Jan Čenský:
"Mám rád adrenalin."

Jméno:	Jan Čenský
Datum narození:	1. 5. 1961
Znamení:	býk
Bydliště:	Praha
Povolání:	herec
Výběr z filmografie:	Zkoušky z dospělosti, Princové jsou na draka, Když rozvod, tak rozvod, Sanitka, Koloběžka první, O princezně, která ráčkovala, Rodáci, Druhý dech, Dlouhá míle, Život na zámku, Zdivočelá země, Kriminálka Anděl, Tajemství staré bambitky
Další aktivity:	moderátor, člen Českého klubu fair play

Honzu Čenského zná většina české populace jako prince z pohádek oděného ve šlechtickém rouchu, případně jako decentního uhlazeného moderátora vyšvihnutého v elegantním, dobře padnoucím obleku. Ale možná málokdo si ho umí představit v přiléhavém cyklistickém dresu, jak si to na kole sviští dolů z Králického Sněžníku, až kameny divoce odskakují od pneumatik, nebo jak si to v ultraširokých snowboardingových kalhotách štráduje horským střediskem s prknem pod paží. Ovšem i tato sportovní image k Janu Čenskému patří.

Vím o vás, že máte sport rád. Do jaké míry je součástí vašeho života?

Jaký má člověk vztah ke sportu, ovlivňují do značené míry jeho rodiče. A ti naši nás ke sportu vedli. Hned s první třídou jsem začal v Sokole, protože děda byl náčelník župy na Smíchově, od otce se nám zase dostávalo spartánské výchovy. Hodně času jsme trávili v Orlických horách, kam pohyb tak nějak přirozeně patří, a tak jsme od malička plavali, jezdili na kole, chodili na túry, hráli fotbal, v zimě pak bruslili, jezdili na sjezdovkách nebo chodili na běžkách na krásné hřebenové túry. Když jsem byl větší, přešel jsem ze Sokola na chůzi a později na atletiku. K té jsem se dostal tak, že jsme se s bráchou chtěli ulít ze školy, a tak jsme chodili recitovat na recitační soutěže, nebo závodit za školu v běhu.

To je hezké, jak ulejváctví může také člověka rozvíjet.

Všechny geniální vynálezy vznikly z lenosti, když si člověk chtěl usnadnit život. A u nás to bylo podobně. Nechodili jsme na recitační soutěže z lásky k poezii, ani jsme neběhali z lásky ke sportu, prostě jsme se jen chtěli ulít. A ze stejného důvodu jsme také jednou vyrazili na lidový běh Mladé Fronty, kde si mě všiml jeden chlapík, vyhledávač talentů, nebo co, a ten mě pozval na atletický trénink. Když jsem tam přišel, udělali se mnou nějaké testy a já skončil na středních a dlouhých tratích, na kterých jsem pak i závodil. Mým nejlepším umístěním bylo druhé místo na republice v půlce na stadionu na Julisce, ale jezdili jsme závodit i do NDR. A dodnes si třeba pamatuji, když jsme dostali nové Adidasky. To bylo tehdy něco! Ale to by bylo tak na seriál „Vyprávěj“. (smích)

A nebo seriál „Dlouhá míle“.

Tím jsem chtěl právě navázat. V seriálu „Dlouhá míle“ jsem si vlastně splnil sen. Chtěl jsem dělat atletiku reprezentačně, stát se lvíčkem na prsou na olympiádě a v tomhle seriálu jsem si na to alespoň mohl hrát.

Během natáčení jste opravdu běhal a trénoval, nebo to nebylo potřeba?

Tehdy jsme opravdu půl roku trénovali s Milanem Jílkem, což byl reprezentant na 800 m. Měli jsme k dispozici stadión Rošičák včetně nafukovací haly, sauny a bazénu, a to když jsme řekli, sklízeli jsme obdiv i závist, protože tam trénovala reprezentace. Chodili jsme běhat i na klopenou dráhu v Jablonci, takže jsem si připadal jako profesionální sportovec a to bylo senzační. Tou dobou se mi dařila i dost dobře běhat dvoustovka, takže mi dokonce říkali: “Ty bláho, nechceš ještě běhat?“

Kolik vám bylo?

Něco kolem dvaceti.

Tak to jste ještě mohl zkusit běžeckou kariéru.

Teoreticky ano.

Kdy jste vlastně se závodní atletikou skončil?

Ve starším dorostu, to jsem byl v prvním ročníku na konzervatoří.

Neměl jste výsledky, nebo vás víc chytlo herectví?

