Váš příběh: Proteinový nápoj bych
za panáka vodky už nikdy nevyměnil

Každá závislost vytlačuje závislost jinou. Je ale potřeba poznat, na čem je závislost dobrá a na čem špatná, a vybrat si správně svoji další cestu.

Nemyslím si o sobě, že bych byl lepší než ostatní, ale když jdu v euforii z posilovny a ostatní se válí na chodníku cestou z hospody, tak vím, že já se cítím a budu se i zítra cítit mnohem lépe než oni.

Chcete-li i Vy sdělit čtenářům nějaký zážitek, veškeré informace, jak se zúčastnit a získat za svůj text lákavou odměnu, načerpáte v počátečním článku cyklu s názvem Máte i Vy svůj příběh?

Na některé z dalších již zveřejněných příběhů se můžete podívat po kliknutí na náhledy v souvisejících článcích pod příspěvkem, či zadáním slov „váš příběh" do našeho vyhledávače.

Od dětství jsem se věnoval sportu. Chodil jsem na kickbox, běhat a rád jsem se zúčastnil každé kolektivní sportovní hry venku na sídlišti, kde jsme s rodiči bydleli. K obratu došlo, když mi bylo čtrnáct let. Kluci přestali chodit hrát ven fotbal a basket a místo toho začali pít a kouřit. Cigaretám jsem se vyhýbal. Věděl jsem totiž, že by mi mohly zkazit fyzičku. Ale alkohol jsem prostě chtěl ochutnat. S kamarády jsme tedy jednoho nudného odpoledního dne vypili láhev rumu s Coca-Colou. První opilost byla pro mě, mladého puberťáka, něco nového a hrozně „cool“ a co nejdřív jsem to chtěl zažít znovu. Zprvu jsme chodili pít jednou za měsíc, když rodiče dostávali výplatu a my kapesné. Později už to bylo jednou týdně a často i odpoledne po škole. Najednou jsem za alkohol utrácel všechny peníze, a to jsem ještě ani nesměl legálně pít. Kdo nepil, připadal nám divný a nudný, my se cítili dospěle a „tvrďácky“.

Čím více jsem pil, tím méně jsem sportoval. Kašlal jsem na to, našel jsem si jinou zábavu. Jen kickboxu jsem se držel až do svých šestnácti let.

Na tréninky jsem chodil pravidelně a pořád mě to bavilo, jenže pak jsem udělal obrovskou chybu - přišel jsem na trénink opilý. Snažil jsem se, aby si toho nikdo nevšiml, jenže hned u rozcvičky to samozřejmě prasklo. Dost podivně jsem se motal a skoro nevnímal. Pak ke mně přišel trenér a zeptal se, jestli jsem v pořádku. Když jsem mu odpovídal, pochopitelně ucítil, jak to ze mě táhne, a okamžitě mě s peprnými nadávkami z tréninku vykázal. S ostudou jsem odešel. Pohledy ostatních a trenérovy nadávky nikdy nezapomenu.

Spolužák, který chodil boxovat se mnou, mi druhý den ve škole sdělil, jak jsem všechny hrozně zklamal. Poradil mi, abych se raději na tréninku nějakou dobu neukázal, protože trenér pak celý večer doslova zuřil a nadával na mě. Tenkrát jsem to v kocovině komentoval slovy, že trenér je idiot, ale dnes bych mu dal rozhodně za pravdu a sám sebe bych z tréninku hnal svinským krokem.

Příště jsem si tedy netroufl přijít. Nakonec jsem se tam nikdy neukázal. Cítil jsem obrovskou hanbu a vlastně jsem měl i strach tam jít. A částečně mi i moje neoprávněná dětinská nafoukanost říkala, že nemá cenu se zahazovat s „vymlácenými hlavami“ a jejich nudným životem bez nějakého toho povyražení v hospodě. Tím jsem se sportováním skončil.

Když jsem trochu vyrostl, dvě kalby za víkend byly samozřejmostí. Páteční a sobotní večery jsme trávili v hospodě nebo v baru a já začal z litrů piva a nedostatku pohybu dost tloustnout. A to mě donutilo se nad sebou trochu zamyslet a něco se sebou udělat.

