Ľudovít Major: „Všechno to asi spělo k tomu jedinému.“ (II.)

Která z hvězd mezinárodní scény byla vaším prvním partnerem v interview? Jak jste to prožíval? Jak taková setkání prožíváte nyní?

Do redakce deníku Šport jsem nastoupil po základní vojenské službě v září roku 1973 a v říjnu jsem už reportoval z armádního mistrovství tehdejších socialistických zemí v Trenčíně, kde vystupovala i vzpěračská legenda supertěžké váhy té doby Leonid Žabotinskij. Byl vstřícný a žoviální a pro mne to byl samozřejmě velký zážitek.

Sportovní novinařina je práce jako každá jiná. No dobře, zajisté trochu zajímavější a více vzrušující, ale po mnoha letech rutiny vás už nic moc nepřekvapí. Lze říci, že dnes už na mě slavná jména a jejich úspěchy nedělají velký dojem, stále ale hledám a nacházím na všech výkonnostních úrovních zajímavé a vzácné lidi. Mám rád entuziasty, kteří něco chtějí! Obecně jsem ve sportu vždy hledal víc než jen „1:0, X kilogramů nebo sekund, Y centimetrů bicepsů, atd.“ a mnohokrát jsem ty lidské kvality a hodnoty i našel.

Na které interview vzpomínáte nejvíce a u kterého jste se nejvíce bavil? Kdo vás nejvíce zaskočil a čím?

Za ta desetiletí je toho spousta, těžko si vybrat... V 80. letech jsem si ale například vymyslel v deníku Šport seriál s československými olympioniky. Realizoval jsem ho systémem, že za každé olympiády jsem si vybral jednoho z ještě žijících nejúspěšnějších reprezentantů. Byly to velké zážitky, třeba olympijští vítězové - gymnasta Alois Hudec, vzpěrač Hans Zdražila, gymnastka Věra Čáslavská, skokan na lyžích Jiří Raška, zápasník Víťa Mácha...

I neočekávaných situací zažijete dost - čtěte pravidelně MUSCLE&FITNESS, někdy se k těmto tématům vracím i tam. Pár let po skončení mé závodnické kariéry jsem šel například dělat rozhovor na závody plavců - otužilců za Janem Novákem, který byl po Františkovi Venclovském druhým československým přemožitelem kanálu La Manche. Když jsem se mu představil, Jan Novák říká: „Vždyť já vás, pane redaktore, znám.“ A pak k mému překvapení dodal: „Mám vás vyvěšeného na záchodě.“ Vysvitlo, že tím myslel moji fotografii ze zadní strany obálky časopisu Tréner, kde jsem se objevoval nejenom jako autor článků, překladů a poradny, ale také jako závodník. Naskočila mi taky scénka ze světového poháru vzpěračů v Maďarsku, někdy v 80. letech minulého století, když mi stříbrný z MS Bruno Matykiewicz (nyní je reprezentantem ČR už jeho syn) i po naléhání jednoduše odmítl „hru“ na otázky a odpovědi: „Vžyť to víš líp než já, jak jsem co kdy zvedal a co k tomu mám říci. Napiš to tam, jak víš a myslíš.“ A dál byl ochoten debatovat jenom o tématech, která zajímaly jeho (mé cesty po světě, poznatky z jiných sportů, děvčata a tak...). Pak, když „rozhovor“ přece jenom vyšel, byl Bruno velice spokojen. (Na margo doplňuji, že jsem nedávno s překvapením i radostí na Ronnie.cz objevil spoustu mých článků naskenovaných právě ze vzpírání těch let. Nejpilnějším přispěvatelem z této oblasti je, tuším, pan Mikuc - díky!)

