Imrich Bugár - Diskobolos
se lvíčkem na prsou (I.)

Jeho jméno je dnes synonymem síly a úspěchů československého sportu 80. a 90. let. Osobně si jej dodnes pamatuji z mezinárodních sportovních pořadů na naší černobílé televizi. Ještě jako malý kluk jsem obdivoval jak možnost nosit dres se lvíčkem na prsou, tak i obrovskou sílu a mohutnou postavu. On naopak jako kluk lámal kosti svým házenkářským soupeřům „běžným“ úderem míče, což jej nakonec nasměrovalo do reprezentace v hodu diskem. Jeho rozjíždějící se talent a úspěchy však značně ovlivnilo neuvěřitelné politické rozhodnutí SSSR v roce 1984. Jak na to všechno dnes Imrich Bugár po letech vzpomíná?

Začínal jste s házenou, ale vaše síla často způsobila zranění spoluhráčům, a proto jste se rozhodl dělat nějaký individuální sport. V čem vám učaroval disk, proč ne třeba koule nebo kladivo?

Tak určitě disk. Na základní škole jsem byl urostlejší, a tak po mně chtěli, abych hrál basketbal. To mi ale nešlo, a protože jsem házel kriketovým míčkem daleko a dokázal jsem přehodit fotbalové hřiště, tak mi na škole navrhli, abych hrál házenou. Začal jsem tehdy hrát za základní školu. Dodnes si pamatuji jeden zápas s jinou školou, kdy jsme vyhráli 32:3 a já z toho dal 27 gólů. Stál jsem vždycky na půlce a tím malým míčkem udělal „švih - bum“ a byl tam gól. Když mi bylo patnáct let, tak se mě učitel zeptal: „Hele, to házení ti jde. Co kdybys zkusil disk?“ V pátek mi dal takový gumový disk a řekl, že hned v neděli jsou závody. Doplnil to slovy, že to mám vzít „tak nějak do ruky a prostě s tím jenom mávnout a hodit“. Jel jsem tehdy do Dunajské Stredy na kole, asi 6 kilometrů. Díval jsem se na ostatní, jak hážou a jakou otočku při tom dělají. Říkal jsem si, že bych se při tom asi zabil. Odkoukal jsem, jak to drží, a při rozcvičení jsem si to dvakrát, třikrát vyzkoušel. Při samotném závodě jsem hned v prvním hodu švihl rukou a bylo to 31,14 m - vyhrál jsem. Doposud si pamatuji jak vzdálenost, tak i váhu 1,5kilogramového disku. Se svou první medailí na krku jsem pak švihal na kole domů.

Takže to byl úplný začátek.

Ano, hned mě pak zavolali, abych jel na krajský přebor, kde jsem skončil třetí. Následoval ale podzimní nástup na učňák do Slovnaftu a do konce toho roku (1970) jsem již neházel. Během samotné zimy jsem hrál v novém působišti jen házenou. Hráli jsme v tělocvičně Interu Bratislava. Na jaře jsem ale učiteli řekl, že bych rád pokračoval v hodu diskem, že už se mi nechce pokračovat s „těma čutálistama“, protože mi ten míč vždycky vadil. Že bych si někde bokem trénoval svůj hod diskem. On tehdy řekl: „Ne.“ Divil jsem se proč a on pokračoval: „Odpoledne s tebou půjdu na SVŠT Bratislava a tam ti ukážu trenéra“. Tam mě předal panu Hurtoňovi, který byl sice tyčkař, ale trénoval vrhače, a tak jsem začal s pravidelným tréninkem. Krátce poté jsem ale přestoupil do atletického týmu Interu Bratislava, kde jsem závodil další čtyři roky. Prvního října 1974 jsem pak narukoval do „baráku tady vedle“, na Duklu Praha. No a od té doby jsem tady.

V rámci Dukly jste pokračoval jako voják z povolání. Jaké hodnosti jste dosáhl?

Skončil jsem jako podplukovník. V Dukle bylo ale pravidlo, že sportovec nemůže dosáhnout vyšší hodnosti než major. Když jsem tady skončil jako sportovec a nastoupil v padesáti do civilu, tak jsem od náčelníka generálního štábu dostal dárek - povýšení do podplukovnické hodnosti.

Webový magazín Ronnie.cz je primárně pro fanoušky kulturistiky a silových sportů. Takže bychom se vás rádi zeptali na váš silový trénink, výkony a stravu. Na čem byly založeny vaše prvotní tréninky v hodu diskem?

Základem samozřejmě bylo, aby mě naučili techniku, kterou jsem neznal. Začal jsem se učit otočku, jejíž základy mě naučil trenér. Odkoukával jsem jí též z dostupných „kinogramů“ a filmů. V rámci tréninku jsme chodili i do posilovny.

Kolikrát týdně?

Do posilovny třikrát, dříve dokonce jen dvakrát. V pozdějších letech čtyřikrát během týdne. Obvykle v pondělí, ve středu, v pátek. V úterý a v sobotu jsem chodil na speciální trénink jen s kotouči a jednoručkami. Jednalo se o zvýšení speciální vrhačské síly.