Začal jsem zase chodit běhat. Nejdříve to nebylo vůbec snadné, už po pár minutách jsem byl zadýchaný a místo naplánované trasy jsem se vracel pomalou chůzí zpět s hlavou skloněnou a navztekaný sám na sebe, že nic nevydržím. Jít druhý den běhat znovu jsem nedokázal a ani jsem neměl chuť - bolely mě nohy. Donutil jsem se k tomu sotva jednou za týden, kolikrát ani to ne.

Brzy se mi ale fyzička zlepšila a moje váha šla trochu dolů. Najednou se mi vrátila láska k pohybu. Chodit pít o víkendech jsem ale zatím nepřestal.

Jednou se mi kamarád Pavel, kde jinde než u piva, svěřil s tím, že by také rád nějaké to kilo shodil, a tak jsme se dohodli, že budeme běhat spolu. I přesto, že naše dohoda proběhla v hospodě a s nějakým tím promile v krvi, tak to Pavel skutečně vzal vážně. Teď, když jsme běhali spolu, nemohl jsem si jen tak říct, že dnes se mi nechce. Vzájemně jsme se vždy donutili nebýt líní a jít se proběhnout. Po několika týdnech navrhl návštěvu posilovny, ke které ho přemluvil jeho bratranec. Moc se mi nejdříve nechtělo, ale když začal malovat vzdušné zámky o obrovských svalech, vzbudil ve mně nadšení a první návštěvy místního fitka jsem se najednou nemohl dočkat.

Druhý den ráno jsme se u posilovny skutečně sešli. A jak slíbil, nepřišel sám. Vzal s sebou svého bratrance Martina, který se, jak jsem později zjistil, v místní posilovně těšil docela slušnému respektu. Právě ten nám hned od začátku pomáhal s tréninkem a zachránil nás od začátečnických chyb. Tenkrát mě trochu štvalo, že nade mnou pořád stojí a hlídá, jak cvičím, ale dnes jsem mu za to obrovsky a upřímně vděčný. Vysvětlil nám i základy ohledně jídla a každou chvíli se nás ptal, jestli je dodržujeme. Věděl, že s Pavlem hodně pijeme, a tak společné tréninky plánoval mimo jiné i na soboty ráno. Velice rychle jsem si odvykl chodit v pátek pít a na jeho radu jsem později omezil i pití o sobotách.

I přes zkušeného sparing partnera nešlo vše podle našich představ. Jak už to bývá, naše přehnané představy vůbec neodpovídaly realitě. Martinovo pochlebování, že se rychle lepšíme a že nečekal, že síla i objem nám půjdou tak dobře nahoru, mě ale vždy nakonec podrželo, když jsem se na to chtěl v začátcích vykašlat. Brzy jsem poznal, že má pravdu. Začal jsem růst a sílit a najednou byla i chuť opíjet se pryč. Bohužel u Pavla tomu tak nebylo. Když jsme začali cvičit, přestal pít úplně, ale dlouho mu to nevydrželo a činku zase vystřídala sklenice. Chodil s námi cvičit čím dál tím méně a pořád se vymlouval na to, že zrovna nemůže jít trénovat. Nakonec přestal úplně. Nicméně s Martinem jsem chodil cvičit dál i bez něj.

Začal jsem brát posilovnu vážně a přestal jsem pít. Lichotky okolí na mou postavu se mi staly jednou z odměn, která mi hodně zvýšila sebevědomí, a tím jsem se cítil i psychicky lépe a vše v životě mi najednou připadalo snadnější. Dříve jsem chodil problémy a žal zapíjet, i když to nepomáhalo. Dnes si jdu zacvičit a cítím se pak skvěle.

Už je to pár let, dnes je mi dvacet dva. Od doby, co jsem začal cvičit, jsem se alkoholu téměř nedotkl a neopil jsem se ani jednou. A víte co? Můj život je teď ve všem mnohem lepší.

Z vděčnosti k tomu, jak jsem sám pod vedením zkušenějšího borce našel cestu k posilovně, se snažím některé své přátele čas od času přemluvit, aby navštívili posilovnu se mnou. Skoro každý to po čase vzdá, ale najdou se i tací, které to začne bavit. Vydrží a radují se sami ze sebe, protože zlepšili svou postavu, zvýšili svoji sílu a našli si novou zábavu.

I špatná zkušenost je dobrá a záleží jen na nás, jestli se z ní dokážeme poučit. Myslím si, že já jsem to dokázal. Proteinový nápoj bych za panáka vodky už nikdy nevyměnil.