Nějak podobně jsem jednou dopadl s trenérem volnostylařů tehdejší NDR jménem Rudy Dutschke. Ten mi jinak na šampionátech soustavně říkal jenom „Zehnkämpfer“ (Desetibojař), zřejmě vzhledem ke zbytkům mé tarzanovské postavy (to už mi bylo kolem 35 let), jakožto vzpomínky na kulturistické závodnické časy. Plánované interview s ním dopadlo tak, že se v kuse ptal on mě - jak posilovat tak, aby kluci nenabrali příliš svalů a neztvrdli...

Celkově lze říci, že moje kulturistické zázemí mi v novinářské profesi pomohlo dostat se k mnoha sportovcům blíž jak po odborné, tak i po lidské stránce. V té době nebylo posilování ještě tak v módě, většina trenérů různých sportů o tom tudíž moc nevěděla, a tak jsem někdy chtě nechtě působil i jako konzultant... Faktem totiž je, že mezi sportovními redaktory byli v každé době i bývalí sportovci nebo trenéři, nicméně tehdy to typické nebylo (dnes se mi jeví, že situace se v tomto ohledu moc nezlepšila, o sportu píšou často laikové, v ještě horším případě zároveň i zaujatí fanoušci).

Za vlastními reportážemi jste určitě procestoval mnoho zemí a setkal se s mnoha lidmi. Kdo vás nejvíce inspiroval a čím?

Tak na tohle přesnou odpověď neznám. Celý život mám snahu setkávat se s pozoruhodnými a zejména s dobrými a pozitivně myslícími lidmi (právě to mi moje profese umožňuje). Každý z nás má samozřejmě svoje plusy i minusy, přednosti i chyby. Snažím se v každém hledat a najít to pozitivní, případně se poučit a inspirovat.

Pokud jde o naši oblast, ne poprvé zdůrazňuji význam průkopnické práce zakladatelské generace kulturistiky v Československu a jsem hrdý na to, že „Tři mušketýři“, které znám asi nejlépe (Bačinský, Višný, Jablonský), jsou i mými osobními přáteli a vzory. A také inspirací. (Děkuji vám a Martinovi Jebasovi, že web Ronnie.cz přiblížil tyto osobnosti mladším generacím v seriálu rozhovorů.)

Oproti anglicky nebo německy hovořícím zemím je náš region omezen počtem potencionálních zákazníků hovořících česky nebo slovensky. Dá se tento „hendikep“ něčím vynahradit?

Máte-li na mysli relativně menší trh (ten česko-slovenský je pouze 15milionový), tak s tím jako objektivní okolností se nic nedá dělat. Je to svým způsobem těžší než ve velkých zemích. Musíte sázet na kvalitu, profesionalitu, citlivě vnímat potřeby a požadavky lidí. Zároveň se ale nevzdat osvěty a dobře míněné výchovy, třeba v oblasti historie. Jak se říká, ten (osoba nebo generace), kdo nezná minulost, je odsouzený dělat stejné chyby i v budoucnu... Kromě vztahu k tématu je pro mne a mé kolegy hnacím motorem i profesní ctižádost - zejména zpětná vazba, příznivá odezva od našich čtenářů. Na M&F už fakticky vyrostly generace příznivců „železné hry“ v Česku a na Slovensku. Nezřídka nám píšou maily a dopisy o společném tréninku třeba otec se synem nebo matka s dcerou...

Neměl jste někdy jako novinář chuť vyzkoušet i jiný obor zpravodajství?

Jako mladý kluk jsem psal krátké věci o všem, čím můj region žil (sport, kultura, zemědělství), také obecná humánní témata, pokusy o fejetony apod. Politiku i ekonomiku z profesního zájmu sleduji taky, ale jako autora mne nikdy nelákaly.

Být reportérem na olympijských hrách je zřejmě stejně jako pro sportovce tou nejvyšší poctou. Stovky a tisíce dokumentů ukazují zákulisí mezi sportovci, přibližte nám zákulisí mezi novináři. Je zde též řevnivost, nebo i prostor pro vznik silných přátelství?

