Reklama:

Tomáš Lukáč: "V tu chvíli jsem věděl, že mě Japonec už neohrozí." (I.)

Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

Je to teprve pár dní, co Tomáš Lukáč, jediný český reprezentant na MS v klasické kulturistice 2011, vybojoval zlatou medaili. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se rozhodla, že se za Tomášem zajedu podívat, abych zjistila, jak to všechno na těch závodech vlastně probíhalo. Byli jsme domluveni na pátou hodinu odpolední. S dostatečným předstihem tedy vyrážím z Prahy a mířím směrem ke sportovnímu centru LET'S GO Hoštka. Chviličku po páté hodině otvírám dveře posilovny a poznávám velice příjemného a sympatického človíčka, který mi s úsměvem na tváři podává ruku. Zdravíme se. Usazuji se tedy proti němu, vytahuji diktafon a pouštíme se do příjemného povídání nejen o nedávno proběhlém mistrovství světa, které si můžete přečíst v prvním díle našeho rozhovoru, ale také se dozvídám spoustu užitečných a zajímavých názorů z oblasti tréninku nebo výživy. To a ještě mnohem víc Vám přinese druhý díl rozhovoru s mistrem světa v klasické kulturistice.


Tomáši, teprve pár dní držíte v ruce zlatou medaili z MS v klasické kulturistice. Vzpomenete ještě na své pocity z pódia? Co se vám honilo hlavou při vyhlašování výsledků?

Vzpomínám si dobře. Na pódiu si člověk v tu chvíli promítne celý svůj dosavadní kulturistický život a říká si, že ta snaha a dřina se nějak vyplatily a zúročily. Řekl bych dojetí, radost... všechno dohromady.

A nepochybně spousta gratulací. Vnímáte teď třeba, že by o vás měla média větší zájem?

Ne, to asi ani ne, ani jsem to nečekal. Já už vyhrál dvakrát Čechy, dvakrát republiku, pak Evropu 2011 a nikdy zájem ze strany televize nebo denního tisku nebyl. Kulturistika u nás bohužel není tak populární, netočí se tam tak velké peníze jako například u olympijských sportů, pro sponzory to není tak zajímavé. Tady ve Štětí se na mě ale samozřejmě vrhli. Je to osmitisícové město a já jsem asi jejich první mistr světa. Navíc se rozjela i nějaká možnost sponzoringu.

Letos jsme také pořádali po základních školách semináře o kulturistice, o výživě, kdy jsem se snažil žákům tuto oblast přiblížit. Oni se docela ptají, ale samotné přednášky probíhaly v absolutní tichosti. Studenti seděli, koukali, poslouchali. Děvčata se ptala na hubnutí, takže jsem pak i posílal jídelníčky do školy. Od chlapců také padla otázka na steroidy, ale když jsem se jich pak zpětně zeptal, zda vůbec vědí, co to je, tak nevědí. Mají s tím pouze spojeno to, že je to něco špatného a že svaly se skrývají právě za steroidy.

Dobře, pojďme teď ale trošku nahlédnout do průběhu samotného mistrovství světa. Odlétal jste do Estonska v pátek 18. listopadu, jak to vypadalo po příletu na místo konání?

Mezi druhou a třetí hodinou odpolední jsme přiletěli do Tallinnu, za 15 minut už jsme byli na hotelu. Hned jsem se šel zvážit, měl jsem 65,5 kg. Já měřím 165,5 cm, takže to bylo opravdu jen tak tak. V této kategorii je limit 0 kg, když odečtete od výšky 100 cm, takže jsem zastavil cukrování a vodu. Prezentace začínala ještě týž den v sedm hodin večer, ale já přišel na řadu až o osmé hodině. Do té doby mi slezlo ještě něco málo z váhy, takže jsme navážili 65,3 kg. Až do noci jsem pak cukroval. Druhý den bylo semifinále. Naše kategorie šla na řadu až ve tři hodiny odpoledne tamějšího času.

Dalo by se říci, že jste ten typ závodníka, který sleduje formy ostatních soupeřů v rozcvičovně, nebo se soustředíte jen sám na sebe a ostatními se nenecháte rozptylovat?

