Naprostá většina laiků při pohledu na monstrózní postavy současných profesionálních kulturistů v časopisech zcela bez váhání konstatuje: "To jsou nasypanci." Převedeno do trochu kulturnějšího vyjadřování - takovéto postavy jsou výsledkem masivního zneužívání (či používání - dle toho, jaký máte ke steroidům vztah) anabolických steroidů a jiných dopingových látek. Je tomu ale skutečně tak? Nebo je význam anabolických steroidů u těchto výjimečně úspěšných jedinců v rozvoji svalové hmoty a jejich finální formy neprávem přeceňován? Jak jistě tušíte, tak odpověď nebude a ani nemůže být jednoznačná. Úspěch v kulturistice je určitou symbiózou jak genetických předpokladů, tak morálně volních vlastností, ale i podmínek, které si dokáží pro svůj sport vytvořit. Stručně a trochu odborněji se dá tento požadavek vyjádřit jednoduchou rovnicí: genotyp + prostředí = fenotyp, přičemž genotyp je soubor všech genů, kterými disponujeme a které jsme zdědili po svých předcích, a tyto vlohy, které nám byly dány "do vínku", se buď projeví, nebo také ne právě vlivem prostředí, ve kterém žijeme, a výsledkem je tedy konkrétní jedinec - fenotyp.
Každý, kdo se pohybuje roky v posilovnách, zná cvičence, kteří by zde "položili život" za jeden jediný kilogram svalového přírůstku a snaží se ho doslova vydřít, ale bohužel výsledky jsou minimální, a na druhé straně jedince, kterým stačí se na činky jenom "podívat" a svaly jim rostou, když si tak trochu zapřeháním… Je to spravedlivé? Rozhodně není, ale budiž těm opravdu snaživým útěchou, že právě ti nejlépe disponovaní mají většinou nejméně vůle k pravidelnému a opravdu intenzivnímu tréninku, a tak svůj genetický potenciál nikdy v plné míře nerozvinou. Je třeba si uvědomit, že pod pojmem genetických předpokladů si nemůžeme představovat pouze fyzické dispozice, ale právě i ty mentální, morálně volní. Rozhodně neplatí, že velké svaly = prázdna hlava, alespoň ne ve špičkové kulturistice. Nejedná se přímo o vzdělání, ale o úroveň vrozené inteligence, která je naprosto nezbytná pro schopnost vstřebávat informace, rozeznávat jejich kvalitu, analyzovat svoje pokroky, ale i úroveň vystupování, komunikace s okolím. Kulturista nevítězí na rozdíl od jiných sportů nejlepším měřitelným výkonem, ale prezentací svého vzhledu na pódiu. A tak můžeme na závěr tohoto teoretického úvodu konstatovat, že pouze ten jedinec, který v sobě slučuje genetické předpoklady jak fyzické, tak morální, má šanci na úspěch.
Vím, že se člověk velmi těžko vyrovnává s nepříznivou realitou, setkával jsem se v průběhu několika desetiletí jako rozhodčí a v posilovnách s desítkami téměř „zoufalců“, kteří se snažili či snaží za každou cenu prosadit na kulturistických pódiích. Ono je opravdu těžké vysvětlovat patnáctiletému klukovi s úzkými rameny, širokým pasem, propadlým hrudníkem a s náznakem "pneumatiky" kolem pasu, že z něho nikdy druhý Arnold nebude… Často je tato realita zastírána i jeho okolím, které ho v případě zákonitého neúspěchu v soutěžní kulturistice uklidňuje a povzbuzuje slovy: "Za vše mohou rozhodčí a ty jim to příště ukážeš!" A takto se prodlužuje soutěžní agonie tohoto k sobě nekritického jedince… Zklamání je přímo úměrné velikosti nedosažených ambic, které si předsevzal, a následuje často úplná averze vůči sportu, který přes maximální snahu jeho ambice nenaplnil. Existuje ovšem ještě jedna, asi horší varianta: takovýto frustrovaný a v ambicích nenaplněný mladík se stává snadnou "kořistí" steroidových dealerů, kteří ho snadno přesvědčí o tom, že anabolické steroidy mu úspěch zaručí a cesta do pekel vydlážděná výdajem značné sumy peněz často spojená se zadlužením, je otevřena…
Zanechme pesimistických úvah a podívejme se, jaké dispozice musíme mít, abychom měli vůbec šanci stát se úspěšným závodním kulturistou. Každý sport vyžaduje jiné specifické předpoklady a u kulturistiky to platí dvojnásob. Kulturistika je svojí soutěžní náplní diametrálně odlišná od jiných sportů - nehodnotí se výkon, ale vzhled (a s tím se mnozí její odpůrci nemohou smířit) a z toho vyplývá hned první kritérium úspěšnosti v kulturistice...