Olympijské hry jsou naprosto specifickou záležitostí a v našich podmínkách kladly enormní nároky na dlouhodobou přípravu už doma a také psychické i fyzické nasazení na místě. Na OH 1980 v Moskvě jsme byli z našich novin na, tuším, 24 sportů jen dva lidi, v Soulu 1988 jsem byl na 28 sportů sám (větší světové tituly tam mají víc lidí, ty největší i týmy s desítkami pracovníků). V takovém případě už nejde jenom o časové kolize, je potřeba mít i kus štěstí - být právě tam, kde se děje něco důležitého pro naše barvy. Je to, nebo by to mělo být, jako ve sportu samotném. Soupeření (třeba kdo co stihne a vyšle dřív) je nevyhnutelné, ale zároveň existuje i silný pocit profesionální solidarity a v případě potřeby i pomoci. Funguje to jako v celém životě - lidé jsou takoví i takoví. V Soulu jsem v tzv. novinářské vesnici - což bylo vlastně takové sídliště - bydlel v bytě s pražskými kolegy Petrem Davidem (Československý sport) a Láďou Sosenkou (Rudé právo) a vycházeli jsme spolu moc dobře.

Který silový sport má z vašeho pohledu velkou budoucnost a který je těsně nad hrobem?

Při současném vypjatém výkonnostním vývoji a při neobyčejné náročnosti vyplývající z jejich podstaty silové sporty na vrcholové úrovni žádný velký rozvoj a optimistická budoucnost bohužel nečeká. Neříkám to rád, ale vidím to tak. A současný extrémní bodybuilding, zejména profesionálů, je na tom ještě mnohem hůř. Pravý smysl i poslání kulturistiky jsou na této úrovni honby za svalovou hmotou a riskování zdraví už totálně zdeformovány a vzdalují se nejenom původním ideálům kulturistiky, ale i masám kondičně cvičících lidí. Ty soutěžní sport už moc nezajímá, což je škoda.

Když se vrátíte o několik let zpět a zavzpomínáte na své závodní období, který moment se vám vybaví jako první?

Třeba moje první soutěž, mistrovství Bratislavy a Západoslovenské oblasti na jaře 1970, kdy jsem v plavkách musel projít značnou vzdálenost od vchodu do středu velké, naštěstí slabě osvětlené tělocvičny, kde jsem měl předvést sestavu (tehdy to byla běžná praxe). Necítil jsem se zrovna nejjistěji a z osmi lidí v nejvyšší kategorii jsem nakonec skončil až sedmý, tudíž předposlední (vyhrál Ivan Uríček před bratrem Peterem). Samozřejmě, později jsem měl i kupu příjemnějších zážitků, nějaké pohárovky jsem i vyhrál (v Čechách v roce 1972 Pohár KŽ Králův Dvůr, na Moravě Pohár Slovácka v Hodoníně).

Letos slaví jedno z vašich „dětí“ 20. výročí (M&F). Vy však můžete být hrdý i na již dospělé a krásné dcery - módní fotografku a blogerku Mariku a publicistku Janku, které pro váš webový portál obě natáčí i videoreportáže. Ve vašem časopisu se občas objevují i články manželky Ruženky, která též aktivně cvičí. Jak tak zaneprázdněný chlap jako vy zvládá „domácí scénu“ s tolika ženami?

Musím říci, že bez podpory a loajality mé manželky bych za těch více než 40 společných let nebyl schopen věnovat tolik času a energie mé profesi a zálibám. Jsem jí za to moc vděčný. Sama od našeho seznámení v roce 1970 cvičí a kromě jiných aktivit stále chodí do posilovny - alespoň jednou týdně. Dcerky mne také odmala doprovázely na soutěžích a dokonce i teď mi jako externí redaktorky občas vypomohou s materiály nebo na akcích. Jsou už však pryč z domu, mají své profese (starší Marika provozuje reklamní agenturu, mladší Janka pracuje v televizi na mezinárodním oddělení). Jsem šťastný, že jsem měl hodné a přející rodiče, mám dobré vztahy s mladším bratrem i vzdálenějším příbuzenstvem a jsem spokojený, že celou svoji rodinu mám zdravou a v pořádku.