Jak dlouho základní trénink v posilovně trval?

Asi tak 2,5 hodiny. Někteří z nás jsme udělali 20 tun za trénink. Měl jsem základní čtyři cviky - trh, přemístění, dřep a bench-press. Pak jsme měli i výtahy, sedy a další cviky. Já osobně jsem dělal přemístění hlavně podhmatem, protože jsem potřeboval posílit především přední svaly.

Přemístění?

Přemístění z visu na prsa. Ne jako vzpěrači - proto jsem nedělal nadhoz. To mi nikdy ani moc nešlo, to dělají především koulaři. Stále ohýbají hlavu a stále koukají na ty své bábovky - „kdo nemá trapézy, není vrhač“ a takový ty kecy.

Vzpomenete si na nějaké své maximální výkony v jednotlivých cvicích?

No, ty samozřejmě znám.

Tak říkejte.

Trh mám 150 kg, přemístění podhmatem 185 kg a nadhmatem 190 kg.

Jaké to bylo období? Jednalo se o vaše vrcholné období?

Mluvím o období let 1980 - 1985. To byla ta nejlepší léta. Když je sportovci 25 až 30 let, tak má největší sílu. Diskař, vrhač dozrává kolem 28 let. To už má totiž jak sílu, tak i techniku.

Pokračujme ve vašich výkonech.

Dobře. Dřep jsem měl 270 kg, ale takový, že to třísklo téměř do zadku. Můj maximální bench-press byl 205 kg. Tehdy bych byl spokojený s 210 kg, teď bych ale nedal ani stovku. (úsměv)

Ty výkony byly samozřejmě bez dresu.

No jistě, já jsem tehdy nepoužíval ani trhačky. Potřeboval jsem totiž silné prsty. Na výtahy (přítah činky v předklonu - za prsty) jsem dělával 170 kg. Říkali mi, že bych mohl být dobrý horolezec, protože jsem měl silné prsty.

Když jste pak pokračoval jako trenér, aplikoval jste tento trénink na mládež, nebo jste později zjistil, že existuje něco lepšího.

Hrubou sílu jsme nedělali, ačkoli je síla samozřejmě nutná. Záleží ale na období. Nejdřív jsme dělali objem. Já osobně jsem se to naučil od koulaře Jardy Vlka. Ten nás učil, jak máme vzpírat. Chodívali jsme do posilovny v Nymburce mezi vzpěrače, kteří tam byli zavření v přípravě na olympiádu celý rok. Nemohli jsme ale jet stejně jako oni, protože to byl absolutně jiný trénink. Na začátku bylo období na rozjetí. Začali jsme u deseti opakování na sérii. Pak jsme v sérii ubírali na 4x šest a následně 6x čtyři. Pak přišla i pyramida 8 až 1 opakování a zpátky. V závodním období, kdy jsme chtěli sílu „vyšpičkovat“, tak jsme dělali 5x dvě, s 85 % maximálního výkonu.

Měli jste metodické pokyny převzaté například z východu, nebo se jednalo o ryze českou školu?

Podle chuti. Nechali jsme to na vývoji. Naplánovali jsme jen trénink a jaké váhy se budou zvedat. Pak jsme jen přišli do posilovny a snažili se ze sebe všechno vydat. Naše vrhačská parta byla docela dobrá. Koulaři, diskaři a oštěpaři, všichni jsme chodili společně na rozcvičku nebo jsme hráli nohejbal „do mrtva“, například o deseti setech. Teprve pak jsme společně cvičili v posilovně. Po každém tréninku jsme všichni letěli do páry a na masáže. A abych nezapomněl, vždy po tréninku jsem dělal i strečink, což mě naučil můj trenér. Na začátku jsem dost nadával, že už jdou všichni do páry a já ještě pokračuji na žíněnce v posilovně. Díky tomu jsem byl ale nakonec uvolněný a zdravý. Nic vážného se mi nestalo.

Takže jste neměl nikdy žádný úraz?

Jen jednou jsem měl namožený prsní sval, takže jsem nemohl 14 dní házet.

A co záněty šlach apod.?

Na začátku jsem měl bursitidu (zánět tíhového váčku) v kolenou a chtěli mi do toho píchat. Já jsem to ale odmítl. Pak jsem se dočetl, jak olympijský vítěz v hodu diskem, Američan Mac Wilkins, bursitidu vlastním úsilím vyléčil. Nechápal jsem jak. Pak jsem ale viděl záběry jednoduché metody předkopávání s nízkými váhami. Tehdy ještě neexistovaly žádné stroje na předkopávání, tak jsem využil jen lavičky, řetězu a kotouče. Postupným cvičením s malými váhami jsem dosáhl toho, že po půl roce mě přestala bolet kolena, bursitida odezněla a od té doby jsem s ní neměl nikdy problémy - to musím zaklepat.

Takže receptem je zase jen cvičení.

Určitě. Cvičení, posilování a samozřejmě i strečink. To jsem se naučil, na tom trvám a to jsem pak předával i mladým.