Ne, na konzervatoř jsem šel právě proto, že jsem chtěl mít víc času na běhání. Říkal jsem si, že když tam není matematika, fyzika, chemie a biologie, tak to bude brnkačka, že nějaké herectví zvládnu levou zadní. Jenže hned v prvním ročníku jsem byl silně vyveden z omylu a zjistil jsem, že nejde dělat vrcholový sport a státní konzervatoř současně, takže jsem s atletikou skončil.

Pro vás možná dobře, protože herectví se dá přece jen dělat mnohem déle než vrcholový sport. Ale běháte ještě alespoň kondičně?

Kdybych řekl, že ano, tak mi doma řeknou: „Ty si vymýšlíš.“ Já se snažím pořád tak nějak hýbat, ale že bych denně běhal a trénoval, na to jsem líný.

A nejspíš i dost pracovně vytížený, ne?

Spíš líný než vytížený. Na vytíženost se vymlouvá každý. Když mám být ráno v práci na 9. hodinu, tak bych mohl vstát v 6 a jít si zaběhat, ale nedělám to. I když zajímavé je, že když jsme byli na dovolené v Sydney, kde běhá snad každý a mají tam krásně pěšinky, tak tam jsem klidně vstal v 6 a šel si zaběhnout desítku.

Takže vy vystřihnete deset kilometrů i bez tréninku?

Ano, teď jsem běžel i pražský půlmaraton.

A říkáte si třeba před tím: „Sakra, musím natrénovat, lidé mě znají, tak ať si neuříznu ostudu?“

Trénoval jsem na to, ale abych řekl pravdu, raději jezdím na kole.

Tím se dostáváme k tomu, jaké všechny sporty vlastně provozujete?

Tak kromě kola, které jsem zmiňoval, mám rád tenis, beach volejbal, windsurfing, v zimě běžky, carvingové lyže nebo prkno.

Snowboard? To jste mě docela překvapil.

To má na svědomí můj kamarád, který prodává surfy a prkna. Mě dřív snowboarďáci štvali, protože předbíhali ve frontě a vždy hloupě seděli za horizontem, ale pak jsme byli ve Francii, jezdili na lyžích freeridy, a jak tam člověk musí hodně makat, začala mě bolet kolena. Kamarád mi poradil, ať vyzkouším prkno, že s ním je to v hlubokém sněhu snazší. Na příště, když jsme jeli na hory, vzal s sebou snowboard i veškeré vybavení, všechno mi hezky vysvětlil, takže jsem se na to postavil a za hodinu jezdil. A bylo to báječné, protože po mnoha letech lyžování jsem najednou objevoval něco nového. No a samozřejmě, že jsem si prkno hned koupil.

Freeridy, to je adrenalin. Máte ho rád?

To mám. Miluji třeba horská kola, a když jsme jednou trošku divoce sjížděli Králický Sněžník, říkal mi kamarád: „Ty vole, na to, že se živíš ksichtem, jsi docela odvážnej.“ No, jenže na to v tu chvíli nesmíte myslet.

Tak to je fajn, že vás při těch divokých sjezdech nevidí lidé, kteří vás zaměstnávají.

No, to jsem jednou v rámci přípravy na inscenaci jezdil v Tatrách s horskou službou a s kluky jsem tehdy také vylezl na Jestřábí věž, na což jsem byl patřičně pyšný. Myslel jsem, jakou nesklidím pochvalu, ale dole mě pan režisér Moskalyk před celým štábem strašně sjel, že co si myslím, že kdybych spadl a něco se mi stalo, tak bude štáb o padesáti lidech čekat na jednoho idiota, než ho pustí z nemocnice. Tak to jsem byl tenkrát jako opařený.

A máte nějakou zkušenost se sportovními úrazy?

Na tom kole se člověk třeba občas překulí, ale zatím to nebylo nic drastického. Nejezdím totiž žádné extrémy. Mám rád vzrušení, ale také mám své hranice. A mám rád i kvalitní sportovní hračky. Za ty docela utrácím, protože chci mít kvalitní kolo i kvalitní lyže. Ale doma musím říkat, že to stálo polovinu. I tak mi žena nadává. Kdybych řekl skutečnou cenu, tak mě nejspíš zabije. (smích)

Na sportovní dovolené jezdíte s rodinou, nebo spíš s přáteli?

To i ono, mám to rád pestré. A někdy také jezdím úplně sám, protože jsem hodně mezi lidmi a občas si potřebuji vyčistit hlavu, což moje žena chápe a respektuje. V přírodě si také nejlépe dobiji baterky a zregeneruji. Mám dokonce i zkušenost, že když mě něco bolí, na dovolené venku to často přestane.

Dokážete si najít čas na sport nejen o dovolené, ale i v rámci běžného pracovního týdne?

Jelikož bydlím za Prahou, není pro mě problém skočit na kolo, nebo za kopec na koně, případně vyrazit na běžky, když nasněží. V zimě třeba miluji, když končí víkend, všichni jedou z hor a já jedu na hory. Mám rád spontánní akce, takže když jsou podmínky, vyrazím v 7 ráno směr Harrachov, nebo Herlíkovice, od 9 do 4 hodin jezdím a v sedm večer už zas třeba stojím na jevišti. To kdyby v divadle věděli, že jsem byl celý den lyžovat někde 150 km daleko, tak mě asi zabijí. Ale naštěstí se nikdy nic nestalo, i když si říkám, že by stačilo, abych píchl, nebo někde zapadl, a byl by průšvih.

Takže se vám nestalo, že byste v důsledku svých sportovních aktivit nestihl představení, či natáčení?

Naštěstí ne. Jen jednou na vojně, když jsem utekl na lyže do Harrachova, jsem si málem vykoledoval malér. Volal jsem tenkrát dozorčímu, abych ověřil situaci, a ten na mě: „Ty vole, kde jsi? Zemřel Brežněv, máme poplach!“ „No, jsem v Harrachově,“ řekl jsem dost bezmocně. „No dobře, my tě teda zařvem,“ slíbil mi on. Když pak při nástupu vyvolávali Čenského, někdo zařval místo mě, a tak z toho tenkrát nic nebylo.

Měl jste štěstí. Teď bych se ale ráda zeptala na disciplínu, která se k vašim filmovým rolím princů hodí poněkud více než lyže. Jako tanečník jste se zúčastnil televizní soutěže Star Dance. Jaká to byla zkušenost?

Moc se mi to líbilo. Já se tedy na tanec raději dívám, nebo ho uvádím, ale tahle zkušenost byla hrozně milá. Do té doby jsem vůbec netušil, o jak náročnou disciplínu se jedná. Každý krok musí být precizně zatančený, celek ale musí působit přirozeně a uvolněně. Také by mě nikdy nenapadlo, že by tanec mohl mít tolik společného s erotikou. Třeba taková salsa, to je ryzí milostná předehra.

S tím jste, předpokládám, ale problém neměl.

To ne, ale v takových chvílích zas tolik uvolněný nejsem. (smích)

Jak moc jste trénovali?

Trénovali jsme 4 měsíce hodně intenzivně, a jelikož jsme byli první ročník soutěže, neměli jsme ani potuchy, jak to bude náročné. Ale měl jsem báječnou tanečnici - Terezku Bufkovou, se kterou jsme se skamarádili, takže na to rád vzpomínám.

Jste teď lepší tanečník ve vašem soukromém životě?

Ne, já netancuji moc rád. Rád mám jen ploužáky, čím pomalejší, tím lepší. (smích)

Co ženy? Byly ty pro vás někdy sportem?

To si nemyslím. I když je pravda, že s mojí ženou, s kterou jsem nyní už 23 let, to začalo tak, že jsem se na ni ptal jedné své kamarádky a ta mi řekla, že ať si nedělám iluze, že na tuhle holku nemám, protože ona chodí s jedním úžasným klukem, který je navíc známým hercem. A to možná rozhodlo.

Aha, takže jste to vzal jako výzvu. Možná, že kdyby tohle vaše kamarádka tenkrát neřekla, nebyla by ona dívka dnes vaší ženou.

(smích) To jste řekla vy.

S manželkou jste tedy 23 let a vy sám už jste se přehoupl přes padesátku. Cítíte to na sobě?

Po padesátce prý začíná leccos bolet, tak čekám, kdy to přijde. Zatím to ještě jde.

Když vidím třeba namakané šedesátileté horaly, tak si říkám, že sportovci mají možná tu hranici o něco posunutou, nemyslíte?

Možná. Myslím, že sport je velmi důležitý pro život i pro vztahy, a to jak pro ty přátelské a partnerské, tak pro ty pracovní. Když má člověk díky sportu v sobě už od dětství zakódovaný smysl pro fair play, uplatňuje ho pak třeba i v byznysu nebo v politice. Ale já mám pocit, že kluci, kteří tam teď jsou, snad nemohli nikdy sportovat, jinak by nedělali to, co dělají. Ale to už bychom zabrousili někam jinam...

Foto:
foto č.2, zdroj: http://esperanza.blog.cz