Pohled hledím vašeho fotoaparátu mohou pravidelně sledovat čtenáři nejen vašeho sportovního časopisu. Za tolik desetiletí to musí být tisícovky úžasných fotografií a zřejmě nejen ze sportu. Kdy naposledy jste si při zmáčknutí spouště řekl, že „tahle fotka bude bomba“? Nepřemýšlel jste někdy o vernisáži svých fotografií během některé z následujících kulturistických akcí?

Amatérsky fotím od svých 8 let, kdy jsem od táty dostal aparát „Pionýr“. Na Flexaret jsem si vydělal letní prací na polích ve 14 letech. Novinářsky jsem začal fotit tak trochu z nouze, ne vždy byl na akcích profesionální fotograf. V redakci dnes máme tři Nikony.

Za ty roky mi vyšla spousta dobrých fotek a mnohé třeba ne. Problémem je tak trochu notorický nedostatek času i chuti na pořádné archivování. Bomba? Docela dobrý pocit z focení jsem měl naposledy na Olympia Weekendu 2011 v Las Vegas (výsledky byly otištěny zejména v reportáži v čísle M&F 11/2011). Na výstavu jsem zatím nepomýšlel, asi jen proto, že mi kromě časových kapacit chybí také ambice tohoto druhu. Zřejmě nejsem takový velký fanatik na focení, mimo profesi mě to až tak nebaví. Kdybych měl víc času, raději bych víc četl nebo sportoval.

Kdybyste si nyní mohl pro své interview vybrat naprosto kohokoli, bez ohledu na obor zpravodajství, kdo by to byl? Co by pak bylo první otázkou?

Zeptal bych se třeba autora těchto otázek Josefa Paulíka, co jej jako relativně mladého člověka motivuje, aby se věnoval takovýmhle takřka historickým tématům.

No a poslední otázkou jsou samotné otázky. Máte nějaký recept na sestavování otázek, případně která otázka se vždy osvědčila?

Přípravu na interview nikdy nepodceňuji, na druhé straně to už v důsledku dlouholeté rutiny jde víceméně samo. Vždy se můžete kohokoliv zeptat třeba: „Co vás napadne, když zaslechnete...“ (a teď aby vás ale rychle napadlo, na co se chcete vlastně ptát).

A jen tak mimochodem, jaké je to být na druhé straně rozhovoru?

Asi jako když jdou věšet kata.

