Tento článek je velmi starý, informace v něm tedy už nemusí být zdaleka aktuální.
Koncentrace. Slovo pocházející z latiny a vyjadřující jakési "směřování k centru" (con – centrum). Denně kolem sebe při tréninku vídám tři mladší kluky, kteří cvičí se zaujetím, skvěle intenzivně a i se správnou technikou dělají vynucená opakování a vše ostatní přesně jako podle příručky... ale ve chvíli, kdy vejde do místnosti ta prsatá blondýna, v té chvíli je jejich veškeré snažení na nule a jejich oči i myšlenky, více či méně znatelně, od té doby směřuji jenom k ní. Už je nezajímá, že chtějí udělat deset opakování, už jim je jedno, že bez dostatečné intenzity nebude jejich trénink k ničemu. Jejich mysl se nechala zlákat jednoduše něčím jiným a i přesto, že tělo trénuje stále dál, k ničemu to už není. Dělají jakási mechanická opakování, bez jakéhokoliv citu, bez myšlenek na daný, právě stimulovaný sval... Výsledek tréninku se blíží k nule...
Na druhou stranu se ale také stává, že přijde na trénink jeden více než stokilogramový chlápek, jehož jméno a ani nic jiného nikdo nezná, neboť kromě úvodního "Ahoj" neprohodí s nikým ani slovo. Občas ho vídám, jak si sám pro sebe cosi mumlá a to těsně před tím, než ulehne pod nelidsky těžkou činku, se kterou vybojuje úctyhodný zápas. Jeho koncentrace na trénink je na maximu a jeho výkony i postava jsou toho nesporným důkazem.
Nedávno jsem se s ním ale dostal do řeči a to ve chvíli, kdy se ke mně otočil se slovy: "Stoupneš si za mě?" a vracel se k bench-pressové lavičce. "Dokud budeš moct, pojedeme!", přikázal mi a ulehl pod prohnutou činku. A chvíli se nic nedělo. Jeho ruce byly překřížené přes sebe a mírně zakrývaly ústa... Poté se ozvalo potiché “No Pain, no pain...". To si pamatuji jako teď, neboť podobný "proslov" s oblibou používám i já. Nyní jako v rituálu zvedá ruce, nejdříve co nejvýš nad sebe, poté uchopí činku pouze jednou a po chvíli i druhou rukou. Pohledem zkontroluje přesné umístění a dále už sleduje jenom osu činky. Jeden silný nádech... Druhý... Nadzvedá nohy ze země a několikrát silně zadupe. Nyní nadzvedá i pánev a i s ní několikrát udeří zpět do lavičky. Poslední nádech, pohled stále na ose činky a ta se už pomalu zvedá do výšky. Nyní mu je abolutně jedno, že právě vchází dvě dívky, je mu jedno, že v rádiu skončilo ještě před chvílí hrající cédéčko. Nevadí mu ani moje kapka potu, která minula jeho tvář jen o pár milimetrů. S pohledem rozzuřeného rotvajlera pouští činku na hrudník a zvedá ji zpět, poté další a další opakování, začíná křičet a to tak silně, že se celá posilovna jako jeden člověk otáčí jeho směrem. Jenže on to nevnímá, oči visí stále na ose, stále v tom stejném místě, žíly na krku jsou tlusté jak prst dospělého muže, tvář silně rudá... Kdyby mu teď někdo měřil krevní tlak, musel by chytat kuličky rtuti po celé místnosti... Ale na to on nemyslí. Jediné, co ho zajímá, je ta činka. Ta obrovská masa železa, která se na dlouhé tyči při každém dokončeném opakování mírně zavlní. Jeho tělo i duše je jedna velká jednota, nad jeho výkonem běžnému člověku začíná rozum stát... A to je přesně ono. To je skutečná síla koncentrace!
Pevně věřím, že většina z vás nyní chápe, o čem to tu vlastně mluvím. Vždyť zkuste si vlézt třeba pod činku na dřepy a cvičte s myšlenkou na svého šéfa v práci, na starosti s přítelkyní a nebo na obrázky z televizních zpráv, které jste viděli před odchodem na trénink. Pokud to uděláte, pohřbíte tím celý dnešní trénink, neboť vaše výkony se ani vzdáleně nepřiblíží tomu, na co skutečně máte.
Teď zkuste ale něco jiného. Zkuste si chvíli, kdy se vám činka začne zarývat do trapézů myslet jen a jen na vaše kvadricepsy. Podívejte se na ně do zrcadla před sebou, rozhodně za to stojí! Boční hlavy vyčnívají jako dvě skály, které se pod těmi pár směšnými kilogramy nikdy nesloží! Cítíte to? Je to hnusně těžké, ale vy na to přece máte! A pokud tomuto tvrzení uvěříte, proměníte ho rázem v neochvějný fakt, v neochvějnou pravdu, která vám pomůže stále znova a znova vracet činku z hlubokého dřepu do výchozí pozice!
Ale co teď? Klesáte dolů při čtvrtém či pátém opakování a soustředit se je čím dál těžší... Teď...? Teď si vzpomeňte třeba na Rockyho, který trénoval před pár desítkami minut na obrazovce vaší televize a nebo na Franka Duxe, který knockoutoval Chong-Leea do tratoliště krve. Oni se nevzdávali, nikdy neustoupili ani o milimetr a oni byli nejlepší! A to chcete i vy! A tu činku nahoru opět dostanete!
Nyní však už stojíte v horní pozici a máte toho plný úsměv. Nohy jsou dvakrát tak větší než před začátkem série, kapky potu vám padají do očí a vy cítíte, jak tam pekelně pálí. Položíte činku?
"Kur*a takhle cvičí ženský! Znova a pořádně!" zahřmí vám z milimetrové vzdálenosti do ucha váš sparingpartner! Cítíte jeho dech, cítíte jak na vás prská, cítíte ale také, že on to myslí vážně! Že on s vámi další opakování vybojuje, že on vás v tom nenechá! A v tu chvíli dostanete další impuls a znova klesáte dolů! Znova a "Ještě jedno poslední!". Dobře víte, že když on řekne jedno, znamená to nejméně tři, ale to vás motivuje a když už neudržíte myšlenky jinde, na tom strašně hlasitém hlasu za vámi rozhodně ano. Když říká znova, jedu znova! A až ve chvíli, kdy se konečně ozve ono "A stačí!", můžete začít uvažovat nad položením činky. Nyní se začnete maličkými krůčky svých rozechvělých nohou blížit ke stojanu, ruce sparinga jsou stále pod vámi a drží vás tak silně, abyste cítili jeho naprostou jistotu. Pak už následuje jen řinčivé položení potem "nasáklé" osy a poslední vaše věta, než se sesunete k zemi: "Tak tohle ti za chvíli vrátím!".