie vychází z podstaty, že sláva vítězů je vždy lemována poraženými a bez těch by vítězové nebyli vítězi. I proto čest poraženým - a vždy fair play!!!
Fotogalerie