	Ľudovít Major jako vydavatel a šéfredaktor společné české a slovenské edice už 22. rokem se značkou MUSCLE&FITNESS		Jako teenager v 60. letech minulého století - na zahradě, s vlastnoručně vyrobeným náčiním a malým bráškou Jožkem
	V roce 1970 při tréninku v posilovně TJ Vinohrady Bratislava (v pozadí oddílový kolega Zoltán Peszeky)		V objemovce začátkem 70. let, po osmiletém tréninku bez suplementů (vyjma cvitamín C Celaskon, B-komplex, multivitamín Spofavit, pivovarské kvasinky Pangamin) a zásadně bez jakékoliv chemické dopomoci; výška 187 cm, váha 97 kg, hrudník 130 cm, pas 80, paže 45, stehna 65, lýtka 42
	Naturální kulturista Ľudo Major se stal v roce 1972 vítězem Československého žebříčku mužů v kategorii nad 175 cm. (Snímek je z Ceny Macochy v Blansku.)		Jako vítěz Poháru Královodvorských železáren 1972 v kategorii nejvyšších mužů; zleva: Eduard Pokorný, Ľudovít Major, Josef Hýbl
	První plavecká tempa dcerky Mariky		Děti byly odmala vedeny ke sportu - Ľudo v posilovně s manželkou Ruženkou, dcerkami Jankou a Marikou.
	Aktuální snímek Ruženky Majorové (ročník 1949) z posilovny		Rodinné Vánoce u Majorů
	Také Majorová, ale Timea - světová hvězda fitness modelingu žijící v Kalifornii. „V rozporu s rozšířenými domněnkami Timea není moje dcera, ani příbuzná, pouze jmenovkyně,“ říká Ľudo.		Ľudo jako trenér na Mistrovství Československa 1982 se svým nejúspěšnějším svěřencem (mistr ČSSR, později za Německo i mistr světa a Evropy, jako profesionál 10. na Mr. Olympia 1985) Josefem Grolmusem. Další na snímku jsou oddíloví kolegové z TJ Vinohrady Bratislava Ján Kovalčík a Dušan Krajčí.
	Ľudo jako mezinárodní rozhodčí na soutěži ve Varšavě v roce 1978. Zleva stojí reprezentanti Československa Jiří Hovorka, Petr Tlapák, Anton Holič, Petr Stach, Pavel Nesnídal, Peter Uríček, Alexander Bačinský (reprezentační trenér), Ľudovít Major (rozhodčí).		Se členy týmu nejbližších redakčních spolupracovníků - zleva: Ľudovít Major, Ivan Mach, Zlata Klaučová, Josef Švub, Boris Bárdoš
	V posilovně se svými staršími příteli a vzory ze zakladatelské generace kulturistiky v Československu. Zleva: Juraj Višný, Milan Jablonský, Alexander Bačinský, Ľudovít Major. „Tři mušketýři“ patří také do okruhu odborných poradců M&F.		Jedno z mnoha setkání s Joe Weiderem v USA. Vpravo je dcera Marika Majorová.
	S prvním vítězem Mr. Olympia z roku 1965, dnes 72letým Larrym Scottem		Na pódiu v Orlové s oceněním za propagaci české kulturistiky. V pozadí stojí známý organizátor soutěží Ladislav Vicherek.
	Momentka z návštěvy populárního profíka Güntera Schlierkampa v bratislavské redakci MUSCLE&FITNESS. Sympaťák Günter si na chvíli vyzkoušel funkci šéfredaktora.		Loňská návštěva kolegů a partnerů v redakci „Másklu“. Zleva: majitel Ronnie.cz Martin Jebas, odborný poradce M&F Juraj Višný, šéfredaktor Ľudovít Major a redaktor Ronnie.cz Josef Paulík. Hosté nepřišli s prázdnýma rukama. Na krásném křišťálovém poháru je vyryto: „PhDr. Ľudovítu Majorovi u příležitosti 20. výročí MUSCLE&FITNESS - za přínos k budování československé kulturistiky a fitness.“
	Na Olympia Weekendu v Las Vegas. Letos se Ľudo chystá jako zpravodaj už na svoji 20. Olympii!		Phila Heatha, vítěze Mr. Olympia 2011, „objevil“ Ľudovít už v roce 2005, kdy o něm byla otištěna první velká reportáž.
	S Jaro Horváthem, po interview na Olympia Weekendu 2010		Před autogramiádou na stánku M&F na M SR 2011 v Bratislavě: Juro Višný, Tomáš Bureš, Ľudo Major, Petr Vaniš
	„Rafael Santonja je nejenom prezident IFBB, ale pro mne i dlouholetý přítel a také kolega - vydavatel španělské edice MUSCLE&FITNESS.“		Z nedávného focení na titulní stránku M&F. V pokleku je fotograf (a rovněž mistr Evropy 2011 v kulturistice) Marian Čambal, za ním světoví šampióni Štefan Havlík (kulturistika) a Nikola Weiterová (bikini fitness), v pozadí pak šéf M&F a trenér Nikoly Pavol Korpáš.
	V kanceláři šéfredaktora s mladým webmasterem Markem Kalnickým. MUSCLE&FITNESS fičí nejenom v tištěné podobě, ale rovněž na M&F ONLINE (www.muscle-fitness.cz) a nejnověji také na sociální síti Facebook/MUSCLE&FITNESS-Czech&Slovak.		Po šéfovi druhá služebně nejstarší členka redakce M&F Zlatka Klaučová s autorem tohoto interview Josefem Paulíkem (Foto: Martin Jebas)
	Část nejužšího týmu M&F v jedné z pauz na setkání vítězů a slavnostním vyhlášení výsledků soutěže DO FORMY S MUSCLE&FITNESS 2011. Vzadu Daniel Libezňuk, Lukáš Vavrinec, Ľubica Vavrincová, Zlata Klaučová, Marta Horáčková, před nimi Boris Bárdoš a Ľudovít Major. (Fotil Zdeněk Dryák.)		Na tréninku v první den letošního roku. Ľudo (ročník 1948, výška 186 cm, váha 103 kg) říká: „Se železem jsem aktivně spjatý už téměř půl století a neplánuji na tom cokoliv měnit. Kondiční posilování je pro mne jeden ze životních elixírů.“