Tělesný typ (somatotyp)
Rozeznáváme tři základní typy odlišující se tělesnou stavbou. První je typ ektomorfní (štíhlý, dlouhé končetiny, úzký dlouhý trup, malá vrstva podkožního tuku…), který se v kulturistice často označuje jako hardgainer (těžce nabírající). Z toho vyplývají i problémy, s kterými se tento typ musí při kulturistickém tréninku potýkat. Každý kilogram nabyté svalové hmoty musí doslova vydřít… Zcela opačný je endomorfní typ (robustní, s mohutným hrudním košem, se širokými boky a pasem, krátkými končetinami a přirozeně větší vrstvou podkožního tuku). Nositelé tohoto typu se musí vyrovnávat s problémy zcela opačnými než ektomorf - velmi snadno nabírají svalovou hmotu, ale i s podkožním tukem, kterého se zbavují jen s největším úsilím a striktní dietou. Disponují také největší silou. V kulturistice a ve sportu vůbec se nejlépe prosadí mezomorfní typ, tedy atletický, který disponuje právě těmi ideálními tělesnými proporcemi, které stačí jejich nositelům již pouze rozvíjet. Široká ramena, štíhlý pas, výrazný "V" tvar trupu, klenutý hrudní koš, ideální pákové poměry končetin - parametry představující prototyp vítěze. Tento typ samozřejmě vykazuje také nejlepší a nejrychlejší výsledky při posilovacím tréninku a ani nemusí nad ním moc přemýšlet…
Takže se stačí podívat do zrcadla a svoji postavu kriticky zhodnotit a zařadit se do toho kterého somatotypu. Kdepak, tak jednoduché to zdaleka není! Až 99 % z nás jsme takzvanými "smíšenými" typy, kdy sice určitý somatotyp převažuje, ale disponujeme i prvky jiných somatotypů. A ani ti nejlepší kulturisté nejsou těmi "čistými" typy, i když u naprosté většiny z nich jasně převažuje právě ten mezomorfní. Již toto první kritérium nám může hodně napovědět, zda z nás může být špičkový kulturista, nebo ne. Pokud výsledek není pro nás příznivý, tak přesto neklesejme na mysli - historie kulturistiky zná řadu případů kulturistů, kteří si rovněž o ideálním somatotypu mohli nechat jenom zdát - ať se jedná o prvního Mr.Olympia Larryho Scotta, nebo na druhém konci historické řady například o Jaye Cutlera. No, konec konců ani slavný Arnold by nedopadl v tomto pohledu zrovna nejlépe…
Ať již disponujeme tím, či oním somatotypem, tak naší snahou musí být co nejvíce se přiblížit usilovným, správně metodicky sestaveným tréninkem a pochopitelně racionální výživou mezomorfnímu typu. Ne nadarmo se při sestavování konkrétních tréninků bere ohled na somatotyp, kterému by měl odpovídat výběr cviků, počet opakování v sériích, pauz mezi sériemi atd. Jak jsme si již řekli - genetické předpoklady jsou jedna věc a vliv prostředí, tedy vše, co máme, nebo můžeme mít pod kontrolou, je druhá věc.
Somatotyp je tedy první kritérium, z kterého musíme, nebo můžeme při sestavování cíleně zaměřeného tréninku vycházet. Pokud tedy nejsme tím ideálním mezomorfním typem, tak nezoufejme a dělejme vše pro to, abychom tuto situaci změnili. Mám úzká ramena? Tak se musím co nejvíce zaměřit na střední hlavu deltového svalu. Mám nedostatečnou šíři zad? Tak musím volit cviky, které moje záda zatěžují nejvíce v horní oblasti latissimu a velkého svalu oblého. Výrazným "V" tvarem trupu (lidově řečeno křídla) zároveň opticky zužuji šíři pasu a boků - tělesných parametrů, s kterými se opravdu nedá nic dělat. A tak bychom mohli pokračovat dále, ale upozorňuji, že měnit celkový vzhled postavy je samozřejmě běh na dlouhou trať.