Tak, při prezentaci jsem si všiml akorát jednoho Turka, v něm jsem viděl svého největšího soupeře. Nakonec to ale na pódiu dopadlo úplně jinak a ukázalo se, že mými největšími soupeři jsou japonský a korejský závodník. Když jsem pak už oblečený odcházel z haly, tak jsem se potkal s tím Japoncem. On ke mně přiběhl, byl velice uctivý, začal mi chválit formu a já jsem v tu chvíli věděl, že ho mám, že jsem jej psychicky dostal, že jsem prostě už v tuto chvíli „nad ním“. Jeho jsem pak už za soupeře ani tolik nepovažoval. Korejec, ten ani nekomunikoval. Celkově, korejští závodníci ani nepozdraví u jídla ráno při snídani. To japonský tým byl zase naopak velice uctivý.

Po skončení finále mě pak Oleg Zhur dost kritizoval za pózování, mám v něm trochu větší rezervy. Jak pro mě skončí závody, už se tomu pak přes rok nevěnuju.

To je ale škoda, nebo ne?

Právě. Proto jsme se s Olegem domluvili, že na příští rok za ním budu jezdit průběžně na konzultace. Je totiž škoda, že to pilujeme pak vždycky až na závodech, kdy by člověk měl spíš odpočívat. A podle fotek to za moc stejně nestálo, stále tam vidím různé chyby.

Ale na první místo to, jak je vidět, stačilo.

Naštěstí ta forma byla tak dobrá a vypilovaná, že to stačilo. Po semifinále nám naši funkcionáři tají, jak kdo dopadl, jen nám oznámí, kdo postoupil do finále, ale jestli vedu, nebo nevedu, to jsem nevěděl. Teď už ale vím, že i po semifinále jsem vedl. Na finále jsem pak už byl klidnější. Ráno jsem si dal v pohodě snídani a pak takový ten běžný příjem sacharidů, který si vozím přesně odměřený s sebou. Tohle já si stále hlídám. Vyrazili jsme pak i na procházku po Tallinnu. To je, řekl bych, také známka toho, že moje připravenost byla dobrá. Ti, kteří se válí na hotelu a nemají ani sílu sejít schody, tak ti se připravili špatně. Při obědě jsem pak viděl toho korejského závodníka, jak do sebe lije vodu. Říkal jsem si, že buď nevydržel, nebo má zdravotní problémy. A je pravda, že pak na pódiu vypadal zalitě.

Jak probíhalo zahájení soutěže?

No, když už jsme měli jít na plac, tak Olegovi řekli, že nastoupit nesmí. Nedostal totiž od svazu sako, měl pouze reprezentační teplákovou soupravu. Stál jsem tedy za jednou z rozhodčích, která držela ceduli „Česká republika“, ale ani typově jako Češka nevypadala.

Volnou sestavu nacvičujete dlouho dopředu, nebo to necháváte na poslední chvíli jako někteří závodníci?

Já jsem volnou sestavu neměnil od doby, kdy jsem vyhrál v roce 2010 Čechy, republiku a pak Evropu. Letos jsem s ní šel opět na Evropu a ještě jsem s ní vyhrál svět, ale už s ní musím skončit. (smích) Je už opravdu hodně profláknutá. Je potřeba už do ní vložit nové prvky, pózy. Pro mě je to ale prostě vítězná sestava, i když podle bodů mě v sestavě porazil Japonec. Sice pouze o bod, ale porazil. Podle svalového rozvoje jsem ale naštěstí vedl já a celkový součet bodů na mé umístění stačil.

A už jsme tedy u samotného vyhlašování výsledků - to už pro vás byla jen taková třešnička na dortu, nebo ne?

Vyhlašování bylo parádní, to bezesporu. Ovšem, jen co jsem slezl z pódia, odchytil si mě antidopingový komisař. Já podepsal listinu, že se na testy dostavím, ale říkám mu, že ještě musím na absolutku. Od toho okamžiku se ode mne komisař nehnul. Od absolutky jsem si už ale nic nesliboval. S hmotností, jakou mám, není možné konkurovat těm ostatním, takže jsem se tam spíš šel jen pobavit.

To musí být asi docela nepříjemné, že si člověk ani pořádně nemůže užít ty hezké okamžiky, kdy získá medaili.