Lidé v redakci MUSCLE&FITNESS a kolem ní

Při čtení článků v časopise MUSCLE&FITNESS se logicky věnujeme především obsahu textu a fotografiím s jejich popisky. U většiny z nich se však tiše skrývá jmenovka autora, aniž by bylo zřejmé, že za tímhle tištěným jménem je člověk s vlastním osobním životem, zájmy a někdy i vlastními starostmi. Přestože je každý z nich individualitou s vlastními přednostmi a odlišnostmi, tvoří všichni jeden unikátní tým, za kterým je měsíc co měsíc vidět konkrétní práce - další číslo M&F (včetně průběžně aktualizovaného portálu M&F ONLINE na www.muscle-fitness.cz, resp. sk).

Zlata Klaučová - věčně mladá editorka vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, obor žurnalistika. Do redakce, kde působí od roku 1991, přišla k přípravě třetího čísla prvního ročníku. Do té doby pracovala jako redaktorka časopisu Krásy Slovenska, což souvisí s jejími outdoorovými zájmy jako turistika, skialpinismus a horská cyklistika. Stejně jako její manžel je členkou horolezeckého oddílu. V rámci webové stránky M&F ONLINE vede outdoorový blog. Do sportovní rodiny patří i dcera Lucie, která je dnes již bývalou slovenskou reprezentantkou v karate kata.

Boris Bárdoš - v M&F pracuje od roku 2004 jako odborný redaktor a fotograf. Je snad nejpravidelněji trénujícím členem redakčního týmu. Posiluje od svých 15 let a je přívržencem všech silových sportů - trojboj, vzpírání, strongmani apod. Díky lásce k přírodě se také rád oddává outdoorovým aktivitám, zejména běhu. Před nástupem do M&F vyučoval na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského obor francouzská literatura. Je ženatý a s manželkou Henou (dnes kondičně cvičící bývalá soutěžní karatistka) má sedmiletého syna Erika.

Peter Kohút - k velké spokojenosti jak kolegů, tak i čtenářů pracuje v redakci 12 let jako grafik. Je čerstvě ženatým absolventem průmyslové školy grafiky a designu. V této souvislosti není od věci to, že na několika svých vernisážích již prezentoval vlastní obrazy. Je taktéž členem perkusionistické hudební skupiny „Batatimba“ a aby toho nebylo málo, skládá i vlastní hudbu. Věnuje se ale i sportu, především pak sjezdovému lyžování, cyklistice, in-line bruslení a rád běhá.