Složení svalů
Druhým kritériem úspěšného kulturisty je složení svalů, tedy poměr rychlých (bílých) a pomalých (červených) svalových vláken. Opět parametr, který dědíme po svých předcích a zásadně ovlivňuje tvorbu svalové hmoty a nárůst síly. Pokud bychom zprůměrovali velký počet jedinců, tak dospějeme k závěru, že průměrný jedinec má tento poměr tak padesát ku padesáti. Je to celkem logické, protože člověk musí disponovat nejlépe vyrovnanými schopnostmi jak silové, vysoce intenzivní, tak vytrvalostní svalové práce. Ovšem existují výrazné odchylky, a to jak mezi jedinci, tak samozřejmě v rámci daného člověka mezi svalovými partiemi. Pro nás je důležité, že silovým, typicky kulturistickým tréninkem mnohem více provokujeme k růstu bílá svalová vlákna, která jsou právě tomuto zatížení vlastně ideálně uzpůsobena. Pokud máme smůlu s nadprůměrným zastoupením červených svalových vláken, tak musíme volit specifické tréninkové postupy. Jen pro konkrétní představu významu poměru bílých a červených svalových vláken bych uvedl dva příklady protikladných sportovních disciplín, a to sprintu a maratonu. Ideální a úspěšný sprinter má podíl bílých svalových vláken kolem 90 % (měřeno v kvadricepsu), zatímco u maratonce je tento poměr přesně obrácený - tedy 10 % bílých, ale až 90 % červených svalových vláken. Ne nadarmo v bývalé NDR byl při výběru mladých talentů pro určité sporty zohledňován právě tento faktor. Jaké je to poučení pro nás? Pokud jste dobrým sprinterem, tak budete i dobrým kulturistou... Doporučuji se s touto problematikou blíže a podrobněji seznámit v článcích na Ronnie.cz, a to Specifika svalových vláken (první a druhá část), kde najdete i konkrétní návody a tréninkové postupy dle převažujícího zastoupení svalových vláken.
Často se přeceňují možnosti ovlivnit tréninkem tvary svalů - ty jsou opravdu velmi omezené a i přes cílený a několikaletý trénink výsledky nejsou většinou uspokojivé. Zde opět hrají hlavní roli genetické dispozice a my jsme schopni v jejich rámci náš potenciál maximálně využít, ale ne změnit. Prostě z plochého nevýrazného bicepsu nevytvoříte vrcholek na způsob Alberta Becklese nebo Ronnieho Colemana. Naše snaha o změnu tvarů se většinou týká končetinových svalů - tedy v prvé řadě paží, ale velmi často i prsou. Na toto téma jsme již zveřejnili rovněž celou řadu článků.
Tukový metabolismus
Dalším kritériem, které je dosti rozhodující pro šanci stát se špičkovým kulturistou, je tukový metabolismus (a vlastně metabolismus jako takový). Větší vrstva podkožního tuku je úzce spojena s endomorfním somatotypem, ale ještě důležitější je rovnoměrné rozložení podkožního tuku po celém těle! Podívejte se někdy na špičkového kulturistu v objemovém období, jeho svaly jsou sice pokryté tukem, ale o nějaké pneumatice nemůžeme mluvit, dokonce většinou jsou břišní svaly i viditelné před tukovou vrstvu. Proč je to tak důležité? Pokud jsou svaly takto rovnoměrně pokryté, tak v rýsovacím období dochází i k rovnoměrnému snižování tukové vrstvy. Ovšem pokud máme partie (a jedná se téměř stoprocentně o břicho, boky či spodek zad), na kterých máme větší vrstvu podkožního tuku, pak z těchto partií odbouráváme tuk naposled a většinou již za cenu drastických diet spojených s hladověním a nežádoucím úbytkem svalové hmoty. Tedy žádné tukové „polštáře“ na břiše, bocích a spodku zad!
Protože kulturistika je o vzhledu, tak všechny svalové partie musí spolu "ladit", a pokud nemáte naprosto symetrickou a vyváženou postavu, tak nemáte příliš mnoho šancí. Úzce to souvisí s poměrem rychle a pomalu kontrahovatelných vláken, protože jejich zastoupení je v každém svalu více, nebo méně jiné. A je jasné, že ty svalové partie, které mají vyšší poměrné zastoupení rychlých svalových vláken, se rozvíjí lépe, než pokud je tomu opačně. Z tohoto důvodu se prakticky každý kulturista musí po určité době věnovat specializaci na zaostávající svalové partie a hledat - někdy velmi obtížně - cesty k jejich rozvoji. Málokdo si možná uvědomuje, že pokud máme nějakou „výstavní“ svalovou partii, je to vlastně na škodu symetrie a vyváženosti postavy. Ale kdo by rád necvičil svalovou partii, která je jeho chloubou… Takže nejenom zaostávající partie, ale i ty nadměrně "vyčnívající" mohou být překážkou špičkových výsledků.
