Když se nám pan Kulovaný před časem ozval do redakce s ohlédnutím za mistrovstvím České republiky mladých, poprosila jsem ho, vzhledem k tomu, že v minulosti se několikrát stal mistrem Československa, zda by čtenářům nechtěl přiblížit, jak obtížné i krásné tehdy bylo věnovat se kulturistice, připravovat se na soutěže, jaké byly tehdy podmínky. Myslím, že nejednoho dnešního cvičence zaujme pohled do začátků kulturistiky, jak ji mnozí z Vás neznáte, kdy suplementy či informace (a vůbec všechno) nebyly tak jednoduše k mání, jako jsou dnes.
Tak přijměte pozvánku do vzpomínek, protože povídání z minula se vždycky hezky poslouchá... :)
Vzpomínám...
Jaroslav Kulovaný na soutěži (na obrázku vpravo)
[Text: Jaroslav Kulovaný] Na své první veřejné setkání s pojmem kulturistika si vzpomínám docela dobře. Psal se rok 1965. Ve škole zjišťovali, jaké zájmové kroužky bychom chtěli navštěvovat. Jeden spolužák se zcela vážně zeptal, jestli je tam v seznamu taky kulturistika. Všichni jsme se smáli, protože jsme tušili, že
to není nic pro čtvrťáka. Věděli jsme, že je to něco s velkými svaly, ale nikdo nevěděl, jak se to dělá nebo k čemu je to dobré. Je to asi něco zápaďáckého, zajímavého, ale nepodporovaného. Prostě nějaká recese. Spolužák pak šel k holiči a nechal se aspoň „ostříhat“ na beatlesáka. Za to
však byl doma ostře pokárán:
„Dáš za to pět (!) korun a vůbec nejsi ostříhaný...“ Slušné ostříhání stálo tehdy tři koruny. Taková byla doba.
Osmašedesátý rok nás zastihl připravené. V období kratičké demokratizace se podařilo skupince nadšenců ustavit samostatný svaz kulturistiky. Mě se to tehdy ještě moc netýkalo. Byl jsem třináctiletý kluk a jen jsem si hrál doma s jednoručními činkami. Je to už dávno a možná si to všechno ani nepamatuji úplně přesně. Oleg Zhur mi kdysi řekl, že u nich (SSSR) byla
kulturistika v podstatě zakázaná. Tak cvičil u vzpěračů, ale trénoval podle sebe a svého vnitřního přesvědčení.
V období „normalizace“ se z ideologických důvodů začal do kulturistických soutěží zvolna vnášet „sportovní prvek“. I přesto se mě na gymnáziu můj třídní ptal, jestli jsem si raději neměl vybrat nějaký sport. Dorostenci dělali navíc sedy-lehy, trojskoky, přítahy na hrazdě a bench-press. Chlapům přidali jen ten bench-press. Mladší dorostenci nepoužívali barvy. Starší dorostenci používali hlavně zahraniční (polský) samoopalovací krém Citosol.
Chlapi si míchali barvy pomocí svých tajných receptů jako například
potravinářské barvivo rozpuštěné v Alpě apod. Kulturistika se tak silně uchytila, že už ji zrušit nešlo. Časem se pořádaly dokonce i okresní přebory. Na školení trenérů kulturistiky 4. třídy se mohl přihlásit jen ten, kdo vykonával nejméně dva roky funkci pomocného trenéra. Chodili jsme společně do povinných prvomájových průvodů (dostali jsme omluvenku, abychom
nemuseli se školou). Jako zakladatel kulturistiky byl často raději označován Miroslav Tyrš, který už před více než sto lety prováděl organizovaná cvičení s činkami na značkách...
Na soutěže se jezdilo vlakem nebo autobusem. Doplňky stravy byly nejedlé a často způsobovaly průjem. Kvalitní potraviny se nekupovaly, ale sháněly přes známé. Kulturisté sháněli i slovenský časopis Tréner. V tomto jediném časopise se smělo na několika posledních stranách psát o kulturistice, a to každý měsíc. Kulturistická Dukla - středisko pro vojáky základní služby - neexistovala. V roce 1974 a 1975 se dokonce zrušily juniorské soutěže. Vzpomínám si, že to bylo příšerné přejít z dorostu hned mezi chlapy. Možná mě to přinutilo sáhnout si až na dno, ale většina dorostenců odpadla a navíc odešla na dva roky na vojnu bez možnosti trénovat. Všichni jsme cítili, že je to nespravedlivé, ale nedalo se s tím moc dělat. O to víc
jsme se snažili dokázat, že náš sport má výborné výsledky a má právo na plnohodnotnou existenci i na účast na zahraničních soutěžích. Ti úplně nejlepší (např. Petr Stach) to nakonec dokázali.
Dneska tyto problémy nemáme. Potravinové doplňky nesháníme, ale kupujeme. Na soutěže jezdíme autem. Existují i časopisy, které se zabývají kulturistikou na prvních i na dalších stranách. A už nechodíme na vojnu. Mám takový pocit, že nás ta zvýšená demokratizace tak trochu demotivuje. Můžeme, cokoliv chceme, a tak si hodně vybíráme. Ale ti nejpevnější skalní nadšenci a
sportovní hvězdy existují v kulturistice stále. A to je dobře.
Víte, že...
