Váš příběh: Marek Jelínek - V tu chvíli mě to rozmáčklo jak švába

U článku z cyklu "Nové tváře", kde si s námi povídal Marek Jelínek, nadějný mladý sportovec, se strhla živá diskuze nad vahami, které zvládne v bench-pressu. Dnešní příběh pochází přímo z pera tohoto benčaře a kulturisty. Jak se dopracoval tam, kde nyní je?

Momentálně jsem studentem dvou vysokých škol, k tomu pracuji brigádně v posilovně. Trénuji především spíš proto, abych získal maximální sílu a maximální kvalitu svalů, než pro zisk velkých, pro mě zbytečných "nefunkčních" objemů.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších, již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Začalo to úplně nevinně jako skoro každý jiný příběh. Představte si, že jste nejmenší a nejlehčí ze třídy a líbí se Vám jedna z nejhezčích holek na škole. A Vy na ni prostě nemáte. Nastává tedy skoro až absurdní situace jako v případě Petera Parkera ze Spidermana, který byl totálně poblázněný z Mary Jane Watsonové.

V té době jsem byl v podstatě vyběhaný mílař z atletiky, takže jsem měřil něco kolem 160 cm a vážil asi 43 kg. Dá se říci, že to bylo něco jako moje rozcvičovací jednoručka.

Jako většina kluků jsem i já začal cvičit, abych se trošku spravil. Paradoxně tím prvním impulsem byla holka. Pamatuju si, jak mě rodiče vyloženě do fitka tahali, abych začal cvičit a trošku nabral svaly, ale já za nic na světě prostě nechtěl.

Jednoho dne přišel na řadu jakýsi pokus o rande, kde jsem absolutně selhal. Nebyl jsem moc zvyklý mluvit s dívkou, kterou si tak nějak vysníte. Situace tedy vypadala docela komicky. Sám jsem si v tu dobu uvědomil, že moje váha a výška "díru do světa" opravdu neudělají. Tak mě napadla myšlenka trochu zkusit to rodiči navrhované cvičení.

Otec mě prvního dne přivedl do posilovny ke svému známému a řekl mu: "Čau, Přémo. Pohlídej mi ho tady." A odešel. V tu chvíli jsem byl úplně sám v posilovně mezi (v tu dobu pro mě) opravdu velkými a silnými chlapy. A já si připadal tak trochu méněcenně. Jakmile otec odešel, tehdejší majitel posilovny mi řekl, abych šel za ním, a ukázal mi kruhový trénink na strojích - od peck-decku, veslování až po stahováni kladky.

Myslel jsem, že prvním tréninkem se "nastartuju" a druhý den ze mě bude ten borec, ale opak byl pravdou. Ze mě zbyla jen docela rozbitá dospívající duše. Ač jsem byl přetrénovaný a všechno mě bolelo, tak jsem i druhý den znovu navštívil onu posilovnu. Za barem byl někdo jiný. Nevšímal si mě.

V tu chvíli jsem obešel posilovnu zase trošku jinak, potěžkal jednoručky na biceps, vyzkoušel veslování a bench-press na multipressu. Z každé strany jsem měl naloženo 1,25 kg a měl jsem co dělat, abych to vytlačil. Bylo to asi 22,5 kg.

Jakmile jsem uviděl tu velkou osu a fotky borců na plakátech, tak v tu chvíli mi to nějak přeplo a řekl jsem si, že budu nejsilnější ve třídě a šel jsem takříkajíc po hlavě do toho. V začátcích jsem byl ostatním vyloženě pro smích, a dokonce jsem na sebe slýchával i různé pomluvy a výsměch ze strany ostatních cvičenců z druhého konce posilovny, kterým jsem nic neudělal a ani jsem je neznal. Měli z mého snažení velikou legraci a popichovali mě trapnými komentáři.

Ani to mě neodradilo, ale jistým způsobem mi to bralo to nadšení. Prostě se lépe cvičilo, když tam nikdo takový nebyl. Člověk si pak připadá tak nějak nad sebou víc jistý. O měsíc později jsem měl na již zmíněném multipressu naloženo 40 kg a už jsem si nepřipadal tak špatně jako na začátku. Přece jen - nějaké to zlepšení bylo vidět.

Chodili tam paralelně i jiní kluci v mém věku, dokonce i o rok mladší. Všiml jsem si, že právě oni jezdí bench-press volně, ne na multipressu. Měli tam naloženo o dost víc než já. Místo 10 kg z každé strany měli 20 kg, což už znamenalo mít na ose velký kotouč. Říkám si tedy, když to zvládnou nějací disco-kluci, musím já taky. Naložil jsem si na multipress nějakých 60 kg a v tu chvíli mě to rozmáčklo jak švába. Smutně, se sklopenou hlavičkou jsem odešel domů a přemýšlel, proč jsou oni o tolik silnější, když jsou ještě ke všemu mladší.

Další den jsem přišel v domnění, že pojedu zase zmíněný bench-press. A hle, 40 kg šlo nějak lehce, dokonce padlo jednou i 50 kg. Provedl jsem s těmi 60 kg tenkrát nevědomě jakési negativní opakování, což mi silově na škodu vůbec nebylo. A takto zmateně jsem každý trénink cvičil bez jakékoli suplementace, jídelníčku, bez regenerace. Každý trénink jsem jel bench-press, abych byl nejsilnější ve třídě a nebyl takový slabý "prdlavka" jako doposud.