No, o to ani tolik nejde. Navíc, aspoň všichni vidí, že i načisto se dají závody vyhrávat. Já jsem rád, že mě testují. Nikdo tak nemůže říct: „Hele, ten tam něco má, proto je tak dobrý.“ Letos už jsem potřetí na dopingovce, byli u mě dvakrát doma (asi tři týdny před soutěží) a teď po soutěži. Spíš šlo o to, že z pódia jsem slezl někdy okolo osmé a z dopingovky jsme odcházeli v půl jedné v noci. Tím, jak já snižuju vodu od středy, tak i když se pak po soutěži dopiju několika litry tekutin, tak moje tělo pak vodu pustit nechce. Pak už jsem tam zbyl jako poslední z testovaných. Jediná možnost, která mě napadala a kterou jsem udělal, bylo to, že jsem si lehl na lino, abych schválně prochladl. A to pomohlo. Odebrali jsme se tedy pak pěšky do hotelu, protože autobus na nás nečekal, od deseti hodin do půlnoci byl banket, o který jsme také přišli. Na hotelu nám pořadatel řekl, že už ani jídlo není, a pokud něco chceme, tak že si to musíme zaplatit. Nakonec jsme si objednali pizzu, ale dovezli nám jí až ve tři hodiny ráno.

V čem si vás získala klasická kulturistika?

Mně se na klasicích líbí právě ta estetika. Někteří závodníci, hlavně ze sportovní kulturistiky, klasiky zavrhují, že to nemělo vzniknout, že je to něco podřadného. Není. My máme dva limity - výšku a hmotnost, které musíme splnit, což je podstatně těžší. To, že je tam výška a hmotnost, je dobře. Lidé chtějí tvary kulturistů a siluetu postavy, která je podobná kulturistům ze 70. let. To znamená úzké pasy a široká ramena. Laici chápou kulturisty jako cirkusovou show, jako něco nedosažitelného, monstrózního. Naopak Schwarzenegger, Frank Zane - to jsou typy, které se stále líbí. Tohle splňuje právě ta klasika, protože díky limitu, který máme, jsou zaručené proporce. Na druhou stranu to ale zase brzdí svalový rozvoj, protože pokud je závodník hmotnostně tak akorát jako já, tak se musí vejít do váhy. Myslím, že celkově lidé, hlavně v Evropě, mnohem lépe přijímají klasickou kulturistiku než sportovní. Řekl bych, že je to líbivější. Možná, že tohle by mohla být i cesta k boji proti dopingu.

V jakém smyslu?

No, když dáte limit výšky a váhy, tak pokud některý ze závodníků „sype“, tak by, ať chce, nebo nechce, musel přestat, nebo to alespoň maximálně omezit, protože by se do váhy nevešel. Podle mého názoru by se tím zneužívání dopingu prostě výrazně omezilo.

Během našeho povídání jste jen tak mezi řečí zmínil dokument Chrámy těla. Kdybychom se k němu v krátkosti vrátili, docela by mě zajímalo, jak tento film hodnotíte, jaký ve vás zanechal dojem.

Myslím, že kulturistika byla veřejnosti prostřednictvím tohoto filmu představena jako něco špatného, nezdravého, že je to prolezlé steroidy. Asi v tom smyslu to na mě působilo.


Tomáš Lukáč - 1. místo na MS v klasické kulturistice 2011


Zastáváte v tréninku a ve výživě tradiční principy? Máte pocit, že není potřeba nic měnit?
Druhý díl rozhovoru s Tomášem Lukáčem Vás provede nejen jeho kulturistickými začátky,
ale možná bude trochu nabourávat Vaše zaběhlé postupy a neměnné názory.
Třeba i Vy popřemýšlíte, zda nelze dělat něco jinak...


Líbil se Vám článek?
Sdílejte ho na Facebook. Děkujeme.

Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

K tomuto článku není možné vkládat příspěvky.







Jméno: pamatovat
Heslo:
NOVÉ PŘÍSPĚVKY ČTENÁŘŮmagazínNejčastější chyby ve stravě začáteční...
Roumec (15:29) • Jak tedy na po tréninkové jídlo když zvládnu normální jídlo tak do hodiny a půl? Protei...
magazínVideo: fantastický íránský profesioná...
Rahorus (22:41) • Ročník 93 ale vypadá tak na 40..
magazínIFBB Elite Pro Canada 2018: výsledky...
jari (21:04) • Toni Gutierrez, nikdy se nedostal do bodovaný patnácky a hle, přestup k super eliťákum...
magazínIFBB Elite Pro Canada 2018: výsledky...
Marczus (16:10) • Koukal jsem na fotky kategorie open. Opravdu jsou to profíci? Mr. Santoja, běž s tím do...
magazínJeremy Buendia: následky zranění prsn...
Arnold Strong (00:11) • No zvětšil.se neskutecne a co za defekt by to melo byt na zádech ?



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údajeZásady ochrany osobních údajů
Copyright © 2010-2018 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2018 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV  ::   Lidé  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra