Jsem voják z povolání a tělesná příprava mě provázela a provází celou mou vojenskou kariérou, ale ani ve snu mě nenapadlo, že budu na stará kolena soutěžit, a to dokonce v kulturistice.
Stalo se.
Vyprovokoval mě kolega Tomáš Balcar, s kterým jsem chodil do posilovny, abych se udržel v kondici, nemluvě o tom, že mě posudkový doktor z vojenské nemocnice v Brně chtěl přeřadit ze zdravotní klasifikace "A" až do "C" (takřka s prominutím mezi kriply) a to mě hrozně urazilo, tak jsem se rozhodl hubnout. A právě Tomáš mi říkal, že když tak bouchám, abych se přihlásil do soutěže "Do formy", kterou pořádá časopis Muscle&Fitness, a já se přihlásil. Bylo to v březnu v roce 2010, pak jsem se seznámil s dalším kolegou - Vladimírem Platzekem. S oběma totiž sloužím u jednoho vojenského útvaru - je to Veterinární ústav v Hlučíně.
A Vláďa už má několik kulturistických úspěchů za sebou, je mistr republiky, byl i na evropském klání atd. Vláďa se mě ujal coby můj trenér. Nesmím zapomenout samozřejmě na Marcela Kubíčka, se kterým mě Vladimír seznámil, protože Marcel je taky bývalý reprezentant v kulturistice a dal mi právě základy toho, jak správně technicky cvičit a posilovat.
Abych se vrátil ke svému trenérovi, Vladimír mě pak zasvětil do správného posilování, dohlížel na techniku, zpracoval mi cvičební split, stravu, kolik sacharidů, kolik bílkovin, jaké suplementy a kdy je správně brát tak, aby nedocházelo k poškození svaloviny a aby se hlavně správně vyvíjela.
Jezdili jsme spolu do místního fitcentra Správní Chlapi v Hlučíně, kde je majitelem Rony Uvíra, který mi taktéž vyšel vstříc a poskytl mi technické zabezpečení, a začala těžká dřina.
Po roce jsem zkusil první klání v Krnově jako amatérský kondiční kulturista, kde jsem skončil na čtvrtém místě. A tam se mě zeptali, proč soutěžím s o dvacet let mladšími cvičenci, ať to zkusím s chlapma sobě rovnýma ve stejné kategorii - v masters. Tak jsem s tím začal polemizovat, protože původně jsem si myslel, že zkusím a skončím, ale to se nedá. Jak jednou k tomu přičichnete, nedá se skončit. A začal jsem se připravovat a měl jsem na to zhruba půl roku, tak jsem začal znova bouchat o to intenzivněji a ono to nakonec vyšlo. Někdo řekne: No bože, čtvrté místo... bramborové... Ale pro mě to byla obrovská výhra sám nad sebou, už jenom to pomyšlení, že za jeden a půl roku dřiny jsem se dostal mezi špičku nejlepších v České Republice a byl hned čtvrtým nejlepším kulturistou v ČR v kategorii masters nad 50 let a stál vedle kulturistů, kteří cvičí a závodí minimálně už dvacet let, tak je to něco famózního a jsem tím nadšen tak, že chci pokračovat dále, ale musím to nějak šetrně, nenápadně sdělit své manželce Jarušce, protože ta má bohužel jiný názor. Jaruška v tomto sportu vidí pouze utopené peníze. A to je právě i ten rozdíl mezi kulturistikou, fotbalem a hokejem, kde poslední vyjmenované sporty jsou dotovány různými sponzory a my kulturisti si musíme platit vše sami, od posiloven přes suplementy až po barvy. Je strašně málo takových nadšenců, kteří by byli ochotni přispět na kulturistiku tak jako fotbaloví nebo hokejoví nadšenci.
Kamil Vodecký