Ačkoli oba renomovaní publicisté a překladatelé Josef Švub a Ivan Mach pracují pro redakci jako externisté, patří k jejímu jádru prakticky od počátku. Oba stále kondičně cvičí jsou také bývalými závodníky, trenéry a rozhodčími, rovněž autory mnoha knih. Před mnoha lety přispívali i do odborného časopisu „Tréner“ a jako dobrovolníci působili ve významných funkcích ve strukturách kulturistického svazu (Ivan byl mj. předsedou českého svazu, Josef vedl v československém svazu úsek silového trojboje). Josefovou doménou jsou především historie a silové sporty, Ivan je vyhlášeným expertem na výživu, majitelem školícího centra Nutris a prezidentem Asociace výživových poradců ČR. Ivan má dvě dospělé děti a žije v Praze. Nedávno znovu ženatý Josef přesídlil po mnoha letech z České Třebové do Hodonína a s manželkou Andreou má malého syna Sama.

Externími, resp. dojíždějícími kolegy jsou rovněž jazyková redaktorka, zkušená sportovní novinářka (jež se věnuje také léčitelství a esoterice) Dana Bindasová, webmaster Marek Kalnický (nastupoval v roce 2008 jako 17tiletý!) a externí redaktorky Marta Horáčková (mistryně ČSSR v kulturistice z roku 1989, působila dlouho přímo v redakci, nyní se přednostně věnuje výchově tří dětí) i Marika a Jana Majorovy, dcery šéfredaktora, které se s tematikou časopisu sžívaly doslovně odmala. Známým jménem v kulturistice je i zkušený dlouholetý autor a překladatel Jan Smejkal, bytem v Hradci Králové.

I v oblasti odborných konzultací spolupracují s M&F osobnosti tvořící to nejlepší, co v našich zemích v této sféře existuje. Dr. Petr Tlapák je mistrem Evropy v kulturistice, vysokoškolským pedagogem, autorem mnoha knih a majitelem renomované trenérské školy TONUS. Prof. Dušan Hamar je bývalým československým reprezentantem ve vrhu koulí, pedagogem na FTVŠ UK v Bratislavě a mezinárodně uznávanou vědeckou kapacitou v oblasti tělovýchovného lékařství. Linii „návratů ke kořenům“ představuje trojice klíčových autorit, osobností ze zakladatelské generace kulturistiky v Československu (začátek 60. let minulého století), Dr. Alexander Bačinský, Mgr. Milan Jablonský, Ing. Arch. Juraj Višný.

Seznam fotokorespondentů v tiráži časopisu tvoří: Josef Adlt, Marian Čambal, Martin Danko, Zdeněk Dryák, Martin Jebas, Igor Kopček, Martin Louda, Luděk Nosek, Ivan Pavlisko a Dávid Zeman. V současnosti je z nich nejvytíženější a nejaktivnější Zdeněk Dryák, po L. Noskovi druhý nejzkušenější kulturistický a fitness fotograf u nás. Zdeněk bydlí v Praze a kromě sportu rád fotí i folklór a další zajímavá témata.

Sportem nejen v redakci, ale i v soukromí žijí i lidé z ekonomicko-administrativního oddělení vydavatelství. Stejně jako dynamické manažerky inzerce Petra Šišková v Bratislavě a její předchůdkyně Xénia Křížová v Praze (po 8 letech se právě vrací do týmu jako staronová posila), navštěvují fitness také nová obchodní manažerka Miriam Havelková, manažer distribuce Daniel Libezňuk, šéfka předplatného pro ČR v Brně Michaela Palasová i „pravá ruka“ šéfredaktora, asistentka Ľubica Vavrincová.

Časopis MUSCLE&FITNESS má i svůj webový portál M&F ONLINE, na kterém každodenně přibývají jak aktuality, tak i články v blozích dalších spolupracovníků. Kromě výše uvedených stálých redakčních autorů sem přispívají i takové sportovní pojmy jako Soňa Kopčoková, Zdeněk Sedmík, Petr Vaniš, Ľubomír Jagnešák, Braňo Golier, Jiří Borkovec, Peter Tatarka, Ivan Pavlisko nebo úspěšný fitness model žijící v Kalifornii Matúš Valent, naturální kulturista Jan Caha a populární veterán Juraj Višný.