Uplynulo zhruba půl roku a na to, že jsem vážil stále relativně málo, jsem už zvládl 4 opakování s 85 kg. K tomu jsem navíc začal užívat nějaké suplementy. Nejprve to byl kreatin a pak i kre-alkalyn. V té době si mě všimli závodníci silového trojboje, že na svůj věk a hmotnost nejsou moje výsledky nikterak špatné. Zcela poblázněný a nemotivovaný jsem jim kývnul na to, že bych vyzkoušel i závody. Sehnal jsem si staré dresy značky Inzer a šlo se na věc. Veškeré rady jsem ignoroval a jel pořád to svoje. Ani odpočinek před závody jsem nedal.

Nastal den prvního závodu, kterým bylo mistrovství České republiky dorostu a juniorů, a já jsem celý zelený, vyklepaný a nervózní nasedl do auta a jel směr Sedlčany. Zvážili mě, zaregistrovali a při váze 57,4 kg se mě dotázali na můj první pokus. Říkám tedy, že to bude 90 kg (95 kg byl můj rekord). Celý nervózní pak vidím borce, jak máchají s mým maximem v dresu, jako by to byl papír, a docela mě to znervóznilo. Zdaleka jsem nezvedal to, co na trénincích, a ani jsem nedal v rozcvičovně zkušební pokus. Snížil jsem tedy základ z 90 kg na 87,5 kg. Ten padl s malým technickým zaváháním, nicméně ne silovým. Pak jsme zkusili můj rekord 95 kg. Tam už to jednoznačné nebylo - jedna ruka šla tak, druhá zase jinak. I přes všechny komplikace jsem váhu vytlačil a pokus byl 2:1 uznán. Finálních 100 kg bylo už ale nad mé síly. První závod a hned rekord na republice! Člověka to hrozně motivuje a chce jít dál.

Utekl nějaký čas a já na tři měsíce onemocněl angínou (streptokokem), kdy mi museli trhat krční mandle v naší městské nemocnici. Nyní jsem měl opět problémy se 70 kg. Přisel jsem do posilovny a jeden pán mi říkal: "Nesápej se hned po velkých vahách. Tam se dopracuješ. Trpělivost přináší růže." A musím dnes uznat, že měl skutečně pravdu. Vrátil jsem se během měsíce na své váhy a jel vesele dál. A tak to šlo dál. Proběhlo několik dalších závodů. Já sílil a sílil a vzhledem k mé malé hmotnosti bylo stále lehčí porážet juniorskou konkurenci. Začal jsem tedy závodit na soutěžích mezi muži. To byl rok takových těch čtvrtých míst. Vítězství mi utíkala opravdu o nepatrné rozdíly. Stačilo by zvednout o 5 kg víc a hned byste se dostali ze 4. místa na místo první. Bylo to velmi těsné, a i když jsem byl čtvrtý, tak jsem si nedával velké šance do budoucna.

Nastal nový rok. Protože jsem už závodil dva roky, tak jsem měl i nějaké zkušenosti s tréninkem, se stravou však nikoli. Sílu už jsem měl o něco vyšší než mužští závodníci a prvně jsem tak začal ochutnávat pravé vydřené vítězství, které mi chutná doposud. Dva roky jsem na republice ve své váhové kategorii neprohrál, překonal jsem dva české rekordy a nyní se chystám na mistrovství světa. Po několika letech jsem navštívil onu posilovnu, kde jsem začínal. Nyní však už s přibližně sedmdesáti kilogramy, dokonale prorýsovaný. Chystám se jít na bench-press, který byl obsazen hochy, kteří se mi kdysi tak krásně smáli a zesměšnovali mě. Nejprve se oblečen v mikině ptám, zda se s nimi mohu střídat. Měli tam naloženo asi 70 kg v drobných kotoučích. Jeden z nich dával 90 kg pro 5 opakování. Opět arogantním hlasem povídali: "No, dobře. Budeš si to ale muset sundávat sám." Měl na mysli mé "muší váhy", pod nimiž jsem se kdysi dávno kroutil. Já s úsměvem přitakám a jdu na to. Jeho maximálních 70 kg naložených na ose jsem použil pro rozcvičovací sérii a při třetí sérii se 120 kg pro 10 opakování jim spadla brada. Byli zaskočeni. S překvapeným výrazem ve tváři mi řekli, že končí a že je to tady už moje, a šli cvičit do vedlejší místnosti něco jiného. Nechci říct, že jsem si v tu chvíli připadal určitým způsobem nadřazeně, ale měl jsem radost z toho, že nikdo by nikdy do takového člověka, jaký jsem tehdy byl, tohle neřekl. A že jsem všechny kolem sebe překvapil! Nyní pro mě v žádné okolní posilovně nejsou dost těžké jednoručky. Moje kliky na bradlech s 90 kg u pásku, spolu s bench-pressem přes 200 kg v dresu a s tlaky na ramena s šedesátikilogramovými jednoručkami při váze něco okolo 70 kg se staly nepřekonatelnou hranicí ve většině posilovnách i pro mnoho "steroidových mužů", kteří na mě často hledí s otevřenými ústy. Od té doby jsem získal značné vědomosti v oblasti výživy a i ohledně tréninků. Vyzkoušel jsem i kulturistiku, ale to už je zase jiný příběh.

Na závěr bych chtěl všem čtenářům vzkázat, že pokud něco opravdu chtějí, tak by si za tím měli tvrdě jít a nevzdávat se hned po prvním neúspěchu, protože všechno je možné a při troše štěstí a dřiny se to nakonec i podaří.