Somatotyp, tvary svalů, vrstva podkožního tuku, rovnoměrný rozvoj všech svalových partií… To jsou většinou faktory, které jsou celkem snadno rozeznatelné, a zkušený trenér s poměrně velkou přesností dokáže posoudit, zdali daný jedinec má předpoklady pro závodní kulturistiku, nebo nemá - a kolikrát mu stačí s trochou nadsázky jediný pohled. Ovšem to zdaleka nestačí, protože jsou i kritéria, která se tak snadno neodhalí. Nazval bych je vnitřními faktory.
V prvé řadě se jedná o často velmi jemnou souhru, či naopak disharmonii hormonálního systému, který zásadním způsobem rozhoduje o tom, zda naše snažení při nárůstu síly a svalové hmoty bude mít požadované výsledky, nebo ne. Je asi každému zřejmé, že rozhodující pozitivní roli hraje testosteron a růstový hormon. Testosteron navíc zodpovídá za proces dospívání, potenci a sexuální schopnosti vůbec. Pokud ho nemáme dostatek - tak trpí nejenom naše mužnost, ale i růst svalů, zpomaluje se schopnost regenerace, jsme unavení a bez energie. A za takového stavu se rozhodně nedá kvalitně a intenzivně trénovat. Proto se není co divit, že na trh přicházejí stále nové a nové stimulanty testosteronu (a růstového hormonu) a zároveň doporučení, jak co nejvíce povýšit tvorbu testosteronu a růstového hormonu speciálně zaměřeným tréninkem a zároveň potlačit tvorbu úhlavního nepřítele katabolického hormonu kortizolu. O této problematice se můžete dozvědět více na Ronnie.cz v článcích Trénink a manipulace s hormonálním systémem (první a druhá část) a Trénink a kortizol.
V posledních letech je v pozornosti vědců bílkovina myostatin, která přímo brzdí svalový růst. Pokud by se podařilo zablokovat působení genů k jeho tvorbě, tak bychom docílili téměř neomezeného svalového růstu. Na základě výpadku genů bylo vyšlechtěno velmi svalnaté a mohutné masné plemeno belgického skotu s absencí tvorby myostatinu. Že se dříve, nebo později něčeho takového dočkáme u lidí, je asi jenom otázka času. A Incredible Hulk se stane skutečností…
Zatím jsme zcela pominuli otázku psychického vybavení a předpokladů špičkových kulturistů. A právě psychika a morálně volní vlastnosti u řady z nich dokázaly překonat právě ty ne zcela ideální předpoklady. Kdo asi měl lepší genetiku? Arnold, nebo Sergio Oliva? Na to asi není třeba odpovídat. Ale Arnold se dokázal ze své prvotní porážky od Franka Zaneho poučit a z prohry vyšel naopak posílen a s důvěrou ve vlastní schopnosti, které poté veleúspěšně realizoval… Pokud na pódiu nejste přesvědčen o svém vítězství, tak tento nedostatek sebedůvěry představuje prohru dříve, než na něj vůbec vystoupíte. Filozofie typu "jen abych nebyl poslední" místo "musím zvítězit" se Vám vymstí, protože každý rozhodčí to pozná na Vašem vystupování. Schopnost a touha prosadit se vede k vítězství. Do psychického vybavení šampionů patří také morálně volní vlastnosti. Dokážete překonávat svalovou bolest při posledních opakováních? Jste schopni zvládnout nepříjemné pocity při předsoutěžních dietách řadu týdnů? A přitom ještě trénovat a zvládat úkoly všedního dne? Pokud ne, tak nemáte psychické předpoklady opravdového šampióna a musíte se smířit s trochu podřadnou rolí statisty na kulturistických pódiích…
Jak jste se sami vyhodnotili na základě tohoto článku? Disponujete ideálním somatotypem, dokonalou vyvážeností svalového rozvoje bez jakýchkoli slabin? Převahou bílých svalových vláken? Líbivými tvary svalů rovnoměrně pokrytými přiměřenou vrstvou podkožního tuku? Vysokou hladinou testosteronu a růstového hormonu? Jste schopni překonávat veškeré překážky v cestě za vítězstvím a s nezpochybnitelnou důvěrou v sebe sama?
Pokud jste si odpověděli na všechny otázky ano, tak buď Vaše sebevědomí je mírně řečeno přehnané a chybí Vám určitá míra sebereflexe, anebo… trůn současného Mr. Olympia se začne brzy otřásat pod Vaším náporem. Asi ani jedno, ani druhé, to byste musel být novodobý superman a ne člověk z masa a kostí… Pokud jste si odpověděli převážně ne, tak neklesejte na mysli, vždyť kulturistika je především realizace svých vlastních, byť limitujících možností. Každý nemůže být vítězem v porovnání s ostatními, ale každý může vítězit sám nad sebou!
Víte, že...
